Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 589)

Kdysi čas prázdnin, nyní doba setkávání s neduhy. Múza pravila: Na kolena nás nedostanou. Pojedeme do lázní…

Den nic moc. Ani tak, ani onak. Snad dusno, ale jistě podmračeno. Lidé obklopeni zavazadly hleděli na odjezdové tabule v naději, že se dovědí, na které nástupiště a kdy přijede žlutý rychlík do Pardubic… Ten, který měl odjet v 7: 09, má sedmdesát minut zpoždění. Můj s odjezdem 8:09 jen deset…

Paní s kufrem říká: Matěji, to je Kocourkov. Starý pán ji chlácholí: Marie, klid, jsme v Brně, sirény nehoukají, máme mír…

Zpožděný rychlík přijel. Manželé do něj nastoupili. Byli vykázáni. Váš vlak teprve přijede…

Matěji, to je hrůza, říká paní s kufrem. Muž s holemi ji uklidňuje: Vydrž, Marie, to chce klid. První vlak se strefil, strefí se i druhý. 

Vlakové schůdky jsou vysoko a první nákrok obtížný. Na padesát cestujících se mžikem vsoukalo do vagonů. U Letovic vysvitlo z mraků slunce. Šimralo mě v nose. Rozkýchal jsem se. V Pardubicích jsem měl zateklá víčka.

Bronzovému Pernerovi jsem řekl: Jene, nemít šavli, tak tě nepoznám. Nekvetou ti tady pelyňky?

Múza mi podala ruku a vedla mě pěší zónou jako slepce. Káva-laté a na pěně hnědavá snítka v podobě estrogenu… Kavárník se usmívá: Koukám a vidím, pozornost podniku, pane.

Vedro nepolevuje, zrovna jako otok víček. Múza mě těší: To chce klid, půjdeme dál.

Nastoupil jsem do trolejbusu. Slunce žhnulo, chemička páchla, doprava byla hustá. Lázně Bohdaneč, řekla múza a vyvedla mě z trolejbusu.

Uprostřed kruhového okruhu stříkala několikaproudá fontána. Okouzlen a trochu zmaten jsem procházel zebrami přechodů. Ze čtyř stran přijíždějící auta zastavovala a dávala chodcům přednost. Hleděl jsem na budovu středověké radnice, na stařičký kostel a hledal lázně. Tudy, řekla múza a vedla mě k historické kavárně s nápisem – Lázeňská. Na dveřích se však bělala cedulička Provoz kavárny uzavřen…

Rozpáleným chodníčkem podél laviček s cvičnými šlapadly jsem doputoval ke Gočárovu léčebnému pavilonu. Za skly kubisticky řešené chodby se ploužily stíny léčených. Příkaz Zákazu vstupu neléčených mě odradil od zmáčknutí dveřní kliky.

U bílého pavilonu jsem zahlédl dvojici manželů. Matěj a Marie se belhali a lamentovali. Matěji, na to, že se tady léčí nehybnosti údů, jsou zdejší procedury dost hybné. Marie, chce to klid. Co neuchodíme, to odsedíme…

Dal jsem cestičkou mezi vzrostlými stromy: Múzo, konečně slyším ticho!

Kdesi na palouku se rozeřvala sekačka. V lázních začala doba senoseče. U zurčícího potoka rostly hnědé doutníky orobince a štípali komáři. Chvátal jsem z lázeňské obory za zvukem proudících aut.

V pampeliškové cukrárně měli pampeliškové kouličky za osmdesát, pampeliškový mošt za šedesát. Byla maličká a bylo tam těsno. Kávu neměli.

U stříkající fontány kousla dívenka mladou maminku do ruky. Žena se rozeřvala a tloukla dcerušku hlava nehlava. Múza podotkla: Divná matka, proč vyvádí? Jak si dceru vychovala, takovou ji má.

Zvolil jsem návrat do Pardubic.

Z hotelu U zlatého zvonu vyběhla nevěsta v bílých svatebních šatech, vykřikla na brýlatého muže se starší kšticí: Vole. Nasoukala se za volant bavoráku a odjela. Zámečtí pávi klovali do mezírek dláždění a na tenisových kurtech junioři bušili raketami do míčků.

V kostele se konala zádušní mše a u sokolovny trénovali atleti sprinty. Múza běhala místy, kam jí srdce táhlo, a najednou byl vlahý večer.

Vlak jel téměř na čas.

Brno, zase to Brno, řekla múza a zmizela.

Brno – Komín, 12. 8. 2020 

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 13. září 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 589)

1. Zdeněk Pololáník

   

   V současné době je to s návštěvami divadel problematické, ale vždy se rád vydám na cesty s Jaroslavem Tučkem. Jsou tak zajímavě podané, ilustrované, radost číst. Kampak to bude příště?

   13.09.2020 (11.26), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ