Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2018

ročník 25
16. 10.–29. 10. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 365)

    Dvě sezony jsem hrál v ostravském Divadle Petra Bezruče. Jeho tehdejší ředitel, básník, dramatik a režisér Saša Lichý si mě povolal z Brna. Poskytl mi „herecké“ ubytování v centru Ostravy a choval se ke mně jako k vlastnímu synovi. Často se mnou chodíval na procházky.

    Saša Lichý (1925–1986). FOTO Ostrava.cz

    V kočárku vozil malého Norberta a nabádal mě k obdivu města, které si umí vážit kumštýřů. Černou strouhu Ostravici nazýval budoucím potokem hvězd, padající saze struskou v povětří a zapopelenou trávu zelenou loukou. Netroufal jsem si oponovat. Jen jednou jsem špitnul: Ostrava smrdí… Ředitel se zachmuřil: Jezdím do Brna často. Že by mi vonělo, tak to jsem si nevšiml…

    Na Ostravu se přivalil srpen a s ním sovětské tanky. Proháněly se ostravskými ulicemi, hrčely pod okny, túrovaly a smrděly.

    Na Ostravu se přivalil srpen a s ním sovětské tanky. FOTO archiv Radiocyp.cz

    Vydal jsem se se Sašou Lichým na ředitelskou vycházku. Syn Alexander i v kočárku se vezoucí Norbert mávali československými vlaječkami. Ostravané lezli po tancích, na železné obludy psali křídou Váňo, idi damoj

    Od radniční věže byla slyšet střelba samopalů. Vojáci zalezli do tanků a spustili motory. Čpavý dým z výfuků nás začal dusit. Utíkali jsme zakouřenou ulicí až k Sýkorovu mostu. Tam se dalo dýchat. Kýchali jsme, smrkali, malý Norbert se rozplakal.

    Hlavní brána ostrvaské Nové huti Klementa Gottwalda 21. srpna 1968. FOTO archiv ArcelorMittal Ostrava

    Za zády se nám ozval ženský hlas: Ogaři, kupte si „kvašáky“. U kádě seděla babka přepásaná vlňákem s barevným šátkem na hlavě. Vstávala jsem ve dvě a teď tady mají vojska manévry. Pane, udělejte s tím něco. Nemám žádný kšeft. Koupili jsme si kyselé okurky a ředitel odpověděl: Matko, obávám se, že vám nepomohu. Na tato klání jsem tuze malý pán… Jeďte domů, tady asi nic víc neutržíte…

    Byly to smutné dny a noci… Hráli jsme Jana Husa a Těžkou Barboru.

    Ostrava mi k srdci nepřirostla… (Křižovatka ulic 28. října a Vítkovickáv Ostravě, šedesátá léta). FOTO KVĚTOSLAV KUBALA

    Ostrava mi k srdci nepřirostla. V šedesátém devátém jsem získal angažmá v Mahenově divadle a vrátil jsem se do smrdutého Brna. Sašu odvolali z funkce, stihl ho infarkt a již není. Zbyla jen vzpomínka na dobrého člověka, pro kterého bylo divadlo vším.

    Brno – Komín, 25. 7. 2018

    Věnováno památce českého divadelníka Saši Lichého

    P. S.

    Saša Lichý (* 29. 8. 1925, Ostrava, † 31. 12. 1986, Ostrava) – dramatik a básník, vlastním jménem Alexander Lichý. Lichého žena Evelyn Lichá (* 1940, sňatek 1959) byla tanečnicí Divadla Petra Bezruče v Ostravě, starší syn Alexander Lichý (* 1960) je přírodovědec, mladší Norbert Lichý (* 1964) je herec ostravského divadla a hudební skladatel. Saša Lichý v roce 1945 spolu s přáteli (mj. s Oldřichem Daňkem, Zdeňkem Dřevojánkem a Štěpánkou Ranošovou) založil v Ostravě divadelní sdružení Kytice, v němž působil jako herec a režisér. v roce 1968 ve funkci ředitele divadla (1966–71) uvedl v aktualizované podobě Těžkou Barboru Voskovce a Wericha a Lerouxovu hru Fantom v opeře a postavil se do čela protestních akcí ostravských divadelníků proti okupaci. V roce 1971 byl zbaven funkce, jeho hry se nesměly uvádět a do roku 1978 mohl působit jen jako režisér. V roce 1978 byl postižen těžkým infarktem.


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 365)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,