Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2020

ročník 29
23. 6.–1. 9. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 67)

    Seděli jsme, dva staříci, děda Štrunc a já, v líbezně vzdušném altánu na skalnatém ostrohu vysoko nad tokem Horní Berounky. Děda vyskládal na zahradní stůl čtyři stohy knížek v historicky tvrdých přebalech: Vy se dost o všechno zajímáte, tak kdyby se vám to hodilo, vyberte si.

    Na skalnatém ostrohu vysoko nad tokem Horní Berounky. FOTO archiv

    Na skalnatém ostrohu vysoko nad tokem Horní Berounky. FOTO archiv

    Rozevíral jsem věky omšelé desky, obracel stránky a děda Štrunc vedl řeč: Tento domek postavil táta Štrunc. Tady jsem se narodil. Byli jsme posledním obydlím vesnice Zruč. Do školy jsem chodil do Bolevce, po hrázi rybníka. Dva kilometry tam, dva kilometry zpátky. Když v zimě rybník zamrzl, tak to bylo pěkné klouzání. Říkáte, že je tady krásně. Ano, je tady krásně. Jsem tady doma. Moji mladí odjeli na dovolenou do jiných krásných krajů. Když jsem byl mladý, také jsem odjížděl. Teď už nikam nejezdím.

    Otče, na stránkách knížek jsou razítka knihoven. Klatovy, Příbram, Stříbro, Vršovice…

    To jsou knížky vydané za „c. a k.“ mocnářství a za první republiky. Táta dělal tamhle dole u Berounky, v továrně na celulózu. Když nás obsadili Němci, tak se ze všech knihoven vyřazovaly „závadné“ tisky. V celulózce byly takové dva drtící kameny a mezi ně se házelo dřevo nebo papírový odpad. Některé knížky nosil táta domů: „Čtěte si, abyste nezapomněli, že my Štruncové jsme Češi.“

    Rakousko-Uhersko roku 1914: Předlitavsko: 1. Čechy, 2. Bukovina, 3. Korutany, 4. Kraňsko, 5. Dalmácie, 6. Halič, 7. Rakouské přímoří, 8. Dolní Rakousy, 9. Morava, 10. Salcbursko, 11. Slezsko, 12. Štýrsko, 13. Tyrolsko, 14. Horní Rakousy, 15. Vorarlbersko; Zalitavsko: 16. Uhersko, 17. Chorvatsko-Slavonsko; 18. Bosna a Hercegovina; s vyznačením zemí Koruny české (1, 9, 11). Repro archiv

    Rakousko-Uhersko roku 1914: Předlitavsko: 1. Čechy, 2. Bukovina, 3. Korutany, 4. Kraňsko, 5. Dalmácie, 6. Halič, 7. Rakouské přímoří, 8. Dolní Rakousy, 9. Morava, 10. Salcbursko, 11. Slezsko, 12. Štýrsko, 13. Tyrolsko, 14. Horní Rakousy, 15. Vorarlbersko; Zalitavsko: 16. Uhersko, 17. Chorvatsko-Slavonsko; 18. Bosna a Hercegovina; s vyznačením zemí Koruny české (1, 9, 11). Repro archiv

    Probíral jsem knížkami. Třebízský, Neruda, Stroupežnický, Krásnohorská, Svátek, Karel Čapek.

    No ano, Čapkův Krakatit. Dobré čtení. Táta vyprávěl, jak byla v Bolevci za Rakouska-Uherska muniční továrna. Patřila ke Škodovce. Obrovský areál. Haly s výrobními linkami, skladiště dynamitu, sklady s vyrobenými náboji do kulometů, kvérů, dělovými šrapnely, granáty a tak. V muničce pracovalo na tři tisíce lidí. 25. května 1917, v 13.35 přišlo k první explozi, krátce na to ke druhé, ke třetí. Vzduchem prý létaly kusy zdí, traverzy, trámy. I roztrhaná lidská těla. Nad továrnou se objevil široký, ohnivý pás a pak se vyvalil strašný oblak dýmu podobný velkému hřibu. Zakrvavění lidé utíkali z muničky pryč a naráželi na ostnaté dráty, kterými byla továrna obehnána. Říkal otec, že to byl strašný masakr. Dvě stě mrtvých, tisícovka zraněných. Munička vybuchovala několik dnů. Tlaková vlna trhala střechy, vyvracela zdi domů a vytloukala okna v širokém okolí. V Třemošné, Senci, Zruči, v Belovci i v Plzni. Říkal táta, že se o tragedii nesmělo psát.

    Čapek, Karel: Krakatit. František Borový 1947, 378 stran. Obálka Otakar Mrkvička. Repro archiv

    Karel Čapek: Krakatit. František Borový 1947. Obálka Otakar Mrkvička. Repro archiv

    Právě v té době byl ve službě u hraběte Lažanského na zámku Chyše, mladý spisovatel Karel Čapek. Tam se od hraběte o výbuchu muničky dověděl a v roce 1924 v románu Krakatit výbuch bolevecké továrny popsal. Hitlerovci Čapka nenáviděli. Čapkovy knížky musely z knihoven zmizet, a tak se Krakatit ocitl u nás. Když Němci válku prohráli a z Československa byli vyhnáni, ve stoupě celulózky se začaly mlít knihy jiných autorů. Pane, české stoupy melou pomalu, ale pořád. Semelou vše, co je zrovna třeba semlít. Dnešní mladí nechtějí mít doma knihy, ani jako vrstvy na zateplení. Vyhazují zděděné knihovny do kontejnerů, protože se knížky zpeněžit nedají. Antikvariáty zanikají a ty, co ještě existují, knížky nevykupují. Knihám u nás odzvonilo.

    Plasy, městečko s rozsáhlým, na cihly oprýskaným komplexem impozantních klášterních budov bez zjevného života. FOTO archiv

    Plasy, městečko s rozsáhlým, na cihly oprýskaným komplexem impozantních klášterních budov bez zjevného života. FOTO archiv

    Plasy, městečko s rozsáhlým, na cihly oprýskaným komplexem impozantních klášterních budov bez zjevného života. Bývalá královská kaple, bývalé opatství, bývalý zámek, konvent, prelatura, klášterní dvůr, kaple, pivovar. Na boční stěně konventu, ve výši okna prvního patra byla cedulka s ryskou: Při povodni v roce 1842 dosáhla voda do této výše. Švagrová Jitka koupila dceři Míše i mně vstupenky a pak už jsme se prodírali minulostí zachmuřených a nevlídných zdí, kdysi mocného konventu řádu cisterciáků.

    Procházel jsem dlouhými, širokými chodbami. FOTO archiv

    Procházel jsem dlouhými, širokými chodbami. FOTO archiv

    Procházel jsem dlouhými, širokými chodbami, kde dohlédnout jejich stropů znamenalo pořádné zaklonění hlavy. Sympaticky rozevlátý a od pohledu erudovaný student historie přednášel, že budova konventu byla postavena v roce 1711 dle projektu geniálního Jana Blažeje Santiniho na 5 100 dubových pylonech, které byly překryty obrovitým platem z dřevěných trámů, neustále ponořených ve vodní lázni podzemního jezera. Díky vodě dřevěná deska zkameněla a tvoří pevný základ pro celou stavbu. Kdyby voda zmizela, konvent se zhroutí. Nahlížel jsem světlíkem uprostřed schodiště, viděl dole jezírko a ve vzduchu cítil vodu. Geniální architekt vymyslil i chodbu s latrínami, kde výkaly padaly do proudící spodní vody. Vtipný jinoch k tomu poznamenal: Nad otvory se nenaklánějte, spadené předměty upadnou v zapomenutí. Opatství bylo prosperující, dobře spravované, výnosy z polností a jiných aktivit mělo vysoké. Císařovna Marie Terezie měla na klášter značné daňové požadavky, ale v roce 1785 císař Josef II. opatství zrušil. Klášterní panství koupil v roce 1826 Klement Václav Lothar Metternich.

    Dohlédnout stropů znamenalo pořádné zaklonění hlavy. FOTO archiv

    Dohlédnout stropů znamenalo pořádné zaklonění hlavy. FOTO archiv

    V modlitebnách, v shromažďovacích sálech, v síních mnichů i v kapli jsem se cítil jako brouček, tvor, co musí cítit velebnost a nedostupnost všudypřítomného božství. Nohy jsem měl uchozené, Brandlovy sochy, Škrétovy obrazy i vysoce inteligentní výklad uspěchaného kastelána byly nad mé síly. Vyštrachal jsem se před konvent, vzal to procházkou do parku kolem hrobky Metternichů na hřbitov, pak hrabanou cestou ke keramické bustě Bedřicha Smetany, co v Plasích, jak hlásal nápis na soklu, strávil v květnu 1842 nejšťastnější dny života.

    Dcera měla pracovní povinnost v Praze. Využil jsem příležitosti a jel s ní. V deset měla pořízeno, a tak jsem navrhl zajet k vilám bratří Čapků.

    Rodinný dvojdomek na Královských Vinohradech obývali bratři Čapkové od počátku dvacátých let. FOTO archiv

    Rodinný dvojdomek na Královských Vinohradech obývali bratři Čapkové od počátku dvacátých let. FOTO archiv

    Díky robotické krabičce mobilu jsme dopravními svízelemi přecpaného provozu projížděli celkem jaře. Jeli jsme do kopce, zahnuli doprava a krabička škytla: Jste na místě. Na nároží užší, ale dlouhé uličky přeplněné zahrádkami gruntovních vil byla cedule: Ulice bratří Čapků. Zeptal jsem se pána, co vynášel z dodávky krabice: Hledám vilu Karla Čapka, která to je?  To musíte sejít tam dolů, až na sám konec ulice, jak zrovna parkují ta černá auta. Po levé ruce budete mít vily bratří Čapků. Bylo to dobrých tři sta metrů z kopce. Černých aut bylo také hodně. Po obou stranách. Přišel jsem dolů, do podkůvky náměstí a u černých aut se rozhlížel. Po levé ruce vily, přede mnou vily, po pravé ruce také vily. U jedné z těch po pravé ruce byla otevřená branka. V krytém průchodu stoupalo úzké schodiště k otevřeným dveřím. Na schodišti stáli tři nevraživí lidé. Nervózně kouřící blonďatá krasavice, bělovlasý pán v montérkách a nahoře ve dveřích majetnicky ožehnutý statný muž v elegantně střiženém černém oděvu. Prosím vás, hledám vilu Karla Čapka, nevíte která to je? Trojice málem upadla ze schodů. Odpověděla unisono: Toto je vila Karla Čapka. Podklesla mně kolena: Aha! Dovnitř se nedá, viďte? – Nedá. Opět zaznělo unisono. Ustoupil jsem a zahleděl se na mosaznou destičku umístěnou na zahradním sloupku: Dr. Karel Čapek.

    Ustoupil jsem a zahleděl se na mosaznou destičku, umístěnou na zahradním sloupku. FOTO archiv

    Ustoupil jsem a zahleděl se na mosaznou destičku umístěnou na zahradním sloupku. FOTO archiv

    Zeď kolem zahrady byla vysoká, obrostlá popínavými rostlinami a k tomu vykrytá plachtou proti zvědavým pohledům narušitelů posvátnosti místa. Snažil jsem se zahlédnout alespoň něco málo z ruky zahradníka Čapka. Mé oči však již nemají jiskru mládí. Ničeho nedohlédly. Vrátil jsem se do průchodu: Prosím pěkně, nemohl bych se alespoň projít po zahradě? Jenom projít! Na chvilku. Vlasatá blondýna málem upustila čmoudící cigaretu: To já nemůžu. Modrákový pán řekl: To může jen pan místostarosta. Pan místostarosta řekl: Co já, to může jedině tady slečna. Pán v modrácích uzavřel vše lakonicky: Tak pojďte, půjdu s vámi.

    Zeď kolem zahrady byla vysoká, obrostlá popínavými rostlinami. FOTO archiv

    Zeď kolem zahrady byla vysoká, obrostlá popínavými rostlinami. FOTO archiv

    Schůdky do svažující se stráně zahrady byly úzké, zahýbaly prudce doleva kolem zdi vily. Na ně navazovaly obdélníkové plátky betonových dlaždic. Našlapoval jsem na ně s nábožnou úctou. Muž v montérkách se usmíval: Vidíte, tam dole vysázel Čapek keříky kalin. Z keřových šlahounů se staly mohutné kmínky a haluze, které se propletly s dalšími kalinovými výhonky. Teď je to vysoká, naprosto neprostupná kalinová zeď. Sestupoval jsem opatrně k tmavé zeleni kalin. Pane, můžu až tam, na ten roh vily? – Máte to povoleno.

    Ze stráně trčely hroty i hrany zahnědlých kamenů. Uprostřed stráně byl vyschlý, světle modře zmalovaný nevkusný obdélník bazénku bez vody. Uklouzlo mně ze rtů: Ach jo, hospodář není doma. – Ano, pane, není. Není tady již 76 let. – Vím, pane. Tři měsíce před jeho odchodem navždy, jsem se narodil. Tuhle procházku jste mně dali jako dárek k narozeninám. Už jsem byl v Malých Svatoňovicích, Úpici, na zámku Chyše i na Strži. Zakoukal jsem se za roh vily. Zahrada uhýbala doleva. Její plocha byla porostlá keři a vzrostlými stromy.

    Zahrada uhýbala doleva. Její plocha byla porostlá keři a vzrostlými stromy. FOTO archiv

    Zahrada uhýbala doleva. Její plocha byla porostlá keři a vzrostlými stromy. FOTO archiv

    Pane, nevíte, prosím, kde tady sedávali věhlasní „pátečníci“? Je to tu nějak těsné. – Museli se sem vejít, i když nevím jak. A to jsem býval profesorem češtiny. Ona ta příroda tady, nebyla tehdy tolik nahuštěná. – A pane, tam vedle, jak klečí ta paní, to je asi vila Josefa Čapka, že. Tak tam asi nesmíme, viďte? – Nesmíme. To je majitelka, vnučka Josefa Čapka. Pojďme odtud. Ukážu vám dárek horníků ze Svatoňovic. Když Karel Čapek psal První partu, přivezli mu na zahradu zkamenělý strom. Tady je. Obrovský kus černého kamene, vsazený do stráně jako pařez, krásné, viďte! Černý peň odrážel svými hranami sluneční louče a vrhal blýskavá prasátka na zeď vily. Jo, jo, pane, Češi svého Čapka milovali! – A támhle u zídky, to je jistě Čapkova lavička. Můžu se na ni posadit? – Můžete. Tam sedával Čapek s Dášenkou. Slavným to psíčkem, co jeho podobu znají děti po celém světě. Šel jsem po betonových kachlích k lavici a sednul si. – Vypráví se, že když se vila stavěla, měl Čapek, tady ve zdi úkryt na gumové holínky. Když se vracel z divadla, zul si u zdi lakýrky, sáhnul do výklenku, přezul se do holínek a pak se v těch gumácích brodil přes rozblácenou zahradu do vily. – Pěkná story, pane. Taková ryze čapkovská. Poslyšte, pane, tak se na tu obří vilu s hláskami, cimbuřími a vysokými zdmi zahrady koukám, ono to tady tak trochu vypadá jako kartouza Parmská. Tady by se dal hrát i Čapkův Loupežník. V mohutné věži překrásné vily, sní půvabně rozdychtěná, mládím a krásou vonící Mimi svůj sen. Je vězněm svého pana otce. Přes vysokou, zelenou zeď sem leze mladý vetřelec. Loupežník. Pane, já to vidím. Vy ne? Já se vůbec nedivím, že pan Čapek odtud utíkal na Strž. Ono, víme, i vzduch tady máte takový rozpačitý, nedýchatelný. – Pane, a támhle nahoře, ve druhém patře na rohu, to zamřížované okno, tak tam měl Čapek svoji „kaktusárnu“. Zamřížované kaktusy. – Víte, že se Čapek snažil pěstovat kaktusy i na Strži? – Vím. Jenže, ve Strži, byla na kaktusy příliš velká zima. Tak to vzdal. To je tak pane, on ten Čapek měl v sobě cosi hledačského a budovatelského. On byl vlastně jako pták, co celý život hledá místo pro své hnízdo. Kam přiletí, tam to hnízdo buduje. Takový typický Čech ten pan Čapek vlastně byl. Ovšem ale i takový dost netypicky český génius. Víme?

    Tam sedával Čapek s Dášenkou. FOTO archiv

    Tady sedával Čapek s Dášenkou. FOTO archiv

    Na úzkém schodišti vstupního průchodu do Čapkovy vily začalo být tuze živo. Dcera na mě mávala, abych už šel. Asi pět lidí se tlačilo kolem ní s bloky, notebooky a mobily na uších v šermířských pozicích. Profesor češtiny v montérkách viditelně znervózněl. To je komise města. Přou se o zřízení či nezřízení Čapkova památníku. – Chápu, pane, tak já už jdu. Aby si mě tady nakonec nechtěli nechat jako exponát a vy kvůli tomu neměl problém. A děkuju, pane! Udělali jste mně obrovskou radost.

    Sem čeští dobráci, po mnichovské potupě, připevňovali malé šibeničky. Do schránky doktoru Čapkovi vhazovali výhružná psaníčka. FOTO archiv

    Na vchod do domu čeští dobráci po mnichovské potupě připevňovali malé šibeničky. Do schránky doktoru Čapkovi vhazovali výhružná psaníčka. FOTO archiv

    Prodíral jsem se komisní zácpou a děkoval do všech stran. Komisní lidé se však tak vášnivě přeli, že si mě snad ani nevšimli. Jako bych byl jen zahradní hmyz.
    Dcera se zeptala, co to bylo za lidi? Mluvili česky, tak asi Češi. Všimla sis mosazné jmenovky Dr. Karel Čapek? Tak na ni čeští dobráci po mnichovské potupě připevňovali malé šibeničky. Do schránky doktoru Čapkovi vhazovali výhružná psaníčka. Jednomu hrdinovi se nepodařilo vsunout svůj anonym do přeplněné schránky a zalepená obálka mu upadla na zablácený chodník. Zrovna v okamžiku, kdy se spisovatel vracel domů. Čapek se sehnul, zvednul dopis a podal jej pisateli: „Něco vám upadlo, pane.“ Oslovený muž dopis vzal, před Čapkem jej nacpal do schránky a odešel. Večer otvírala paní Olga poštu, v obálce umazané od bláta byl list s nejsprostějšími a nejkrutějšími vyhrůžkami. Takto se někteří Čechové chovali ke svému spisovateli, v ošklivém podzimu roku 1938. Když Karel Čapek na Vánoce zemřel, panoval v Praze mezi Čechy tak velký strach z Němců, že se žádná důležitá kulturní instituce neodvážila uspořádat Čapkovi veřejný pohřeb. Statečnost prokázali jen opat Zavoral ze strahovského kláštera a vyšehradský kanovník Stašek, kteří dokázali najít na vyšehradském hřbitově místo pro Čapkův hrob, do kterého pak byl zesnulý Karel Čapek pohřben. Na hrobě má náhrobek ve tvaru božích muk a kamennou misku na vodu. To aby za ním létali ptáci tu vodu pít. Když v březnu 1939 obsadili hitlerovci Prahu, bylo dost Čechů, kteří německá vojska vítali. My, Čechové, Míšo, jsme „halt“ takový svobodomyslný národ.

    Pamětní deska byla na domě odhalena 14. 12. 1983. FOTO archiv

    Pamětní deska byla na domě odhalena 14. 12. 1983. FOTO archiv

    Pod dědovým plzeňským altánem na Bílé hoře jsem řekl: Otče, tato vaše Bílá hora je mi sympatická, protože jsme na ní, my Češi, nikdy nic neprohráli. Plzeň je mi vůbec milá. Dala hrob mnoha našim velikánům, dokonce i tvůrci české hymny Josefu Kajetánu Tylovi. Otče, už jste přemýšlel, proč si naši předkové zvolili za krédo zrovna slova „Kde domov můj“? Proč si třeba nevybrali: „Jak lvové bijem o mříže“, nebo: „Hlas zvonů táhne nad závějí“? Vždyť Kde domov můj, to je takový věčně emigrantský song. Kde domov můj. Já si to uvědomil, když dávali v televizi přenos z velkého supermarketu. Sbor českých bezdomovců zpíval užaslým českým klientům českou hymnu: Kde domov můj? Kde domov můj?… Děda odpověděl: „V tom já vám nepomůžu. Já jsem doma tady. Tady jsem se narodil, tady žiji, tady umřu. Písnička jako písnička. Pro mě písničky být nemusí. Já nezpívám.“

    Přiběhla švagrová Jitka: Járo, jedeme na Zelenou Horu. Zpřístupnili zámecký areál. Mimořádně, jenom na tři víkendy. Dnes je poslední možnost. Tak dělej!

    Zelená hora, slavné sídlo mnoha šlechtických rodů, ve středověku několikrát přestavěné i vypálené. FOTO archiv

    Zelená Hora, slavné sídlo mnoha šlechtických rodů, ve středověku několikrát přestavěné i vypálené. FOTO archiv

    Hurá, slavné sídlo mnoha šlechtických rodů, ve středověku několikrát přestavěné i vypálené. Hrad, který převlékali z hradní podoby do vizáže zámku. Pro skvělou polohu na špičce hory byl často prodáván a ctěn. Během německé okupace v zámku sídlil štáb německé vojenské jednotky. Němce z hory vyhnala a zámek obsadila americká armáda. Později zámecký areál připadl svobodnému Československu a její armádě. V padesátých létech minulého století v zámeckých zdech působila vojska pomocných technických praporů. Spisovatel Miroslav Švandrlík o nich sepsal knížku Černí baroni, která byla později zfilmována a zasloužila se o velkou popularitu Zelené hory. Roku 1817, se ve sklepení zámku našel pergamen se zlomky prachstarých básní psaných ve staročeštině: Sněmy a Libušin soud. Takzvaný rukopis zelenohorský. Rukopis, co významně podpořil národní cítění Čechů obklíčených silně německým prostředím, co ovlivnil vývoj české literatury, české opery i českého výtvarného umění a na dvě stě let rozhádal české historiky a lingvisty.

    Obec Klášter patří k historicky nejstarším sídlům mikroregionu Nepomucko. Vznik je datován již od 12. století, kdy zde byl založen mnichy z Erbrachu cisterciácký klášter. Jeho zbytky, které se zachovaly po vypálení husity v 15.století, tvoří jednu z dominant obce - řada mohutných zdí se zbytky gotických arkád a okének. Repro Obec Klášter

    Obec Klášter patří k historicky nejstarším sídlům mikroregionu Nepomucko. Vznik je datován již od 12. století, kdy zde byl založen mnichy z Erbrachu cisterciácký klášter. Jeho zbytky, které se zachovaly po vypálení husity v 15.století, tvoří jednu z dominant obce – řada mohutných zdí se zbytky gotických arkád a okének. Repro Obec Klášter

    Na Okoř je cesta jako jedna ze sta. Na Zelenou Horu zrovna tak. Jeli jsme celá rodina. Švagr Josef, švagrová Jitka, dcera Míša i já. Kousek před Nepomukem Josef uhnul směrem na Klášter, osadu, co se tak jmenuje, i když v ní klášter není. Přejeli jsme most přes řeku Úslavu, projeli kolem sochy nejznámějšího Čecha všech dob, svatého Jana Nepomuckého a zastavili v táhlém stoupání. Po levé i pravé straně byl hustý les a na okrajích cesty stálo auto za autem. Auta i cesta mizely v nekonečnu kopce. Švagrová s dcerou vyrazily křepce a zvesela. Jen kouřové obláčky po nich zůstaly. Hrabal jsem se z auta a švagr Josef na mě solidárně čekal. Pak jsme vyšli také. Josef je dlouhán, má dlouhé nohy. Udržet se mnou šouravý chod mu nešlo. Stále mně předcházel. Abych jeho krok zpomalil, zapředl jsem řeč: Josefe, co myslíš, můžeme být na to, že jsme Češi, hrdí? Josef si zapálil cigaretu a po dlouhé chvíli odpověděl: To tedy nevím. Já se sice narodil v Mariánských Lázních, ale táta i máma byli ze Slovenska. O české hrdosti jsem vlastně nikdy nepřemýšlel. Josef přidal do kroku.

    Zámek Zelená Hora v roce 1712. Repro archiv

    Stoupání na Zelenou horu bylo pozvolné, později strmější a nakonec dost strmé… (Zámek Zelená Hora v roce 1712). Repro archiv

    Stoupání na Zelenou Horu bylo pozvolné, později strmější a nakonec dost strmé. Z kopce se proti mně valily proudy lidí. Do kopce šlapal klikatý zástup. Bylo to něco jako národní pouť. Těm stoupajícím jsem nestačil. Zastavil jsem se, z batůžku vytáhl hořký čaj, napil se a ploužil jsem se dál.

    Při vstupu do hradební brány vybíral vstupné mladík v rouše prelátském, s biskupskou mitrou na hlavě: 120 korun za osobu. Vedle stojící mladík v džínách a rozverném saku příslušníka VB mávl důstojnickou čepicí: Máte, kmete, pod míru. Vy platíte jen osmdesát. Dívenka v rouše bohyně trhala ze zelených listů zelené pásky a těm, co zaplatili, je připoutávala na zápěstí. Dostal jsem do rukou prográmek čehosi, dcera Míša mi jej orazila kulatým razítkem a já si přečetl na papíru zdobný nápis Zelená Hora u Nepomuku.

    FOTO archiv

    Kontrolní otážka, šoudruži, jakou má kadenči šamopal? FOTO archiv

    Spodní nádvoří připomínalo jarmark. Prodávalo se tam kdeco. Knížky, masti, škrabošky, draci, prováděly se tetáže, lymfatické masáže i malování obličejů. Dítě žadonilo: Já chci na zádíčka namalovat pana Kefalína s flintou. Vlezl jsem do oprýskaného kostelíka Nanebevzetí Panny Marie a ztuhl. Přede mnou, uprostřed kostelní plochy, trčela vzhůru do stropní klenby vysoká pyramida seskládaná z jakýchsi žlutavých plátů. Fascinován jsem přistoupil k monstru, že si šáhnu, z jakého materiálu je zhotovena. Nelezte mně do záběru!, kviklo za mými zády. Ježíšikriste! Uskočil jsem, div jsem si nezlámal obě nohy. Mini mužík s obrovskou konstrukcí kamery na těle obcházel mohutnou pyramidu v podřepu jako indián na válečné stezce. V kostele bylo šero až tma. Šmátral jsem po zdi a sunul se k prostoru oltáře. Proud slunečního jasu se prodral nějakým oknem a osvítil zachovalou kazatelnu. Jejdamane, vždyť to je ta kazatelna, co z ní kázal Mistr Donutil v uniformě lampasáka: Kontrolní otážka, šoudruži, jakou má kadenči šamopal? Rychlopalný šamopal má kadenči: tatatatata! Mužík s kamerovou konstrukcí do mě strčil. Zaklel jsem a vyšoural jsem se z kostela.

    Protlačil jsem se mezi davy pendlujícími shora i nahoru a kamennou cestou vystoupal do horní brány zámku. Bodří Češi i Češky seděli na lavicích u lípových stolů, popíjeli české pivo a pojídali polské párky. Všude zněla čeština. Čeština snad ve všech svých dialektech. Češi vlézali do kamenných zámeckých otvorů jako mravenci. Ze stejných otvorů vylézali. Jedno dítě plakalo: Maminko, a ten pan Terazky, tam vůbec nebyl! Prodíral jsem se mezi zmalovanými dětmi, tetovanými maminkami, vrčícími hafany, dobře i málo živenými pány, hekajícími starci, stařenkami i lidmi s berlami po zdevastovaných chodbách, dřevěných schodech a nevzhledných ubikacích. Pohlížel jsem okny dolů do zeleně stromů, nahlédl do prostor divadla s propadlým stropem, několikrát jsem potkal otrávenou Bílou paní a pak se raději belhal dolů, zpět na nádvoří.

    Repro archiv

    Repro archiv

    Do jednoho zámeckého vchodu se lidé nehrnuli. To mě zaujalo. Šel jsem se tam podívat. Chladnou chodbou jsem se dostal, do ještě chladnější sklepní síně. Do jedné stěny byla vtesána pamětní deska s nápisem: Libušin soud, nalezen zde, 1817. Ale… Tak tady pan Kolář nalezl slavné pergameny nazvané Rukopisy Zelenohorské. V klidu a míru, ve strašné zimě jsem si mohl prohlížet úhledně napsaná, do skel nasázená povídání nejen o Rukopisech Zelenohorských, ale také o Rukopisech Královédvorských. Nikdo mě neokřikoval, neodstrkoval ani nepředbíhal. Ve sklepě však byla tak velká zima, že jsem záhy zanechal četby a vyplížil se na prosluněné nádvoří.

    Pro skvělou polohu na špičce hory byl často hrad prodáván a ctěn. FOTO archiv

    Pro skvělou polohu na špičce hory byl často hrad prodáván a ctěn. FOTO archiv

    Zrovna tam troubil dobově oděný principál na dětskou trubku a svolával zájemce na zaručeně světovou produkci pro děti i dospělé. Dítě se ptalo maminky, kdy už přijde hrabě Šternberk pást prasata. Švagr obracel oči k nebesům a soustředěně kouřil. Řekl jsem: Kamaráde švagře, žít tady dva roky jako voják, tak to muselo být za trest. Ovšem, pořád to bylo lepší, než tady být na doživotí feudálem. Jsem promrzlý na kost.

    Bitva na Vítkově podle malíře Adolfa Libschera. Repro archiv

    Bitva na Vítkově podle malíře Adolfa Libschera. Repro archiv

    Jo, a s tou českou hrdostí, tedy s češstvím, to asi bude složitější. Poslechni si něco českých jmen: Grossmann, Hermann, Klein, Wachsmann, Wassermann, Weiss, Goldstüker, Krobot a Gott. Čechami a Moravou táhli po věky lidé všelijací. Byli to poutníci, co věřili. Byli to i ti, co nevěřili. Bojovala tady mnohá vojska a nejeden vojáček zde zanechal své potomky.

    Vlastně ani nevíme, čí jsme. FOTO archiv

    Na co být hrdý, jsi-li Čechem?. FOTO archiv

    My jsme, kamaráde švagře, národnostně i rasově tak promíchaní, že vlastně ani nevíme, čí jsme. Takže, na co být hrdý, jsi-li Čechem? Nebo, nemám pravdu?

    Plzeň – Bílá hora, 14. 8. 2014

     


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 67)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,