Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 38)

    Vážení, klobouk dolů před výkony současného činoherního ročníku brněnské Divadelní fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V říjnu se ve Studiu Marta představil výtečnou montáží z díla klasika české literatury Bohumila Hrabala Kabaret Hrabal v režii svého hlavního pedagoga Ivo Krobota, o čtrnáct dnů později uvedl inscenaci nejslavnější hry anglického dramatika Wiliama Shakespeara Hamlet v pozoruhodné, novátorské režii Jolany Kubíkové a 15. prosince udivil diváky vynikajícím zpracováním dramatické básně norského autora Henrika Ibsena Peer Gynt, kterou režíroval student režie Juraj Augustín.

    JAMu-Peer Gynt-poster-big

    Doporučuji všem šéfům českých i slovenských divadel, věnujte tomuto činohernímu ročníku pozornost. Jeho herečky, herci, dramaturgové, výtvarníci, manažeři i režisér by se mohli stát oporami vašich souborů.

    Norská dramatická báseň pojednávající o pouti impulsivního muže hledajícího smysl života měla světovou premiéru v Christianii 24. 2. 1876 s hudbou Edwarda Griega. Peer Gynt, silák, rváč, egoista, který chce a neví co vlastně, prošel mnoha věhlasnými scénami, několikrát i brněnskými, stal se proslulým a ovlivnil vývoj světového dramatu. Tedy asi dost důvodů k tomu, aby si severského hrdinu vybrali i studenti divadelní fakulty JAMU, že.

    A udělali dobře! Ibsenův mnohomluvný text psaný říkankovými verši vyžaduje znějící hlasy, smysl pro rytmus verše, jeho melodičnost, ale i dovednost zacházení s rýmy. Vždyť není nic lepšího pro hercovu budoucnost než zvládnutí techniky jevištní mluvy. Vážení, vězte, že dokázat naplnit slovíčka veršíků obsahem a smysluplností, ovládnout svůj dech, aby libozvučný hlas donesl autorovy myšlenky do přízně sluchu všech diváků, je panečku pěkná fuška.

    Pod blýskavými stupni na černé ploše hubuje rozvášněná vdova svého syna, líného halamu Peera. FOTO archiv JAMU

    Pod blýskavými stupni na černé ploše hubuje rozvášněná vdova svého syna, líného halamu Peera. FOTO archiv JAMU

    Ve Studiu Marta byla hlava na hlavě. Prodíral jsem se k divácké šatně, zdravil se s celebritami školy a zarputile se blížil ke své oblíbené židličce na kraji první řady, div jsem nepovalil reflektor ležící na podlaze. Sednul jsem si a zadíval na hrací plochu. Šik deseti aktérů ve výrazných, severský ráz evokujících kostýmech pózoval dva metry přede mnou. Za ním dýchala hluboká černá pláň ukončená dvěma ocelově se lesknoucími stupni. Černá konstrukce stropu ověšená hranoly tmavých svítidel a hrnci bělavých lamp vytvářela dojem noční oblohy plné blikajících hvězd.

    Pane, řekl jsem hasiči, marná sláva, ta Marta umí, viďte. Hasič odpověděl: Máte pravdu, umí. Člověk si sedne, podívá se a už tady má chuť na divadlo. Hasič si upravil hasičskou deku a sednul si za má záda do druhé řady. Stupně diváckého sezení byly plničké svátečně naladěných lidí. Hasič se naklonil k mému uchu a řekl: Všiml jste si, jak všem září oči? Odpověděl jsem: Bodejť by ne, když sedí na prknech, co znamenají svět.

    Černou pláň zalil jas severského slunce. FOTO archiv JAMU

    Černou pláň zalil jas severského slunce. FOTO archiv JAMU

    Černou pláň zalil jas severského slunce. Dívka v řadě aktérů s úsměvem holky, co ví své, roztáhla měch harmoniky a tunelem černých stěn zakvílely tóny teskné melodie. Aktéři se rozprskli. Mladík pohledné tváře přiložil ke rtům trubku a zjemnil mečící harmoniku hladícím zvukem kovového nástroje. Pod blýskavými stupni na černé ploše hubuje rozvášněná vdova svého syna, líného halamu Peera. Dává mu amulet, velký knoflík, který pro něj zhotovil zesnulý otec. Peer Gynt vysloví svou touhu být knoflíkářem. Ruce těl lezoucích z děr bouchají do lesknoucích se kovových plátů. Svátečně odění vesničané se rojí jako lesní včely. Propuká svatební veselí. Peer Gynt se setkává s krásnou dívkou. Ibsen ji nazval libozvučným jménem Solveig. Opilý Peer však nechápe, že hezoučká dívenka je ta pravá ořechová a unese ženichovi chtíčem posedlou nevěstu. Prchá s ní do lesů. Co s ní tam koná nebo nekoná, to mi uniklo.

    Z dalšího dění chápu, že ji Peer opustil. Mládí je už takové. Sází na setkání a na náhodu. O Peerovu přízeň se ucházejí tři salašnice. Ani jedna však neuspěje. Z konstrukce stropu se snáší les lan, scéna se zaplňuje lesními vládci. Stařičký král trolů nabízí Peerovi půvabnou zeleně oděnou dceru i vládcovství nad říší, jen když se zřekne svého lidství. Peer lákavou nabídku odmítne, vždyť by ztratil svobodu svého rozhodování. Setkává se s Nicotou, tedy s vlastním vnitřním hlasem a následně i s knězem. Medituje se na téma, co by měl člověk Peer dělat a kudy směřovat své další žití. Kněz dává Peerovi dědičný knoflík otce rodu s pokynem: Dej knoflík Solveig. Krásná Solveig se vznáší na houpačce z lanoví, dlaní pleská o konstrukci stromu. Peer začíná stavět srub. Rodinný dům. Přichází za ním dcera krále trolů. Zeleně oděná Peerovi sděluje, že s ním má dítě. Chce po něm, aby se o ni a chlapce staral. Peer prchá.

    Je to velkolepá podívaná. Divadelní svátek. FOTO archiv JAMU

    Je to velkolepá podívaná. Divadelní svátek. FOTO archiv JAMU

    Je to velkolepá podívaná. Divadelní svátek. Aktéři doslova prostorem kmitají, vykukují ze všech dveří horních ochozů i sálu. Spouští se po lanech, šplhají po tyčích, lozí po konstrukcích stěn, umocňují zběsilé tempo inscenace šepoty, výkřiky, poklepy do plechových ploch, do končetin, do hrudí i pleskáním bosých nohou nebo dlaní. Rytmu představení vévodí kvil harmoniky a trubky. V záplavě zvuků drobátko zanikají melodie chrlených veršů. Z aktérů však sálá obrovská energie. Dění na hrací ploše je strhující. Chvilky úsměvné se střídají s vážnými. Do krabice, peřinami zastlaná, umírá Peerova matka.

    O přestávce luštím drobounká písmena programu. K mému překvapení je v něm uvedeno, že herci a herečky hrají, ale kdo z nich hraje tu či onu roli v programu napsáno není. Podivné a zvláštní. Že by to nebylo z hlediska inscenátorů důležité? Prostě jen všichni hrají. Tuze originální. Přemýšlím, proč u tak bystré inscenace je takovéto nedopatření. Ibsen přece vytvořil a pojmenoval postavy jmény. Na scéně sice tu a tam zazní oslovení jednající figury jménem, takže pozorný divák může pochopit, že tenhle ten je králem trolů, nebo tato, že je Solveig a tenhle otylý, že bude asi Peer. Ale přesto, je to zvláštní. Že by v tom byl nějaký hlubší význam? Ale, proboha, jaký? Snad, že je jedno, kdo je kdo? Že si jsou lidé v podstatě tak podobní, až jsou stejní? Zdá se mi, že tato inscenace je jen pro ty, co dramatickou báseň dokonale znají. Nebo snad jde o klíč k pochopení všeho? Nebo jen o stud herce, který musí nafoukaného, samolibého, omezeného, neperspektivního, netolerantního Peera vytvářet? To by ale bylo málo. Pouhá malichernost. Možná. Asi.

    Že si jsou lidé v podstatě tak podobní, až jsou stejní? FOTO archiv JAMU

    Že si jsou lidé v podstatě tak podobní, až jsou stejní? FOTO archiv JAMU

    S hlavou plnou otazníků usedám na židli. Peer se setkává s Mistrem. Myslím si, že to bude Mistr. Je to trochu jako ve Faustovi. Nebo v pohádce O zlaté rybce. Mistr plní Peerova tři přání. Z Peera se stane boháč. Přivede si ženu krasavici. Žena ho však okrade o veškerý majetek. Peer chce poznat svět. Mistr to zařídí. Peer cestuje, poznává daleké kraje, učence. Peerovi je to málo, chce být císařem. Mistr ho umístí do blázince, protože tam jedině může člověk bez vlastního názoru a bez potřebných vědomostí vládnout.

    Peer se vrací domů. Kněz mu vypráví příběh vojáčka, hrdiny, který si raději usekl prst, než by odešel od své lásky do války. Peer je smutný, protože to on chtěl, zachovat se před všemi jako hrdina, ale žel, jemu se být hrdinou nepodařilo nikdy. Chtěl být knoflíkářem, nestal se jim. Chtěl mít rodinu, nemá ji. Chtěl vychovávat děti. Má jen syna trola. Chce si vzít Solveig, ale je již pozdě, protože přichází smrt. Peer končí ve smyčce z konopí. Zmlká kvílení harmoniky, zanikají tóny trubky. Koloběh scénického běsnění se zastavuje. Znavení aktéři se usmívají a klaní se. Diváci tleskají.

    Znavení aktéři se usmívají. FOTO archiv JAMU

    Zdá se mi, že tato inscenace je jen pro ty, co dramatickou báseň dokonale znají. FOTO archiv JAMU

    Ve foyeru je nálada poněkud stísněná. Nad návštěvníky jsou cítit otazníky. Pedagogové jsou spokojeni, studenti však mnohem víc.

    Sedím v teple domova, mám puštěnou televizi, luštím písmenka programu. Čtu. Co ty a Peer? Honza: Jeho chování je pro mne varováním. Člověk by si měl uvědomit, že si sám musí stanovit nějaké mantinely. Díky nim pak může být v konkrétních situacích šťastný. V opačném případě nejspíš skončí velice podobně jako Peer. Listuji v encyklopedii a přemýšlím o počinu mladých tvůrců v Martě. V moudré knize se dočítám: Dramatik Ibsen chtěl v Peer Gyntovi ukázat povahu snadno ovlivnitelných Norů, lidí bez vlastního názoru. Přál si, aby jeho dílo nevyznělo mravoučně, nýbrž aby přimělo diváka k zamyšlení se a utvoření vlastního názoru.

    To, co chce divák v Gyntovi nalézt, to si musí sám vymyslet. Vracím se k programu. Čtu. Juraj: Peer Gynt sa snažil žit´ jako nejlepší vedel. Takto žit´však asi nestačí… A to je to, z čeho mám strach. Táňa: Doufám, že s někým, jako je on, se v osobním životě nesetkám. Kateřina: Mnohému z toho, co zažívá, rozumím. Bohužel. A mnohé kolem sebe každý den vidím na tisíc způsobů. Je tak těžké zjistit, co je skutečně to pravé. Je tak těžké udělat životní rozhodnutí. Stejně je nakonec možné jej zítra změnit, když náhodou zjistím, že chci něco jiného. Hlavně si nezavřít zadní vrátka a moct ještě všecko vzít zpět! Vojta: Nemám ho rád, ale je třeba ho brát v potaz. Jeho skutky jsou pro mě neomluvitelné. Když se pokusím najít k němu i pozitivní vztah, musím ocenit jeho schopnost improvizace při vyprávění příběhů. Erika: Líbí se mi s jakou drzostí, vervou a odvahou jde za svým cílem – bohužel ale bez pokory. Na můj vkus až příliš sobecký fanatický snílek. Sarah: Štve mě. Je tak sobecký, že veškerou svou životní sílu a energii nedokáže nikomu předat. Zároveň je mi ho líto. S čím se vůbec neztotožňuji, je to, jak za sebou pálí mosty. Všichni máme kořeny, které je třeba respektovat. Ze své minulosti bychom měli čerpat a díky ní se posouvat dál. Nelíbí se mi jeho věčná nespokojenost. Na jeho životní cestě je ale něco přitažlivého.

    Program ke světové premiéře Peer Gynta v Christianii 24. 2: 1886 vytvořil Edward Munch. Repro archiv

    Plakát ke světové premiéře Peer Gynta v Christianii 24. 2. 1876 vytvořil Edward Munch. Repro archiv

    Televizní bestie vyrušuje mé rozjímání, chrlí na mě hrůzy typu: V kladenském sídlišti ubodala žena svého manžela. Policie obžalovala sedm odpovědných úředníků za záměrné předražení zakázek. Jejich bývalý odpovědný ministr obžalován nebyl.

    Režisér Juraj Augustín s dramaturgyní Kateřinou Menclerovou jsou opravdu tuze chytří mladí kumštýři. Ibsenova přání naplnili beze zbytku, ba co víc, zpřítomnili Ibsenův text našim dnům.

    Televize si nedá pokoj. Studenti ubodali taxikáře. Mrtvého novorozence našli v kontejneru. Má prezident právo nejmenovat ministra? Z televizní bedny se valí slova netolerantních, nafoukaných, samolibých, neperspektivních nedouků. Zášť, zloba a nenávist rozežírají naše životy.

    Ibsenova peerovština je nakažlivá! Naši dobu i náš svět zachvátila zcela. Vypínám televizi, vypínám i mozek a zavírám oči. Budou totiž Vánoce. A jenom tak, se zavřenýma očima se dnes dá svátků pokoje a míru dožít. Bohužel!

    Brno – Komín, 21. 12. 2013

    Divadelní fakulta JAMU, Studio Marta Brno – Henrik Ibsen: Peer Gynt. Překlad: Josef Brukner, Josef Vohryzek. Režie: Juraj Augustín. Dramaturgie: Kateřina Menclerová. Hrají: Sarah Haváčová, Zbyšek Humpolec, Lucie Ingrová, Téňa Malíková, Jakub Rek, Jan Řezníček, Vojtěch Říha, Ida Sovová, Libor Stach, Erika Stárková j.h. Alžběta Vaculčiaková. Scénografie a kostýmy: Barbora Konečná. Hudba: Tereza Koláčková. Produkce: Michaela Rašovská, Kamila Šulíková, Sara Hakkinen. Pohybová spolupráce: Sergej Sanža, Jana Kozlová (Decadance). Pedagogické vedení: Václav Cejpek, Eva Jelínková, Ivo Krobot, Miroslav Plešák, Lukáš Rieger, Zbyněk Srba. Světla: Martin Hamouz, Petr Kupka, Lukáš Paleček. Zvuk: Tomáš Tušer, Jan Škubal. Grafika: Anna Stránská. Na přípravě inscenace dále spolupracovali: Josef Hanák, Jana Haraštová, Bohouš Jůza, Veronika Jurdová, Janika Kolářová, Jan Kolegar, Marta Kolocová, Jiří Pfeifer, Jaromír Ryšavý. Premiéra 15. 12. 2013.

    Děkuji Janu Řezníčkovi a Alžbětě Vaculčiakové, za poskytnutí kolegiální pomoci při zmapování detailů inscenace Peer Gynt.


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 38)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,