Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Muž, kterého miluji…

    Má ná sobě tričko s nápisem Eat Me – Sněz mě a chová se jako nezkrotná, divoká punkerka: Tatiana Vilhelmová jako Kateřina na začátku komedie Zkrocení zlé ženy, jejíž premiérou zahájily letošní Letní shakespearovské slavnosti. Její „krotitel“ Petruchio v podání Romana Zacha přichází jako špinavý  rock´n´rollový král Elvis Presley. S elektrickou kytarou, v černé kožené bundě a černých kalhotách. Je to setkání dvou světů, dvou vzdálených a současně sobě si blízkých životních postojů a přístupů. Mužské arogance, přehlíživosti a suverénnosti a ženské emancipovanosti, nezkrotné vášně a smyslné divokosti. Oba opovrhují cukrkandlovým světem plným sebevzhlíživých narcisů, chlípných starců a naivních podvodníků. Svět je bláznivá komedie a láska v něm je ta nejbláznivější.

    Eat Me – Tatiana Vilhelmová (Kateřina). Foto VIKTOR KRONBAUER

    Režisér Daniel Špinar inscenuje Shakespearovu dráždivou, z dnešního pohledu genderově vysoce nekorektní komedii Zkrocení zlé ženy jako ztřeštěnou grotesku ve stylu populárních italských či francouzských filmových komedií šedesátých let. I hudba je plná citací a odkazů popu a rock´n´rollu té doby. Kostýmy herců jsou jako „vystřižené“ z televizních či filmových písniček a komedií z éry, kdy všude svítilo Slunce a rodily se květinové děti. Všude je zeleň a čerstvě natrhané ovoce. A strom uprostřed scény rodí jablka nová. Okna skleníku, ve kterém vyrůstaly minulé generace, definitivně popraskala. Výsledkem je přesná míra hravosti, nadsázky a nadhledu, dávající maximální prostor pro kreativní komediantské herectví všech přítomných. A to je servírované v dávkách nebývale silných.

    Každý z herců vytváří osobitý charakter, každý dodává intenzivní pastelovou barvu do mozaiky divoké karnevalové nálady, již podporují i masky, které se v některých obrazech objevují. Oldřich Vízner (alt. Pavel Kikinčuk) v roli starostlivého Kateřinina a Biančina otce Baptisty je dojemně naivní a neskonale hodný. V jeho péči o dcery cítíme vyrovnanost člověka, který si v životě už užil dost a to stejné přeje i dalším generacím. Vladimír Marek jako přestárlý nápadník Gremio, stejně jako David Novotný jako Hortensio rozehrávají na malých, pečlivě vymezených plochách eskapády poťouchlých situací, jízlivě ironizujících sebe sama, přesněji naivitu a prostoduchost životních outsiderů, kteří vždy budou „těmi druhými“, ať je jim dvacet či již mají aktivní život za sebou.

    Roman Zach (Petruchio), David Novotný (Hortensio), foto: Viktor Kronbauer
    Svět přeje především drzounům, básníkům a dobrodruhům – Roman Zach (Petruchio), David Novotný (Hortensio). Foto VIKTOR KRONBAUER

    Jejich postoje, v mnoha jiných inscenacích tohoto textu až polopaticky inscenátory zdůvodňované, jsou dramaturgickými škrty ostře vyhrocené, a tudíž divadelně živé, komediantské.

    Svět však přeje především drzounům, básníkům a dobrodruhům. Těmi jsou nejen Kateřina a Petruchio, ale i jeho přítel, hip-hoper s kapucou na hlavě Grumio Jiřího Černého, a družina kolem Lucentia Vojtěcha Dyka (alt. Matouš Ruml). Právě ti jsou iniciátory těch herecky nejztřeštěnějších situací a klauniád. Dyk využívá své pavoučí fyziognomie dlouhých rukou a nohou i pěveckých dispozic k řadě pikantních výstupů a scének plných sebevzhlíživého narcisismu a komediantské radosti z hry. Jeho úvodní zamilovaný monolog květinového dítěte je nádherně bláznivou „ptákovinou“, stejně jako jeho vášnivě milostné dialogy s Biancou Lucie Štěpánkové, jež v tu chvíli jedinečně ožívá. Ukazuje, že by nemusela být jen barevným obrázkem naivky.

    Vojtěch Dyk (Lucentio), Lucie Štěpánková (Bianca). Foto VIKTOR KRONBAUER

    Vášnivě milostné dialogy Lucentia s Biancou jsou plné komediantské radosti z hry Vojtěch Dyk (Lucentio), Lucie Štěpánková (Bianca). Foto VIKTOR KRONBAUER

    Lucentoivi dva kumpáni – sluhové Tranio Michala Kerna a Biondello Petra Vančury – jsou přesně těmi týpky, které bychom neradi v životě potkali, ale na jevišti se jejich podvůdkům a – občas drsným – srandičkám s chutí zasmějeme. Jejich herectví čerpá nejen z italských ztřeštěných komedií, ale i grotesek němé éry či středověkých komedií dell´arte.

    Hlavními postavami jsou ovšem Kateřina a Petruchio.  Tatiana Vilhelmová s Romanem Zachem s hereckým nadhledem, přitom však vášnivě a přímočaře rozehrávají obrovské spektrum vztahů, situačních gagů, pří a soubojů,  v nadsázce dávkovaných sólových i skupinových výstupů. Jsou představiteli sebevědomých, inteligentních mladých lidí, kteří se vzpírají světu rutiny a řádu. Vzývají život a vášeň, i za cenu bolesti a sebeničení. Jejich herectví je suverénní a vědomé, neztrácí přitom pel osobitosti a autenticity. Kdo má rád komediantské divadlo, musí být nadšený.

    Režisér Daniel Špinar nezatěžuje inscenaci složitým či výrazně provokativním výkladem. Vědom si toho, že jde o letní produkci, zdůrazňuje především radost ze hry a hraní. Děj zasazuje do Itálie poloviny dvacátého století, libuje si v odkazech a citacích, vždy však s přesnou mírou nadhledu a zdravé ironie. Takový je i závěr, kdy přichází Lucentiův otec Vincentio (Jan Novotný) se svou družinou jako mafiánští bandité z filmu Kmotr. Všichni víme, že je to hra a pistole jsou nenabité. A také to tak vnímáme. Když pak Kateřina odříkává svůj poslední „pokorný“ monolog za jazzově tanečních zvuků Gershwinovy písně The Man I Love v podání Elly Fitzgerald a hráčů orchestru Duka Ellingtona, již na začátku zpívala herečka jako syrové solo, je to jen dovyprávění příběhu, uzavření do rámu inscenačního obrazu a dramaturgického výkladu. Snového, hravého, pastelově karnevalového. Do rámu laskavé frašky. Je to, jako když běží poslední titulky filmu, na kterém jsme se dobře bavili.

    Zkrocení zlé ženy 2011, foto: Viktor Kronbauer, Zdroj: © AGENTURA SCHOK

    Snové, hravé, pastelově karnevalové… Foto VIKTOR KRONBAUER

    LSS – W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy. Překlad Martin Hilský, režie Daniel Špinar, dramaturgie Jana Slouková, scéna Iva Němcová, Kostýmy Lucia Škandíková, hudba Jan P. Muchow. Premiéra 29. června 2011.


    Komentáře k článku: Muž, kterého miluji…

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,