Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Na Pražských křižovatkách 2018 (No. 2)

    Dvakrát se na Pražských křižovatkách představil Jaha Koo, původem z Jižní Koreje (ze Soulu), nyní již několik let obyvatel Evropy. To je ostatně vidět i na jeho představení Cuckoo, kde sice zpracovává příběhy ze své rodné země, ale tak, aby byly přístupné i Evropanům. V jeho představení je tak kromě tematizované existenciální tíže i velká porce věcných informací a také jistá nadsázka a humor.

    Jaha Koo se svými Cuckoo. Foto Radovan Dranga

    Jaha Koo je všestranný umělec, a ve svém autorském představení se postaral nejen o text, hudbu a video, ale je také jediným protagonistou kusu, vypravěčem příběhů.  Pokud ovšem nepočítáme tři protagonistky předmětné, totiž tři hrnce na vaření rýže, tzv. Cuckoo. Jaha si s nimi během představení povídá, pohrává a tyto neživé předměty se tak stávají jeho partnerkami v „izolaci bez pomoci“, jak nazývá svůj stav  poté, co emigroval ze své země.

    Jaha narozený v orwellovském roce 1984 vzpomíná na své dětství, na svou rodinu, a zároveň připomíná dějinné události, které se prohnaly Jižní Koreou. Na plátně tedy vidíme záběry z protestních akcí, demonstrací, průvodů, a krvavých řeží, až se postupně dobereme k roku 1997, kdy Mezinárodní měnový fond svou pomocí zažehnal celoasijskou ekonomickou krizi, a situaci v zemi se podařilo stabilizovat. Tento pohled zvenčí ovšem byl pro Korejce obrovskou potupou, doslova „Dnem hanby“.  Z loňské návštěvy Soulu vím, že na první pohled se cizinci, který nevidí hlouběji do věcí,  jeví země stabilizovaná a lidé vypadají šťastně a spokojeně.  Cizinců tady moc není – ani v Soulu – a stěží se tu domluvíte jinak než korejsky. Vypadá to, že všichni, kdo uměli anglicky, už jsou v Evropě… A možná podobně jako Jaha se snaží zprostředkovat své pocity a zážitky Evropanům a prožívají své existenciální osamocení bez pomoci.

    Ve výrazových prostředcích, jak jsme už u podobných projektů uvykli, využívá performer kombinace mluveného slova, elektronického hudebního a zvukového doprovodu, v kombinaci s projekcemi.  Jako základ si vzal jakýsi symbol spotřebního průmyslu – elektrický hrnec na vaření rýže, který vlastní každá korejská rodina, a který je bezmála rodinným mazlíčkem. Na třech exemplářích hrnců ukazuje realitu společnosti. Zatímco jeden z hrnců inteligentně komunikuje s protagonistou, argumentuje a povzbuzuje, další už přidává i pouťově blikavé proměny světelných kombinací a muziku. Tyto dva hrnce ovšem mají jednu chybu: ten vizuálně a zvukově nejpoutavější nikdy žádnou rýží neuvařil a ani to neumí, ten druhý má za sebou jen jednorázovou zkušenost s vařením. Radjěi o tom mluví… Takže jediný hrnec, který je opravdu funkční (o čem se přesvědčíme na konci, kdy z uvařené rýže vytváří performer přesně zformované cihličky rýže), mlčí a pracuje.

    Právě konverzace s domácími mazlíčky Cuckoo a jejich dětinské „producírování se“ vznáší do hodně temného tématu společnosti pod tlakem humor, hravost a jisté nadlehčení. Jinak se jedná o záležitost dosti depresivní.

    Součástí performance Jaha Koo jsou také dokumenty a statistické údaje… Foto Radovan Dranga

    Ukazuje se, že po dobách chudoby a hladu, z nichž zůstala zdvořilostní otázka „Jak ses dneska najedl?“, neřeší už Korejci bezprostřední chudobu, o to více však na ně dopadá psychický tlak, a dostavuje se deprese mnohdy končící „nevysvětlitelnou“ sebevraždou (podle statistik prý každých 37 minut v Koreji někdo spáchá sebevraždu). Jaha Koo se ve své performanci snaží situaci formou až deníkovou, se vzpomínkami na dětství, mládí, v konfrontaci se současností, srozumitelně popsat.

    Příběh rozdělil na čtyři části: v té první Cuckoo seznamuje nejen s historií  rýžového hrnce Cuckoo, ale i s nejrůznějšími aspekty korejské historie a stresujícího vstupu do nové „lepší“ doby. V druhé části pod názvem Jerry vzpomíná na svého kamaráda z mládí, který – z blíže nevysvětlených a patrně nevysvětlitelných důvodů – spáchal v mladém věku sebevraždu. Prostě nezvládl život ve společnosti pod tlakem. Třetí kapitola zkoumá nejen zásah MMF, ale také vliv a působení USA , které násilně ovlivňují  historii jiných států. Kapitola je pojmenovaná Robert Rubin, a Jaha tu konfrontuje recepty na absolutní štěstí  úspěšné esoterické spisovatelky Gretchen Rubin a  politika Roberta Rubina, který se ve věci Jižní Koreje osobně angažoval a je tedy vinen. Poslední kapitolou jsou Screen Doors, tedy síťové dveře, které byly v korejském metru instalovány proto, aby se zamezilo sebevraždám skokem pod vlak. Zařízení samozřejmě nefunguje, jak má, a tak technik, který je ve stresu opravuje, se stává nedobrovolnou obětí, když ho při opravě smete projíždějící vlaková souprava.

    Příběhy, které nám Jaha Koo předestírá, skládají dohromady mozaiku naší současnosti, kdy se žije neporovnatelně lépe než kdysi, ale to neznamená, že by lidé byli šťastnější. Jen  se zpoza „vyřešených“ existenčních problémů  začínají stále výrazněji klubat na světlo problémy existenciální. Někdy možná pro Evropana příliš přímočarým či naivním způsobem Jaha pojmenovává traumata, která neznají hranice států ani světadílů. Samota, existenciální tíseň, pocit neustálého stresu, neschopnost přijímat novoty dostatečně rychle, šidítka, která nám životy zpříjemňují jen zdánlivě, povrchnost vztahů a žití jako takového.

    Více na i-DN:

    Pražské křižovatky

     


    Komentáře k článku: Na Pražských křižovatkách 2018 (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,