Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 43)

    Zdá se, že vše kolem se rozkládá. Společenství, národy, seskupení, státy, soustátí, ale i rodiny. Jsou-li.

    Je možné, že naše rané zážitky, jako jsou ty z těhotenství, porodu a kojeneckého období, jsou uloženy v našem neuvěřitelném a rychle se vyvíjejícím mozku, v našich buňkách a možná i v naši DNA. FOTO archiv

    Život lidský se rodí z lásky. FOTO archiv

    Život lidský se rodí z lásky, z náhlého vzplanutí, z chtíče i z násilí. Puzení v lidských semenících je rozhodující pro bytí nebo nebytí lidských rodů.

    Nebýt lidského života, nebylo by touhy. Nebylo by touhy mít víc, než má ten druhý. Nebylo by ani válek. Představa, že by si medvědi nebo opice dokázali vyrobit kanony, je poněkud absurdní. Proboha, po kom by se opičili? Nebýt lidské touhy, nebylo by ničeho.

    Pohled člověka na své tvůrce je různý. Láskyplný, nenávistný, lhostejný. Člověk na své tvůrce rád zapomíná. Nekyne-li člověku z tvůrce nějaká nemovitost či movitost, co s tvůrcem.

    Zákony mravní byly-li, už snad ani nejsou. Repro archiv

    Žít život je snadné a jednoduché. Repro archiv

    Zákony mravní byly-li, už snad ani nejsou. Klanění božským penězům a bohům peněz zachvátilo svět. Ach, ano, není-li mravnosti, síly nemravnosti bují.

    Žít život je snadné a jednoduché, ale i složité, někdy až složitě těžké. Někdy až neúnosně těžké. Život se pak stává i bezcenným. Nač život, je-li bídný. Lidé z života vyskakují jen tak. Za jízdy. Jakoby prchali před revizorem.

    Brno je plné mladých, dychtivých lidí. Proudí zlatým křížem, houfují se v McDonaldech, v bistrech, v levných i dražších kavárnách a také v levných či zlevněných dražších divadlech. Na České koncertují, rozdávají letáčky, naučné brožurky, zpívají odrhovačky nebo jen tak si mrznou. Jsou bez úsměvů. Schoulení do sebe pozorují kolemjdoucí, zda z nich přece jenom nějaká ta korunka nevypadne.

    Brno, Česká ulice, 1906. FOTO archiv

    Brno je plné mladých, dychtivých lidí (Česká ulice, 1906). FOTO archiv

    Palác Prigl na Starém Brně otevírá erudovanému, talentovanému mládí svou náruč čím dál víc. Začouzené restaurační elko s hracím lokálem v zadní části se buduje za pochodu. Na mladé kumštu chtivé působí jako magnet.

    Hrály se Sestřičky a po nich se slavilo.

    Hrály se Sestřičky. FOTO Facebook Prigl

    Prigl 29. 1. – Hrály se Sestřičky. FOTO Facebook Prigl

    Aktér Zbyšek Humpolec měl totiž neskutečné výročí, zrovna ten den mu bylo rovných pětadvacet. Urostlý, talentovaný, technicky vybavený student herectví mě pozval. Hrajeme spolu ve Studiu Marta bratrskou dvojici králů. Já krále Hamleta a Zbyšek jeho vraha, krále Claudia. Je to můj dobrý kolega. Zjevně rozrušená, ustaraná Zbyškova maminka ukázala obálku: Zbyšek si musí zajít na úřad, vyřídit sirotčí příspěvek. Tak jsem se dověděl, že i bratr král je sirotek. Zrovna jako já byl pohrobek. Řekl jsem: Těžký je život sirotků. Blahopřeji k talentovanému synovi! Celý absolventský ročník mu přišel gratulovat. Studenti zpívali, tančili, veselili se. Lidé z vedení divadla kolem nich poletovali jako motýlci. Uklízeli, převěšovali reflektory a také se veselili.

    Prigl 29. 1. - Slavily se narozeniny. FOTO Facebook Prigl

    Zbyšek Humpolec měl neskutečné výročí, zrovna ten den mu bylo rovných pětadvacet. FOTO Facebook Prigl

    Halasu bylo dost a dost. Seděl jsem uprostřed jásavého křepčení, poslouchal zběsilý gagot a měl radost. Bratru králi jsem dal malý dárek, svoji samizdatovou knížečku Záloha na vzpomínání s věnováním: Pane kolego, přečtěte si, zač je toho loket, když už je vám těch hrozných pětadvacet let! Zbyšek odpověděl: Já vím, vám je jen o padesát víc. Pedagogovi ročníku jsem řekl: Člověče, měli jste šťastnou ruku, sestavili jste dobrou partu zapamatovatelných osobností. Poslouchej, jak hulákají. Začínají být dobří i v mluvě. Slyšíš, je jim rozumět. Jejich hlasy mají předpoklady pro zvládnutí velkých prostor kamenných divadel. Mají už zajištěná angažmá či nikoliv? – Nikoliv. Mají smůlu. Zrovna teď je doba, ve které se ve všech divadlech mění ředitelé. – Já vím, já vím. Všude do divadel dosazují magické šamany. Kouzelníky, co budou řídit divadla s menšími měšci peněz. Lidé je budou jednou nazývat garniturou hrobařů. Byl to tuze příjemný, kumštu a oslavě zasvěcený, upřímný večer. Takové pěkné zastavení se na trmácivé cestě životem.

    Takové pěkné zastavení se na trmácivé cestě životem. FOTO Facebook Prigl

    Takové pěkné zastavení se na trmácivé cestě životem. FOTO Facebook Prigl

    Z veselého večera se propadám do televizního rmutu. Na kyjevském Majdanu stojí barikády, hoří ohně, bouřící se lidé mrznou a volají po změně. Jejich lídr je boxer. Je poněkud vylekaný. Působí jako ten, co boxuje s větrnými mlýny. Jakou že to vlastně lidé chtějí změnu? Změnu revoluční? Změnu čeho? Změnu k čemu? Že by změnu k novému systému? Proboha, vždyť ten nový již mají. Nebo nemají? Jak to mám vědět, když to ani oni nevědí. A mocnosti mlčí. Podezřele mlčí. Ukrajina je přece obrovský, strategicky důležitý stát, co jej máme téměř za humny. Co se stane, když se nespokojenci dají na pochod za obživou do okolních ekonomickou krizí a nezaměstnaností sužovaných krajin? A co když, nedej Bože, na Ukrajině vypukne občanská válka? To by pak mohl být mejdan, na kterém si zatančí celý svět.

    Po Paláci Prigl zatoužilo i věhlasné pražské sdružení divadelních amatérů Nejhodnější medvídci. FOTO Facebook Pirgl

    Po Paláci Prigl zatoužilo i věhlasné pražské sdružení divadelních amatérů Nejhodnější medvídci. FOTO Facebook Pirgl

    Po Paláci Prigl zatoužilo i věhlasné pražské sdružení divadelních amatérů Nejhodnější medvídci a před plným sálkem natěšených diváků uvedlo vtipnou, ironickou hru o osudech lidí, co byli zplozeni německými rodiči a válečný vír s nimi zatočil v německo české ruletě po všeobjímající zeměkouli. Čtyři brilantně hrající herečky, sypaly konverzace napsané lehkou rukou Leo Egersteina (René Lewinský) jako z rukávů. K tomu jeden dost tučný aktér po celém těle popsaný daty a jmény měst, se dřel s objemnými pop kostkami, které sestavoval do scénických formací. Zdálo se mi, že byl jediným, co si s něčím lámal hlavu. Myšlenkovými procesy – kam s tou kostkou teď, brzdil jinak rychlý spád událostí. Problém dam, toužících po milostných vzplanutích a následných chvilkách vzrušivého tetování mě sice pobavil, ale jejich štěstí jsem neporozuměl. Představa, že by moje hlava byla jehličkami vpíchána v podobě kérky na pravý prs milenky nebo třeba na její levou hýždi byla silně pokořující. Potetované dámy hrály s rozkoší a s půvabem. S chutí jsem jim zatleskal. Pamatuji si dialog. Maminka líčí ohnivě, jak na jedné bedně: šoustala a tam jsme tě zplodili. Dcera reagovala distingovaně: Ale, mami, no tak! Medvídci, přijeďte zase!

    Medvídci, přijeďte zase! FOTO Facebook Pirgl

    Zdálo se mi, že byl jediným, co si s něčím lámal hlavu. FOTO Facebook Pirgl

    Přišel jsem domů a bylo mně dobře. Televizi jsem si zakázal! Začal jsem se těšit na Hubičku, operu Bedřicha Smetany, protože se mi dostalo pozvání na její premiéru do studentského Divadla na Orlí. Vzpomínal jsem, jak kdysi byla Hubička hrána na Hradbách a já měl tehdy dojem, že je jí do těch velkých jevištních prostor nějak málo. Abych si jeden ze skvostů národního obrození připomněl, a nabudil v sobě slavnostní náladu, přehrál jsem si Hubičku na internetu. Do usnutí jsem si pak zpíval ukolébavku: Letěla bělounká holubička…

    Uvedením Smetanovy opery Hubička uzavřel svoji tříletou činnost VCHOD – tedy Výzkumné centrum hudebního/operního divadla.

    Uvedením Smetanovy opery Hubička uzavřel svoji tříletou činnost VCHOD – tedy Výzkumné centrum hudebního/operního divadla.

    Do Divadla na Orlí jsem přišel mimořádně v saku, nažehlené košili a včas. Při přebírání vstupenky a programu jsem si broukal Skřivánčí píseň. Hezoučká slečna se potutelně usmívala, jako by říkala: No, my to zpíváme líp. Podal jsem ruku panu hasiči a zanotoval: Zpívej, jásej, zpívej, skřivánku! Pan hasič se usmál. Tak to má být, když na operu, tak s árií na rtech. Pěkný večer přeji! Foyer divadla bylo poloprázdné. Městské celebrity ani pedagogy hudební fakulty v něm nebylo vidět. Co to? No nic, je ještě čas, však oni přijdou. Další překvapení na mě čekalo za dveřmi sálu. Divácké sezení vytvářelo svými křesly obdélníkovou arénu. Kmitlo mi hlavou: Že by se opera odehrávala v místní sokolovně? Takhle dokázali hrát své inscenace Provázci a Hadi, ovšem tohle je Komorní opera. Rozhlédl jsem se, abych zjistil, odkud bude nejlépe Hubičku sledovat. Nesměle jsem vystoupil na schůdek elevace a usedl do první řady. Uprostřed prostorné plochy po mé levé ruce byla nakupena hromádka kamení. Asi mohyla. Nebo ohniště. Za kameny ve dvou rozích se žhavily obrazovky monitorů do nachu. Že by stáložárné krby? Přede mnou, přiražena k elevaci stála selská židle. U protější elevace také. Po mé pravé ruce, na místě překrytého orchestřiště, bylo vidět pět židlí a v rohu za nimi se krčilo klavírní křídlo. Počítal jsem kapacitu dvouřadé elevace třístranného obdélníku. Asi sto deset míst. Diváků bylo podstatně méně. Asi padesát. Ohlížel jsem se ke vchodu. Kde jsou pedagogové? Kde recenzenti? Že by vyhlásili na premiéru bojkot? Zvláštní. I když dnes je možné všechno.

    Rozhlédl jsem se, abych zjistil, odkud bude nejlépe Hubičku sledovat. FOTO archiv DnO

    Rozhlédl jsem se, abych zjistil, odkud bude nejlépe Hubičku sledovat. FOTO archiv DnO

    Program je tentokrát jen aršík přehnuté „á čtyřky“ obyčejného papíru. Hubička. Libreto Eliška Krásnohorská, hudba Bedřich Smetana, dramaturgická úprava Tomáš Studený. Režie Tomáš Studený, Marek Mokoš a kol. Strážný anděl Zdeňka Vlachovská. Hubička vznikla na motivy stejnojmenné povídky Karoliny Světlé. Ta ji napsala na základě vzpomínky faráře Buriánka, jehož historka se údajně skutečně odehrála kdesi v Podještědí. V inscenaci se snažíme čerpat z neidealizovaného obrazu českého venkova 19. století a akcentujeme spíše dramatickou polohu v intimním příběhu opětovaného hledání nešťastně ztracené lásky. Když pomineme prostonárodně-veseloherní inscenační tradici, lze v Hubičce nalézt vnímavou výpověď o nejintimnějších stránkách lidských vztahů, výpověď velice tichou, neefektní, a přesto plnou skutečného citu a lidskosti. Operu nevnímáme jako anekdotu, ani jako barvotiskový obrázek z českého venkova, ale jako plnokrevně hudební drama, pro jehož uchopení je nám klíčovým prvkem herec – zpěvák jednající v téměř prázdném symbolickém prostoru prakticky nadosah divákům.

    Uvedením Smetanovy opery Hubička uzavřel svoji tříletou činnost VCHOD – tedy Výzkumné centrum hudebního/operního divadla. FOTO archiv DnO

    Zcela zřetelně bylo na inscenaci znát vedení pěvců k nepatetickému, střídmému herectví. FOTO archiv DnO

    Do první řady oproti mně usedá šest malých děvčátek s maminkami, takže nás bude asi šedesát. Pedagogové však stále nikde. Na hrací plochu přichází rozpačitý, hranatější chasník ve lněné košili a povídá: Vážení diváci, stala se taková věc, onemocněl nám tenorista, hrající jednu z hlavních rolí opery Hubička. Já se to dověděl včera. Sháněli jsme záskok. Tenoristu, který má ve svém repertoáru mladého vdovce Lukáše. Neuspěli jsme. Zrušit premiéru jsme nechtěli. Provoz Divadla na Orlí je totiž nabitý k prasknutí. Přitom příprava inscenace nás stála mnoho úsilí a strašné práce. Neodehrát naplánovaná představení by znamenalo Hubičku již nehrát. Jsem dramaturgickým upravovatelem Hubičky i jejím režisérem a o inscenaci vím nejvíc, proto jsem se rozhodl vzít na sebe úkol odehrát i odzpívat vdovce Lukáše. Prosím o pochopení! Představte si, že máte před sebou svižného, štíhlého, mladého tenoristu, co mu právě zemřela žena a zanechala malé robátko a co bezhlavě miluje mladou, hezkou Vendulku Palouckou. Děkuji za pozornost! Začínáme. Naklonila se ke mně jediná přítomná a zároveň neinformovaná recenzentka: Co s tím? Objednali si kritiku. – Zachovej klid, z toho se vylžeš. Za třicet let šéfování jsem takové situace zažil mnohokrát. Nikdy jsem nenechal diváky odejit domů. – No jo, ale tohle je opera! – No, právě. Velmi si vážím odvahy i odpovědnosti pana režiséra, vzít všechno na sebe. Je to od něho kolegiální i dobré pedagogické řešení.

    Za klavír usednul muzikus v černém, útlá dívenka se vecpala do průrvy za koncertní křídlo k ukrytým klávesám, na nachových monitorech se zjevila její pobledlá tvář i tenounká taktovka a na plochu nastoupili aktéři opery. Prsty hudebníků se opřely do kláves a sálem zazněly tóny předehry. Hlavní hudební motivy byly dokreslovány pantomimou aktérů. Lukáš je od mládí přitahován krásou Vendulky. Vendulka od malička miluje Lukáše. Rodiče Lukáše však rozhodnou jinak. Lukáš je oženěn s jinou. Jeho manželka však po porodu zemře. Je pohřbena do kamenné mohyly, dítě uloženo do kolébky a Lukáš žádá otce Palouckého o ruku Vendulky. Pantáta Paloucký je k námluvám i k sňatku svolný. Lukáš chce, aby mu Vendulka dala hubičku. Vendulka však hubičku dát nechce.

    Zcela zřetelně bylo na inscenaci znát vedení pěvců k nepatetickému, střídmému herectví. FOTO archiv DnO

    Co konali, tomu také věřili. FOTO archiv DnO

    Již během rozpohybované operní předehry jsem pochopil, cože si to pan režisér na svá bedra vzal. Inscenace však běžela dál a já s obdivem sledoval, jak s režisérským nadhledem zvládal zadání své režie nabité složitostmi aranží a artistními prvky. Z jeho hry sálala pohoda a klid. Při zpěvu strefoval pěvecké nástupy, držel daná tempa i intonace, až jsem si říkal, ten člověk je silně muzikální, mít ještě hlas, tak by se zpíváním mohl živit! Jeho svěřenci, vlastně kolegové a kolegyně hráli i zpívali s chutí, jako by záskok nebyl záskokem, jako by to všechno mělo být právě tak.

    Zcela zřetelně bylo na inscenaci znát vedení pěvců k nepatetickému, střídmému herectví. Režie aktérům zadávala konkrétní průběžná jednání. Pěvci zpívali, přenášeli přitom kameny, rovnali je do různých seskupení, posouvali a rozmísťovali židle, často procházeli prostorem. Byli pravdivě přesvědčiví, a neustále vedli mezi sebou uvěřitelné dialogy. V situacích laškovných, dojemných, vážných, milostných, ba i v čase dramaticky vypjatých scén bylo jejich jednání přirozené a nepředimenzované. Co konali, tomu také věřili. Pro diváky to musela být překvapivá, úžasná, unikátní podívaná. Vždyť hledět aktérům z kroku „do kuchyní“, dívat se, jak pěvci nadechují, jak nasazují tóny, jak tyto tóny rozezvučují, jak dávají tónům tvar, v produkci kamenných domů neviděli!

    Konflikt zamilovaných o hubičku nabíral dech. FOTO archiv DnO

    Prioritou naší práce je rozvíjení osobnosti interpreta a jeho vyjadřovacích prostředků. FOTO archiv DnO

    O přestávce jsem se opět začetl do programu. Výzkumné centrum hudebního operního divadla – VCHOD je tříletý projekt specifického výzkumu. Je to operní dílna svého druhu poměrně ojedinělá a pracuje v ní tým složený ze studentů JAMU i z profesorů. Práce směřuje ke zvládnutí důležitých hereckých technik a jejich uplatnění při vlastní tvorbě. Podstatná není ani tak předem daná režijní koncepce, jako spíše týmové dílo, experimentování s výrazovými prostředky pěvce/herce. U opery akcentujeme fundamentální divadelní principy, a proto potřebujeme především rozšířit a zdokonalit hereckou výbavu, jíž je věnována hlavní pozornost. Prioritou naší práce je rozvíjení osobnosti interpreta a jeho vyjadřovacích prostředků s uplatněním moderních i tradičních technik. Finálním výstupem projektu VCHOD je Smetanova Hubička. V Hubičce je možné podívat se na český venkov 19. století méně růžově. V příběhu čteme konflikty, jejichž řešení není zdaleka tak banální jako pouhá hubička. Zvolili jsme přístup směřující spíše k fyzickému divadlu. Scénický prostor je přitom chápán jako průnik všech dramatických a osobních prostorů jednotlivých postav. Od herců tato práce vyžaduje kromě pěveckého nasazení i mimořádnou koncentraci a ještě vyšší stupeň zvládnutí herecké techniky a svého těla. Tomáš Studený, řešitel projektu VCHOD.

    Na hrací ploše upravoval starostlivý režisér postavení selských židlí a rozmístění kamenů. Z jeho těla se dala vyčíst únava, ale i rozpaky a stud. Jakoby mu někdo zahýbal svědomím. Technici studia spustili na lankách zavěšené čtyři kameny. Pohupovaly se v prostoru.

    Z foyeru přišla recenzentka: Prosím tě, co s těmi šutry? Všude mají kameny. – Jo, děvče, šutry jsou největším ořechem této inscenace. Možná vyjadřují tvrdost a neúrodnost rodné hroudy. Možná i tvrdost života a kamennou paličatost a neústupnost tvrdých selských hlav. Nějaká symboličnost v tom určitě bude. Že by tam ty šutry byly jenom proto, aby herci věděli, co dělat s rukama, to se mi zdá být dost málo. I když akce s kameny hercům očividně pomáhají. To je také fakt.

    Koukám, že tohle je nádherně vyřešený divadelní prostor. Podívej se na ty horní ochozy, na pojízdnou lávku, na skvěle vyřešenou variabilitu divácké elevace. Děvče, téhle experimentující Hubičce to tady tuze sluší. Jenom mně nejde do hlavy, proč nechali pedagogové svého kolegu ve štychu. – Ale, řekni mně, co o tom mám napsat? – Těžko radit. Já bych napsal, že je na tom skvělé to, že se nevzdali! – No nevím. Jenom jestli si neublížili. – Proč? Diváci ani aktéři na tuto Hubičku nikdy nezapomenou. Tato premiéra se stane legendou a jistě vejde do dějin české opery. Máme štěstí, že jsme u toho. – No já nevím. Tady v Brně…

    FOTO archiv DnO

    Pěvci zpívali, přenášeli přitom kameny, rovnali je do různých seskupení. FOTO archiv DnO

    Sličná tvář usměvavé slečny dirigentky opět rozzářila obrazovky monitorů, klavírista rozkmital své hbité prsty a vesničané za doprovodu Smetanovy hudby pašovali od hranic levnější zboží. Konflikt zamilovaných o hubičku nabíral dech. Panu režiséru pějícího part Lukáše však dech docházel. Ostatní aktéry to ale z míry nevyvedlo, hráli a zpívali s vervou a nadšením. Svého šéfa kolegiálně drželi. Zazněla i má milovaná Zpívej, jásej, zpívej, skřivánku. Vesničané špásovali, přetahovali se, Vendulka chtěla dát Lukášovi hubičku, ten však hubičku nechtěl, kameny na lankách se houpaly, slečna dirigentka ladně gestikulovala a Vendulka s Lukášem se dlouze líbali. Premiéře byl konec. Konala se děkovačka. Taková skromná. Účinkující dostali po květince, režisér se vytrácel do sufit a na hezoučkou dirigentku ani kvítek nevybyl. Usmívala se, že to nic. Nuže, bravo, vážení! Bravo, pane profesore! Dokázali jste to! Vůle tentokrát zvítězila nad přírodou.

    Skřivánčí píseň jsem si broukal v přeplněné tramvaji i v komínských temnotách. Zpívej, jásej, zpívej, skřivánku, jsem hulákal a tisknul spoušť barevného televizoru. Na Majdanu stále hořely ohně. Na padesát tisíc Ukrajinců řvalo, vztekle mávalo prapory a hrozivě natřásalo transparenty. Kamery švenkovaly po ohořelých pneumatikách, po ledových barikádách polévaných mrznoucí vodou, po konstrukcích středověkých praků vrhající dlažební kostky, po lidech roztáčejících kolem svých hlav ponožky obtížené kameny a metajících jimi do lidí. Do policistů střílejících po těch, co se bouří. Bože můj, vždyť toto je válka! Válka přímo za našimi humny! Lidi milí, vždyť tato situace je strašně vážná. Strašně! A svět, jak se zdá, si s ní neví rady. Když bída z lidí vlky činí! Z obrazovky se valí strach. Skřivánku, kdeže svoje trylky máš?

    FOTO archiv ČS Ústí

    FOTO archiv ČS Ústí

    O den později jiná redaktorka sděluje: Pro naprostý nedostatek finančních prostředků byla v Ústí nad Labem z hodiny na hodinu zastavena činnost Činoherního studia. Večerní představení slavného divadla bude jeho posledním. Až se mi srdce zastavilo.

    Skřivánku, skřivánku, prosím tě, alespoň ty dbej mravů, na Hromnice si musíš vrznout, i kdybys měl zmrznout! Otvírám okno, koukám přes zbytky lánů do dálav. Kdepak, třepetání křidélek skřivánků nevidět, trylky skřivánčích hrdélek neslyšet. To stáří, bože, to mé stáří! A stáří této země stojí taky za hovno!

    Brno – Komín, 4. 2. 2014

    Tucek-Hubicka-poster

    Divadlo na Orlí / Výzkumné centrum hudebního operního divadla. Bedřich Smetana: Hubička. Předloha:Karolina Světlá. Libreto: Eliška Krásnohorská. Dramaturgická úprava: Tomáš Studený. Režie: Tomáš Studený, Marek Mokoš a kol. Scénografie: Tomáš Pilař. Dirigentka: Ema Mikešková. Klavírní spolupráce: Richard Pohl, Kostiantyn Tyshko. Produkce: Pavla Hrubšová. Strážný anděl: Zdeňka Vlachovská. Realizace kostýmů: Miroslava Matulová. Líčení a úpravy vlasů: Marcela Ulrichová. Světla: Roman Jajčík. Jevištní mistr: Petr Alexander. Osoby a obsazení. Vendulka: Lucie Kašpárková. Lukáš: Tomáš Studený (Lukáš Hacek, nemoc). Paloucký: Aleš Procházka. Martinka Aneta Petrasová, Radka Hudečková.Tomeš: Roman Hoza. Barče: Marta Reichelová. Matouš: Aleš Janiga. Psáno z představení 30. 1. 2014.

    Medvídci, přijeďte zase! FOTO Facebook Pirgl

    Klára Dernerová, Nejhodnější medvídci. FOTO Facebook Pirgl

    Divadlo Krajiny / soubor Nejhodnější medvídci – Leo Egerstein (René Lewinský): Doubkowa hole má (Planoucí srdce). Režie: Daniel Vavřík. Scéna Jiří Havlíček. Kostýmy: Zuzana Krejzková. Hudba: David Doubek. Hrají: Irana Holemá, Klára Doubková, Jitka Kováčová, Klára Dernerová. 25. 1. 2014.


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 43)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,