Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 311)

Pražský komorní balet je nezávislý profesionální taneční soubor. Kořeny jeho vzniku spadají do roku 1964, kdy choreografové Luboš Ogoun a Pavel Šmok s dramaturgem Vladimírem Vašutem zakládali studio Balet Praha. Po deseti letech snahy proměnit vývoj klasických forem baletních produkcí založil v roce 1975 Pavel Šmok Pražský komorní balet. Vedle choreografií Pavla Šmoka, se na jeho repúertoáru postupně objevila díla Jiřího Kyliána, Libora Vaculíka, Petra Zusky, Jana Kodeta, Roberta North, Christophera Bruce, Patricka Delacroix a dalších.

Za půl století úspěšné činnosti se Šmokův taneční soubor stal fenoménem moderního tanečního umění. Od března 2016 je vedením Pražského komorního baletu pověřen baletní mistr Igor Vejsada, dlouholetý vynikající sólista brněnského baletu, častý a vítaný host zahraničních scén, který řadu let působil jako umělecký šéf baletu Moravskoslezského Národního divadla v Ostravě. Od 1. ledna tohoto roku řídí PKB jako hlavní mistr baletu Linda Svidro-Schneiderová a vedle ní zůstává Igor Vejsada jako baletní mistr a asistent repertoáru.

V Mahenově divadle nával. U šaten plno, po ústředním schodišti stoupali chvátající mladí lidé. Slečny s typickou chůzí tanečnic štěbetaly o taneční Nirváně.

Opona vzhůru.

Temný hukot a atmosféra smutku, podtržená konstruktivistickými přímkami křivek a oblin, byly předtaktím večera pohybových kreací na téma smrti a neutuchajícího toku energie člověka.

Janáčkova klavírní sonáta 1. X. 1905 – Z ulice byla napsaná pod dojmem tragické smrti jednoho z demonstrantů před brněnským Besedním domem. V taneční miniatuře nazvané Nevyřčené ticho se rozechvěla do křivek bolesti na smrt zraněného člověka. Brilantně provedené prvky technicky náročné choreografie Tomáše Rychetského zobrazily umírajícího muže na cestě v nenávratno, hlubokým žalem stiženou ženu a dvě dívky, klouzající na houpačce mládí. (Patrik Čermák, Linda Svidró, Aurora Fradella, Eliška Nováková). Na mysl mi přišel tesaný nápis brány svatého pole hřbitova. Co jste vy, byli jsme i my. Co jsme my, budete i vy…

Myšlenky na Žalov se nestačily usadit a opona se opětovně zvedla…

Vyzáblý, starý elegán si pohrával s hračkou dětských let, po staletí zvanou „jojo“. V tmavomodrém příšeří vzpomínal na dávno zmizelou lásku, dívku jménem Leonora… Černá groteska Chvilka POEzie v choreografii absolventa brněnské konzervatoře Marka Svobodníka si pohrávala s myšlenkami na smrt. Zrovna jako poeta s červeným klubkem hračky jojo… Jazzem prodchnutá hudba Bohuslava Nádvorníka a Jaroslava Ježka roztančila scénu. Trojice našikmených dveří nechávala k staříkovi vklouzávat smutné múzy. Básník Edgar Allan Poe byl obklopen černými havrany, zobajícími svá nikdy více. Never more… Kovově modrý nádech fantaskních cylindrů a dlouhých drápů krákajících krkavců, společně s horečným dechem tanečníků v hudebních pauzách, vytvářely v mé duši pocit stísněnosti. Básníkovi se zasekl provázek hračky jojo a havrani ho vnesli na operační sál. Stínová operace břicha ve štronzu nemocničního personálu připomněla poslední chvilky člověka. Groteskně hrůzným byl i obraz setkání zmírajícího básníka se zemřelou Eleonorou. Polibek – a Stařík, jako v agonii, vytáčel složitou piruetu… Leč dívka s květinovým věnečkem na rozpadající tváři a s černými skvrnami kol očí mizela v mlze nenávratna. Výtečné taneční kreace Igora Vejsady, Patrika Čermáka, Dominika Vodičky, Michala Vacha a Aurory Fradella vyvolaly bouřlivý ohlas diváků.

Blonďatý adept tanečního umění řekl spolužačkám: Dělat takový balet má smysl. A slečny jen tak mimoděk předváděly útlounké kotníky a fyzické dispozice příštích primabalerín.

Třetí část svátečního rozjímání Rekviem za nekonečno byla hluboce vnořena do geniální hudby skladatele Antonína Dvořáka. Choreograf Tomáš Rychetský v ní rozehrál těla tanečníků v propletence podob barokních skulptur piet všech dob, ale i do podob živých čekatelů posmrtných zobrazení. Na temné jevištní plání skákala dívčina v šatech konce 19. století přes švihadlo. Zasáhla Vyšší moc a její pohyb ustal. Sbor pěvců zpíval Rekviem aeternam… Odpočinutí věčné dejž jim, Pane, a světlo věčné ať jim svítí, Tobě přísluší chvála, ó Bože… Symbolika oživlých sousoší byla proměňována v solidárnost světa živých. Tanečníci se měnili v tým zachraňující život dítěte. Ochránci života, lékaři, jsou však zároveň i posly smrti. Na zádech se jim leskla čerň…

Zhudebněné latinské texty byly konfrontovány s bizarními obrazy. V konstrukci ze skla a kovu, v jakémsi akváriu, je vězněno dívčí tělo. V ohradě z pruhů igelitové fólie se zmítá tančící žena. Sevřený šik živoucích se snaží čelit hrozbám tušené smrti. Těla tančících jsou napnutá, gesta výrazná, expresivní. Žena je nesena statným mužem a pěvci zpívají: Agnus Dei… Studená dlaň mi sevřela hrdlo. Opona se pomalu snášela. Ustal pohyb, Dvořákova hudba dozněla…

Byl to skutečně umělecký úspěch nevelkého tanečního souboru světové pověsti, který je v současné době umělecky a lidsky veden v tanečním světě respektovaným tanečníkem a choreografem Igorem Vejsadou.

Šli jsme směrem k nádraží. Řekl jsem: Tuze krásné, sváteční představení.

Ale smutné, dodala slečna Mab.

Tohle si pamatuji z dob ministrování: Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, dej jim věčné odpočinutí. Světlo věčné ať jim svítí, Pane, ať spočívají v pokoji.

Amen a na viděnou… ukončila náš dialog optimistická Mab.

Brno – Komín, 5. 2. 2018

Pražský komorní balet v Mahenově divadle Brno: Rekviem za nekonečno. 3. 2. 2018

Nevyřčené ticho
Choreografie: Tomáš Rychetský
Hudba: Leoš Janáček, Sonáta pro klavír „I. X. 1905, Z ulice“
Scéna: Milan Cais
Kostýmy: Roman Šolc
Světelný design: Daniel Tesař
Asistent choreografie: Linda Svidró, Jitka Tůmová
Premiéra: 20. září 2007

V Brně tančili: Patrik Čermák, Linda Svidró, Aurora Fradella, Eliška Nováková.

Chvilka POEzie
Choreografie: Marek Svobodník
Hudba: Jaroslav Ježek, Bedřich Nikodém
Asistent choreografie: Igor Vejsada
Kostýmy: Pavel Knolle, Marek Svobodník
Scéna: Petr Siedlaczek
Světelný design: Karel „Karlos“ Šimek
Premiéra: 18. prosince 2016

V Brně tančili: Igor Vejsada, Patrik Čermék, Dominik Vodička, Michal Vach, Aurora Fradella

Rekviem za nekonečno
Námět: Pavel Šimák, Tomáš Rychetský
Choreografie: Tomáš Rychetský
Hudba: Antonín Dvořák, Rekviem b moll, Op. 89 selection (výběr: Requiem aeternam, Dies irae, Confutatis maledictis, Sanctus, Agnus dei)
Režie: Pavel Šimák
Scéna a kostýmy: Petra Lebdušková
Světelný design: Jakub Sloup
Asistent choreografie: Linda Svidró
Premiéra: 22. října 2017

V Brně tančili: Jitka Tůmová, Iveta Krmelová, Aurora Fradella, Eliška Nováková, Karolína Skálová. Patrik Čermák, Dominik Vodička, Aleš Krátký.

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 11. února 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 311)

1. Eugenie Dufková

   

   Nedá mi,
   abych k poutavému čtení, referování či mudrování, jak své postřehy nazývá autor Jaroslav Tuček, nepřičinila několik slov.
   Netřeba dokazovat, že pověst Pražského komorního baletu od dob Šmokových v ničem neutrpěla. Šťastným řízením je dnes s tímto umělecky mimořádným souborem spojeno jméno tanečníka a choreografa Igora Vejsady, jenž jako interpret vynikal technickou virtuozitou a citovou hloubkou, jako choreograf vychází z klasického pohybového tvarosloví, které osobitě modifikuje výrazovými prvky, avšak společným jmenovatelem zlomku jeho osobnosti je přístup lidský, snaha po dorozumění.
   Tak přejeme Pražskému komornímu baletu v příštích časech zlomenívazu……..

   11.02.2018 (12.00), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ