Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 79/2)

    Obdivuhodný projekt Divadelní fakulty JAMU Monodramata 2014 vstoupil do druhé poloviny. Studenti během šesti dnů předváděli svým kolegům i pedagogům, co se během dvou let naučili.

    Tucek-Monodramata 2014

    Měl jsem možnost být u toho. Každý všední den jsem viděl dvě představení a nevycházel z údivu. Mnohá monodramata projektu by si zasloužila pozornost divácké veřejnosti.

    Tucek-Ta veverka-poster

    Přiběhl jsem na Divadelní fakultu, a protože se vůkol ještě nic nedělo, začetl jsem se do programového letáčku. Ta veverka je voe svobodná. Skotsko bere drogy v psychické sebeobraně. Monodrama vychází z románu skotského spisovatele Irvina Welshe Trainspotting, dle něhož byl natočen stejnojmenný kultovní film. Základní situací textu je samotný závěr příběhu, v němž jedna z hlavních postav – Mark Renton – právě opustil své životní přátele. Přičemž je okradl o velkou sumu peněz – kořist, kterou společně nabyli nelegálním prodejem značného množství dříve uloupeného heroinu. Postavy příběhu: Mark Renton – Renta, Spud, Šoufek, Begbie, Druhá cena, Tommy, Gilbert. Hraje Martin Hudec. Co to? Tolik postav a jen jeden herec? No, to jsem zvědav!

    Hraje Martin Hudec. FOTO Facebook

    Hraje Martin Hudec. FOTO Facebook

    Najednou byla chodba prvního poschodí plná. Usměvavá produkční vpustila dav čekatelů do sálku zkušebny, a jako když proutkem sekneš, v mžiku byly židličky dvoustupňové elevace obsazeny. Docházka stoprocentní, nikdo nepřebýval! Uprostřed hranaté divácké podkovy se bělala holá stěna. Na nablýskaná prkna hracího prostoru přišel člověk s taškou. S „báglem“, chcete-li. Na sobě měl „mikinu“ s kapucí. Kapuci na hlavě. Znaveně si sednul, opřel se o stěnu a začal vyprávět příběh o Marku Rentovi, co jel v obchodě s drogami a co okradl své kamarády o lup, o peníze, které společně „vydělali“ prodejem uloupených opiátů.

    Povídání to bylo dlouhé, klidné, bez vzruchů, bez gest. FOTO Facebook

    Povídání to bylo dlouhé, klidné, bez vzruchů, bez gest. FOTO Facebook

    Povídání to bylo dlouhé, klidné, bez vzruchů, bez gest. Hlas aktéra se trochu „škrtil“, působil unaveně. Pak přišel světelný předěl a vypravěč předváděl divy. Tančil breakdance, z tašky tahal oblečení, převlékal se, na hlavu si nasazoval pletený čepec a ve vysokém tempu měnil stavy těla i tváře. Hrál snad deset figur příběhu. Střídal podoby bossů, prosťáčků, chytráků, drogově závislých ubožáků a zlodějíčků jen tak, pootočením hlavy, trupu, otáčkou těla kolem své osy.

    Pak přišel světelný předěl a vypravěč předváděl divy. FOTO Facebook

    Pak přišel světelný předěl a vypravěč předváděl divy. FOTO Facebook

    Byla to čtyřicetiminutová smršť brutální i jemné komiky, skvěle trénovaného atleta divadelního pódia, běžícího svůj maraton v bídě beznadějnosti světa. Že by JAMU vychovávala příštího Vlastu Buriana? Nebo snad Jima Careyho…?

    Irvin Welsh, Jan Krupa: Ta veverka je voe svobodná. Překlad: Ondřej Formánek a John Comer. Režie: Igor Dostálek. Dramaturgie: Jan Krupa. Hraje: Martin Hudec. Produkce: Monika Horáková. Technologie: Adam Gazárek, Jakub Špiřík, Jakub Kubíček. Pedagogické vedení: Aleš Bergman, Igor Dostálek, Jana Štvrtecká. Čtvrtek, 13. 11. 2014. Divadelní fakulta, učebna 105, Mozartova 1

    ///

    Tucek-Hladova-poster

    Za dalším, v pořadí již sedmým monodramatem Hladová nekrofilie jsem putoval „kraj světa“ brněnskou ulicí Masná. Ročníkový šéf Bergman mně na displeji chytrého mobilu ukazoval klikatící trasu: U nádraží sedneš na dvanáctku, pojedeš dvě zastávky, vystoupíš, dáš se doprava, projdeš takovým „eskem“, potom zahneš a pak se dáš rovně, až narazíš na kulturní zařízení Industria. Tam to je. Masná 9. To najdeš. Mě tam odveze kolegyně Štvrtecká autem. No, jel jsem od nádraží osmičkou, protože jedna dáma s kabelou řekla: Pane, na Masnou, jedině osmičkou! Dvanáctka, ta jede za roh, do Komárova. Tak jsem jel osmičkou. Na zastávce Masná jsem vystoupil a šel dlouho nočními chodníky nekonečné ulice. Meditoval jsem do tmy. Dům číslo devět. To je kousek. Liché číslo. Tedy levá strana. Jsem teď u jedničky, hnedle bude trojka, vedle ní pětka, za ní sedmička, u devítky budu coby dup…
    Jednička obsahovala čtyři budovy: a, b, c, d. Trojka tři. Pak byla dlouhá pauza a po ní přechod přes čtyřproudou autostrádu. Potom jsem procházel pod viaduktem. Zrovna na něm hřměl vlak. Číslo pět měly dvě menší budovy. Zato sedmička! Sedmička se táhla jako turecký med. Cihlová zeď snad z dob c.k. mocnářství se vinula až kamsi do nedohledna. V dálce blikal malý čtvereček zelenavého neonu. Tam to snad bude. Nebylo. Byla to lampa upozorňující, že jít po chodníku nelze, protože je rozkopán. Konečně se na zdi objevila cedulka s číslem 9. Pod ní byl nápis: Mrazírny. Pro pána Jána, mrazírny! Žádná kultura. Zcela unaven jsem vlezl do průrvy dlouhé vrátnice: Prosím, nezlobte se, ale hledám kulturní zařízení Industria. Nevíte, kde to je? – Běžte tudy přes dvůr, pane. Vidíte tam ty schody? Těmi vylezete na rampu a půjdete až tam k těm chlapům. Vidíte je, ne. Chlapi ve světélkujících vestách tahali z jámy nějaké kabely. Pánové, kulturní zařízení? – Jo, dejte se tudy a dveřmi dovnitř. U dveří kouřila svou odpočinkovou cigaretu dramaturgyně Kateřina Menclerová. Heuréka, já to našel. Slečno, kudy? – Tudy! Dal jsem se dveřmi do jakési haly. Za halou byla jiná hala a pak další a ještě další. Studené, neútulné ratejny s vysokými stropy. Po jedné byly rozstrkány nízké praktikábly s výtvarnými díly. Ostrůvky artefaktů. Na zdech visely obrazy třetí mladé vlny. Za rohem byl bar. Máte čaj? – Ano, pane. Chcete zelený, červený nebo černý? – Zelený. Co stojí? – Sedmdesát pět korun. – Nepovídejte! Já myslel, že budu mít ještě zítra na oběd. Čaj jsem zrušil. Koupil jsem si pivo, nealko. Bylo za polovic ceny čaje. Člověk pěkného obličeje mě řekl důvěrně: Včera jsme tady měli čtyři sta lidí. To bylo tóčo! Je na mně vidět, že jsem nespal?
    Bloudil jsem halami bývalé mrazírny. U těžkých, snad filcových závěsů klečel mladý muž: Tam se nesmí! – Netoužím po tom, tam jít. Máte nějaký prográmek k dnešní produkci? – Až přijde produkční. – Aha. Na stolku ležely proužky papíru s nápisem: Hladová nekrofilie. Jeden jsem si vzal a šel procházkou mezi chladnými zdmi. Louskal jsem papírek: Industria. Brněnský urban space, který v sobě propojuje galerii současného umění, kavárnu, komunální zahradu, lab (cowork a makerspace), ateliéry a dílny pro umělecké rezidence a sportovní halu. Svida- grafická dílna, Masná 9, Areál Mrazírny Rovner. Na druhé straně papírku stálo: Hladová nekrofilie. Lisa Cagnacci. Jak hluboko se zažrala špína, jak moc budu muset loupat? Fragmentární mapa. Na pomezí dramatického textu a poezie se odehrává jedna rekonstrukce tekutého obalu několika kostí. Účinkuje: Tereza Slámová. Bicí nástroje: Ondřej Hříbek. Výtvarná spolupráce: Matěj Sýkora, Lenka Jabůrková. Produkce: Adéla Svídová. Dramaturgie: Aleš Merenus. Režie: Matyáš Dlab. Tak to jsem se o představení moc nedozvěděl.

    FOTO archiv

    Svida-grafická dílna. FOTO archiv

    Obrátil jsem se a bloudil labyrintem neútulných hal. Šel proti mně člověk, ten s tím pěkným obličejem. Proboha, pane, kde to jsem? Já se tady nevyznám! Muž s pěkným obličejem prohodil: Tady bývala jatka, pane. To jste nevěděl? – Nevěděl. I když mě to mohlo napadnout. Hladová nekrofilie… Pane, nikomu to neříkejte, ale nekrofilie je pohlavní úchylka, která se projevuje sexuálním zájmem o mrtvoly. – Cože? Neříkejte! Včera tady byla diskotéka, čtyři sta lidí. Říkáte nekrofilie, že je úchylka? – Ano, pane, nekrofilie, je sexuální úchylka. – Hladová?

    Pak kdosi někde řekl: Budeme začínat, tudy, prosím, tudy. K mému překvapení ono „tudy“ mě přivedlo k závěsům, u kterých řekl klečící muž: Tam se nesmí. Když jsem proklouzl tvrdou škvírou, závěsy vydaly zvuk, jako když plácne ryba ocasem o vodní hladinu. Vstoupil jsem do další haly. V hale byla zima a štiplavý, modrý dým. Mé bolavé oči reagovaly sklapnutím nemocných víček. Škvírkami zapátraly slznou mlhou. Uviděly tři dlouhé řady snad o padesáti židlích. V té první, uprostřed, si dvě dívenky přezouvaly boty. Lodičky za bagančata. Mezi dívkami stála prázdná židle. Je tady volno? Dívenky cosi zahuhlaly. Překročil jsem jejich pivní kelímky a sednul si. Na klíně jsem si rovnal batůžek a v ruce držel láhev s pivem. Nestihl jsem láhev odložit. Položit ji na podlahu jsem se bál, aby pivo nepřimrzlo k betonu, a také proto, abych nebyl dívenkami podezírán, že se shýbám, protože jim chci vidět někam. Přitom pít pivo během produkce jsem považoval za nemravnost. Ovšem mnozí ostatní se nijak neomezovali a klidně pivo popíjeli. A nejen pivo. Seděl jsem s láhví „nealko“ v ruce jako zmrzlá sfinga. Jako idiot. A klepal se zimou. Proto jsem si také svůj francouzský baret ponechal na hlavě. Mrav, nemrav. Mám alergickou hlavu na chlad. Chladem mně hlava natéká.

    Svida - grafická dílna. Repro Svida

    Svida – grafická dílna. Repro Svida

    Při podlaze se stále držel štiplavý dým. Slečny, to je čpavek, že to tak čpí? – Ne, pane, to je vůně mlhostroje. – Vůně, slečny? Ach ano, již zapomínám. Po pěti minutách mlžné příšeří opadlo. Objevila se obrovská, vysoká, bíle okachlíkovaná zeď. Uprostřed zdi se šklebila široká, obrovitá, šedivě ošklivá vrata. Tudy asi odváželi poražené kusy dobytka na věčnost.

    Na podlaze ležela igelitová fólie ve tvaru odseknutých cípů chladné hvězdy. Nad zrcadlovým územím visel od stropu dlouhý drát s obdélníčkem hnědavé hmoty. Snad pozůstatek řeznického háku. Nebo skrytá kamera. Nebo mikroport. Pod houpajícím se obdélníčkem zářil kbelík. Zcela nový. Možná na krev. Vedle matné fólie byl kameny vyznačen hnědý pruh. Asi chodník. Dobrých třicet metrů dál, až v rohu haly, vystupoval z mlhy plešatý halama sedící na vysokém praktikáblu. Mlátil do bubnů paličkami jako rozumu zbavený. Třesk se valil halou víc než mlha. Zahlcoval můj sluch. Mou duši. Zima, rachot, puch a dým. Hlavou mě kmitlo? Proboha, chlapče, hladová nekrofilie! Co ty v této úchylně zmrzlé pitevně pohledáváš?

    Proboha, chlapče, hladová nekrofilie! Co ty v této úchylně zmrzlé pitevně pohledáváš? FOTO archiv

    Proboha, chlapče, hladová nekrofilie! Co ty v této úchylně zmrzlé pitevně pohledáváš? FOTO archiv

    Škvírou mezi závěsy vplula do ledové haly útlá, spoře oděná dívenka. Dlaně rukou měla fialové jako mrtvola vytažená z mrazáku. Stoupla si k fólií vymezenému prostoru a vypnula tělo. Snad zmrazená primabalerína. Nebo krasobruslařka bez bruslí. Jistě se rozběhne a bude metat kozelce. Nikoliv! Slečna se ohnula v pase a zula si z nohou hnědavé návleky. V černém, elastickém trikotu vstoupila na igelitovou plochu ledových jatek a řekla: Tato krajina je temná. Domy, černé a rudé. Černé jámy. Černé silnice. Mokřina. Není kam jinam jít. Je slyšet skandování, kdesi v dálce, tam, kde je šedé světlo. Těžké a kouřové světlo.

    …když vstávám/ srdce mi tepe/ nahlas, pomalu/ jako rytmické zemětřesení... Tereza Slámová. FOTO archiv

    …když vstávám/ srdce mi tepe/ nahlas, pomalu/ jako rytmické zemětřesení… (Tereza Slámová). FOTO archiv

    Bylo to zvláštní. Půvabné ženské stvoření bez bot, se pohybovalo po matné, studené, ledovými kachličkami obklopené ploše a hovořilo vznešeně křehká slova o milovaném člověku, o krásách života, o jídle i o smrti: …když vstávám/ srdce mi tepe/ nahlas, pomalu/ jako rytmické zemětřesení/ žít je tak snadné/ nepoznal bys mě/ jsem neporazitelná/ nesmrtelná/ jasně, že to občas nezvládám/ sním celý balíček čajových sušenek, cihlu sýra, burákové máslo jím přímo ze sklenice lžičkou/ jsem docela v pohodě, fakt/ cítím se mnohem zdravěji/ snažím se o sebe pečovat/ vstávám brzo, abych oběhla blok/ můj život je v rovnováze/ jsem přímo chrám zdobený drahokamy.

    Dívka zachvácená touhou po očistě, přistupovala k zářivému kbelíku, vzpínala ruce k vysoko zavěšenému obdélníčku, třela si o něj dlaně jako o mýdlo a pak je máčela ve vodě, až to šplouchalo. Říkala: Smýt tu špínu, co se zažrala hluboko!

    Její pružné tělo se předklánělo a dlouhými blonďatými vlasy hladilo ledovou fólii. Připadala mi jako ohebná, malinká holčička z porcelánu. Mluvila hlasem nymfy. Hýbala se s ladností africké sajky. Nebála se ani velkých, vláčných gest. Byla krásná. Nějaká záhadná síla ji však nedovolovala opustit igelitem vymezený prostor.

    Dívka zachvácená touhou po očistě (Tereza Slámová). FOTO archiv JAMU

    Dívka zachvácená touhou po očistě (Tereza Slámová). FOTO archiv JAMU

    Překvapila mě vyřčeným krédem: Hraju idiota. Myslím si totiž, že jediný způsob, jak přežít v tomhle světě je předstírat, že jste opravdový debil. Nejlépe o tom přesvědčit i sebe. Dívka hovořila i o samotě člověka: A potom ta samota. Samota a nuda. O čem má člověk přemítat, o čem má sebe přesvědčovat, čeho se má dotýkat, čeho bát? Jemný autorčin text studentce Slámové svědčil: Je to tu čisté a bílé/ straší mě/ to ticho/ mezi kameny/ jemnými dlaždicemi/ co mě čeká/ budu sama? / věčnost musí chvíli trvat/ myslím, že bych mohla vzít cokoliv jiného/ ale nechci být osamělá/ jenže jsem/ něco chci/ něco jiného/ přijď a zachraň mě/ ač nemůžeš/ něco chci.

    Nejpřesvědčivější byly chvíle, kdy si hrála na divadelní představení. Pasáže o kostech člověka, o vztahu krásné dívky ke krvi i pižlání si kůže malinkými nůžkami, se jevilo coby hrůzné steny zoufalství něžné hrdinky. Když tloukla na vrata, vytvořila tělem výtvarnou kompozici raněného prosebníka. Když prohlásila: Je zde nesnesitelné vedro, odkrvil se mi mozek. Bohové padají jako déšť. Oni vědí jak. Vzpoura hraná se srdcem na dlani dokodrcala k roztržení ledové plochy. Pod cáry igelitu se objevila mříž odtokového kanálu. Dívka do něj vylila kbelík špinavé vody. Hladové nekrofilii byl konec.

    Po celou dobu trvání monologu krásné dívky bubeník řezal do bubnů…

    Šel jsem temnou ulicí zvanou Masná a přemýšlel o tom, proč se studenti rozhodli inscenovat křehký příběh něžné dívky v rozlehlé, studené, odcizené prostoře bývalých městských jatek. FOTO archiv

    Šel jsem temnou ulicí zvanou Masná a přemýšlel o tom, proč se studenti rozhodli inscenovat křehký příběh něžné dívky v rozlehlé, studené, odcizené prostoře bývalých městských jatek. FOTO archiv

    Šel jsem temnou ulicí zvanou Masná a přemýšlel o tom, proč se studenti rozhodli inscenovat křehký příběh něžné dívky v rozlehlé, studené, odcizené prostoře bývalých městských jatek. Lekal jsem se stínů a bál se všeho. I sloupů s osvětlením. Láhev s pivem mě mrazila do dlaně. Raději jsem přidal do kroku, abych se zahřál a setřásl ze sebe strach. Odpadkový koš byl až za viaduktem. Teprve tam jsem vypil pivo a láhve se zbavil. Sklíčenosti ani prokřehlosti nikoliv. Pivo bylo totiž studené a noc temná. Ach, ta hladová nekrofilie… Proč se monodrama vlastně jmenovalo Hladová nekrofilie? V té hrůzné tmě jsem si začal prozpěvovat: Kdo to ví, odpoví, odpoví mně na otázku, co je…

    Lisa Cagnacci: Hladová nekrofilie. Režie: Matěj Dlab. Dramaturgie: Aleš Merenus. Hrála: Tereza Slámová. Bicí nástroje: Ondřej Hříbek. Výtvarná spolupráce: Matěj Sýkora, Lenka Jabůrková. Produkce: Adéla Svídová. Pedagogické vedení: Aleš Bergman. Čtvrtek13. 11. Kulturní prostor Industria, Masná 9, Brno.

    ///

    Tucek-xxx-poster

    V úterý, po „vajíčkami“ opepřeném svátku, jsem pádil v dešti do budovy Divadelní fakulty. Ve třetím poschodí, v zastrčené zkušebně číslo 302, hrál Adam Mašura monodrama s prapodivným názvem: https://www.youtube.com/watch?v=hfH1t6Nd98w&feature=youtu.be

    http://www.youtube.com/watch?v=hfH1t6Nd98w

    Student herectví Mašura se zadusil dámskými kalhotkami. FOTO Youtube

    Před odchodem jsem zkusil zadat adresu do počítače, a kamarád stroj mně přehrál etudu muže, pojídajícího odolnou hmotu z bílého talíře. Žvanec se mu nedařilo rozkrojit nožem, ani nabodnout na vidličku. Proto si jej do úst „narval“ celý. Pusa mu natekla jako meloun. Muž se začal dusit. Náhle se svalil z židličky mimo záběr kamery. Asi se žvancem zadávil. Nic víc na šotu nebylo. Chvíli jsem dumal, že to monodrama asi bude o tom, jak jíst a neudusit se. Takový současný Guth-Jarkovský. Pro jistotu jsem si záznam zvětšil na celou obrazovku a přehrál jej ještě jednou. K mému překvapení jsem zjistil, že muž, student herectví Mašura, se zadusil dámskými kalhotkami. No nazdar! Ve čtvrtek Hladová nekrofilie, dnes nenažraný fetišismus! Ach ano, mládí a svoboda! Hurá! Jak kdysi vyhlašoval Emil František Burian: Na divadla s železnýma kladivama!

    V obdélníkové zkušebně byly židličky rozestavěny po obvodu. Proti nám, uprostřed u zdi, stálo pianino. Na židli před pianinem se rozvaloval student Mašura. Urostlé, pohledné chlapisko. Mrkal na kolemjdoucí, s některými i slovo prohodil. Na židličky se usadilo mnoho hezkých dívek, chlapců méně a nás starších ještě míň. Celkem jsme byli tři. Profesor- doktor, docent – doktor a já, magistr. Seděli jsme jako indiáni okolo totemu. Totemem byla židle a na ní student Mašura. Pod oknem, v rohu zkušebny se povaloval kavalec s pokrčenou zelenou kapnou. Naproti v rohu se tetelila útlá skříň. Světlo zhaslo, reflektor nasvítil studenta Mašuru, který se počal svlékat. Nejdříve si zul boty, pak ze sebe stáhnul džíny, černé ponožky i tričko. Kdesi z rohu zněl hlas. Líčil lidskou kopulaci. Žena v extázi nelítostně týrala své hlasivky. Byla šťastná. Svlečený Mašura se vrhl na zelenou kapnu a věrohodně markýroval vyvrcholení snah člověka. Muž má touhu rozsévače, žena úrodný má klín. Následně se oblékl, ze skříně vyházel černé dámské prádlo a na ramínko pověsil dámskou košilku. Opět se počal svlékat. Chvěl se přitom jako osika. Několikrát opakoval: Trpím závislostí na sexu. Běhal v kruhu dokola jako ryčný býk. Žadonil o sex. Pokřikoval do oken. Předváděl ruční onanii nad vůní dámských kalhotek. Možná si ty kalhotky cpal i do pusy. Já už nevím. Barvitě líčil svou sexuální anabázi boje s pohlednými dívkami. Jedné inteligentní krasavici chtěl olíznout kapičku potu řinoucí se na jizvičku po vyříznutém znamínku. Některé divačky mhouřily očí, některé povzdychávaly: Pěkný kluk! Bylo to takové kolektivní, terapeutické sezení sexem postižených pacientů poslouchajících zpověď zmateného dítěte svého věku. Zpověď bez skrupulí, bez tajemství, beze studu. Jakási součást syrové léčebné kůry? Zbavování se „duševní trýzně“?

    Student herectví Mašura se zadusil dámskými kalhotkami. FOTO archiv JAMU

    Pěkný kluk! (Adam Mašura) FOTO archiv JAMU

    Proč se to monodrama jmenovalo: https://www.youtube.com/watch?v=hfH1t6Nd98w&feature=youtu.be to opravdu nevím. Snad proto, že tenhle pohledný „závislák“ na sexu, lovil přízeň dívek přes internet. Ovšem, ale – chorý aktér Mašura se v tom titulním šotu udávil dámskými kalhotkami! To je dost zvláštní, poněkud zavádějící a nepřehlédnutelný fakt. Nevím si s tím rady. Ale je to asi můj problém. Asi už nemám tu dostatečně potřebnou fantazii. Nebo jsem při všech svých chorobách už nedostatečně sexuálně chorý. Ano, jsem až staromilsky zdravý. V tom to asi bude. Nevím. Klikněte si, třeba na to přijdete vy.

    Student Mašura prokázal pohybovou i mluvní zdatnost. Hrál na klavír, byl přesvědčivý, vtipný a měl šarm. Jen ty kalhotky přece jenom asi neměl jíst. I když na druhou stranu, je lepší jíst dívčí tkaniny, než dívčí tkáně. To by už totiž nebyl chorobně žravý fetišismus, nýbrž prachsprostý kanibalismus. Prostě si s tímto monodramatem nevím rady. Nevím!

    https://www.youtube.com/watch?v=hfH1t6Nd98w&feature=youtu.be. Scénář, dramaturgie: Daniela Boková, režie: Veronika Dombrovská, scénografie: Stanislav Cibulka, hraje: Adam Mašura, světla: Jakub Špiřík, zvuk: Adam Gazárek, produkce: Anna Plevová, pedagogické vedení:Aleš Bergman, Ivo Krobot, Petr Oslzlý. Úterý, 18. 11. 2014. Divadelní fakulta, učebna 302, Mozartova 1.

    Chodil jsem městem a nechal na sebe padat chladivý déšť. FOTO archiv

    Chodil jsem městem a nechal na sebe padat chladivý déšť. FOTO archiv

    Chodil jsem městem a nechal na sebe padat chladivý déšť. Moknul jsem a přemýšlel o tom, zda projekt Monodramata 2014 učí studenty odvaze, volnosti a dává šanci studujícím scénáristům, dramaturgům, režisérům, výtvarníkům, manažerům i hercům, aby jim narostla křídla… Dešťová voda byla příliš chladná, začala mně vlhnout záda. Raději jsem se vrátil na fakultu a ve čtvrtém poschodí čekal na začátek posledního, devátého monodramatu.

    ///

    Tucek-Kdo vi-poster

    Učebna v podkroví číslo 401 s dřevěnými trámy, černými reflektory, černými výkryty je bezesporu nejdivadelnější zkušebnou školy. Je drobounká, útulná, má atmosféru i duši. Bylo nás tam asi čtyřicet plných napjatého očekávání. Před první řadou stál vysoký stojan s mikrofonem, na židli malé hrací plochy seděl štíhlý, vytáhlý, sympatický muž v bledě červeném tričku. Poslední a nejstarší ročníkový mohykán Petr Németh. Měl džíny, rezatou kštici a chytré oči. Hrál, že je nervózní. Díval se na protější černou stěnu. Na stěně bylo křídou napsáno deset bodů. Pamatuji si jenom dva. Úvod a trest.

    Držel jsem v rukou žlutavý čtverec plakátku. Byl na něm velký černý otazník, pod ním namísto černé tečky kosočtverec, mezinárodně uznávaný znak dámského pohlaví a titul: Kdo ví? Pak tam byl citát: Jestli jsem se na prknech, co znamenají svět, nedopustil příliš mnoha chyb, přežiji i tuto hru a v paměti některých z vás budu žít na věky věků. Jaime Chabaud – Božský pastýř Góngora. Hraje Petr Németh.

    Petr Németh přistoupil k mikrofonu: Tak jste se nakonec přišli podívat?! FOTO Facebook

    Petr Németh přistoupil k mikrofonu: Tak jste se nakonec přišli podívat?! FOTO Facebook

    Petr Németh přistoupil k mikrofonu: Tak jste se nakonec přišli podívat?! Diváci, soudci! Přišli jste se podívat na monodrama. Tak, to jste ještě neviděli. No, jak začít? Monodrama, monodrama… co to vlastně je monodrama? Jedna odborná publikace uvádí, že monodrama je dramaticko-umělecký žánr o jediném herci. Takže, to bychom měli. Herec, tedy Já – Publikum, tedy vy – V režii, která není… Čekali jste něco takového? Já ne! Abych byl upřímný, představoval jsem si to všechno úplně jinak

    Petr Németh byl suverén. Od první věty měl obecenstvo na „lopatě“. Sázel jemné gagové pointy i tam, kde by si jiný netroufnul. Ohlas na jeho herecký projev byl spontánní. Diváci vybuchovali jako při televizní pořadu Na stojáka. Čekal jsem pravidelné zkoušení, čekal jsem fixaci určitých gest, čekal jsem reflexi, čekal jsem hledání skrytého významu v neznámém textu… čekal jsem, čekal jsem, čekal, až jsem to celé prosral. Myslel jsem, že vystoupím na prkna, co znamenají svět v záři reflektorů a že budu mít zakrvácené ruce a budu bránit japonské ostrovy do konce války a všude kolem bude voda … a … a taky jsem tu chtěl nechat ze sebe proudit emoce, vypjaté situace, životní příběh – drama! Které bude zakončeno precizní choreografickou tečkou.

    Aktér Németh byl jako kabaretiér, co si vystačí na vše sám. Skvěle mluvil a věděl, co nám chce sdělit. Byl jako rtuť. Točil piruetu, poskakoval, tvořil velká gesta. Monodrama, každý den je nějaké monodrama. Začíná to těžkým vylézáním z postele a končí snahou vypnout mozek před spaním… Já vám řeknu všechna svoje monodramata. Vše začalo, když nám řekli, že si máme sehnat vlastní tvůrčí tým, od režiséra až po techniky… Prvotní problém s nedostatkem režisérů jsem vyřešil hned. Nechtěl jsem studenty režie. Proč? Flaška? Flaška Coly? Jaký to má smysl? Je to nějaký Symbol!? Je to jenom flaška Coly… Tak jsem si našel divadelního barda. Říkejme mu třeba Rejža …

    FOTO Facebook

     Petr Németh je rozený vypravěč. FOTO Facebook

    Herec Németh předváděl podoby těch, se kterými jednal. Skvěle! Například Rejža měl podobu utahaného, na spoustu věcí myslícího divadelníka, stále sledujícího ztracený čas: Jasný, monodrama, proč ne?! Jsi mladý, šikovný, inteligentní kluk, to ti to půjde od ruky… Já už to vidím, jeden člověk, jedna židle

    Neméth jásal: Jo! Budu mít nejlepší monodrama na škole… Co na škole! Na celém světě! Výbuchy smíchu provázely každou hercovu repliku, proměnu, grimasu, každý pohyb.

    Petr Németh je rozený vypravěč. S espritem si hrál s imaginárními rekvizitami a s nadhledem líčil cestu za realizací monodramatu. Rejža neodpovídal na vzkazy, manažerka u Rejži neuspěla, kamarád pro Nemétha napsal scénář, ale nezajímavý, nehratelný. Režie se nechtěl nikdo ujmout, protože nebyl scénář. Bylo to jako v té pohádce o slepičce a kohoutkovi. Slepička sháněla vodu… Když na černé tabuli za doprovodu Beethovenovy páté symfonie kreslil křídou písemné klikyháky jako tvůrčí osvícení geniálním nápadem, chtěl jsem tleskat. Byla to dokonalá, virtuózní etuda. Skvělý skeč, zakončený slovy: Mám to! A je to sračka… Opět výbuchy smíchu provázely Neméthovu vtipnost i sdělnost jeho fyzického jednání.

    Pak monodrama zvážnělo. Petr Németh hrál setkání s nemocnou osobou v nemocnici. Loučení s nejbližším člověkem. Oblékl se do županu a zády k nám, k divákům, prezentoval bolest odcházejícího…

    Následovala pasáž hrubozrnného humoru. FOTO Facebook

    Následovala pasáž hrubozrnného humoru. FOTO Facebook

    Následovala pasáž hrubozrnného humoru. Na černou zeď namaloval svůj životní pocit, velký kosočtverec. Na hlavu si posadil papírovou krabici, s logem kosočtverce a takto zabedněn se snažil promlouvat na mikrofon. Mikrofon se měnil v podobu pyje a narážel do kosočtverce. Opět jsem měl dojem, že sleduji výstup z televizního pořadu Na stojáka.

    Pak už následovala závěrečná pasáž: Než se s vámi rozloučím, rád bych řekl: Možná tohle nebylo monodrama. Možná to byl úplně neidentifikovatelný rádoby umělecký žánr. Možná to byla recese. Možná veřejná omluva všem, kteří jsou v tom nevinně… Tedy možná i vám. Možná jsem někoho z Vás okradl o několik desítek minut života. Možná jsem někomu z Vás o několik hodin prodloužil život. Možná jsem teď za Píču, která nepatří na akademickou půdu, ale možná je mi to už v tuto chvíli jedno. Možná jsem v poslední době udělal moc chyb a možná je už nikdy více neudělám. Možná – Kdo ví?! Kouzelný aktér Petr Németh skočil k černé zdi a bílou křídou na ni napsal: Aplaus.

    Kolegyně Šárka Býčková jej dlouze objímala. FOTO Facebook

    Kolegyně Šárka Býčková jej dlouze objímala. FOTO Facebook

    Aplaus byl obrovský! Hvízdání, kvičení! Lepá Agáta Kryštůfková hodila po svém kolegovi karafiát. Petr Németh jej zachytil v letu, jako by to vše bylo předem připravené. Kolegyně Šárka Býčková jej dlouze objímala. Dlouze! Potlesk stále nebral konce. Řekl jsem docentu Bergmanovi: Dobře jsi to naplánoval, dobře, bylo to jako na moři, kde každá devátá vlna je největší a nejsilnější.

    Pak jsem v zakouřené, natřískané fakultní hospůdce porušil léta drženou dietu a na další úspěchy třeťáků i jejich pedagogů jsem s docentem Bergamem připil pravou sladkou ořechovkou. Tím skončilo mé sváteční hodování. Dobré to bylo!

    Kdo ví? Scénář a režie: Petr Németh, režijní konzultace: Hana Marvanová, hraje: Petr Németh, technika: Marián Medlen, produkce: Marie Trefná. Pedagogické vedení: Aleš Bergman. Úterý, 18. 11. 2014, Divadelní fakulta, učebna číslo 401, Mozartova 1.

    Ať žije divadlo! Divadlo ve všech svých možných i nemožných podobách!!

    Věnováno panu Aloisi Hajdovi, režiséru, profesoru, někdejšímu rektorovi JAMU.

    Brno – Komín, 19. 11. 2014

    ///

    Předchozí díl: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 79/1)


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 79/2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,