Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 138)

    Kdysi mi řekla tetička Floruska: Co ty si za šohajka? Do hospody nechodíš, víno nepiješ, pod „májú“ nezpíváš, enem sa díváš, si ty vůbec náš…?

    Dvě svatby jsem měl a cimbál u toho nebyl. Ba ani svícu mně šohajé nezazpívali. FOTO archiv Hradišťanu

    Dvě svatby jsem měl a cimbál u toho nebyl. Ba ani svícu mně šohajé nezazpívali. FOTO archiv Hradišťanu

    Seděl jsem ve skořepině útulného sálu Divadla Radost, poslouchal cimbálovou kapelu Hradišťan a s úsměvem vzpomínal. Dvě svatby jsem měl a cimbál u toho nebyl. Ba ani svícu mně šohajé nezazpívali. Ale tetičce Flórusce jsem tehdy hrdě odpověděl: Maminka říkaly, že ano, že su náš

    Housle to braly na vážno. Basa smutnila, viola loudila, klarinet lkal. A cimbál si jen poklinkával, jako by těch krejcarů bylo málo. Maminka by řekly: Pěkně hrajú, ta jak o Vánocách u nás v kostele

    Housle to braly na vážno. Basa smutnila, viola loudila, klarinet lkal. FOTO archiv Hradišťanu

    Housle to braly na vážno. Basa smutnila, viola loudila, klarinet lkal. FOTO archiv Hradišťanu

    O přestávce jsem studoval akustickou skořepinu závěsných desek stropu. Jako bych se díval na prázdný krunýř obrovité želvy, mezi jevištními portály, přepásaným okružím pásovce indického. U sochy loutky, mezi dvěma vykotlanými kmeny, jsem si začal broukat: Keď sem šel z Hradišťa z požehnání, potkal sem děvčicu… Moje stará známá, požární hasička, mě zatahala za rukáv: Šikne vám to, když si zpíváte. Jste jako kdysi… / Tu písničku měly rády moja maminka

    Když mezi „mužácké“ holínky vběhnou bosé nárty dívek a bosými tlapkami počnou vypleskávat cimbálovou kapelou hrané rytmy, jsem náchylný k zjihnutí a zamží se mi zrak… Stalo se.

    Mladistvá chuť, dravost, hravá milostnost i půvab, graciéznost pohybů. FOTO archiv Hradišťanu

    Mladistvá chuť, dravost, hravá milostnost i půvab, graciéznost pohybů. FOTO archiv Hradišťanu

    Tanečníci, tanečnice, hudebníci i hudebnice hráli a tančili lidovou svitu. Mladistvá chuť, dravost, hravá milostnost i půvab, graciéznost pohybů a melodická svižná muzika se valila z jeviště. Škádlení a radostné dovádění vyvolávalo potlesky na otevřené scéně. Hradišťan se dal do zpěvu. Zbožné kyrie se vznášelo sálem…

    Hradišťan dohrál, dotančil, dozpíval. Tleskali jsme. Byli jsme šťastní. Diváci i účinkující. Paní hasička řekla: Tak a teď domů, k televizorům, sledovat stav zlého, bolavého světa

    Taneční soubor HradišťanMoravský kabaret, na druhé koleji 14:32. Námět: Ladislava Košíková, Jiří Pospíchal. Hudba a libreto: Vlastimil Peška. Choreografie: Ladislava Košíková. Režijní spolupráce: Vlastimil Peška. Kostýmy: Eva Jiříkovská. Hudební nastudování: Jiří Pospíchal. Kostýmy vyrobila: Drahomíra Ulmanová. Účinkovali: Kateřina Benešová, Anna Borková, Barbora Gajdošová, Jitka Košíková, Tereza Malinová, Ondřej Hastík, Štěpán Hrňa, Vojtěch Luža, Jan Malina, Miroslav Sýkora, Jan Verfl. Umělecká vedoucí: Ladislava Košíková. Hudební banda. Jiří Pospíchal: housle, Josef Krystoň – housle. Michaele Kulísková: viola. Robert Kulísek: viola. Martin Slovák: kontrabas. Jana Schejbalová: cimbál. Tomáš Komárek: klarinet, zobcová flétna. Miloš Macháň: trumpeta. Jakub Pavluš: trombon. V prvé části programu zazněly skladby: Nicolae Buica, Franz Lehár, Nicola Paganini, Géza Horváth, Pablo de Sarasate. Divadlo Radost, 24. 11. 2015.

    ///

    Tucek-NdB_SATURNIN_zahlavi-na-FB

    V Mahenově divadle budou dávat Jirotkova Saturnina. Těšil jsem se tak moc, že jsem se na jeho brněnskou premiéru vypravil o den dřív… Až potemnělé a skrz naskrz uzamčené divadlo mě vyvedlo z omylu…

    Jel jsem domů. Doma jsem pustil televizi a internet. Přátelé i nepřátelé vedli diskuse na téma války s islámem. Z knihovny jsem vytáhl osahanou knížku pana Jirotky a četl si kapitolu o člověku a koblihách… Dostal jsem strašnou chuť mít mísu koblih.

    Konečně jsem byl na Saturninovi… FOTO VÁCLAV ŠÁLEK

    Konečně jsem byl na Saturninovi… FOTO VÁCLAV ŠÁLEK

    Konečně jsem byl na Saturninovi… Lustry zářily, baculatí andělíčci blýskali prdelkami, Mahenovo divadlo praskalo ve švech…

    Na jevišti hrála kapela prvorepublikové šlágry, Jirotkovy figury plnily scénu a do prvorepublikových mikrofonů zpívaly. Kapela byla o poznání lepší… V ovzduší poletovaly ryby, obláčky i velké mraky. Na kolečkách, jako na bruslích, jezdily scénické segmenty sem a tam. Jezdila i tenisová síť a jednu milostnou scénu „šmírovala“ obrovitá veverka. Za zády laškujících se pomalu šinula zleva doprava. Vedle mne sedící muž se tomu hlasitě zasmál. Až jsem se lekl. Ve vzduchu viseli nechutně zmalovaní motýli a brouci roháči. V samém závěru přijel na scénu dvoupatrový dort…

    Jezdila i tenisová síť. FOTO archiv NdB

    Jezdila i tenisová síť. FOTO archiv NdB

    Představení bylo vláčné a nechytalo se. Herci jako by se báli vyšlápnout z tiché elegance prvorepublikového salonu, která ovšem tuze slušela představiteli titulní role Martinu Siničákovi. Dědeček Zdeňka Dvořáka se několikrát do hereckého poklidu opřel, přitlačil na pilu a jeviště okamžitě pookřálo.

    Zda šlo o revui, swingové matiné, plíživou konverzačku, nebo lidovou volenku s kuplety, tak to ví jen pan režisér… Možná to měla být šišatá groteska s dlouhými mimickými skluzy, rozprostřená do tříhodinového toku s přestávkou.

    Možná to měla být šišatá groteska s dlouhými mimickými skluzy, rozprostřená do tříhodinového toku s přestávkou. FORO archiv NdB

    Možná to měla být šišatá groteska s dlouhými mimickými skluzy, rozprostřená do tříhodinového toku s přestávkou. FORO archiv NdB

    Smíchu bylo v hledišti poskrovnu. Žel…

    Jel jsem domů s mladou kolegyní. Dlouho mlčela. Na Mendlově náměstí řekla: Rozdíl mezí knížkou a divadlem je ten, že knížku můžeš kdykoliv zavřít a odložit, z divadla se dost dobře odejít nedá. Inu, odejít se dá, ale odložit knížku je snazší, dodala. A vystoupila.

    P. S. V programu k inscenaci jsem se dočetl: Jirotkovy nenáročné humoristické povídky a glosy, populární v tisku a na estrádách padesátých let, ztratily dnes již mnoho ze své aktuálnosti a účinnosti. (Vít Závodský, Brněnský večerník, 1971)

    Nevím… snad! Já mám ale Saturnina stále rád…

    Brno – Komín, 27. 11. 2015

    Národní divadlo Brno Zdeněk Jirotka, Martin Vačkář, Ondřej Havelka: Saturnin. Režie: Jakub Nvota. Dramaturgie: Martin Sládeček. Scéna: Szilárd Boráros. Kostýmy: Hana Knotková. Hudba: Mario Buzzi. Hudební nastudování: Petr Svozílek. Odborná spolupráce: Jaroslav Martinek. Pohybová spolupráce: Eva Burdová. Inspice: Máša Fitzová. Asistent režie: Juraj Marušic. Osoby a obsazení. Saturnin: Martin Siničák. Leo: Dušan Hřebíček. Kateřina: Jana Štvrtecká. Milouš: Štěpán Kaminský. Dědeček: Zdeněk Dvořák. Barbora: Annette Nesvadbová j.h. Dr. Vlach: Roman Nevěčný. František a Dr. Zajíček: Michal Bumbálek. Hrají Melody Gentlemen. Housle: Jaroslav Panák. Trombon, akordeon: Radek Růžička, Petr Janda, Andrea Zlámalová. Trubka: Richard Pavlík/Vít Otáhal. Saxofon, klarinet: Frederika Babuliaková, Jiří Tolar. Kytara: Pavel Halady. Kontrabas: Dušan Reichmann/Lumír Reichmann. Bicí: Miroslav Maděřič/Jiří Svoboda. Premiéra 27. listopadu 2015 v Mahenově divadle.


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 138)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,