Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2019

ročník 28
14. 5.–27. 5. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Na ztracené vartě Evropy

    Evropa, v pořadí druhá inscenace z nové produkce Divadla NoD, je riskantní experiment, ale v jiném smyslu, než by se čekalo. Hru napsal skotský dramatik David Greig v roce 1994 v reakci na změny ve východoevropském regionu, globalizaci ekonomiky a válku na Balkáně. Inscenace v režii Viktorie Čermákové ji povýšila na nadčasové téma moderních dějin. Společensky angažované divadlo staví na vizuálním znaku a poměrně silném hereckém obsazení, ale vychází z konvenčních postupů. Dobře rezonuje s nynější utečeneckou krizí a extremistickými náladami, méně už s dosavadní profilací Experimentálního prostoru NoD.

    Nádražní putyku okupuje bílá trojice štamgastů a pivní brach Berlín (Zdeněk Velen) aspiruje na vůdce gangu zkrachovalých existencí FOTO Jan Hromádko, Eulalie Polne

    Modelové situace a předvídatelný děj patří víceméně k přednostem a zrcadlí vývoj společnosti, respektive tří sociálních skupin v místě, které se ze dne na den změnilo v zapadákov. Na ztrátu jistot a existenční krizi se dá reagovat rezignací, útěkem, nebo agresí. Konfrontace diváka s učebnicovým příkladem, jak se kdo v takové situaci zachová, funguje díky typově přesným hercům a efektivní práci s maskou a barevnou symbolikou. Rovnováha mezi ilustrativností a psychologickými portréty je však křehká a jen precizní interpretace zaručí, aby nesklouzávala k plakátové tezovitosti.

    Všemi složkami inscenace prostupuje motiv tekutých teritoriálních a osobních hranic, které jsou navenek barevně vyznačeny ad absurdum. Platformu tvoří mikrosvět nádraží, kde přestaly vlaky stavět. Ten poslední přivezl navíc dva migranty. Scéna se vertikálně dělí na sekce v barvách extremistické trikolóry. Herci v kostýmech „kmenové příslušnosti“ a s celotělovým líčením připomínají panoptikum zmalovaných válečníků v boji o přežití a divák se ocitá v nepříjemné pozici pozorovaného. Zejména „face to face“ mlčícím nervózním utečencům s těkavýma očima v černých tvářích si můžete prožít pocit ohrožení i navzdory čtvrté stěně – tedy pokud interpreti dosahují kvalit psychologického herectví Elizavety Maximové (Káťa). Maximová jde za rámec role a v každém gestu, pohybu či pohledu čtete jako v paměťové mapě předváděné postavy, i když k vám zrovna stojí zády.

    Nádražní putyku okupuje bílá trojice štamgastů a pivní brach Berlín (Zdeněk Velen) aspiruje na vůdce gangu zkrachovalých existencí. Na rozdíl od ostatních neabsorbuje skinhead jinou barvu, pomineme-li zbytky červeně z tváře Marie Štípkové. Efekt snímání masky funguje u každé postavy jinak. Někdo se před diváky odlíčí, někdo nechá líčidlo stékat. Psychologický portrét je zcela čitelný u všech. Ovšem odkrývání Adéliny identity, jíž propůjčila Štípková výraz entuziastické Divé Báry technického pokroku, vyvolává až voyeurský neklid. Herecké interakci účast bývalých členů kladenského ansámblu prospěla. V rámci režijní koncepce, kdy se charaktery postav jasně deklarují, nenajdete v obsazení vyloženě slabý článek. Ne všichni však mohou daný typ rozvíjet a překvapit názorem, akcí, nebo sexuálním chováním.

    Socialisticky rudá kancelář bezprizorního přednosty stanice Frenta (Jiří Pěkný) se stává azylem pro dva stárnoucí muže FOTO Jan Hromádko, Eulalie Polne

    Socialisticky rudá kancelář bezprizorního přednosty stanice Frenta (Jiří Pěkný) se stává azylem pro dva stárnoucí muže. „Sluníčkářský“ imigrant Sáva (Hynek Chmelař) je zosobněné lpění na naději, ale vztahová linka bývalých železničářů v rámci hry nic podstatného nepřináší. Tvůrci se naštěstí nenechali svést k jímavé železničářské poetice. Kancelář je zranitelná citadela. Téma lovu a prosazování práva silnějšího se otevřeně demonstruje za nízkým mantinelem (projekce lesa, makety lidských terčů apod.) Nádražní lávka, dominanta scény, se snadno změní v posed a médii otrlý divák škálu inscenovaných aktů násilí vlastně čeká. O čem Káťa, shánějící falešný pas u bodrého, leč nekompromisního kšeftaře Maroka (Richard Němec), nikdy nemluví, to se nakonec stejně odehraje. Jen v jiné variantě.

    Přestože v inscenaci padají různé geografické názvy, nevztahuje se ke konkrétní lokalitě a neevokuje alegorii Evropy, byť se tato úvaha v úvodu nabízí. Předkládá publiku obecně známé procesy, popisuje mechanizmy a pohnutky. Ačkoliv víme, že ohniska sociálního neklidu patří k naší současnosti, nedokážeme ten bumerang vychýlit z letové dráhy. Návod v NoD nedostanete. Detailní studii ano.

    Divadlo NoD, Praha – David Greig: Evropa. Překlad Michal Zahálka. Režie Viktorie Čermáková, dramaturgie Natálie Preslová, Michal Zahálka, lightdesign David Prokopovič, výprava Ivana Kanhäuserová, hudba Myko. Premiéra 22. února 2017. (Psáno z reprízy 5. dubna 2017).


    Komentáře k článku: Na ztracené vartě Evropy

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,