Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 120)

    Byl jsem pozván dávným spolubojovníkem, režisérem, hudebníkem, ředitelem loutkového Divadla Radost Vlastimilem Peškou na večerní představení inscenace Beatles aneb Žlutá ponorka. Pozvání mě potěšilo.

    V Radosti jsem byl naposled někdy v roce 1999. FOTO archiv

    V Radosti jsem byl naposled někdy v roce 1999. FOTO archiv

    V Radosti jsem byl naposled někdy v roce 1999. S ředitelem Peškou jsem v chátrající budově domlouval kamarádskou pomoc při výrobě dekorace pro inscenaci divadla Polárka, kterému jsem šéfoval. Vlastimil Peška byl členem správní rady Polárky o.p.s. a pomáhal realizovat mé snahy o ukotvení „dětské“ Polárky na divadelní mapě města Brna.

    Sedl jsem na tramvaj a ta štrikovala po kolejích až na spoře osvětlenou ulici Cejl. Vystoupil jsem a přemýšlel kudy se dát do Radosti. Jedoucí auta zabočovala do průrvy mezi činžovními domy a hloučky lidí také. Dal jsem se za nimi.

    Užaslý jsem se zahleděl na kýl mohutného korábu. FOTO archiv

    Užaslý jsem se zahleděl na kýl mohutného korábu. FOTO archiv

    Užaslý jsem se zahleděl na kýl mohutného korábu. Tři za sebou jedoucí Škodovky mě přinutily pokračovat v chůzi. Prošel jsem luxusně upraveným parkovištěm a okukoval úhledně nazdobené stěny protáhlých budov. Před šestnácti roky tu stály poněkud omšelé výrobní dílny dekorací, kostýmů a loutek. Po levé ruce jsem uviděl vysoký kruhový altán ohraničený antickými sloupy. Amfiteátr. Před vchodem do foyeru mě přivítal principál Vlastimil Peška. Proklouzli jsme mezi lidmi a užasl jsem. Imitací dřeva obložené zdi, divácké šatny, pokladny a bar…

    Řediteli, já to tady nepoznávám! Jak jsi to dokázal? Ředitel Peška se usmál: Snažil jsem se…

    Točitými schody jsme stoupali do srdce podniku, do chodby správního úseku. S vysokým vkusem a účelně zařízená kuchyňka s barovým pultem, pokojíkem pro možného hostujícího režiséra, ředitelna s počítačem, tiskárnou, telefonem a reproduktory. Vonělo to divadlem. Byl to tak silný vjem, že jsem si musel odskočit. I ten záchod byl vymyšlen hlavou. Moderní, úhledný, praktický. Pak mě vzal pan principál v podpaždí a čisťounkými chodbičkami divadelního ráje zavedl do hracího sálu. To už jsem se snažil vznášet se, abych neublížil všemu krásnému kolem…

    Vonělo to divadlem. FOTO archiv

    Vonělo to divadlem. FOTO archiv

    Od příjemné paní uvaděčky jsem obdržel program a potom uviděl divadelní sál. Zdivo obložené dřevem, vyklopené schodovité hlediště klesající od prosklené technické kabiny dolů, do dolíku s oponou a tušeným jevištěm. Všech dvě stě dvacet sedm sedadel bylo obsazeno svátečně oděnými diváky, jen dole uprostřed druhé řady bylo volné místo. Jardo, to místo je tvoje

    Jako ve snách jsem plul okolo těl vstávajících diváků. Usedl jsem. Křesílko se samovolně naklopilo. Hlavou mně blesklo: Chytré křesílko. Neuvěřitelné! Větším dětem a dospělým umožňuje pohodlné sezení s nataženými končetinami a menším dodá pocitu bezpečí.

    Chytré křesílko. Neuvěřitelné! Větším dětem a dospělým umožňuje pohodlné sezení s nataženými končetinami a menším dodá pocitu bezpečí. FOTO archiv Divadla Radost

    Chytrá křesílka. Neuvěřitelné! Větším dětem a dospělým umožňuje pohodlné sezení s nataženými končetinami a menším dodá pocitu bezpečí. FOTO archiv Divadla Radost

    Zazněl gong, opona se zvedla, dýchla na mě šedesátá léta dvacátého století. Doba mých studentských let. Na horizontu se tetelila v mírném zvlnění vesmírná raketa, amplion odpočítával: десять, девять, восемь, семь, шесть, пять, четыре, три, два, одни, запуск спутника! Motory hučely, Vostok 1 se vznesl k nebesům. Buďte zdráv, majore Gagarine, zpíval Brňan Gustav Brom.

    Na jevišťátko vběhla herecká tlupa pěvecky zdatných klaunů, žonglérů, hudebních excentriků i slovních ekvilibristů. FOTO archiv

    Na jevišťátko vběhla herecká tlupa pěvecky zdatných klaunů, žonglérů, hudebních excentriků i slovních ekvilibristů. FOTO archiv

    Na jevišťátko vběhla herecká tlupa pěvecky zdatných klaunů, žonglérů, hudebních excentriků i slovních ekvilibristů. Parta poskládaná ze zapamatovatelných, talenty obdařených lidských typů. Impozantní bělovlasý, trochu líný starý pán. Trochu víc tukem oplácaný paňáca s hlasem podobným vřískavé polnici. Skotačivý bonviván s bříškem a hlasovým témbrem podobným temnému sametu. Vytáhlý hubeňour s chundelatou hlavou a půvabem motorného nemotory rozeného komika. Olezlé, vychrtlé fátům s dlouhými sivými vlasy a krokem zmírajícího soba. Drobný, olepaný, nenápadný uličník, milovník použitelný pro vše. Urostlý, ramenatý, pohledný mladý muž, blonďák s vyšším laděním hlasu, graciózní milovník, idol žen, dívek i pánů. Dívenka, z růže květ, vlasatá a v krátké sukýnce, co si zvyká na fakt, že je za sex symbol. Tělnatá, komická stará, zababušená do hadrových ošklivých barev. Hybná žena, starší lvice, třeskající ekrazit, co dokáže rozhýbat i skály. Nohatá, rukatá, střapatá dívenka, křepčící dominanta, chrlící sopka, sprinter stepující pohyby do všech možných stran. Na takto sestavený ansámbl by byl pyšný i pan Moliere!

    Při „zahřívacím kole“ jsem si uvědomil vytříbenost mluvy aktérů a výtečnou akustičnost sálu. Rozuměl jsem každému slovu!

    Na stylizovaném gramofonu se otáčely vinylové desky, po horizontu pobíhali Beatles. FOTO archiv Divadla Radost

    Na stylizovaném gramofonu se otáčely vinylové desky, po horizontu pobíhali Beatles. FOTO archiv Divadla Radost

    Na stylizovaném gramofonu se otáčely vinylové desky, po horizontu pobíhali Beatles, komedianti hráli na hudební nástroje, zpívali, divadlem duněly hity mého mládí. Tleskal jsem, smál jsem se a byl jsem šťastný. Omládnul jsem! Zaslzel. Vrátil jsem se do mladých let.

    Slyšel jsem maminku, jak říká: Jaro, Rusi prý trefili Měsíc, to je propaganda, že? Slyšel jsem paní Ryšánkovou: Rozběhneš se, odrazíš se levou nohou, vyskočíš na portál, uděláš po portálu tři rychlé kroky směrem nahoru, odrazíš se, saltem se vrátíš na zem a při tom zpíváš. Je to jednoduché. Profesorka Skrbková šeptá: Musíš dýchat. Dýchat hereckým dechem. Ne dechem sportovce. Nadechuj se nosem. Dýchej dolů, do bránice. Jinak to neuzpíváš, ani neuskáčeš!

    Díval jsem se na neutuchající vír proměňující se scény. FOTO archiv Divadla Radost

    Díval jsem se na neutuchající vír proměňující se scény. FOTO archiv Divadla Radost

    Díval jsem se na neutuchající vír proměňující se scény. Aktéři se mohli strhat. Kmitali. Tlustá bába vozila v dětském kočáře příští světová esa. Vytáhlý komik spadl z vysokého kola, udělal kotoul a jako narazil hlavou do portálu. Následně vzal housle a zahrál trilek coby virtuos. Bonviván si pohazoval míčky. Blonďatá dívka stepovala a poskakovala prostorem jako srnka na pasece. Neúnavně. Všichni hráli, jakoby zítra měl být konec světa!

    Bonviván si pohazoval míčky. Blonďatá dívka stepovala a poskakovala prostorem jako srnka na pasece. FOTO archiv Divadla Radost

    Bonviván si pohazoval míčky. Blonďatá dívka stepovala a poskakovala prostorem jako srnka na pasece. FOTO archiv Divadla Radost

    A já v uších slyšel svého prvního režiséra Sašu Lichého, jak mě učí hrát pro děti: Nespi! A dýchej, dýchej! Bez dechu text neodmluvíš. Hlasem nezvládneš sál. Ztratíš diváky. Drž rytmus! Herectví je o souhře všech. A také jsem zaslechl kolegu Mojmíra: Romeo, chtěl bych být Herodem, a ne páterem Lorenzem. Režisér Pavel Hradil mě nabádal: Pamatuj si, dech je základem moderního herectví!

    Aktéři hráli dovádivé hříčky. Seděli vedle sebe v řadě. Kouleli míčky pod nohama. Jako když se trefujete kuličkou do důlku… A potom opět běsnili pohybem. Blonďatá dívka poletovala vzduchem jako motýlek. Nestačil jsem se divit. Tohle vydržet chce tvrdý trénink, perné zkoušení. Vždyť tohle je herecký sprint! Představil jsem si neúprosné schéma provozu divadla pro děti a mládež: denně dvě představení pro malé nebo pro ty nejmenší, pak zkouška, v neděli tři představení, třikrát týdně představení večerní. Kdo nepoznal, neuvěří, o jakou dřinu jde, jaká je to řehole. A tahle parta vypadá, že se jí nechce z jeviště.

    Inscenace s minimem scénických dekorací, rekvizit, loutek neztrácela dech. Naopak. Pamětníkům připomínala vše, čím si prošli, a ty mladší poučovala, jaké že to tehdy bylo. Nikomu a ničemu nestranila.

    Žlutá ponorka, Beatles, jako symbol doby. Repro archiv

    Žlutá ponorka… Repro archiv

    Žlutá ponorka, Beatles, jako symbol doby. Vznik hudební skupiny, cesta za slávou, úspěchy, její náhlý rozchod. Američané ve Vietnamu, srpen v Československu, olympiáda, nástup plastů, vynález očních čoček, zpívali jsme Michelle, Michelle, ma belle… Američané na Měsíci.

    Vybavila se mi nahněvaná tvář maminky: Jaro, co ti Amerikáni mají na tom Měsíci, co dělat? Na Měsíci pase svatý Petr ovečky!

    Díval jsem se na neutuchající vír proměňující se scény. FOTO archiv Divadla Radost

    Beatles jako symbol doby. FOTO archiv Divadla Radost

    Žlutá ponorka finišovala. S lítosti jsem konstatoval, že představení po několika pěvecko-tanečních přídavcích už končí. Herecká parta se děkovala a my – obecenstvo – jsme tleskali. Dlouho jsme tleskali. Povstal jsem, otočil se a díval se do plně obsazeného hlediště. Tak dojaté a spokojené diváky jsem již dlouho neviděl.

    Tady máme Muzeum loutek a čtvrtou scénu. Chceš dovnitř? FOTO archiv

    Tady máme Muzeum loutek a čtvrtou scénu. Chceš dovnitř? FOTO archiv

    V pracovně ředitele jsem se vyznal ze svého obdivu: To musela být zatraceně dlouhodobá dřina, dát dohromady tuhle partu nadšenců, všeumělců a zapálených divadelníků. / Byla, Jardo, byla. Divadlo pro děti nemůže dělat každý, vždyť to víš. Hrát pro děti, to není dáno každému. Zvládat dětského diváka, chce dokonalou hereckou profesionalitu. Zaujmout děti a mladé lidi v době počítačů, elektronických her, to není žádný med. / Vím a znám to, řediteli. Hrát pro děti, to je sprint na dlouhé trati. Klobouk dolů před těmi, co to umí! A ti tví to umějí! Šli jsme krátkou chodbou, ředitel otevřel nenápadné dveře. Uviděl jsem hlediště a dole jevišťátko. Ředitel Peška řekl: To je naše druhá scéna. Tady hrajeme pro nejmenší. A také tady zkoušíme. Málem jsem upadl! Pak jsme vyšli do areálu dvora, prošli kolem venkovní scény a zamířili ke korábu. Tady máme Muzeum loutek a čtvrtou scénu. Chceš dovnitř? / Řediteli, ne, to už bych nepřežil! / Tak dobře, až zas přijdeš. / Platí!

    Jel jsem noční tramvají a stále kroutil hlavou. Brblal jsem si: To snad není možné! To snad není možné. Půl světa jsem sjezdil, mnohé jsem viděl, ale takový divadelní zázrak jsem musel uvidět až doma, v Brně! Ředitel Peška je hlava. Principál, co umí, co na to má. Tohle vymyslet, tohle uhádat, tohle postavit! V Brně!! To jeho divadlo má duši. Je divadlem na milimetr, na míru souboru.

    Ležel jsem v posteli, víčka se mi klížila, maminka mávala z obláčku: Jarinku, nežili jste zbytečně, nežili! Ale ti Američané, ti stejně neměli na tom Měsíci co dělat. Na Měsíci přece pase svatý Petr ovečky

    Brno – Komín, 4. 2. 2015 (Z dosud nepublikovaných Mudrování – toto Mudrování bylo napsáno ještě před letošními jarními problémy s brněnským Magistrátem)

    Divadlo Radost Brno – Vlastimil Peška: Beatles aneb Žlutá ponorka. Komorní muzikál. Režie a hudební aranžmá: Vlastimil Peška. Výprava: Irena Marečková. Dramaturgie: Eva Janěková. Choreografie: Ladislava Košíková a Hana Košíková. Žonglování: Adéla Kratochvílová. Hráli: Michelle: Michaela Baladová. Desmond: Zdeněk Ševčík. Fool: Petr Šmiřák. Neddy: Pavel. J.Riedl. Emi: Eva Lesáková. Billy Shears: Milan Potůček. Frank: Jan Bradáč. Fixing: Radim Sasínek. Molly: Helena Pešková. Madonna: Jurůjová. Luky: Vratislav Lukáš. Dítě v kočárku: Leona Ondráčková. Inspice a rekvizity: Leona Ondráčková. Světla a zvuk: Radovan Okurek, Václav Kuropata, Bronislav Ševčík. Jevištní technika: Martin Cenek, Petr Oplt, Martin Šlezinger, pod vedením Františka Pektora. Výpravu vyrobili: Veronika Glettová, Zora Šebestová, Sylva Šedová, Iva Škarabelová, Dana Veselá, Jan Benýšek, Zdeněk Grolich, Václav Kučera, Pavel Piňos, pod vedením Aleny Křížové. Psáno z reprízy 30. 1. 2015.


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 120)

    1. Přezvinská Aranka

      Profilový obrázek

      Ano ano ano!!!!
      To je divadlo Radost, prostě radost tohoto světa. Krásně napsané a do písmene pravdivé!

      05.09.2015 (9.26), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,