Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 27)
Volal jsem do valašské obce Karolínky režiséru a emeritnímu rektorovi brněnské JAMU Aloisi Hajdovi, že se chystám na vystoupení pod Mahenovým trámem, abych si připomenul své nadcházející pětasedmdesátiny.
Alois Hajda: 6× nejen o divadle. (JAMU Brno, 2011, il. Vlastimil Zábranský). Repro archiv
Nazdar, Jardo, tak jak žiješ?
Hrozně! V depresích. Je to hrozné, moji blízcí, známi i přátelé odcházejí. Představ si, před měsícem mně zemřel bratr, předevčírem, ve středu dvacátého osmého měl pohřeb skvělý brněnský tenorista Vladimír Krejčík a ten samý den zemřela výtečná režisérka dabingu Sonja Sázavská. Dělal jsem u ní velké role. Ve čtvrtek devětadvacátého zemřel kolega, vynikající herec Jura Tomek. Co já jsem se s ním nahrával. Pátého, v den svých narozenin, se s ním půjdu rozloučit do krematoria. Škoda jich, škoda!
Jardo, všichni jsme na odchodu. Kdyby tomu tak nebylo, brzy by byl svět přecpaný. Nevěš hlavu. Ber to tak, jak to je.
Asi máš pravdu. Vlastně máš pravdu. Režisér má vždycky pravdu.
Alois Hajda v plné síle (60. léta). FOTO archiv ND Brno
Už nerežíruji, ale pravdu mám.
Představ si, načítal jsem v rozhlase deset pokračování z Antihrdiny a během natáčení na mě padala tak šílená únava, že mně pusa vypovídala službu. Znehybněl mi jazyk, ztvrdnuly rty, myslel jsem, že jsem po mrtvici.
To nebyla mrtvice, to byla stařecká tréma. Dlouho jsi v rádiu nedělal, tělo vyšlo ze cviku. Stařecká tréma. Už si se z toho dostal?
Jo. Teď už jo. Začal jsem zkoušet Hamleta.
Cože? Shakespearova Hamleta?
Ano, Hamleta otce. Huhuhu, princi, na šancích vám straší tatínek. Jak říkával Jan Werich.
Jsem rád, že jsi zůstal komikem.
Mladí mě pozvali do Marty, tak jsem to přijal.
Alois Hajda na slavnostním otevření Síně slávy Národního divadla Brno 15. dubna 2011. FOTO archiv NDB
Mladí, jací mladí?
Krásná paní režisérka Jolana Kubíková.
Tu pamatuji, opravdu krásná paní. A jak toho Hamleta bude dělat?
Mladě. Zrušila blankvers, hru přepsala do rytmizované řeči, vložila do ní sonety, je to zajímavé.
Jaký použila překlad?
Jiří Josek.
Aha. Tak to možná budete hrát ve fracích.
To ne. Fraky jsou drahé, na ty by škola neměla. Klandr, černobílé vidění. Já prý budu mít nějaký dlouhý chalát, na hlavě širák, v ruce kufr a budu bloudit scénou, tedy Elsinorem. A v programu budu veden jako Mrtvý muž.
Repro archiv
Mrtvý muž?
Taky jsem se vzbouřil. Paní režisérko, to nejde, všude říkám, že k pětasedmdesátinám hraji Hamleta a vy tady Mrtvý muž. Vím, že režisér má vždycky pravdu, i když je to režisérka, ale tohle nejde, to já bych to vzdal!
Checheche. A jak to jde studentům? Hamlet je hodně slov, hodně významů.
Ano, to je oč tam běží! Hamlete, co čtete? Slova, slova, slova. Což o to, ročník je to velmi talentovaný, adepti umí meditovat, přemýšlet, jen výslovnost a nosnost vyřčených slov jim poněkud uniká. Sedím mezi nimi, napínám uši a prosím: Milí mladí kolegové, jsem starší, hlušší, přidejte na intenzitě. Hamleta hraje pohledný, sympatický chlapec s přirozenou hlasovou hebkostí, žel Hamletova slova znejasňuje. Chvílemi hučí jako pozoun. Špatná koordinovanost dechu s myšlením téměř u všech.
Mají ještě celý rok. To oni jistě doženou.
Doufejme. Věřím tomu. Lidé jsou to velmi inteligentní. Ptal jsem se: Pro jaký druh jeviště se připravujete? Pro velké, kamenné, nebo malé, experimentální? Prý spíš pro to malé. Jenže každý divadelní prostor je v podstatě ratejnou, i ta malá, útulná Marta. Uspěje v ní jenom ten, kdo ovládá dokonalost mluvy. Vážení, jevištní mluva je alchymie a slova jsou jejími lučavkami. Neumíš-li, herče, nakládat se slovem, dej se raději na pantomimu. Tři roky sleduji studentská představení, zhlédl jsem i mezinárodní festival divadelních škol. Naše umělecké školství, ale kupodivu i slovenské upouští od preciznosti jevištní mluvy svých žáků. Mám z toho mrazení v kostech. Jakoby akademie tušily, že se jejich absolventi herectvím neuživí a nenápadně je připravují na možná přeškolení.
Jestli to není i tím, že talenty už o herectví nestojí a jdou raději studovat jiné obory na jiné školy.
Asi máš pravdu. To mě nenapadlo. Máš pravdu, jsi režisér.
Jan Zrzavý: Údolí smutku (1908). Repro archiv
Který už nerežíruje.
Přijedeš na mé pětasedmdesátiny do Brna?
Nepřijedu. Pokud je jenom trochu teplo, budu tady na chalupě. Příroda mě nutí k pohybu, dýchá se mi tady líp.
Ani na premiéru Hamleta nepřijedeš? Bude až v říjnu.
Do divadel nechodím. Na jednom představení se mi udělalo zle, taktak že mě dcera dovezla domů. Řekl jsem si, divadlo mi už za to nestojí.
Tomu rozumím.
No ne, ty se snaž. Dokud chodíš do divadla, žiješ, tak žij! Já mám jiné starosti. Dnes mně dovezli sto litrů pitné vody. Tady sice mám studnu, ale té studniční vodě nevěřím. Do ní se mohou dostat splašky z uhynulých zvířat, ptáků, někdo to může otrávit, a tak si kupuji pitnou vodu v barelu. A ještě ti mám takovou fobii, strach ze zimy. Chalupu obkládám nasekaným dřevem. Toho dřeva už je na tři roky dopředu. A pořád si v chalupě topím. I teď. Večery jsou tu chladné. Ale je tady tuze krásně. Co bych v té brněnské panelové tvrzi dělal. Nezapomeň, teď už jsme na řadě my. Doslechl jsem se, že padáš z kola. Pamatuj si, kolo je pro tebe na opírání, ne na ježdění. Kolo je pro tebe něco jako kůň. Těžce se do sedla vydrápeš, lehce tě na zem shodí! Tak to pod tím trámem zvládni a Hamleta otce dobře odehraj, ať naší staré gardě děláš čest. A kdy to máš, ty narozeniny?
Pátého září.
Budu na tebe myslet!
Jaroslav Tuček s profesorem Aloisem Hajdou 12. 12. 2012 na křtu své knihy Vzpomínky antihrdiny aneb S Provázky, Hady a Martou na provázku. FOTO JIŘÍ VEČEŘA
Mysli na mě, můj milý pane režisére a hlavně se drž, ať mám ještě dlouho komu volat!
Mou poslední větu emeritní rektor Alois Hajda, pan režisér, co už nerežíruje, neslyšel. Selhala moderní technika. V mobilu píplo a v bytě nastalo ticho. Rozžhavený přístroj jsem napojil do nabíječky a vešel do koupelny. Do super pračky jsem nacpal špinavé prádlo, do přihrádky nasypal prášek, do násosky nalil aviváž, co voní, a stroj uvedl do chodu. Díval jsem se na rotující hadříky a tiše šeptal: Do prdele, teď už jsme na řadě my…
P. S.
Poslal jsem své mudrování přátelům, jeden z nich odpověděl: Pětasedmdesát není vůbec žádný věk, nekrofilie si nech až na devadesátiny!
Děkuji za radu, Jiří, hned je mi líp!
Brno – Komín
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 27)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
