Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2019

ročník 28
1. 10.–14. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 79/1)

    Znám letošní „třeťáky“ od dob, kdy jsem ve studiu Marta zkoušel krále Hamleta. Hráli menší role a dívky vytvářely i postavy chóru. Velmi dobře vyslovovali, hlasy jim rezonovaly, byli ukáznění, soustředění a bylo znát, že chtějí dělat divadlo.

    Tucek-Monodramata 2014-potser

    Impozantní počet devíti inscenací monodramat byl rozestřen po celém městě. První z nich – Banzai – se hrálo v ideálním prostoru na Malé scéně Mahenova divadla.

    Obdélníkový hrací prostor se dvěma bednami, snad na granáty a tři stupně židlí pro diváky. Vojenská dýka, kvér, plná polní a uniforma vojáka japonské císařské armády vystačilo studentu herectví Jakubu Urbánkovi, aby nás uhranul vyprávěním příběhu v džungli filipínského ostrova Lubang, „zapomenutého“ bojovníka druhé světové války.
    Voják Híro Onody třicet let odmítá uvěřit, že císařské Japonsko prohrálo válku a kapitulovalo. Třicet let brání zákopovou pozici a ani na minutu neopustí střežený vojenský prostor. Kam se na něj hrabe náš kanonýr Jabůrek, co u kanonu stál a pořád ládo, ládo, ládoval.

    Tucek-Banzai-poster

    Jakub Urbánek hrál svého Japonce s nadhledem, šarmem a po česku. Obdivuhodně držel tempo, dobře vyslovoval, byl vtipný, mužný, sympatický a diváci mu fandili. Snad jenom hlasová forte, mohla být o něco tišší a pianissima o „fous“ hlasitější.

    Monodrama na motivy hry Banzai Václava Helšuse upravila a pohybovou průpravu vedla Hana Halberstadt, režii měl Petr Halberstadt. Pedagogické vedení Aleš Bergman a Jana Štvrtecká. Produkce Michaela Žůrková. Hrál Jakub Urbánek. Pondělí, 10. 11. 2014. Malá scéna Mahenova divadla.

    FOTO archiv

    Slovenská scenáristka Zuza Ferenczová napsala monolog o strachu dívenky z možnosti náhlého úmrtí při autonehodě. FOTO archiv

    Za druhým monodramatem podivného názvu 5 vteřin, 5 centimetrů jsem jel na Staré Brno, do starého známého paláce Prigl, co se teď nazývá Paradoxem.

    Slovenská scenáristka Zuza Ferenczová napsala monolog o strachu dívenky z možnosti náhlého úmrtí při autonehodě a o následném pocitu studu, že bude mít po smrti neoholené nohy, nečisté, obnošené kalhotky a doma v bytě „bordel“.

    ... a o následném pocitu studu, že bude mít po smrti neoholené nohy. FOTO archiv

    … a o následném pocitu studu, že bude mít po smrti neoholené nohy. FOTO archiv

    Na černé ploše bylo instalováno čtvercově běloskvoucí kluziště. Autor scény Hynek Petrželka na něj lil z kbelíků teplou vodu. Z kluziště se pařilo a pomalu se stávalo mělkým bazénkem. Uprostřed vodní hladiny stál lesklý kovový stojan s mikrofonem ve tvaru sprchovací růžice. Ze zimy večerního dvora vešla dívka, v hrozně nepůvabných holčičích šatech a černých cvičkách vstoupila do jezírka. Řekla na mikrofon své krédo o náhlé smrti, zula si promáčené botky a svlékla se. Pak si sundala kalhotky odporně růžové barvy a zůstala jen v černém trikotu. Agáta Kryštůfková, podmanivě mluvící půvabná herečka, se pak celých pětadvacet minut válela v té čtvercově bělostné louži, prala hnusně růžové kalhotky, lila si na hlavu vodu a bílou pěnou natírala své něžné nohy. Pak je žiletkami holila.

    Agáta Kryštůfková, podmanivě mluvící půvabná herečka, se pak celých pětadvacet minut válela v té čtvercově bělostné louži. FOTO archiv

    Agáta Kryštůfková, podmanivě mluvící půvabná herečka, se celých pětadvacet minut válela v čtvercově bělostné louži. FOTO archiv

    Při všem dění vyprávěla o strachu z konce života bez depilovaných nohou, a o tom, jak se na náměstí setkala s řečnícím politikem, co měl chlupy všude. Ve tváři, po těle i na nohou. Jak mu v řídnoucích vlasech probleskovala chlapská pleš. Jak řečník smrděl a byl u všech za „Čuráčka“. Jak od něj stála na pět centimetrů, po dobu pěti vteřin, než řečnícího „Čuráčka“ stáhli lidé za nohu z tribuny na dlažbu. Natírala přitom bělostnou pěnou lesklý stojan, aby jej následně žiletkami holila. Oholený stojan kácela do bělostné louže. Několikrát. Nenávistně přitom pronášela vulgární slovo „čuráček“. Také několikrát.

    Agáta Kryštůfková hrála svou dívčí očistu a pobouření nad setkáním s nečistotou politika tak přesvědčivě a s takovou vášnivostí, až jsem uvěřil, že to ráchání v chladné vodě jí dělá dobře. Byl v tom protest i návod. Pět vteřin, pět centimetrů a dost!
    Skvělý herecký výkon.

    Když zmáčená, bosá herečka odcházela z „děkovačky“ na chladný dvorek, naskočila mně husí kůže po celém těle…

    Zuza Ferenczová: 5 vteřin, 5 centimetrů. Překlad: Karel Král. Režie: Alžběta Michalová. Scénografie: Hynek Petrželka. Produkce: Eva Sýkorová. Pedagogické vedení: Aleš Bergman, Břetislav Rychlík. Hrála Agáta Kryštůfková. Pondělí, 10. 11. 2014, Palác Prigl – Paradox, Staré Brno.

    Tucek-Neopustis me

    Byl to šťastný nápad, napsat pro blonďatou krasavici Kristýnu Hulcovou monolog herečky loučící se s rolí Iriny Arkadinové z Čechovovy hry Racek Neopustíš mě. Student rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky Matěj Randár stvořil znamenitý scénář, plný dramatických zvratů a jemného humoru.

    Ve sklepení divadelní fakulty, na populární zkušebně 013, uprostřed černých závěsů, stál černý kovový rám pro zavěšení divadelních kostýmů, kousek od něj židle a stolek. Na stolku váza s květinou a scénář. Před stolkem v honosné, bohatě řasené, stříbrem protkávané róbě, postávala viditelně nervózní, krásná žena. Těkala očima sem a tam. Herečka Hulcová hrála herečku uplynulých věků, Arkadinovou. Rozpřáhla dlouhé paže do velkého, romanticky teatrálního gesta. Chvíli zůstala zavěšena v prostoru… Pak se svalila na podlahu a přiškrceným hlasem odříkávala svou vášeň: Jestli mě opustíš třeba jen na hodinu, nepřežiju to, zblázním se. Po stovce repríz Racka, bylo to dnešní představení představením posledním. Derniérou.

    Jestli mě opustíš třeba jen na hodinu, nepřežiju to, zblázním se. FOTO archiv

    Jestli mě opustíš třeba jen na hodinu, nepřežiju to, zblázním se. FOTO archiv

    Rozrušené herečce přicházely na mobilní telefon gratulace. V rukou objímala velkou kyticí. Z vázy vytáhla květinu, vhodila ji do odpadkového koše a do vyprázdněné vázy vložila darovaný pugét. Před pomyslným zrcadlem, tváří v tvář divákům, se počala odličovat. Chovala se stále ještě jako Čechovova Irina. Vtipkovala, zářila, stírala si z tváře rysy Arkadinové. Měla v sobě noblesu i šarm herečky Arkadinové. Herečka Kristýna Hulcová hrála svou „dvojroli“ skvěle, s hereckým „nadhledem“. Pak usedla na židli a počala si sundávat z hrdla šňůry perel. A v tom se to stalo.

    A v tom se to stalo. FOTO archiv

    A v tom se to stalo. FOTO archiv

    Taková malá herecká nehoda. Vzpoura rekvizity. Šňůra perel se zadrhla o zdvižený límeček stříbřitých šatů a přetrhla se. Perly se vyvlékaly ze šňůrky, padaly na podlahu, skákaly po ní jako dovádivé šelmičky, a vydávaly přitom chrastivé zvuky. Koulely se do všech stran. Diváci se uchechtávali a hereččino tělo ovládl třes. Jako by ji zachvátila zimnice. Nemilý detail, nemilá nehoda. Také jsem takové chvíle na jevišti zažil. Několikrát. Znám to! Roztřeseného člověka zvládnout před zraky obecenstva je velký kumšt.

    Sympatická studentka herectví se nevzdávala. FOTO archiv

    Sympatická studentka herectví se nevzdávala. FOTO archiv

    Sympatická studentka herectví se nevzdávala, jen její vnitřní klid a herecká pohoda byly ty tam. Repliky se staly poněkud překotnějšími, scény herecké hysterie o něco málo „silnějšími“. Židle byla rozbita skutečně, strhávání honosného kostýmu z těla i jeho mrštění na podlahu vzteklé příliš, telefonický hovor s matkou vulgární o trošku víc, než se slušelo a švihnutí mobilním telefonem opravdové. Když se herečka loučí s milovanou rolí a rozloučit se nemůže, může se i „rozklepat“. Proč ne. Vždyť jde o podobný okamžik v životě lidském, jako když zemře blízký člověk. Rozbolavělá zahodila scénář do odpadkového koše s gestem „je to za mnou“. Nebylo!

    herec se odehraných rolí nezbaví (Kristýna hulcová). FOTO archiv

    Herec se odehraných rolí nezbaví (Kristýna Hulcová). FOTO archiv

    Vhodit milovanou roli do koše je tuze málo. Scénář z koše vytáhla a soptíc vztekem jej trhala na kusy. Došlo tu k prolnutí rolí. Takto by přece jednala i Arkadina! Nebo ne? Myslím, že ano. Studentka Hulcová sundala z věšáku honosný kostým herečky Arkadinové, zahalila se do něj a s kyticí se vydala na cestu domů. Výtečná tečka za chytře napsaným a dobře režírovaným monodramatem. Ano, herec se odehraných rolí nezbaví, přivlastní si je, a aniž by chtěl, zůstanou mu v herecké duši navždy!

    Neopustíš mě? Monodrama pro Kristýnu Hulcovou. Scénář: Matěj Randár, A. P. Čechov. Dramaturgie: Matěj Randár. Režie: Vítězslav Dvořák. Scénografie: Anna Chrtková. Produkce: Eva Sýkorová. Technologie: Vojtěch Mach, Adam Gazárek. Pedagogické vedení: Aleš Bergman, Petr Oslzlý, Ivo Krobot. Píseň: Gori, gori, moya zvezda. Hrála Kristýna Hulcová. Úterý, 12. 11. 2014. Divadelní Fakulta, sklepní scéna 013, Mozartova 1.

    Tucek-neklames-facebook

    Svátečně oděn, svátečně naladěn jsem vstoupil do herecké učebny třetího poschodí a vmáčkl se mezi třicítku diváků. Na prkenné podlaze ležela matrace a na ní kupa nacpaných igelitových tašek s ošklivými logy supermarketu Albert. Malý letáček v mé ruce hlásal: Monodrama s motivy z románu Utrpení mladého Werthera Neklameš sám sebe?

    Pečlivá slečna produkční nás přepočítala, někdo za mými zády řekl: jsme v cajku. Slečna se usmála, zhasla vypínačem světlo, odešla na zářící chodbu, zavřela dveře a zkušebna ztemněla. Chvíli byla tma. Reflektůrek spoře nasvítil kupu ošklivých igelitových tašek. Do proudu světla vstoupil štíhlý, pohledný jinoch v bílých trenýrkách. Vrhl se na igelitové tašky. Tahal z nich pomuchlané papíry, košili, kalhoty, boty. Chvatně se do nalezených hadříků oblékal. Ach, Werther jako ubohý bezdomovec! Jinoch bědoval: Je už zadaná. Klameš sám seb e. Ne neklamu se. Smím v těch slovech vyslovit celé nebe? Lotta mě miluje! Zasnoubená Albertovi, zasnoubená Albertovi, vzali se, vzali se. Tak co ještě chceš? Co? Co ještě chceš? Jinoch věšel prázdné igelitky „Albert“ na kliky okna zkušebny, shrnoval zmačkané novinové papíry pod matraci, odněkud vytáhnul starobylou pistoli, přikládal si její hlaveň ke spánku: Vzít si život je odvaha, je to krok do neznáma. Jinoch ulehl na matraci. Pak z jedné igelitky vytáhl něco podobného vánočnímu stromku, pověsil na stěnu staniolový proužek: Milý Viléme, kdybys mne tu spatřil, myslím, že bys mne nepoznal. Jaká to proměna se zde se mnou stala. Je konec mladému, zoufalému Wertherovi. Je konec se vším tím chmurným myšlením, s věčnou mou nespokojeností. Nyní je ve mně už jen klid a mír.

    Viktor Zavadil. FOTO archiv

    Viktor Zavadil. FOTO archiv

    Jinoch opustil ulitu plácajícího se bezdomovce a od této chvíle, až do konce monodramatu hrál inteligentního, vzdělaného, neopětovanou láskou rozechvělého mladého Werthera dnešních dnů. Od toho okamžiku jsem dobře mluvícímu herci i monodramatu rozuměl. Rozuměl jsem Wertherovu bloudění i jeho pochybám: Dokážete s určitostí dovodit příčiny toho kterého skutku? Kdyby tomu tak bylo, nesypali byste ty své soudy tak tuze lehce z rukávu. Několikrát mladý Werther sahal po zbrani, několikrát svou smrt oddálil. Několikrát se pokusil otevřít dveře k nekonečnu, až posléze v tichu a bez výstřelu odešel.

    Student herectví Viktor Zavadil je pozoruhodný talent. Hrál svého Werthera bezdomovce „hlavou i srdcem“. Svátečně. Stále slyším: Vážit si mála. Pokora. Ano, Viléme, to všechno jsem se zde naučil. Člověk se tady skutečně očistí. Herec Představitel Werthera mě přesvědčil, že dnes je možné i to, aby člověk vysokého intelektu skončil v brlohu mezi lidskými odpadky. (Žel ano!)

    Režie studenta Jakuba Lišky byla nenápadná, plně soustředěná na propracovanost hercova jednání, zajímavá v užití jevištního svícení, kterým tvořila atmosféru, její časté změny a výrazným způsobem udávala rytmus představení.

    Neklameš sám sebe? Monodrama s motivy z románu Utrpení mladého Werthera J. W. Goetha. Scénář a režie: Jakub Liška. Světlo: Zuzana Bottová. Produkce: Kateřina Uhrová, Barbora Rosochová. Hrál: Viktor Zavadil. Pedagogické vedení: Aleš Bergman, Ivo Krobot, Petr Oslzlý. Středa, 12. 11. 2014. Divadelní fakulta, učebna 302, Mozartova 1.

    Tucek-Kane-rezervace

    Za pátým monodramatem jsem se vydal za svitu pouličních luceren. U Mahenova divadla jsem nasedl do brněnské trojky a jel obávaným Cejlem, až k ještě obávanější ulici honosného názvu Francouzská. Spoře osvětlená ulice mně svou podobou připomínala Foglarova pražská Stínadla. Před pozdními chodci jsem přecházel na „protější“ chodník a stále se koukal na číslování jednotlivých domů. Tmavější dáma mě překvapila otázkou: Chcete za tisíc? Lekl jsem se a odpověděl: Ne! Proč? Hledám šedesát šestku. Má tam být divadlo.

    Šedesát šestka, zvláštní dům. Poněkud omšelý, okachlíkovaný, s širokými vraty olepenými počmáranými papíry. Sáhl jsem na kliku, vrata se pootevřela. Ze tmy na mě vybafl hlas: Co tady chcete? – Jdu do divadla. – Sem?! Starší hranatý muž vyšel na chodník. Člověče, tady je to samý cigán. Teátru tady bývá dost, ale že by tady bylo divadlo, tak to nevím. – Jamáci tady budou hrát: Sarah Kane 4.48. – Cože? Sarah za čtyři čtyřicet osm? Tu neznám. Pode mnou bydlí nějaká divadelnice, ale ta si říká Marika. Slovenka. Nějak jako Stromová. Jo, Sosnová. Nebo ne, Smrková. Jo, Smreková, pane. Chcete jít dál? – Jo. – Tak pojďte, zavedu vás. – Pane domácí, tady je nějaký divadelní sál? Nebo nějaká jamácká zkušebna? – Tady? O čem to mluvíte, pane? Já měl na dveřích takovou divnou ceduličku, že tady bude od 20:00 do 20:20 produkce čehosi, ať prý neruším. Tak já nevím. Počkejte, já vám tu cedulku přinesu. Prošel dlouhým průjezdem a zahnul vlevo na schody. Zůstal jsem opuštěný stát jako Lotova žena. U zdi byla konstrukce vykuchaného gauče a kousek od ní nazelenalý fotel. Zaprášené křeslo. V tom zhaslo světlo. Byla tam zima. Nesměle jsem zavolal: Pane domácí, pane Vont, kdepak jste? Kdesi ze schodů se ozval dívčí hlas: Ještě je brzo. Začínáme až v osm. Sraz je před domem. V tom jakási temná postava nesla ze schodů kolo: Co tady chcete? Uhněte! Tmavý člověk s kolem prošel kolem mě, otevřel vrata a zmizel na ulici. Drápal jsem se tmou za ním.

    Tucek-Kane-poster

    Lovil jsem v paměti: Sarah Kane. Narodila se 3. února 1971 v Essexu. 20. února 1999, spáchala sebevraždu v londýnské nemocnici. Anglická dramatička, původním povoláním divadelní režisérka a herečka, jedna z představitelů současné britské dramatiky.

    Z domu vyšla slečna produkční i pan domácí „Vont“. Dívka si mě odškrtla v seznamu a pak lepila na sklo vrat plakátek: Sarah Kane 4.48. Pan domácí „Vont“ mě podal bílý papírek: No, tak to vidíte – Nerušte, 12. 11. Produkce v průjezdu. Z vrat vyklouzl chlapec s koloběžkou. Rozjel se s kopce dolů k Cejlu. Začaly přicházet pohledné, tmavovlasé dívky. Produkční si je odškrtávala. Pan domácí „Vont“ řekl: Máte to povolené od majitele? Odpověděl jsem: Zajisté, pane, JAMU je významná škola. – Ale, pane, to musí mít povolení tihle studenti. Nájemníci. – No, vždyť vám povídám, JAMU je významná, světově proslulá škola! Pan domácí „Vont“ to vzdal: Tak se mějte, já už musím.

    FOTO archiv

    Pojďte! FOTO archiv

    K domu přišli tři mladíci a byli odškrtnuti. Nevycházel jsem z údivu. Slečna produkční mně zašeptala do ucha: To bude bytové divadlo. Mladý pár přijel na závodních kolech a také byl odškrtnut. Chlapec s koloběžkou se propletl mladým houfem a zmizel v domě. Konečně se dostavil i šéf ročníku Aleš Bergman. Řekl: Začneme! Z vrat vykoukla štíhlá dívčí postava: Pojďte! Gestem nás zvala do tmy. Opatrně jsme se seskupovali u chladných zdí. Mladý pár opřel svá kola vedle konstrukce gauče. Nazelenalé křeslo stálo uprostřed průchodu. Za dalšími prosklenými vraty, vedoucími do dvora, se rozsvítily snové barevné šmouhy. V huňatém kožiše zachumlaná mátoha s rozsvícenou baterkou, prolézala úzkým otvorem, kulila se do průchodu jako kouzelný Džin z láhve.

    Světelným kuželem si mátoha osvěcovala obličej. FOTO archiv

    Světelným kuželem si mátoha osvěcovala obličej. FOTO archiv

    Světelným kuželem si mátoha osvěcovala obličej a mumlala: Sjednocené vědomí sídlí ve ztemnělém hodovním sále blízko stropu, podlaha se posouvá jako deset tisíc švábů, když dovnitř rozumu vnikne sloup světla a vtom se všechny myšlenky spojí v okamžiku souzvuku těla a tělo už neodmítají, jelikož švábi obsáhnou pravdu, co nikdo nikdy neřekne. Mátoha se vydrápala na křeslo, stála na něm s hrůzně osvíceným obličejem a drtila mezi zuby: Nedokážu myslet, nedokážu spát, nedokážu psát, nedokážu se rozhodovat, nedokážu překonat svou osamělost, svůj strach, své znechucení. Nedokážu milovat. Ztratila jsem zájem o ostatní lidi. Jako člověk jsem naprosto selhala. Jsem vinna, jsem trestána. Cítím, že budoucnost je beznadějná a nic se nemůže zlepšit. Mátoha slezla z křesla a jako bludička v bahenném mokřavisku, nás prstíčkem lákala na cestu schody a přitom mlela jako posedlá: Řítím se ke své smrti. Léky mě děsí. Nedokážu se milovat. Nedokážu souložit. Nedokážu být sama. Nedokážu být s jinými. Nesnáším svá rodidla. Ve 4.48, až přijde zoufalství, oběsím se za zvuků dechu svého milence. Mátoha v kožiše nás vpustila do svého bytu, který voněl mátou a kávovým aroma.

    Mátoha v kožiše nás vpustila do svého bytu, který voněl mátou a kávovým aroma. FOTO archiv

    Pusa dívenky zmodrala. FOTO archiv

    Bylo nás dvacet statečných, šokovaných jedinců. Prošli jsme kolem sparťanské kuchyňky, kde mátoha rozlévala do hrníčků a sklenic čaj. Slečna produkční nás „nasáčkovala“ ke zdi malého pokoje. Někteří z nás seděli na židličkách, někteří na podlaze. Mátoha otočila vypínačem, žárovka, visící na drátku pod stropem zhasla. Mátoha usedla na postel, rozžala vysokou lampičku a začala s úsměvem chrlit slova úzkosti a touhy po zmaru. Sundala kožich a mluvila a mluvila. Útlounká, kultivovaná dívenka zápasila se svými běsy. Na stěny chudě zařízeného pokoje skříní, komodou, tyčí ověšenou kostýmy, střepem zrcadla, fotografiemi a obrázky na zdech, byly promítány kinetické krajiny. V jednu chvíli se zjevila otáčející se hlava dívky polykající a vyplivující plovoucí ryby. Mátoha se cpala utěšujícími „patáky“. Sypala si je do úst, jako buráky. Kousala je až to křupalo a zapíjela vodou z vázičky. Následně zvláčněla. Pohyby jejího těla dostaly podobu nadpozemskosti. Jakoby přestala působit zemská přitažlivost. Pusa dívenky zmodrala. Mátoha se skryla pod přikrývku. Blikavá věž odříkávala průběh nemocniční terapie. Nasazování léků, čas a reakci těla pacientky na podávané preparáty. Dívenka, mátoha procházela pokojem, u lůžka se svíjela do klubíčka, nořila se mezi kostýmy, balila si hlavu do šatů. Na oči zahalené tváře si nasadila tmavé brýle. Po zdech lozili švábi, ubíhaly stromy, ploužily se palouky. Dívenka téměř neslyšně vydechovala: My jsme ti bídní, co svrhávají své vůdce a zapalují kadidlo Baalovi.

    Herečka Šárka Býčková nehrála divadlo, dramatičku Sarah Kane - žila. FOTO archiv

    Herečka Šárka Býčková nehrála divadlo, dramatičku Sarah Kane – žila. FOTO archiv

    Herečka Šárka Býčková nehrála divadlo, dramatičku Sarah Kane – žila. Hovořila k nám jako doma, tiše, zřetelnou mluvou. Slova z ní padala, jako by byla její. Vůbec se chovala jako doma. Když se nějaká herecká akce nepodařila, klidně ji zopakovala. Když chodila, podlaha pod jejími kroky duněla. Když sundala ze zdi střep zrcadla a pouštěla na strop pokoje pohybující se šváby, coby prasátka, sevřela mě úzkost. Začal jsem se o ni bát!

    Pak se obrazy rozplynuly. FOTO archiv

    Na stěny chudě zařízeného pokoje skříní, komodou, tyčí ověšenou kostýmy, střepem zrcadla, fotografiemi a obrázky na zdech, byly promítány kinetické krajiny. FOTO archiv

    Řekla: Tohle je nemoc z touhy po velikosti, z té životně důležité potřeby, pro kterou bych umřela. Pak odešla. Zanechala nás v pokoji mezi prolamujícími se stromy, šváby, keři, bylinami. Pak se na nábytku, na stropu i na stěnách objevil chvějící se obraz dívky ve vaně, omotávající si krk bílou tkanicí. Dívka si po chvíli natáhla na hlavu černou kuklu teroristy. Její hlas nám sděloval: Dívejte se na mě, jak mizím. Spolykala jsem všechny prášky, pořezala se a oběsila. Ve 4.48… Po pokoji se proběhl naškrabaný nápis: Zatáhněte oponu.

    Světelným kuželem si mátoha osvěcovala obličej. FOTO archiv

    Nedokážu myslet, nedokážu spát… FOTO archiv

    Pak se obrazy rozplynuly. Po dlouhé chvíli ruka štíhlé dívky otočila vypínačem. Žárovka pod stropem se rozsvítila, pokoj se stal normálním. Štíhlá dívka nás tiše vyzvala: Pojďte se podívat do koupelny! Šourali jsme se kuchyní, pak chodbičkou. Ve vaně seděla kuklou zamaskovaná nebožka. Nabízela nám složené papírové lodičky…
    Tak, tak, tak! Pak nás štíhlá dívka, režisérka Marika Smreková, pozvala na posezení do vedlejší hospůdky. Přítomní začali nesměle tleskat. Mně se tleskat nechtělo. Přišla herečka Šárka Býčková a také začala zvát na posezení do hospůdky. Přerušil jsem ji: Slečno, už nás tam zvala támhle ta živá

    Sugestivní, znepokojující, uhrančivé představení, výtečný herecký výkon!

    Sarah Kane: 4.48. Režie: Marika Smreková. Scénografie a kostýmy: Jana Tkáčová. Výtvarná spolupráce: Radovan Hrabý. Produkce: Gabriela Gálová. Hrála: Šárka Býčková. Poděkování: Jana Posníková, Václav Mach, Petr Chodura, Nikol Jančíková, Honza Neugebauer, Aleš Bergman, Jana Štvrtecká a spoluobyvatelé domu na Francouzské 66. Středa 12. 11. 2014. Průchod domu a byt Jany Posníkové na ulici Francouzská číslo 66.

    Konec první části.

    Brno – Komín, 13. 11. 2014

    ///

    Dokončení: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 79/2)


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 79/1)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,