Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 62)

    Jsem starší muž. Tak starší, že mám se svým starším tělem spory. Přes všechny různice a rozepře však svému tělesnému korpusu fandím. Dá se říci, že mu nadržuji, že mu nadbíhám, že mu podstrojuji a že se mu dokonce vemlouvám: Hele, neblbni, vždyť já se bez tebe stejně neobejdu, tak už to pochop, že žádost o rozluku podávat nebudu. Fakt! Jsem bigotní. Jednou jsme svoji, tak se máme nadosmrti.

    Nechvátám, neběhám, chodím krátké štreky. FOTO archiv

    Nechvátám, neběhám, chodím krátké štreky. FOTO archiv

    Tělo mé hluchne a slepne. Poslouchá a vidí jen to, co chce. V dnešním světě je to možná i výhoda. Nepatrná, ale možná. Řekl jsem si, musím svému tělu pomoci. Začal jsem šetřit na laser a na sluchadla. Ať má tělo radost a já pohodu. Jsem vdovec s diabetem, nejsem rozmařilý, sjednané platby platím, žiji skrovně a šetřím tělo. Nechvátám, neběhám, chodím krátké štreky. Od počítače k televizoru, od počítače do kuchyně a pomalu zpět. Vedu jen emailové a telefonické disputace, abych zachoval pohyb ducha. A tak se dovídám, že někteří moji milí mají se svými těly mnohem větší spory, než já. Jednomu to nechodí, protože mu odešla kolena, druhý přehlédl rantl a upadl do vozovky před jedoucí auto, třetímu selhal orgán chuti a čtvrtý se belhá po hřbitově, aby našel lacině vhodný hrob, a nezůstal po smrti nikomu na obtíž.

    Má dcera má po mamince auto. Za jediný den jsem utratil našetřené peníze za povinné ručení, havarijní pojistku, technicko dopravní kontrolu a garanční prohlídku.

    Tucek-okolo_hradce

    Tělo mé, to se na mě nesmíš zlobit, tak to dneska chodí. Dítě nemá práci, a já mu pomáhám žít, neboť děti jsou naším pokladem i solí mé země. Naše děti tady budou, až my tu nebudeme. Nenapovídej, já vím, že je to blbě vymyšleno, ale s tím nenaděláme nic. Však bude líp, uvidíš. Tedy, jestli uvidíš. Ale, co uvidíš, to uvidíš a co uvidíš, to už ti nikdo nevezme. Zrovna tak, co uslyšíš, to uslyšíš. Uvidíš, že mám pravdu. Pojedeš do Hradce. Koupím benzín, povezeš se jako za mlada. S divadlem za divadlem. Tak už nebreč a běž spát. Zazpívej si: „Letí, letí roj, ponad miléj dvor a hned ti bude líp“. Jsou to slova krásná, krásně kladená a ta melodie, ta je cimbálovým zvonem zvoněná. Nebo si dej tuhle vlasteneckou: „Okolo Hradce, v malé zahrádce, rostou tam tři růže“. A těš se, zapadlý vlastenče, že je uvidíš. A ty je uvidíš. Jedna je červená, druhá je bílá, třetí kvete modře. Uvidíš!

    Jeli jsme. Auto bylo přecpané divadelními proprietami. Na sedadlech seděli Terka, dcera Míša, mé tělo a psíček jménem Elsa. Bylo kalné ráno, pršelo, stírače stíraly, blinkry blikaly, dceru trápil ústřel. Skučela, až se jí volant pod rukama ohýbal. Po hodině jízdy jsem řekl: V Hradci Králové mají být dokonce bouřky a přívalové deště. Četl jsem to na internetu. Elsa se zavrtěla, vykulila oči a olízla mně ruku. Co se divíš, pséku? Já taky vím, že v Brně bylo líp. Ale my jedeme do deště, protože v tom dešti se uprostřed Hradce Králové, přímo na Pivovarském náměstí budou hrát Sestřičky Pavla Trtílka. Bude to slzami a deštěm smáčená tečka za statečným konáním brněnského Divadla Krajiny. Až Sestřičky v Hradci uvidíš, olížeš mě celého. Vzala sis deštník? Nebo aspoň nějakou perelínku, co?

    Vysoké Mýto - Litomyšlská brána. FOTO archiv

    Elsa zírala, až posléze usnula. Budila se jen v okamžicích, kdy navigační krabička štkala: Jeďte rovně. Po sto metrech odbočte doprava. Vjížděli jsme do Vysokého Mýta. Míša si opatrně protáhla záda a pak řekla: Terko, volej Aleše, jestli už dojeli do Hradce a zda je vše v pořádku. – Aleši, jak je? V pohodě. Herečky, režisér Augustín i záskokář Honza jsou na Pivovarském náměstí, na rekvizity a do vany prší. Auto jsem zaparkoval na Velkém náměstí před katedrálou. Je tady zima. Ahoj! Blížili jsme se k Hradci. Přestalo pršet, ale temné mraky vůkol zůstaly. Kouzelná krabička stále něco žvatlala. Mé tělo ji odmítalo slyšet. Auto projíždělo křižovatky, najíždělo na nájezdy, jelo rovně, odbočovalo, řadilo se do proudů, až vítězně vniklo do lůna starobylého, novotou omítek zářícího města. Hele, nad námi je Stará Beseda, kolem ní se dostaneme na Velké náměstí a přes něj na náměstí Pivovarské. Krabička zachrochtala: Sjeli jste s trasy. Pokračujte rovně! Objížděli jsme vyvýšeninu historického středu Hradce. Jednou, dvakrát. Krabička si nad námi lámala hlavu. Při třetím okruhu ji Míša přece jen uposlechla, a my se strefili. Auto klouzalo historickou dlažbou, míjelo kamennou majestátnost středověkých domů, obloukem objelo monumentální katedrálu a zastavilo před vjezdem do úzké uličky, neboť škatulka pravila: Pozor, zákaz vjezdu! Jste na místě. V ústí uličky najedete do prostoru Pivovarského náměstí.

    Pivovarské náměstí, Hradec Králové. FOTO Panoramio

    Pivovarské náměstí, Hradec Králové. FOTO Panoramio

    Vyštrachal jsem se z plechové nádhery na dlážděnou cestu. Rozsochatý bělovlasý děda s rybářským kloboučkem na hlavě. Od katedrály se k autu blížil zadumaný, silně nervózní režisér Sestřiček Juraj Augustín s baťůžkem na zádech. Nevšímal si kaluží ani nás. Prostě šel. Pane režisére, pane režisére, vezeme vám kostýmy a rekvizity! – Jé, pán Tuček, zdravím! Díval se na mě, jako by říkal: No, ty si mně tady ještě scházel. Míša se těžce vydolovávala z auta. Zatínala zuby, aby překonala bolesti zad. Juraji, jak se dostaneme na náměstí, když je tady zákaz vjezdu? Režisér pokrčil rameny: Jeďte! A šel. Najednou se zastavil, podíval se na bílou ceduli, kterou celou dobu držel v ruce: Tady máte povolenku.

    Pivovarské náměstíčko je nádherné nádvoří. Vchází se do něj dvěma obloukovými průchody ze dvou středověkých domů. Po pravé straně je uzavřeno zdí bývalého městského pivovaru, po levé obytnou budovou a na horizontu moderní stavbou krajského hejtmanství. Omítky jsou tónovány do okrové líbeznosti. Náměstíčko ve stylu italského Rimini je vlastně skvělou divadelní scénou. Má jásavě libou atmosféru a neuvěřitelně skvělou akustiku. Náměstíčko má duši. V minulosti jsem na náměstíčku zhlédl několik divadelních produkcí. Naposled před čtyřmi lety za drobného mrholení a nekřesťanské zimy. To tady se mnou ještě byla má usměvavá paní Kateřina…

    Vstup na Pivovarské náměstí z Jižních teras. FOTO Fotogalerie HK

    Vstup na Pivovarské náměstí z Jižních teras. FOTO Fotogalerie HK

    Tentokrát však bylo na náměstíčku vše špatně. Dlažební kostičky byly mokré. Plachty zastřešeného obrovitého pódia se prohýbaly pod kalužemi. Dešťová voda stékala z plachet na pryžový povrch hrací plochy. Náměstíčkem pofukoval studený vítr. Nevlídný chlad se přenášel na lidi. Štábní úředníci v tmavých oblecích, ale i hasiči v parádních uniformách zimomřivě spěchali náměstíčkem a rychle mizeli ve vchodu krajského úřadu. Místní technici s košťaty a smetáky zápasili s vodami nad pódiem i na pódiu, jiní setřepávali vodu z rozevřených, velkých deštníku a kamarád Aleš v bundičce, s bosýma nohama v letních sandálech, stavěl v zákoutí prostorného náměstíčka plátěný stan. Zatloukal kolíky mezi dlažební kostky. Elegantně oděný muž s černou aktovkou a černým deštníkem nad jeho počínáním kroutil hlavou. Režisér krokoval náměstíčko, co chvíli hleděl vzhůru do mraků a vysvětloval něco důležitého košatému herci Janu Řezníčkovi.

    Obdélníkové bitro U dvou přátel. FOTO Bistro U dvou přátel

    Obdélníkové bitro U dvou přátel. FOTO Bistro U dvou přátel

    Míšo, co to ti dva vyvádějí? – Toho si, tati, nevšímej. Zkoušejí záskok. Zbyšek nemohl jet, tak dnes bude hrát roli Mistra Honza. Šel jsem s mlčenlivou Elsou do obdélníkového bistra a u kelnerky si koupil čaj. Za okamžik se v bistru objevil nervózní režisér Juraj s hercem Janem. Vybalil z batůžku notebook a poznamenal: Nezlobte sa, pán Tuček, mosím dačo s Honzem porobit. – Moji milí, ubezpečuji vás, že mě nerušíte, ani rušit nebudete. Pak se dveře bistra opět rozevřely a dovnitř vešly prokřehlé a značně rozmrzelé herečky. Erika i Lucie si u pultu objednávaly čaje a také s nimi nebyla kloudná řeč. Přišel i zmrzlý Aleš. Objednal čaj a sedl si k mému stolku: Holky jely zaparkovat auto. Prý hned vedle mého. Nevidím to s tím deštěm dobře. Připravíme radši dvě varianty. Bude-li pršet, uděláme scénu i divácké sezení na zastřešeném pódiu. Nebude-li pršet, postavíme elevaci i scénu na ploše náměstíčka. Horší to bude s herečkami. Jestli bude pořád zima jako teď, tak v těch trikotech umrznou. Mám domluvený odběr teplé vody, tak ji před začátkem nanosím do barelu, aby se holky v té zimě trochu ohřály. Stejně jsou to holky statečný. V tomhle chladu se polévat vodou a ráchat se ve vaně. Br! To bych asi nemohl. Slečna přinesla čaj. Zapreludoval jeho mobil. Červeňoučký Aleš chvíli naslouchal sdělení a náhle zbledl: Už tam letím. Kriste pane, volá Míša, že mně chtějí dát policajti botičku. Že nemám pro auto parkovací povolení! – Aleši, jdu s tebou. Montování botičky jsem ještě neviděl.

    Na Velkém náměstí stálo jedno auto vedle druhého. FOTO archiv

    Na Velkém náměstí stálo jedno auto vedle druhého. FOTO archiv

    Na Velkém náměstí stálo jedno auto vedle druhého. Zhruba padesát vozů světových značek. U Alešovy bílé Škodovky byl strnulý hlouček. Terka, Míša, policistka, policista a na provázku Elsa, pes. Pane řidiči, předložte doklady! – Proč, vždyť mám povolení zastrčené za sklem. Pane řidiči, přečetl jste si povolení? – Ne. Dal jsem si jej za sklo. – Chyba. Měl jste si povolení napřed přečíst. To vaše povolení je k vjezdu na Pivovarské náměstí, k vyložení a naložení divadelního materiálu a k následnému odjezdu z Pivovarského náměstí. To není povolení k parkování. – A tak, kde můžeme parkovat? – Dole pod hradbami, u hotelu Stadion. – Aha, tak to je průser! – No, pane řidiči, dnes to bude bez pokuty. To abyste věděl, že v Hradci máme divadlo rádi. A jeďte! Slečno, vy s tím vaším vozem také. V tom se rozestoupila oblaka a na náměstí zasvítilo slunce. Vážení, vaše město je kouzelné. Děkujeme za přízeň, jedeme parkovat.

    U hotelu bylo plno jako v autobazaru. FOTO archiv

    U hotelu bylo plno jako v autobazaru. FOTO archiv

    U hotelu bylo plno jako v autobazaru. Naštěstí dvě auta startovala, tak jsme se vmáčknuli na jejich místa. Míšo, v tomhle hotelu jsme byli ubytovaní, když Polárka hrála na scéně Draku inscenaci Hanky Mikoláškové Mauglí. Měli jsme úspěch. Maminka tady tenkrát byla šťastná. To byla ještě zdravá.

    Hleděli jsme na schody mířícími vzhůru k temeni hory s panoramatem hradeb a věžemi do nebes trčícího starého města. Těmi schody se dostanete až na Pivovarské náměstí, běžte, já půjdu pomalu. Projdu se.

    Mé tělo zdolávalo schodové stupně, rozhlíželo se a tiše plakalo. Před katedrálou postával houf cizinců. Sličná dáma se složeným deštníkem v ruce gestikulovala, ukazovala vzhůru ke věžím a pak vybízela všechny ke vstupu do stánku Božího. Houf se změnil v zástup a pomalu mizel v chrámu. Vytáhl jsem z baťůžku láhev minerálky, napil se a vydal se za nimi.

    Kostel Nanebevzetí Panny Marie. FOTO Fotogalerie HK

    Kostel Nanebevzetí Panny Marie. FOTO Fotogalerie HK

    Svaté místo dýchalo věčným chladem, tichem a přítmím. Velebně kamenný monument středověku hlídaly obrazy a sochy světců, zástupy dřevěných lavic vyzývaly k posezení. Klouzal jsem pohledem po vzedmutých žebrech pilířů a doklouzal k velebné kazatelně. Hle tady kázával i kardinál Dominik Duka v dobách svého arcibiskupství. Přistoupil ke mně muž středního věku a o něco žádal. Jeho slova byla tichá. Zašeptal jsem: Nemtudom, angel boy. A důstojně jsem odkráčel kol bočních oltářů a stánků zpovědnic zpět ke dveřím, vedoucím k vysokým nebesům Hradce. Bylo před polednem, překrásné domy historického náměstí se pařily v sluneční záři. Vydal jsem se podél jejich zdí směrem k budovám arcibiskupství. Začalo být příjemné teplo. Sundal jsem si z hlavy rybářský klobouček a s vyvráceným krkem četl texty pamětních desek: Zde žil, pracoval a zemřel… Na průčelí jednoho honosného domu bylo umístěno černě kamenné poprsí vlasatého muže a pod ním nápis: Balbín. Zavanul hradecký vítr. Rozčepýřil mé dlouhé šediny do divokého chocholu. Vlasy mně šlehaly do očí. Vrazil jsem si klobouček na hlavu a přidržoval jej. V tom se ozvalo mé tělo. Dostalo hlad. Z baťůžku jsem vytáhl krajíc proložený plátky drůbeží šunky a začal se prohryzávat jeho tmavým původem.

    Svaté místo dýchalo věčným chladem, tichem a přítmím. FOTO Noc kostelů

    Svaté místo dýchalo věčným chladem, tichem a přítmím. FOTO Noc kostelů

    Zaujala mě klenba průchodu do středověkého dvora. Pěkně to v něm profukovalo. Na masivních dveřích byla mosazná cedulička: Salon Rejlová – Kadeřnictví, Hotel Nové Albertinum a pod ní tři mosazné jmenovky, jedna se jménem Lucie Chromjaková byla obklopena bílým věnečkem a mašličkami. Zmáčkl jsem z bronzu tepanou kliku a vstoupil do salonu.

    Tucek-HK-kosmeticky-a-masazni-salon-kosmetika-rejlova_1229658

    Tři moderní kadeřnické stolky s moderními zrcadly a tři moderní kadeřnická křesla, v prostorné středověké místnosti s vysoko klenutým stropem. Vprostřed moderního středověku stála mladinká Manon, nádherně lepá dívenka dnešních dnů. Krásná lazebnice, kadeříte hlavy také pánům? – Zajisté, pane. Hodláte se objednat? – Proboha, proč? Jsem tady a vy sama, nikoho jiného nevidím, proč bych se tedy měl objednávat? Stříhejte dřív, než si to rozmyslím. – Prosím, pane, odložte si baťůžek, svlékněte si svrchní šat a posaďte se do křesla. Jak to uděláme, na sucho nebo na mokro. – Na sucho, lepá lazebnice, na sucho. – Dobře, pane, stejně si vás navlhčím.

    Salon Rejlová. FOTO Salon Rejlová

    Kadeřnictví Salon Rejlová v prostorách nového Adalbertina. FOTO Salon Rejlová

    Vlhčete, sličná, vlhčete, ať to stojí za to, když už mě tady máte. A pěkně mně to zkraťte, Manon z Arasu, ať nevypadám, jako ten váš Balbín. – Jako kdo? – Balbín. To byl zde žijící klerik, co se tuze zasloužil o český jazyk. Balbín buditel. – Ano? – A dole na rohu spodního náměstí žil jiný český buditel, divadelník Václav Kliment Klicpera, otec české komedie. Hadrián z Římsů, Rohovín čtverrohý, Každý něco pro vlast. Na domě je pamětní deska. – Ano? Mám to u uší zkrátit? Asi ne, viďte. – Nechám to na vás, laskavá. Vy tomu rozumíte nejlíp. Četla jste román Ignáta Hermana „U snědeného krámu“? Ne? No to nevadí. Tak ten krám pana Žemly byl v přízemí právě toho domu s pamětní deskou Klicpery. – Já nejsem zdejší. – To nemusí být na závadu. – Jsem z Karlových Varů. – A k tomu jedináček. – Kdepak, já mám sourozenců mnoho. Vlastní jenom jednu sestru, ale těch nevlastních, těch mám moc. Moc, pane. Naši se rozvedli. – No, rozvedených běhá po světě nespočet. Máte takové zajímavé jméno. – Viďte, Chromjaková. Tátovi rodiče byli z Ruska. – Ruský původ není vadou na vaší kráse, naopak, sličná lazebnice, naopak. Kolik je vám let? – Třiadvacet. – Tolik? To bych vám nehádal. Ale nevypadáte na to. – A mám atopický ekzém. – Cože máte? – Atopický ekzém. – Sličná, kde? – Tady na ruce. Sním rajče a ruce mám sám krvavý pupínek. – Každý máme něco. Krásná Manon, tenhle salon patří vám? – Kdepak jsme na to tři. – A uživí vás to? – Musíme si přivydělávat. Já dělala v baru a teď mám brigádu v obchodě se spodním prádlem. – To je na vás vidět. Máte šmrnc. – Jak dlouho se v Hradci zdržíte? – Ráno jsem přijel, večer odjedu. Jsem tady s divadlem a za divadlem. Znám to tady. Jezdil jsem k vám do Hradce s Provázkem, s Martou i s Polárkou. A tohle je moje poslední hradecká vizita. – Škoda. – Proč škoda? Vlasy mně už příliš nerostou, spíš jenom padají a tělo, mrcha, vypovídá. – Škoda!

    Gočárovo schodiště. FOTO Fotogalerie HK

    Gočárovo schodiště. FOTO Fotogalerie HK

    Šel jsem dolů starými schody architekta Gočára a zabočil do hradebních meandrů. Na mé tělo padla únava. Sedlo si na jednu ze sta laviček a usnulo. Drželo baťůžek na prsou a spalo. Tvrdě. Naštěstí hlasitě chrápalo. To chrápání ho totiž probudilo. Naštěstí. Nějaký člověk s fotoaparátem bloudil kolem jako jestřáb. Vrátil jsem se na Velké náměstí, prošel uličkami ke Klicperovu divadlu, okoukl vylepené plakáty, mrkl na zákoutí s malou scénou a najednou jsem měl milého Hradce dost. Tělo bylo uondáno čím dál víc. Zamířilo k Pivovarskému náměstíčku. Ve svatém knihkupectví jsem si koupil čtvercovou knížku hudebního skladatele Zdeňka Krále Tati, ty mě přivedeš do hrobu zachycující výroky jeho prvorozeného synka a nechal jsem tělu volnost. Vláčelo se krásou z kamene, až doputovalo do strohého bistra a zakoukalo se na probíhající zkoušku Sestřiček. Tělu bylo mdlo. Koupil jsem velkou kávu, malé koláčky, sedl si v rohu ke stolku a ze zoufalství se pustil do čtení. Udělal jsem dobře. Tělo se bavilo, dokonce se hlasitě chechtalo. Dětské větičky jej uváděly do stavu beztíže: Tati, škoda, že seš tak nekvalitní. Tati, jsem moc smutný, protože my zlobíme a ty jsi bezmocný. Tati, ty seš zlej a škodíš dětem. No, řekněte, kdo by odolal.

    Tucek-Divadlo krajiny-Sestricky-poster

    Mému tělu se náhle učinilo zle. Tuze zle. Bál jsem se, že omdlí. Venku zahřmělo a spustil se liják. Bojoval jsem se svým tělem a z posledních sil sledoval, jak divadelní mravenečkové přenášejí propriety na kryté pódium. Jak na pódiu stavějí divácké sezení. Bylo zrovna pět hodin. Do zahájení představení zbývala hodina. Zmáčená Míša volala na štáb: Když bude pršet, odehrajeme Sestřičky na pódiu. Hlavně, aby přišli diváci, to je nejdůležitější. Lilo jako z konve a děsně se ochladilo. Nešťastné herečky se klepaly zimou. Představa, že se budou polévat a máčet ve vaně jim brala dech.

    V největším lijáku přijeli Honzovi rodiče: Sedněte si, jak přestane pršet, začneme hrát. Promočený Aleš popíjel horký čaj. Personál chvíli zápasil s velkými deštníky, pak boj vzdal a začal do bistra stěhovat prodejní pultíky a elektrické grily. Přiběhla i Terka s klepající se Elsou. Nešťastný režisér poslouchal rozmrzelé a hlasité výroky: Psí počasí, psí osud. Do takového deště bych ani psa nevyhnal. Herečky nastydnou a umřou! Dnes by se měly jet mokré časy. To znamená, že by vana měla být obrácená dnem vzhůru a žádné koupání. To je teda fór, už se máme smát? Mé tělo řeklo z posledních sil: Líbí se mi, že to nevzdáváte!

    FOTO Facebook Divadla Krajiny

    Anděla seděla ve vaně, vanu táhla na laně Eliška. FOTO Facebook Divadla Krajiny

    Ve tři čtvrtě na šest přestalo pršet. Režisér, Aleš, Terka i Míša vypálili na náměstíčko. V mžiku byli zpátky. Na pódiu se hrát nedá! Z plachet na něj crčí voda, jsou tam kaluže. Budeme hrát na dlažbě. Míša volala na štáb: Přestalo pršet, stavíme scénu na ploše. Můžeme posunout začátek o čtvrt hodiny? Dobře. A přijdou nějací diváci? Aleš začal nosit teplou vodu do barelu. Herečky zežloutly.
    V šest se Honza vyzul z bot a herečky se svlékly do trikotů. Elsa mně olízla ruku. Klepala se zimou. Míšo, volej na štáb, že začnete za dvacet minut. – Už jsem přece volala. – Míšo, to je jako na nádraží, když má přijet opožděný vlak. Tlampače to pořád oznamují. Využij toho. Hlavně, aby vám přišli diváci! Využij situace!

    Ve čtvrt na sedm přišli první mladí lidé s deštníky nad hlavami. Místní technik utíral ručníkem omoklé lavice. Pak přišel zástup promrzlých dvojic a najednou byla elevace plná. Vážení, diváci přišli, můžete začít! Nebojte se, věci si nechejte tady, já je ohlídám. A běžte, zítra začnou Vánoce! Další a další zájemci plnili náměstíčko.
    Bosý Honza šlapal u stanu pedály jízdního kola. Režisér přivítal diváky, ocenil, že se nezalekli zimy ani deště a přišli. Pak Honza z kola sesednul a rozběhl se přes celý dvorec k obecenstvu. Bylo slyšet, jak jeho bosé nohy plácají o dlažbu. Doběhl a začal řeč o tom, co publikum čeká. Dvě sestry budou slavit osmdesáté narozeniny jedné z nich. Sestra Anděla si přiveze sestru Elišku z ústavu pro nepohyblivé na jeden den domů, do svého domu. Sestry se nenávidí. Rozdělila je kdysi v mládí láska k mladému skladateli a klavíristovi. Eliška na oslavu pozve i Mistra, kdysi milovaného skladatele. Honza umí! Je lidský, přesvědčivý, okamžitě si získal diváky a zatáhl je do dění. Pak se vrhly do boje s osudem promrzlé herečky. Anděla seděla ve vaně, vanu náměstíčkem táhla na laně Eliška. Vana skřípala, Anděla dělala vše možné, aby sunutí vany znemožnila. Pochmurná scéna, nízké nebe, omoklé domy a sevřené břehy diváckého sezení, atmosféra jako u Hitchcocka. Příběh o obludnosti lidské nenávisti a zloby se rozběhl. Herecké hlasy se rozléhaly prostorem.

    Jedním očkem jsem hlídal báglíky a druhým nevěřícně koukal na herecký koncert dvou štíhlých krasavic. FOTO ROMAN SIRO

    Sestry se nenávidí. FOTO ROMAN SIRO

    Jedním očkem jsem hlídal báglíky a druhým nevěřícně koukal na herecký koncert dvou štíhlých krasavic a jednoho tlouštíka. Herečky hrály Trtílkovy Sestřičky jako Shakespeara! Na plná ústa, od plic a s velkými gesty. Náměstíčko jim svědčilo. Mladí předvedli mladým variantu staré zášti v mladém gardu. Mladí mladým porozuměli. Duha souznění se vyklenula nad překrásným dvorem. Mistr „tlouštík“ nakonec vecpal nenávist sester do černých pytlů a na cestě náměstím zemřel. Hra byla u konce. Diváci odměnili předvedené výkony upřímně nadšeným potleskem.

    Všem blahopřeji. Viděl jsem Sestřičky čtyřikrát, ale tohle představení bylo jiné, přesné, skvostné a „nej“!! Dámy, byly jste skvělé! Honzo, váš Mistr byl výtečný! Panu režisérovi jsem pošeptal: Bravo, chlapče, bravo! Jenom je škoda, že šlo také o tečku za úspěšnou činností Divadla Krajiny, škoda!! Do bistra přišel člověk, co pomáhal stavět, bourat a opět stavět scénu, místní technik: Nadchli jste mě! To bylo nejlepší představení, které jsem tady za čtyři roky viděl! Děkuji!!

    Líbí se mi, že to nevzdáváte. FOTO Facebook Divadla Krajiny

    Atmosféra jak u Hitchcocka. FOTO Facebook Divadla Krajiny

    Sbalili jsme, naložili scénické propriety do aut a odjeli z krásného náměstí navždy pryč. Aleš jel do Brna a Terka, Míša, pes Elsa a já jsme se vydali na večeři. Dobře v Hradci vaří, dobře. Dal jsem si kuřecí paličky s bramborovými lupínky a česnekovým dresingem. K mému překvapení mně přinesli proutěný košík, ze kterého trčely dřevěné špejle. Co to je? – Kuřecí paličky se sezamovými zrníčky! Ty se přece podávají v košíku. Bylo to divné, ale velmi chutné. V Hradci vaří dobře, jen to servírování mají poněkud zvláštní.

    FOTO Facebook Divadla Krajiny

    Dámy, byly jste skvělé! FOTO Facebook Divadla Krajiny

    Jeli jsme noční temnotou a zvládali nástrahy nečekaných objížděk. Ještěže měla Míša tu chrchlavou bedýnku. V jedné obzvlášť složité chvilce krabička řekla: Zahněte mírně doprava! Zahnuli jsme a vjeli na dvůr velkostatku. Smrdělo to tam po močůvce. Při couvání se rozchechtané Míše podařilo sjet do příkopu. Auto hrabalo koly, až se od nich dýmalo a nic. Z jámy nevyjelo. S Terkou jsme vylezli auto vytlačit. Auto vyjelo a já spadnul do hluboké, mokré strouhy. Mé tělo leželo na zádech, rozpláclé jako moudrý skarab. Když jej Terka vytáhla a tělo se otřepalo, řekl jsem: Nu což, v Hradci to byl velký úspěch, malý pád není nikdy na škodu! V duchu jsem se svému stárnoucímu tělu omluvil, že vydrželo všechny nástrahy dnešního dne a bezpečně mě doneslo domů, do pokoje s počítačem a televizí. Tělo budiž pochváleno!

    Brno – Komín, 29. 6. 2014

    Divadlo Krajiny Brno – Pavel Trtílek: Sestřičky. Režie: Juraj Augustín. Dramaturgie: Jan Krupa. Produkce: Michaela Tučková a Tereza Hladká. Kostýmy: Juliána Kvíčalová. Grafika: Simona Vaškovičová. Osoby a obsazení: Anděla – Erika Stárková. Eliška – Lucie Schneiderová. Mistr – Jan Řezníček. Maskot – Elsa Pes. Stavba, rekvizity, zvuk: Aleš Lenomar. Divadlo Krajiny v Hradci Králové, Pivovarské náměstí, 25. 6. 2014.


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 62)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,