Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 25
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 51/2)

    /Pokračování reportáže z letošního festivalu divadelních škol Setkání/Encounter 2014/

    Přesouval jsem se z pasáže Alfa o dvě stě metrů do níže položeného Divadla na Orlí a stále mně hlavou vrtalo, co mladé Slovince vedlo k prezentaci zrovna Caliguly na významném mezinárodním festivalu.

     Masopust, masopust, jen mě holka neopusť! FOTO archiv DAMU

    Masopust, masopust, jen mě holka neopusť! FOTO archiv DAMU

    Zcela vyčerpán jsem si v divadelní restauraci nechal přinést kávu s mlékem. Srkal jsem hořký mok a vzpomněl si na nesmrtelnou větu Petra Oslzlého: Dívat se na divadelní představení je někdy neskutečná dřina.

    Zalistoval jsem v bulletinu. Absolventský ročník činoherního herectví pražské DAMU nastudoval pod vedením režisérky Jaroslavy Šiktancové a choreografa Martina Packa, hudebně-dramatickou skladbu Emila Františka Buriana – Vojna. Libreto vychází z lidové poezie sesbírané K. J. Erbenem a je časově zařazené do období první světové války. Hudební partitura obsahuje pro Buriana typické jazzové prvky, které upravili D. Navařík, Z. Dočekal a M. Kroupa. Z původních dvanácti nástrojů obsadili sedm. Nadčasová témata jako devastace vztahů, válečné konflikty, láska a odpuštění mají aktuální přesahy. Tvůrci této tanečně-hudební inscenace se zaměřili především na metodiku E. F. Buriana – „Syntetické divadlo“ a prostřednictvím své tvorby hledali hranice toho pojmu v dnešní divadelní praxi. Délka 60 minut, čeština. Tomu říkám festivalový čas!

    FOTO archiv DAMU

    Masopuste, masopuste, do kola nás holky pusťte. FOTO archiv DAMU

    Vypil jsem kávu a začal hryzat tvrdý rohlík. Přišel jeden z festivalových fotografů, přítel Pavel Nesvadba: Nebude vám vadit, když si tady rozbalím nádobíčko? – Pavle, bude mi ctí. Zrovna vzpomínám, jak jsem za svých studií hrál v Mahence v inscenaci Burianovy Vojny. Nastudovala ji Burianova manželka Zuzana Kočová a hrála v ní tehdejší zlatá brněnská sestava. Vlasta Fialová, Rudolf Jurda, Štěpán Zemánek, Marie Pavlíková, Pepa Husník, Karel Hospodsý, František Vicena. Dodnes si pamatuji úvodní sestavu tanečních kroků a zpívání: „Masopust, masopust, jen mě holka neopusť. Masopuste, masopuste, do kola nás, holky pusťte. Pavle, kde jsou ty doby!

    Všechna dosavadní festivalová představení byla naprosto vyprodaná, ale na Vojnu byl takový nával, že novotou zářící divadlo praskalo ve švech. Sedělo se i na vkusně ušitých polštářcích.

    Zavířily bubny, na plochu vyběhlo osm dívek a devět švarných jinochů. FOTO archiv DAMU

    Zavířily bubny, na plochu vyběhlo osm dívek a devět švarných jinochů. FOTO archiv DAMU

    Zavířily bubny, na plochu vyběhlo osm dívek a devět švarných jinochů. Masopust, masopust, jen mě holka neopusť! Až se mně srdce sevřelo. Mládí tančilo a zpívalo. Masopuste, masopuste, do kola nás holky pusťte! Urostlý mladý muž v bílé košili notoval: Kdes, holubičko, kdes byla, kdes svoje peří, bělostné peří zrousala. A ostatní pěli: Aaaá, aaaá… Tenkrát v Mahence píseň zpíval zamilovaný František Vicena a jeho milou zpívala slečna Sirotková. Jdeme, jdeme, jdeme, jdeme k vám. Dejte vy nám vaši dceru, dejte vy ji nám! říkám v duchu s mladými. Vybíhá starosvat a závratnou rychlostí melduje pozvání na svatební hostinu. Je skvělý, vystřeluje slova jako kulomet. Ani neotevírá pusu, jen aby text v předepsaném tempu vymluvil. Mihne se mi tvář herce Rudolfa Jurdy, jak si nasliněnými prsty čistí uši. Nápovědka mu šeptá: Neboj, Rudo, podržím tě. Mladý furiant křičí: Že to pivo nevypiju, že to pivo vypiju, že ten džbánek, o ten trámek, že ho taky rozbiju. Studenti nepostojí a běsní v pohybu. Jejich rychlost je závratná. A já vzdychám: Vždyť si to všechno pamatuji, jako by to bylo dnes, jen držet krok bych s nimi už nedokázal. Pohledná dívčina volá: Husaři, husaři, pěkné koně máte, a já slyším hlas paní Fialové: Já s vámi pojedu, kterého mi dáte. Bubny víří, nohy kmitají, hudba posmutněla. Už mě mají, už mě vedou, kontribuční čeká s měrou, vykřikuje regrut a mně se zdá, že je to pan Jurda. Už je ta láska zapálena, dali mně flintu na ramena. Už je ta láska ve plamenu, dali mně šavli na řemenu. Hudba kvílí, tympány duní prostorem. Straší nás sedláci, straší, že budou brambory dražší. Nepomyslil jsem, že budu voják, že musím od tebe pryč mašírovat. Vojna, vojna, vojna! Když jste bratra zabili, zabili, zabili, zabijte mě taky, dejte pozor na sebe i na své dětiVojna je vždy stejná! Bože můj, ta Burianova muzika nestárne! Žel, aktuální je i lidová slovesnost. Vojna je u konce. Diváci bouřlivě aplaudují, pokřikují a hvízdají. Studenti se radují z úspěchu a život běží dál.

    FOTO PETR OMELKA

    Vladimír Morávek v Mozartově sále Divadla Reduta. FOTO PETR OMELKA

    Prchám z Orlí a kvaltuji do Divadla Reduta. Dostalo se mně mimo festivalového pozvání šéfa Husy na provázku Morávka na generální zkoušku prvního uvedení komické opery Miloše Štědroně, Milana Uhdeho a Vladimíra Morávka Moc art aneb Amadeus v Brně. Soubor Husy na provázku se ji rozhodl realizovat tam, kde malý genius udivoval urozené Brňany virtuosní hrou na klavír. Tedy v Redutě. Pajdám po Orlí do kopečka a potom Redutou po schodech vzhůru. Na chodbě prvního patra historické budovy, v kostýmu císařova dvorního skladatele Antonia Salieriho stojí Miloš Štědroň. Neodolám a prosím ho o podpis do programu inscenace. Miloš se usměje a na křídový list barevně vyvedeného tisku píše: Jarouškovi od srdce Miloš. Ta léta!

    FOTO PETR OMELKA

    Sálem pobíhá nezvedené dítko v barokním oblečku. Bílými kalhotami leští sedačku u piána, prsty přebírá klávesy. FOTO PETR OMELKA

    Vešel jsem do sálu honosícího se názvem Mozartův. Koukám, kam si sednu. Třířadá elevace ve tvaru podkovy s novostí svítícími židlemi. Před ní stojí vysoké pódium, nad pódiem je původní barokní balkónek s kašírovaným andílkem. U pódia se bělá pianino. Sálem pobíhá nezvedené dítko v barokním oblečku. Má nabělenou tvář, na hlavičce bílou paruku. Bílými kalhotami leští sedačku u piána, prsty přebírá klávesy. Zní barokní hudba. Sedl jsem si na naprosto nejlepší možné divácké místo. Uprostřed prvního elevačního stupně. Vedle mne zůstala jediná volná židle. Přichvátal ředitel CED Petr Oslzlý, chvíli se rozhlížel, váhal a pak na ni usedl. Pomyslel jsem si: Je to osud, chlapče. Byl jsem jako ve snu. Režisér a umělecký šéf Vladimír Morávek nás všechny uvítal a pak i upozornil, abychom byli shovívaví, že jde jen o generálku, na které se nemusí vše podařit.

    Autoří komické opery Moc Art Miloš Štědroň a Milan Uhde. FOTO LUBOMÍR STEHLÍK

    Autoří komické opery Moc Art Miloš Štědroň a Milan Uhde. FOTO LUBOMÍR STEHLÍK

    Na pódium vplul skladatel Miloš Štědroň v barokním kostýmu a v brilantní přednášce osvětlil vznik legendy o nehodném i zlém dvorním skladateli Antonio Salierim, který ze zášti k úspěchům hudebního génia otrávil Wolfganga Amadea Mozarta jedem. Zdůraznil: Ve skutečnosti tomu bylo jinak. Salieri byl výtečný vážený hudební skladatel, který vulgárního nevychovance Mozarta ctil a podporoval. A o tom je naše komická opera. Začínáme!

    Simona Zmrzlá. FOTO PETR OMELKA

    Moravo, Moravo, Moravěnko milá (Simona Zmrzlá). FOTO PETR OMELKA

    Za pianino usedá pianista, zlobivé dítě mizí, Mozartovým sálem zní hudba. Kombinují se motivy Salieriho Requiem Od Tebe a pro Tebe s ozvuky písně všech Moravanů: Moravo, Moravo, Moravěnko milá. Výsledkem jsou nádherné popěvky, árie, recitativy a vícehlasé cody. Na pódiu se střídají postavy známé i neznámé, zpěv se v historickém sále rozléhá, pěvci a především pěvkyně jsou ve formě. Jedna z nich zpívá a hraje na housle. Přivírám oči a zdá se mi, že slyším Ivu Bittovou. Mozartem je skvělý Martin Donutil, Salierim výtečný Miloš Štědroň. Diváci jsou nadšeni, já taky. Skvělá taškařice, skvělá opera. Nechávám se strhnout a tleskám spolu s diváky. Petr Oslzlý šeptne: To nevíš, že se na generálce netleská? – Jejda, jejda, promiň, už zapomínám.

    Po premiéře se netleská... FOTO PETR OMELKA

    To nevíš, že se na generálce netleská? FOTO PETR OMELKA

    Jel jsem tramvají nočním Brnem. Unavená hlava mně kladla otázku: Jak to ten Miloš dělá, že dokáže dát dohromady znovu a znovu sestavu schopných herců a hereček, co dovedou zazpívat tolik obtížné operní party? Ve vzpomínce se mi vybavilo Scherhauferovo provedení Štědroňovy opery Chameleon aneb Joseph Fouché s Mirkem Donutilem, Jaromírem Dulavou, Karlem Hegnerem, Mojmírem Maděričem, Lenkou Loubalovou, Irenou Visnarovou, Alenou Ambrovou, Ivou Bittovou a jejími housličkami pod bradou. Přijel jsem domů a nemohl usnout. Říkal jsem si: Festival je zázračný a ty rozmařilý, tak teď vydrž a spi! Ať to přežiješ. Už ti zbývají jen dvě noci a dva dny!

    Pátek, nešťastný to den, nechoď, děvenko, k vodě ven, mumlal jsem si pod proudem ze sprchy se valící vody. Únava se smýt nedala. Vypil jsem kávu, káva nezabírala. A pohled na Komín nebyl také nic moc. Po travnatém záhonu pobíhal Robertův pes. Na šňůře táhnul nějakou starší dámu v černém kloboučku.

    FOTO archiv divadla

    Co je to vlastně dělat nic? FOTO archiv divadla

    Otevřel jsem bulletin. Skotsko, Glasgow. Meghan Tyler: Nedá se nic dělat. Angličtina, 60 minut. Absurdní hra vychází z otázky, se kterou je alespoň jednou za život konfrontována každá lidská bytost: Proč je život stvořen jen proto, aby skončil? Tvůrci se zabývají myšlenkou, zda „pouze být“ je dostačující motivací lidské existence a zda tento důvod může sloužit také jako její vysvětlení. Pozastavují se nad tím, do jaké míry je život lidí v moderní společnosti rutinní. Vykreslují absurditu toho, jak se všechno neustále cyklicky opakuje. Ukazují, jak člověk tráví každý den. Zdůrazňují, že nic z toho, co se má stát v budoucnosti, se neodvažuje tento chod nijak porušit. Tato setrvačnost, která se vyznačuje neustále se opakujícími neměnnými cykly, se však tvůrci snaží narušit. Dosahují toho kontrastem mezi dvěma hlavními postavami – Lulu, která se dennodenně utápí ve filozofických otázkách, týkajících se smyslu života, a Cece, která je naprosto ignoruje a problémy tohoto typu neřeší. Inscenace poskytuje divákovi více možností, jak si na úvodní existenciální otázku odpovědět. Záleží jen na jednotlivci.

    Zdá se, že jde o skotské bezdomovkyně. FOTO archiv divadla.

    Zdá se, že jde o skotské bezdomovkyně. FOTO archiv divadla.

    Pasáží Alfa se ploužili znavení poutníci, účastníci festivalu. Mladí, starší i ti nejstarší. Děkana Srbu jsem potěšil poklonou za skvělé zvládnutí vynikajícího Setkání. Jeho unavená tvář se rozjasnila. Josefu Kovalčukovi, muži, který se zasadil o vznik festivalu, jsem se svěřil: Josefe, člověče, jsem unavený, ale šťastný. Vždyť je to zázrak, že tento velkolepý svátek divadla se koná právě tady, v Brně. Škoda jen, že jste do festivalu nenasadili inscenaci studenta režie Juraje Augustína, jeho a Lorcovu Krvavou svatbu. Ta by měla šanci. – No jo, v době festivalové uzávěrky se ještě vůbec nevědělo, že se tento titul bude uvádět. Ale neboj, pojedeme s ním do Prahy na Zlomvaz. – Tak proč jste alespoň nenasadili Augustinova Peer Gynta? – S Ibsenem pojedeme do Bratislavy na Istropolitanu.

    Proklouzl jsem koridorem chodbiček do hracího sálu a usednul v první řadě, po pravé ruce starého pána v černém sáčku. Na hrací ploše stála popelnice, kolem ní se válelo něco smetí, uprostřed byla prkenná lavička, na ní spala dívka. Kousek od lavičky stál opuštěný, cestovní kufr. Druhá dívka sedící na rohu lavičky, sledovala dívku spící. Jinak se nedělo nic.

    FOTO archiv divadla

    Menší se jmenuje Lulu, ta druhá, vyzáblá s půvabem antické bohyně, je Cece. FOTO archiv divadla

    Dívky jsou poněkud omšelé, bosé, nemajetné. Snad čekají na vlak, možná ale nečekají na nic. Zdá se, že jde o skotské bezdomovkyně. Menší se jmenuje Lulu, ta druhá, vyzáblá s půvabem antické bohyně, je Cece. Lulu opatrně budí Cece. Probuzená vyděšeně uchopí bundu a usilovně pátrá v jejich kapsách, zda není okradena. Odněkud vykouzlí cigaretu, Lulu hledá, až najde zapalovač. Ten je však nefunkční. Dívky vedou dialog o ničem. Dělejme nic. – Vím já, jestli to nic dělám správně? – Co je to vlastně dělat nic?

    V sedmdesátých letech nastudoval režisér Alois Hajda v Redutě Beckettovo Čekání na Godota. Byla to nádherná inscenace. Představení – zjevení! Josef Husník v roli Estragona říkal skvělou repliku: Nedá se nic dělat. Skotská hra se jmenuje zrovna tak.

    Cece trpí zapomnětlivostí, bez Lulu není schopna žití. FOTO archiv divadla

    Cece trpí zapomnětlivostí, bez Lulu není schopna žití. FOTO archiv divadla

    Cece trpí zapomnětlivostí, bez Lulu není schopna žití. Lulu to ví. Váhá, zda neukončit vztah vzpourou. Do příběhu dvou podivných snad přítelkyň, se razantně vláme bíle oděná noblesní dáma, s psím vodítkem v rukou. Obojek vodítka svírá krček skvostné dívenky v upnutém, slušivě bílém kostýmku. Dívenka chodí po čtyřech a konverzuje se svou velitelkou. Velitelka dívenku tituluje slůvkem bitch. V jednu chvíli se dívenka proti velitelce vzbouří, ale je to jen na malý okamžik. Pak je opět věrnou a poslušnou otrokyní své paní.

    V jednu chvíli se dívenka proti velitelce vzbouří, ale je to jen na malý okamžik. Pak je opět věrnou a poslušnou otrokyní své paní. FOTO archiv divadla

    V jednu chvíli se dívenka proti velitelce vzbouří, ale je to jen na malý okamžik. Pak je opět věrnou a poslušnou otrokyní své paní. FOTO archiv divadla

    Dívky mluví o ničem, ale to o ničem hrají skvěle a skvělou angličtinou. Vlastně jde o výborně režírovaný herecký koncert bohatý na detaily zvratů v lidském myšlení i jednání. Hodinka uplyne jako nic. Divácký úspěch je veliký. Zaslouženě veliký. Ptám se přítele fotografa: Pavle, té dvojici bílých dívek nerozumím. Co to mělo být? Jedna druhou tahala na vodítku s obojkem na krku, jako psa. To je taková specifická záležitost bohatých. Najímají si za peněžní částky společníky, kteří za peníze slouží najímateli a vědomě vykonávají vše, co si nájemce přeje. – Proboha, to k nám také přijde? – Vy moc nechodíte mezi lidi, viďte? To už u nás je.

    Starý pán v černém si balil batůžek. Nevím, jestli mám jít odpoledne na Poláky, už jsem je viděl, nic moc divadelně neřeší. A co váš Felix Krull? Mám večer přijít? – Budu se těšit.

    Štrachal jsem se ze sálu jako poslední. U šatny jsem se střetnul s objektivem fotoaparátu pedagoga klaunského ateliéru, kamaráda, výtečného komedianta Karáska: Lukáši, co tu děláš? – Fotím. Máme tady akci. Studenti prvního ročníku hrají staré lidi. – A já si říkal, co je to za divnou exkurzi. Hrbí se a pajdají pěkně. Sakra! Tak to já ti zapózuji, chceš? Rozběhl jsem se ke schodům, zavěsil se na záda jednoho z pajdavých a s bolestí ve zkroucené tváři zašeptal: Chlapče, ty máš starobu jen v prvním ročníku, to já ji mám už nafurt. Ale tobě to jde líp.

    Tyto tři větičky udělaly festival velikým. FOTO archiv festivalu

    Větičky, které udělaly festival velikým. FOTO archiv festivalu

    Předběhl jsem průvod klaunů a dal se k sídlu Divadelní fakulty na Mozartovu. Vstoupil jsem do paláce, pozdravil se s panem vrátným, vystoupal něco málo schodů a zastavil se u bílých ploch s červenými nápisy dramaturgického směřování festivalu: Kým být? Kde být? Kdy být? Proč být? Klasik Scherhaufer by řekl: Jarošu, pamatuj si, geniální myšlenky jsou prosté a jednoduché. Tyto čtyři větičky udělaly festival velikým.

    Vešel jsem do studentského organizačního štábu. Uvítaly mě úsměvy manažerek. Dostal jsem požadovaná čtyři čísla festivalového zpravodaje Meeting Point, poděkoval za ně a pak řekl: Skvěle festival organizujete, skvěle! Ať se vám i nadále daří! Vyšel jsem z prostorné místnosti plné počítačů, papírů, publikací, propagačních předmětů a sedl si na židli, abych si odpočinul. Student herectví v mušketýrském klobouku bral schody po třech, křičel: Už běžíme a mladík na chůdách, v oděvu pohádkové postavy Dlouhého se rozmýšlel, jakým způsobem sejít schody a nezabít se. Po schodišti se přibelhali maskovaní klauni prvního ročníku. V improvizované etudě cpali stařečky a stařenky do výtahu. Dostal jsem hlad. Snědl jsem suchý rohlík, napil se čaje a v povznesené náladě vyrazil na špacír barevnými ulicemi města. Prošel jsem Dvořákovou, Kozí, Poštovní, Josefskou a po Orlí se dal k Zelnému rynku. Ten byl obehnán drátěným plotem. Kopáči s malými bagry rozebírali dlažební kostky a kutali výkopy pro kanalizaci. Obešel jsem plot a u Husy se dal Uličkou Václava Havla k horní ploše farské zahrady.

    plakat_kolo

    Pod kvetoucím stromem jsem otevřel bulletin a četl. Polsko, Krakov. Inscenace Kvintový kruh – fragmenty, vychází z románu Szymona Bogacze Kolo Kwintowe. Ve zlomkovitých výjevech zachycuje události odehrávající se jistého 23. prosince. Uprostřed noci, ve sněhové bouři, vytrhne cestující z jejich putování nenadálá situace. Převrácené nákladní auto blokuje dálnici. Nemohou tedy pokračovat dál. Z úřadu přijde rozhodnutí o přesunu cestujících do nedaleké základní školy do chvíle, než bude nehoda odstraněna. Neobvyklé okolnosti umožňují lidem se v předvánočním shonu zastavit a zamyslet nad důležitými životními hodnotami. Nutí je přehodnotit jejich životní cíle. Co mají v plánu, kam směřují a je-li jejich směr ten správný. Kvintový kruh je schéma pravidel durových a mollových stupnic. Na základě tohoto vzorce ve svém knižním debutu Szymon Bogacz vytvořil sérii dvaceti šesti povídek. Každá povídka popisuje noc ve škole a události, předcházející té noci z jiného pohledu a v jiném klíči. Křížky a béčka se v chladné noci ve školní budově probouzejí k životu a durové stupnice vystřídají stupnice mollové. Jedenáct různě znějících tónů skládá životní skladby našich neznámých hrdinů. Pán Bůh na nás seslal tuto zimu, abychom se zastavili, zamysleli, potkali se a promluvili si. Režie: Aleksandra Poplawska. 100 minut, polština.

    H - moll:  Maciej Charyton. FOTO archiv souboru

    H – moll: Maciej Charyton. FOTO archiv souboru

    V Huse bylo plno. Překvapený nestor brněnské kritiky se na mě udiveně podíval: Ty chodíš na všechno? – Chodím. – A budeš o všem psát? – Ovšem – A proč? – Protože jeden neví, který festival je jeho posledním. – Zase budeš mít v mudrování popáleného hasiče? – Budu. – A proč? – Protože páni hasiči k divadelnímu dění patří. – Ano. Je to takové knihovnické čtení. – Je. Přitočil se k nám pan hasič: Tak už se na vás můžu usmát. Mám nové zuby, podívejte! Stály mě třicet tisíc. Ale mohly stát i osmdesát. – No jo, to byste si musel nechat nastřílet implantáty, viďte? – Vidím, že se vyznáte. – Vyznám, taky mám nové zuby. Šest za devět. A co spálená ruka, pane? Už je dobrá. – No, je to lepší, ale není to nic moc. – Ukažte. Pan hasič se rozpačitě usmál a otáčel zarudlou dlaní. Vít se zeptal: Vy jste opravdu hasil herečku? – Ano. Chytnul jí kostým, vlasy, hořela jako věchet. Tak jsem na ní ten oheň uplácal rukama. – Uplácal? Vážně? – Vidíte! Stalo se to o Vánocích a já ještě teď nemám ruce vyhojené.

    Cis - moll: Lena Schimscheiner. FOTO archiv souboru

    Cis – moll: Lena Schimscheiner. FOTO archiv souboru

    Starý pán v černém sáčku mně držel místo v první řadě. Po mé levé ruce seděl obrýlený, urostlý jonák s dívenkou. Trochu mně clonili ve výhledu na levou část hrací plochy, ale snad to nebude stínění fatální. Předklonil jsem se a zjistil, že u režného zdiva stojí dlouhá lavice a vzadu na zdi jsou ribstoly. Jinak levou polovinu scény vyplňoval pás čtyř řad tělocvičných žíněnek. Přede mnou byl kolmý pruh volného prostoru, zřejmě hlavní hrací prostor, po jeho pravé straně rozložitý stůl a okolo něj židle. Vedle pak opět průchodný pás. Volná ulička pro běhání. U cihlové zdi vpravo lavice, nad ní pokroucená zrcadla a něco jako umývací žlab. Školní tělocvična, jako když ji vyšiješ. Ovšem, jak se do ní vejde divadelní představení, to nevím.

    Fis - moll: Ewa Porębska. FOTO archiv souboru

    Fis – moll: Ewa Porębska. FOTO archiv souboru

    Vešlo se, vešlo, co by se nevešlo. Byla to taková zvláštní inscenace. V rozlehlém prostoru trčela jako nedopatření. I když demonstrovala pravdivě opuštěnost člověka vrženého do nečekané životní situace, nefotogeničnost haly nezvládla. Herecké výpovědi hrané jako etudy pro filmovou kameru, ve velkém sále Husy nerezonovaly. Vynikaly jen ty výbušnější a šťavnatější. Dialogy hrané vlevo u zdi byly tak civilně tiché, že je snad nemohli slyšet ani ti, co mají vyvinutý sluch lépe než já. Ke všemu zlému, vedle mě sedící mladík byl zřejmě intelektuál, uvyklý způsobům z kavárny. Nakláněl trup svého těla za šramotem polských slov a stal se pro mě neprůhlednou překážkou. Zkoušel jsem se dívat na levý děj skrze skla jeho brýlí, ale ta se orosila.

    Es - dur: Marek Grabiniok. FOTO archiv souboru

    Es – dur: Marek Grabiniok. FOTO archiv souboru

    Mám polštinu rád, ale přiznám se, nějak jsem se nechytal. Monology jednotlivých postav byly dlouhé, některé až k nepřečkání. Víc jsem se o inscenaci dočetl z bulletinu, než dověděl z jevištního dění. Skvělý byl manželský pár spravující školu, zajímavá byla sexuchtivá jeptiška, opíjející se farář i podivný zloděj, který si podřezal žiletkou žíly. Je ovšem docela možné, že jsem byl unaven a neschopen vše vnímat. Z ostatních reakcí na viděné představení však soudím, že nás znavených bylo asi hodně. Vzpomenul jsem slov klasika Scherhaufera: Jarošu, pamatuj si, na festivaly može iba představení obrazivé, neukecané, divákovi srozumitelné, trvající do hodiny, rozumíš. Jinak nula bodou. Krakované umlkli, na slabý potlesk reagovali smutnými pohledy.

    Tucek-Zpoved-poster

    Zvedl jsem se a šoural své tělo nerovným dlážděním. U nádraží sednul na jedničku a jel do milované Marty. Našel jsem v bulletinu: Česká republika, Brno, Thomas Mann – Zpověď Hochštaplera Felixe Krulla, 90 minut, čeština. Proboha! Klasik by řekl: Jarošu, nejsu šovinista, ale hodina a půl v češtině, dyť sa na to jinostranci vyserú!

    Šel jsem dál. Svět je hra. Hochštapler Felix Krull zná její pravidla. FOTO archiv Studia Marta

    Šel jsem dál. Svět je hra. Hochštapler Felix Krull zná její pravidla. FOTO archiv Studia Marta

    Šel jsem dál. Svět je hra. Hochštapler Felix Krull zná její pravidla. V touze prodat se jde suverénně z role do role. Dojde ale snad až příliš daleko. Jeho dobrodružství jsou zábavná a strhující – do propasti. O světě, jenž chce být podváděn a o člověku k tomu nadaném, budou hrát studenti 4. ročníku činoherního herectví pod vedením režiséra Lukáše Kopeckého. Dokážou přitom, že i přes šest dekád od svého napsání v roce 1954, zůstává Mannův kultovní román stále aktuální. Vůbec první české jevištní provedení v původní dramatizaci a překladu Martina Sládečka. Těšíte se? Těšte se! Štěstěna si jej už zamilovala, teď jste na řadě vy! Tady mě máš, krásný, klamný světe, vycházím ti vstříc! Chceš mě? Chceš mě?!

    No tak nevím. Viděl jsem premiéru a věnoval jí prostor v jednom ze svých Mudrování. Představení mě nijak nenadchlo. Převádět mnohomluvný a ještě k tomu autorem nedokončený román do jevištní podoby je vždy na pováženou. Také jsem měl dojem, že tvůrci se nedokázali rozhodnout, zda půjdou cestou realistického hraní, nebo použijí postupy Brechtovy éry.

    FOTO archiv souboru

    Tvůrci se nedokázali rozhodnout, zda půjdou cestou realistického hraní, nebo použijí postupy Brechtovy éry. FOTO Facebook inscenace

    V balkánské prodejně jsem si zakoupil kozí jogurt, v prodejně pekaře rohlíky a vešel do Marty. Pan hasič, stále s náplastí na čele, na mě smutně koukal, podal mně ruku: Pane šéfe, zase jste první. Musím být opatrný, hlava se mně motá. Sedl jsem si do kouta za odpočinkový stůl, rozbalil rohlíky, otevřel kozí jogurt, vyndal pet láhev, vytvořil si okruh veřejné samoty a dal se do jídla. Brzy se kol stolu vytvořil houfec příchozích. Starý pán v černém sáčku se zeptal: To se tady prodává? – Ne, pane, to je domácí. To si my diabetici nosíme s sebou. – Voní to pěkně! První řadu vzali útokem studenti. Jedině starý pan v černém sáčku, paní profesorka Alena Veselá – Matyášová, první polistopadová rektorka JAMU a já, jsme byli výjimkami.

    Půvab hereček a jejich výkony byly ozdůbkami inscenace, která byla až mrazivě dlouhá. FOTO Facebook inscenace

    Půvab hereček a jejich výkony byly ozdůbkami inscenace. FOTO Facebook inscenace

    Začalo představení a já cítil, že je vše špatně. Mnohomluvné, vysvětlující monology pluly mezi diváky a kdesi v dáli zapadaly v zapomenutí. Herci znejistěli, přestali si věřit, inscenace ztratila jiskru. Diváci seděli jako zařezaní, koukali na jeviště jak na klec se zvířaty. Půvab hereček a jejich výkony byly ozdůbkami inscenace, která byla až mrazivě dlouhá. Starý pán v černém sáčku vstal a odešel před koncem, nevydržel. Diváci potleskem šetřili a mně bylo brněnských nadějí líto. Holt, jak se říká, není každý den posvícení. Jeden ze zahraničních pedagogů ve výrazně kárované košili se ušklíbl, jako by vyhrál vrh koulí na mistrovství světa. Smutný jsem kráčel na trolejbus.

    Tucek-SCHRANK_Kritik

    V sobotu ráno jsem posnídal zbytek týdenní polévky, provedl očistu všeho, dal si sprchu, nalil do pet láhve hořký čaj, nabalil do batůžku rohlíky a zalistoval v bulletinu. Německo, Hannover. Kolektiv autorů – Skříň. Režie: profesor Stephan Hintze. 64 minut, němčina. Hra začíná aukcí, na které je nabízena šatní skříň. Kdo ji koupí, koupí si s ní také duchy, jejich historii a jejich pohádky. Otevřením šatní skříně vstupují do našeho světa, vyprávějí příběhy o svém mládí, bizarních dětských hrách a životě plném humoru. Duchové umožní nahlédnout nejen do svých surrealistických snů a tužeb, ale také do krajiny nočních můr. Postavy se vnořují do svých osobních, zvláštních světů, tvořících jejich vlastní vesmír jiného času i místa. Skříň je tak pro diváka jakousi Babylonskou věží či Pandořinou skříňkou. Studenti hannoverské univerzity mimo jiné, využili ke ztvárnění expresivních a zvláštních figur Mejercholdovu divadelní techniku a komický styl, příbuzný groteskním výjevům Kafky, Gombrowicze, Čechova a Charmse. Na jevišti se kromě němčiny objeví i španělština, rumunština, arabština, polština, ruština a francouzština. Důležitou součástí tohoto díla je improvizace. Intenzivní nácvik se nesl první tři týdny zkoušení právě v duchu improvizací. Inscenace je tedy vystavěna také na vlastní fantazii a kreativitě studentů. Dočetl jsem, povzdechl si a pak vyrazil za divadlem.

    FOTO archiv souboru

    Mladý pane, vy to nevíte? Pan Robert je po smrti. Klepla ho mrtvička… FOTO STEPHAN HINTZE

    Před domem se stará paní s černým kloboučkem na hlavě mordovala s Robertovým psem. Psisko mě uvidělo, zavrtělo ocasem a přátelsky se vrhlo na mou nohavici. Paní měla sílu, psa odtáhla. Povídám: Pséku, kde máš pána? Mladý pane, vy to nevíte? Pan Robert je po smrti. Klepla ho mrtvička

    Šoural jsem se k tramvaji. Pak jsem jel ke kamennému divadlu Mahenovu, vystoupil a smutný se vlekl k divadlu studentskému. Na Orlí mě přivítal pan hasič, co má nové zuby. Smál se. Pane šéf, věříte, že mi teď i lépe chutná? – To vám rád věřím. S dobrými zuby člověk překousne ledasco.

    Představení začalo. Ze skříně vystupovaly výrazně kostýmované, hnědavě zašlé postavy duchů. FOTO archiv souboru

    Ze skříně vystupovaly výrazně kostýmované, hnědavě zašlé postavy duchů. FOTO archiv souboru

    Představení začalo. Ze skříně vystupovaly výrazně kostýmované, hnědavě zašlé postavy duchů. Měl jsem pocit, že listuji v humoristickém časopise třicátých let minulého století plném dobových karikatur. Nakrabacený tlouštík s červeným ruměncem ve tváři, silák podobný zakletému mlynáři, obrýlená dívka, nevěsta, připosražený mluvka s tváří piskvoře, boxer. Osm jich bylo. Všichni vybaveni technikou ovládání těla, vydrilovaní, ukáznění, vláční i pevní. Hráli snovou, německy surrealistickou grotesku. Přesně a dobře. Studenti z Hannoveru byli příjemnou festivalovou tečkou, milým pohlazením na rozloučenou.

    Studenti z Hannoveru byli příjemnou festivalovou tečkou, milým pohlazením na rozloučenou. FOTO archiv souboru

    Studenti z Hannoveru byli příjemnou festivalovou tečkou, milým pohlazením na rozloučenou. FOTO archiv souboru

    Do smíchu mně nebylo. Rozjel jsem se do Komína. Svátečně jsem se najedl, uvařil a vypil kafe. Pak jsem usnul jako špalek. Nezdálo se mně nic. Vůbec nic! Ve čtyři mě probudila potřeba a v pět jsem už opět seděl v tramvaji. O půl šesté jsem se zdravil s panem hasičem, Vítem Závodským, výtvarníkem Martinem Ondrušem, fotografem Pavlem Nesvadbou a s mnoha studenty. Byl jsem děsně unavený.

    Herci... FOTO archiv Setkání/Encounter

    Závěrečný ceremoniál byl opět ve znamení recese a dada. FOTO archiv Setkání/Encounter

    Závěrečný ceremoniál byl opět ve znamení recese a dada afektovaného rétora Filipa Tellera, který žertoval a plul prostorem. Šéfové porot vyhlašovali ocenění soškou Marta, ocenění jásali, rektor JAMU, profesor Ivo Medek s šarmem odrážel žertování rétora a děkoval účastníkům za podíl na zdaru festivalu. Děkan Divadelní fakulty doc. Zbyněk Srba krátce zhodnotil průběh festivalu, popřál úspěšnost festivalu příštímu a všem poděkoval za odvedenou práci a nasazení. Festival ukončil vtipnou řečí jeho ředitel profesor Petr Oslzlý. Závěrečné defilé divadelních postav vytvářených studenty jsem již nevnímal. Oblaka divadelních dýmů a blikavé svícení světelných baterií vykonalo své. Zatekly mně oči a začaly bolet. Chvíli jsem bloudil mezi rozjásanými, dobroty zobajícími účastníky, připil si s dcerou Michaelou a vydal se nočním Brnem na čáru. Nastoupil jsem do trolejbusu, jel k domovu a bylo po všem. Škoda. A byl to festival! Byl to fantastický festival! Ale byl. Věřím, že nebyl tím posledním!

    Brno – Komín, 21. 4. 2014

    Festival studentských divadel SETKÁNÍ/ENCOUNTER 2014 v Brně, ve dnech 8. 4. – 12. 4. 2014.

    FOTO archiv Setkání/Encounter

    FOTO archiv Setkání/Encounter

    Ocenění Marta:

    SCÉNÁŘ: Za scénář, který představuje umělecký příslib do budoucna pro Meghan Tyler – inscenace: Nedá se nic dělat z Královské skotské konzervatoře v Glasgow.

    KOSTÝMY: Za kostýmy a masky, které odpovídají poetice a stylizaci celé inscenace – pro Aurelia Stegmeier and Hanna Peter – inscenace: Skříň z Hannoverské univerzity hudby, divadla a médií, Hannover, Německo.

    ŽENSKÝ HERECKÝ VÝKON: Za přesvědčivé ztvárnění matky Kabanovy reprezentující herecké nasazení a prostředky uplatněné v mimořádné generační adaptaci Ostrovského Bouře – pro Antoninu Soninu v představení Jak tě mohu zničit, miluji-li tě více než život… z Akademie divadelního umění, Petrohrad, Rusko.

    REŽIE: Za vedení celého projektu, za propojení myšlenky s reálným děním na jevišti, za souhru hereckého kolektivu, za výběr výrazových prostředků včetně hudebního a světelného doprovodu a temporytmus celé inscenace – pro Emiliano Russo v představení: Od Pinocchia z Národní akademie dramatických umění Silvia D`Amico, Řím, Itálie.

    CENA ŘEDITELE FESTIVALU: Za osobitý herecký výkon propojující vnitřní autenticitu se schopností epického vyjádření pro Tomasze Lipińského v představení Dva ubohý Rumuni, co mluvěj polsky z Národní filmové, televizní a divadelní školy, Lodž, Polsko.

    OCENĚNÍ E:UTSA (studentská porota): Za vytvoření otevřeného prostoru pro společnou práci důvěrou, vloženou do jeho týmu. Pro Emiliano Russo v představení Od Pinocchia z Národní akademie dramatických umění Silvia D`Amico, Řím, Itálie.


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 51/2)

    1. Yvonna Nuzíková

      Profilový obrázek

      ČEKÁNÍ NA GODOTA – v Redutě,
      mám takový pocit, že představení je nafilmováno, dalo by se snad dohledat v TV archivu? Vybavují se mi vzpomínky na období krásných inscenací a hereckých výkonů. Jen namátkou – ALŽBĚTA ANGLICKÁ – alternace – p. Trýbová, p. Fialová a pro mě nejpůsobivější paní Kružíková.

      02.05.2014 (23.46), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,