Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2018

ročník 25
11. 12.–24. 12. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Na hraně provokace, zážitku i konvence aneb Festival DIVADLO Plzeň 2018

    Rozpočet letošního 28. ročníku Mezinárodního divadelního festivalu DIVADLO (pořádají město Plzeň, Divadelní obec a Divadlo J. K. Tyla ve spolupráci s Divadlem ALFA ve dnech 12. až 28. září) činil rovných 12 milionů korun. Už před několika lety jsem se v tomto listě dočetl, že jenom vídeňský magistrát přispívá na přehlídku srovnatelného významu Wiener Festwochen částkou 12 milionů eur, kterou průběžná inflace bezpochyby navýšila. Co si může dovolit Vídeň a co Plzeň, je z rozdílu podpory zřejmé.

    Na snímku z Ilias truchlí Priamus (Janez Škof) nad zohavenou mrtvolou svého syna FOTO VIKTOR KRONBAUER

    Orientace plzeňského festivalu na scény z visegrádského prostoru, příležitostně obohacená o ruský, pobaltský či balkánský soubor, je částečně dramaturgický záměr (dramaturgická rada pracovala ve složení Kamila Černá, Roman Černík, Jan Kerbr, Jitka Sloupová, Dora Viceníková, Michal Zahálka), především je však diktována omezenými finančními možnostmi. Špičkové – drahé – inscenace ze západních zemí jsme v Plzni vídávali v devadesátých letech díky podpoře tamních kulturních institucí, které nás tehdy vnímaly jako „rozvojový stát“. A také díky obrovské mezinárodní autoritě prezidenta Václava Havla, jenž plzeňský festival zaštiťoval a osobně se pro něj angažoval. Kde jsou ty časy! Nejen v divadle!

    Dovezeno ze zahraničí

    Letos tedy jako jediný zástupce divadelního Západu švýcarský Rimini Protokoll, dále Polsko, Maďarsko, Lotyšsko, Slovensko a Slovinsko. Byla to setkání s „jiným divadlem“, setkání inspirující, byť různé kvality, na hraně provokace, velkého zážitku i průměrné divadelní konvence.

    Jak už to tak bývá, i zahraniční inscenace dělily festivalové publikum na vášnivé příznivce a stejně nesmiřitelné odpůrce. Nejvíc to „schytala“ slovenská Stoka za Postfaktótum. Její tvůrce Blaho Uhlár je starý avantgardní harcovník a mě jako pamětníka potěšilo, že i v jednadvacátém století zůstal – mohu-li použít slovenštinu – svojský. Smyslu těch tří situací, v nichž herci víc gesticky jednají, než mluví, je těžké porozumět, možná ale, že i nejpřísnější kritik v poloprázdném sále uznal, že gagy v té imaginární kavárně jsou na úrovni Charlieho Chaplina. Provokativní bylo též Zdání života (druhá recenze) proslulého maďarského režiséra Kornéla Mundruczóa. Napůl dokumentární film, napůl jedna živě hraná scéna, sociální drama neúplné rodiny šokovalo režijně-scénografickým řešením. Detailně zařízený byt se v půli představení převrací naruby, ze stropu padá nábytek, pračka, mikrovlnka, příbory, sklenice, hrnce a hrnečky, které se rozbijí na cimprcampr. Efektní a pro intimní zpovědi lidí na dně spíš nadbytečné. Litoval jsem jevištní techniku, která poté musí tu změť předmětů dát zase do pořádku. Představení jako cestu divadelní budovou, zákulisím a technickým zázemím, v němž se odehrají jednotlivé sekvence, nabídl Teatr Ludowy z Krakova. Inscenace Tajný život Friedmanových, opřená o reálný osud americké židovské rodiny, jejíž otec a syn jsou obviněni z pedofilie, upoutala víc hereckými výkony, zejména Piotra Pilitovského v roli otce, než inscenačním řešením, které dávno známe i z domova. Byla to úmorná čtyřhodinová procházka, již většina obecenstva musela absolvovat vstoje. Ohlas opět rozporný – někteří diváci opustili plzeňské Velké divadlo už v průběhu představení, jiní byli nadšeni.

    Inscenace Lidé, místa a věci nabízí vhled do léčebny drogově závislých FOTO JAROSLAV PROKOP

    Divácká shoda téměř stoprocentní patřila Iliadě, transkripci homérovského mýtu v nastudování SNG Drama ze slovinské Lublaně, a Čechovovu Rackovi z Lotyšského národního divadla. Slovinská Ilias začíná trochu těžkopádně jako scénické čtení a vyprávění, v průběhu děje však nabývá na dramatičnosti, divadelnosti a expresivitě, až se tají dech. Antika oproštěná od obvyklých rádoby antických kostýmů, hradeb antických měst a lkajících chórů, hraná v otevřeném jevištním prostoru jako apelativní divadlo, v tu chvíli působí jako to nejsilnější soudobé drama. Lotyšský Racek pak je moderní činohrou, která ctí autora, ale neobává se jeho symbiózy se současným světem, který tu mimo jiné představuje rocková a jazzová hudba. Pozoruhodné: lotyšští divadelníci hrají Čechova bez škrtů a ještě k němu přidali kousek Maupassantovy povídky, a přitom se subjektivně zdá, že představení v délce dvou set minut netrvá déle než hodinu. Tak sugestivní a „zábavná“ inscenace to je.

    A teď o té konvenci. Tu na tomto festivalu zastupovalo Divadlo Andreje Bagara z Nitry. Už text Brita Duncana Macmillana Lidé, místa a věci má navzdory freudistickému podloží blízko ke kýči. A nic nového o tragice drogově závislých, co bychom neznali z tisku, nesděluje. Nitranská těžkopádná inscenace, připomínající „moderní divadlo“ z šedesátých let minulého století, ji pouze ilustruje. Nebýt zaujatého osobnostního herectví Barbory Andrešicové v hlavní roli (navíc neskutečně krásné ženy), opustil bych plzeňskou Novou scénu – tak jako část publika – už o přestávce.

    Svezeno z Česka

    Český repertoár letošního plzeňského festivalu ve své úrovni, dramaturgické objevnosti i režijních nápadech podle mého soudu přesáhl přítomné zahraniční produkce o tři „koňské délky“. S výjimkou Ilias. Je smutné, že o současném českém divadle svět nic neví, že za posledních třicet let ani jedna česká scéna nebyla zařazena do hlavního programu avignonského či edinburského festivalu, že ani jediný vlivný západní kritik za tu dobu nenavštívil divadelní Prahu, Ostravu, Brno… Je to tristní svědectví o domácí (ne)podpoře české kultury v zahraničí, podle rozhodnutí Václava Klause, že živá kultura si na sebe musí vydělat. Klaus už dlouho není u moci, ale jeho „paradigma“ stále platí!

    Přitom například Mýcení z Divadla Na zábradlí je strhující autorská inscenace, jíž by možná evropská festivalová pódia zajistila už samotná dramatizace světově známého Bernhardova románu. A co představení Lehman Brothers z Provázku, aktuální vzhledem k nedávné světové ekonomické krizi, v němž šestice herců zpřítomňuje historii dynastie amerického podnikatelského rodu s prudkostí, jako by se do hlediště valila povodeň? Mezinárodní ohlas by mohlo mít i Havlovo Vyrozumění z ostravské Arény. Říká se, že Havlovy hry nelze inscenačně příliš obohacovat, že úkolem režisérů je pouze vykládat jejich smysl. Ostravská inscenace toto tvrzení úspěšně popírá. Názorně ukazuje, že i Vyrozumění lze inscenovat jako krutou komedii, přičemž strohá zpráva o sebezničujícím mechanismu moci – jádro hry – zůstává zachována. Ryze české je ovšem Havelkovo Společenstvo vlastníků – pro mě nejsilnější festivalový zážitek nejen proto, že jsem také členem jistého společenství vlastníků a běh jeho zasedání se odehrával skoro jako u nás doma. Obyčejná schůze, která však má všechny znaky plnokrevné komedie, baví, rozesmává až do chvíle dramatického zlomu, kdy smích strne na rtech. Je to podobně intenzivní výpověď o tom, co jsme ve skutečnost zač my, Češi, jako ve Formanově filmu Hoří, má panenko.

    Jakoby na okraji festivalové repertoárové skladby byla dvě monodramata – Genetův Deník zloděje s cenami ověšeným interpretem Miloslavem Königem a Jasno/Lepo/Podstín/Zhyna, próza dánské autorky Sary Baume v interpretaci Evy Salzmannové, zatím bez trofeje. I když by si ji zasloužila stejně jako König. Je to mužská role a herečka se do ní dovede stylizovat velmi přesvědčivě – a křehký a poněkud bizarní text sděluje s naléhavostí, která vám nedovolí spustit z ní oči.

    Na snímku z inscenace Ilias odnáší Achilles (Jure Henigman) padlého Patrokla (Blaž Setnikar) z bojiště FOTO Josef Ptáček

    Loutkáři

    K plzeňskému Divadlu tradičně patří loutkoherci, tzv. divadla pro děti. Letos byli přítomni hned třikrát. Liberecké Naivní divadlo tu uvedlo variaci pohádek Daniely Fischerové Žluté – Modrá – Zelený, skromnou, poetickou, trochu didaktickou podívanou, která se víc podobala výtvarné instalaci než regulérnímu divadelnímu představení. Tři siláci na silnici (na motorkách) z plzeňské ALFY se blýskli dokonalými marionetami i rekvizitami a municiózní loutkohrou, kombinovanou spíš s bluesovým než s inzerovaným rockovým koncertem, při němž se loutkoherci předvedli i jako svrchovaní muzikanti. lý tesák z DRAKu byl z té trojice inscenací nejambicióznější. Aljaška, zlatokopové, kříženec vlka a psa a další psi „figurovaní“ herci a snímaní kamerou, jejíž obrazy v přímém přenosu násobí dění na jevišti. Magické, zprvu ponuré představení, které se posléze zlomí do grotesky a půvabné westernové parodie. V programu nepřiznaná inspirace Jackem Londonem je ovšem očividná.

    Dodejme

    Jinak: na rozdíl od Hradce Králové, v němž přehlídkou „evropských regionů“ doslova žije celé město, si Plzeň svého festivalu příliš nevšímá. Na úvod a na závěr promluví vyslanec magistrátu (pan primátor se na zahájení ani na finále přijít neobtěžoval), pár kolemjdoucích se zastaví u pouličních produkcí – a jistě část publika tvoří Plzeňané, ale to je jen zlomek plzeňské populace. Při filmovém Finále je to v Plzni jiné. Nabité diskuse a tvůrčí dílny, všemožné doprovodné akce, projekce v Kopeckého sadech sledují tisíce diváků. Je to jen tím, že film je mnohem populárnější žánr než divadlo?

    Tajný život Friedmanových staví na bezprostřední blízkosti herců a diváků FOTO Jaroslav Prokop


    Komentáře k článku: Na hraně provokace, zážitku i konvence aneb Festival DIVADLO Plzeň 2018

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,