Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Na Václavským Václaváku (No. 5)

    Hvězdy zemřou za trilion let, tebe to čeká možná zítra. Zhruba takto je možné shrnout poselství nového multimediálního projektu rappera Vladimíra 518 a zvukového mága Davida Vrbíka. Ke spolupráci na performanci SPAM-SMRT přizvali také hudebníka Ondřeje Anděru a dvojici tanečníků Janu Vránu a Palo Kršiaka. Jednorázovou show uvedl tým v suterénu funkcionalistické budovy na Národní třídě, kde dříve sídlilo Ústředí lidové umělecké výroby. Ačkoliv se produkce mohla odehrávat kdekoliv, protože nebyla „site“, natož „specific“, působila v mnohém suverénněji, než projekt Můj pes má hlad, který téměř identicky složená skupina zrealizovala v rámci loňského ročníku festivalu …příští vlna/next wave…

    FOTO ARCHIV FESTIVALU

    Do elektronické kompozice, kterou lze bez nadsázky označit za „očistu zvukem“, pronikl na zeď jeden zářivý bod. Přidávaly se další, až tvořily síť, případně souvislé plochy. FOTO ARCHIV FESTIVALU

    Projekt SPAM-SMRT začínal jako opulentní film všech filmů. Na projekci zabírající celý výzor zadního prospektu běžely precizně sestříhané a prolnuté úvodní znělky valné většiny velkých filmových studií – jako třeba Marvel. Hloubkou hlasitosti projekce předznamenávala, co bude hlavním těžištěm celé akce.

    Tvůrci dělili performanci do několika obrazů, které se od sebe sice lišily šíří multimediálních prostředků, ale vzájemně se příliš neprovazovaly. Po dech beroucím intru složeném ze znělek, které svojí masivní i hypnotickou mocí tlačilo oční bulvy a ušní bubínky mimo hlavy a publikum ze židlí, se v zadním prospektu objevil Palo Kršiak. Na rozdíl od Můj pes má hlad byla choreografie koncentrovaná a naprosto precizně vedená. Hra s převrácenou perspektivou, kdy tanečník seděl hlavou dolů a přitom sledoval nasnímané dění na Národní třídě, patřila mezi nejpůsobivější obrazy. S cigaretou připomínal člověka, který rezignovaně přemýšlí o smrti skokem. Obraz posilovala kakofonická koláž z ruchů ulice.

    Dalším obrazům dominovaly hrátky s laserem vykládanými nápisy a liniemi. Vrcholilo to v několikaminutový výjev, kdy se oba tanečníci naprosto sehraně pohybují v minimalistické projekci. Do elektronické kompozice, kterou lze bez nadsázky označit za „očistu zvukem“, pronikl na zeď jeden zářivý bod. Přidávaly se další, až tvořily síť, případně souvislé plochy. Obraz bez jediného slova, soustředěný pouze na zvuk, choreografii a video mohl klidně stát samostatně. Generoval významy, provokoval úvahy právě tím, že se nepokoušel témata doslovovat, což byl problém zbytku performance.

    Projekce obličejů, které se měnily napříč věkem, doprovázely notně patetické komentáře. Sílu předešlé smršti to pouze utlumilo a do konce performance ničím nepřekonalo. Tvůrci postupy recyklovali, až se nakonec utopili v naprosto bizarním proslovu na téma: lidé, vesmír, nesmrtelnost, což působilo jako výstup amatérského kroužku existencialistů.

    Nanejvýš bizarní promluvy v prologu a epilogu patřily Vladimírovi 518. Vystupoval totiž jako hlas boží a nesmírně vážně vyprávěl o mukách bytí, což v kombinaci s již plně nepochopitelnou projekcí (průstřihy na všemožné umírající postavy kultovních filmů, dávky krvavého kečupu a záběry z kosmologických dokumentů) a důrazem na závažnost bylo nechtěně komické.

    Tzv. „velké pravdy“ je mnohdy lepší odlehčit nebo raději vůbec neříkat. Dozrají samovolně z pocitů tísně, které např. mechanicky stylizovaný prostředek vyvolával dokonale.


    Komentáře k článku: Na Václavským Václaváku (No. 5)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,