Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2018

ročník 25
11. 12.–24. 12. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 363)

    V minulých týdnech mi bylo ctí pomoci na svět knížce o bardu brněnského divadla, herci Josefu Karlíkovi. Slavnostní vysvěcení knížky S Josefem Karlíkem naposledy se konalo v půli června na malé scéně pod hledištěm Mahenova divadla.

    Josef Karlík v Shakespearově Králi Learovi (Státní divadlo Brno, 1969). FOTO archiv NdB

    Iniciátor jejího vzniku, režisér, profesor Alois Hajda, byl dojatý. Vzpomínal na svého přítele s úctou a láskou. Znal se s Josefem Karlíkem od dětských let.

    Herečka Helena Kružíková, souputnice obou, v dlouhém monologu vypodobnila kroměřížskou „pohádku máje“ tenkrát o prázdninách i společná studia s „Pepíkem“ na brněnské konzervatoři. Hovořila dlouho. Dokonce se pochlubila osvětovou zkazkou o ročníkovém výletu do Prahy za ministrem kultury za účelem získání vysokého uměleckého školství pro Brno… Moderátor slavnostního aktu, herec Vladimír Krátký, musel dlouho čekat, až se herečka nadechne…

    S Irenou Konvalinovou v Kočce na rozpálené plechové střeše (Státní divadlo Brno, 1989). FOTO archiv NdB

    Autorka knížky, PhDr. Eugenie Dufková, tiše a ve vší pokoře znalce hovořila o vztahu k umělci, kterému divadlo i město mnoho dluží…

    Poslední umělecký šéf herce Karlíka František Derfler připomenul žárlivostní facku uštědřenou slovutnému mistru manželkou, operní pěvkyní Jarmilou Palivcovou. Poté citoval dojemnou vzpomínku Arnošta Goldflama,

    Knížku S Josefem Karlíkem naposledy pokřtil patron vydání, prof. Petr Oslzlý, rektor JAMU.

    V Čechovově Ivanovovi (Státní divadlo Brno, 1978). FOTO archiv NdB

    Následovala autogramiáda. A protože účastníci pořadu obdrželi výtisky knížky, podpisování se protáhlo…

    Do knížky jsem přispěl i já. Zde je má vzpomínka:

    V Mahenově činohře se „lámal chleba“, zrovna jako v celé republice a mně se dostalo obsazení do role „čtvrtého opričnika“ v inscenaci Boris Godunov.

    Běžela generální zkouška. Stáli jsme s kolegy, zabaleni do huňatých kožichů, na stráži kremelských chodeb, když se jevištní technika, obnažující trámoví propadel, zasekla. Stop, zakřičel režisér.

    Josef Karlík v těžkém kožichu knížete Šujského si povzdechl: Pánové, mějte rozum, to je už po třetí, my se tady upečeme. Inspicient Pásek řekl: „Vydrž, Pepíku, oni to stejně zakážou.“ Herec Karlík se rozešel k portálu a tam špitl: „Jaromíre, ty jsi vůl…“

    Jaromír měl pravdu, inscenace se premiéry nedočkala… Psal se rok 1970.

    Rozkoukával jsem se a nábožně stoupal po schodech zákulisí Mahenky. V prvním poschodí před zrcadlem stál Josef Karlík v kostýmu Edgara. Šklebil se, dělal dřepy a prudce gestikuloval. Ve zkratkách si přehrával roli. Když se mu v zrcadle objevila moje tvář s otevřenými ústy, zamračil se a svou posunčinu ukončil. Můj uctivý pozdrav přehlédl a zavrčel: „Vy jste na JAMU neměli Stanislavského?“

    Za půl hodiny jsem Josefa Karlíka sledoval v jevištním ringu inscenace Dürrenmattovy hry Play Strindberg. Jeho Edgar byl vynikající.

    Za půl hodiny jsem sledoval Josefa Karlíka v jevištním ringu inscenace Dürrenmattovy hry Play Strindberg (Státní divadlo Brno, 1969). FOTO archiv NdB

    Listuji v knížce S Josefem Karlíkem naposledy. Paní doktor Dufková napsala:

    Kteréhosi dne, mnoho let pozpátku, už ani nevím v kterou roční dobu, jsme se potkali na Dvořákově ulici, šel jste ze školy, ještě jste vyučoval na Janáčkově akademii (nikdy jsem vám neřekla, jak ráda vás vidím) a pravil jste smutně a vážně: „Končím. Mám velké bolesti. Umírám.“ Měla jsem to zase za váš skoro rozmar, všechno to herectví, jímž jste žil – jen jsem tehdy nevěděla, nebo nevěřila, nebo nechtěla vědět, že to nebyla slova z žádné hry.

    Když se profesor Ivo Osolsobě (další tituly vynechám, protože, jak pravil jednou náš přítel, docent Viktor Kudělka, největší honor je jméno) loučil smutečním projevem s paní Evou Reichovou, pamatujete si přece na ni dobře, odešla v červenci roku 1999 – končil slovy: „Drahá paní Evo, na shledanou v nebi.“ Nechť je mi dovoleno vypůjčit si ona slova.

    Drahý pane Karlíku, na shledanou v nebi.

    S Vlastou Fialovou v inscenaci Ďábel a pánbůh (Státní divadlo Brno, 1964). FOTO archiv NdB

    Jsou prázdniny. Pokouším se zahnat chmury. Moc se mi to nedaří…

    Brno – Komín, 23. 7. 2918

    Věnováno donátorce vydání knížky S Josefem Karlíkem naposledy, paní Taťaně Hajdové.


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 363)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,