Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 116)

    Je třeskuté léto. Mám stažené žaluzie a okna otvírám jen v noci. Počítač nosí zprávy. Stále. Jsou to zlé zprávy. Ve dne i v noci.  Do ulic rozžhaveného Komína se vydávám jen za nákupy potravin a léků. Do zabedněného bytu se vracím schvácený a zpocený. Naštěstí pranostika Svatá Anna, chladno z rána, přes veškerou lidskou snahu stále ještě platí… Ochladilo se!

    Anenská tradice dosáhla vrcholu v15. a16. století, když papež Sixtus IV. přijal Annu roku 1481 do římského kalendáře a jeden z jeho pozdějších nástupců Řehoř XIII. ustanovil její slavnost v roce 1584 na 26. července. Repro archiv ČT

    Anenská tradice dosáhla vrcholu v 15. a 16. století, kdy papež Sixtus IV. přijal Annu roku 1481 do římského kalendáře a jeden z jeho pozdějších nástupců Řehoř XIII. ustanovil její slavnost v roce 1584 na 26. července. Repro archiv ČT

    Využil jsem této chvíle, otevřel okna dokořán a začal spřádat plány. Nad kulatostí Země má dnes v noci zazářit modrý Měsíc. Půjde o cyklický jev vesmíru a přírody. Nikdy jsem neměl čas, ani možnost pozorovat úplněk modrého měsíce. Po pravdě řečeno, ani mě tento vesmírný úkaz nijak neinteresoval. Internet však tvrdí, že modrý měsíc oplývá magickou silou, prý může změnit osudy tvorů žijících na naší planetě!

    Řekl jsem k počítači: Musím modrý úplněk vidět. Jsem totiž také tvor, třeba mi zvednou důchod. Pokusím se o změnu své samoty. Vyperu. Mozek vydal pokyn, tělo narvalo pračku špinavým prádlem, voda zavířila, buben pračky se roztočil… Průvan pofukoval bytem, po podlaze koulel prachové smotky. Válečky to byly šedivé… Řekl jsem: Také vysaji! Znělo to jako přísaha… Zapnul jsem šňůru do zásuvky a začal vysávat… Vysávání je činnost bohulibá. Kdysi jsem ji konal často. Dokonce i rád…

    Nad kulatostí Země má dnes v noci zazářit modrý Měsíc. FOTO archiv

    Nad kulatostí Země má dnes v noci zazářit modrý Měsíc. FOTO archiv

    Pračka syčela, vysavač skučel a já si pozpěvoval: Vdovec, vdovec, vdovec se má… Pot mi propotil tričko a po rozpálené hlavě stékal do očí. Musel jsem se převléct, a pod sprchou zchladit. Modrý měsíc je magický, ještě nepeče a já již procházím změnami… Co se mnou bude, až popluje oblohou, až si měsíc modře zazáří…?

    Zabzučel mobil. Kamarád, mladinký režisér Juraj Augustín, mě pozval na veřejnou generálku pohybového představení Moja. Pán Tuček, je to oneskoro, dnes v pět v Buranteatri. Rád bych znal váš názor. / Juraj, to sú věci. To ten modrý úplněk, viď? Jsou dvě hodiny, snad to stihnu. Můj osvoboditeli, o čem to „Moja“ bude? Je to čosi španělského, či len slovenského? / Přeloženo do češtiny „Moje“. Inscenácia o setkávání sa, rozchádzání, o smrti a samotě človeka… / Juraji, přesvědčil si ma, v pět budu v Buranteatru.

    Kamarád, mladinký režisér Juraj Augustín, mě pozval na veřejnou generálku pohybového představení Moja. FOTO archiv

    Mladinký režisér Juraj Augustín mě pozval na veřejnou generálku pohybového představení Moja. FOTO archiv

    Vysál jsem kuchyňku a pokoj. Opět jsem byl mokrý jako myš. Pračka doprala. S vypětím posledních sil jsem pověsil prádlo na sušák. Ruce, záda, nohy, všechno mě bolelo.

    Bylo půl čtvrté. Měl jsem hlad… Spolykal jsem misku rýže s dušenou zeleninou, dal si sprchu, vyčistil zuby a vyrazil na poslední možný trolejbus, abych stihnul začátek generálky v Buranech. Trolejbus přijížděl na zastávku. Chybělo mi k němu ujít padesát metrů. Zamával jsem na řidiče a pak se rozběhl. Jako kdysi. Za mlada. Mozek vydal pokyn, tělo se předklonilo a vyrazilo. Nohy však, žel, nikoliv. Odmítly poslechnout mozek. Nezabraly, jak by bylo záhodno… Trochu jsem letěl vzduchem a pak tvrdě přistál na vozovce. Odnesla to pravá dlaň, brada, palce u nohou a hrudník. Ležel jsem rozpláclý na silnici. Chtěl jsem vstát. Nešlo to. Došly mi síly… Alarmoval jsem adrenalin. Tělo však bylo těžké. Tuze těžké. Na štěstí tudy zrovna nic nejelo… Magická síla modrého měsíce zabrala, zvedl jsem se a po čtyřech se hrabal k trolejbusu. Po dlouhé chvíli se mi podařilo tělo napřímit. Homo sapiens!

    Trolejbus přijížděl na zastávku. FOTO M. KUČERA

    Trolejbus přijížděl na zastávku. FOTO M. HORÁK

    Nohy byly toporné. Nechtěly se ohýbat. Do trolejbusu jsem se přes veškerá protivenství světa přece jenom vplížil. Řidič se zeptal: Jste v pořádku, pane? / Snad. Doufám… My měli nácviky pádů ve škole… / Aha, rozumím. No kdyby, tak řekněte…

    K areálu Sokolů jsem se jen šoural. Nohy nešly, ruka bolela. Její poněkud tmavší dlaň byla poseta rozinkami oděrek. Bolela taky. Hlavu jsem měl slitou potem. Bouřlivá vítání jsem odmítal a rovnou spěchal na WC. Tam jsem si na bolestnou ruku pustil proud chladivé vody… Mokrou hlavu jsem si vytíral papírovými kapesníčky. Bělostná košilka byla zašpiněná a kapánek natržená.

    Kamarád Juraj se vyděsil: Čo sa vám to porobilo? FOTO archiv

    Čo sa vám to porobilo? FOTO archiv

    Kamarád Juraj se vyděsil: Čo sa vám to porobilo? Smutně jsem odpověděl: Trochu jsem přehnal pohybovou etudu pádu…

    V hracím sále bylo přítmí. Mezi dvěma dlouze vyklopenými elevacemi leželo mírně vyvýšené molo z praktikáblů. Jednu třetinu pokrývaly čerstvě vypálené stavební cihly. Nad levým cihelním rohem visel obrovitý hrozen sestavený z bot. Bagančat, škrpálů, lodiček, tenisek, střevíců i cviček. V rohu se leskly struny a kovové ozdoby cimbálu. Na plató, na dvou židlích, vzdálených od sebe na hony, seděl mladík pohledné tváře, v bílé košilce, černých kalhotách. Sympaťák. Na druhé seděla jako na startovacím bloku v letní šatičky oděná, zapamatovatelná, špinavá blondýnka s obličejem svůdné Diany. Obě postavy měly jednu nohu bosou, druhou nacpanou do škrpálů.

    Na elevacích bylo plno. Mezi diváky jsem zahlédl své krásné známé ze studentské Marty. Herečky Kristýnu Hulcovou, Šárku Býčkovou a Alžbětu Vaculčiakovou. Můj upocený výraz a umorousaná košilka budily všeobecnou pozornost. Uprostřed první elevační řady byly dvě židličky volné. Na jedné se krčil malý medvídek. Plyšák. Zeptal jsem se: Pane, to místo vedle vás je volné? Dívenka za mými zády se usmála: Je volné

    Vzal jsem vedle sedícího medvídka, pozvedl jsem ho, ale nezamával. FOTO archiv

    Vzal jsem vedle sedícího medvídka, pozvedl jsem ho, ale nezamával. FOTO archiv

    Přes plató, ze své židličky na mě mávala Alžbětka plyšovým medvídkem. Chtěl jsem její pozdrav opětovat. Vzal jsem vedle sedícího medvídka, pozvedl jsem ho, ale nezamával. Naražená dlaň zabolela, až se mi zkřivil obličej. Kousíček od Bětky zářila holá hlava urostlého horala Jakuba Reka. Pokynul jsem mu zdravější levou rukou. Herec Rek mě zasklil…

    Méně bolestnou levou rukou jsem si otřel mokrou hlavu a sál potemněl. Přede mnou sedící muž se pohnul. Nervózně si rozepmul košili, nohou hledal druhou botu. Košili svlékl, postavil se, rozhlédl a pak si košili oblékl… Žena na druhé židli pátravě hleděla před sebe. Dva opuštění lidé…

    Island of Lost Men. Repro archiv

    Dva opuštění lidí… Island of Lost Men. Repro archiv

    Na plató z diváckých řad vyskakovaly herečky a herci. V pohybových propletencích demonstrovali touhu jedince po spřízněném jedinci, po člověku. Snahu překonat samotu a naplnit lidský úděl – zplodit nové pokolení. Panovačná, mocichtivá Kristýna lákala do tenat nejen muže. Chytrá, pokorná Šárka, měla ústa sarančete. Nohatá Alžběta trylkovala jako skřivánek. Dobračisko Kuba, upoutával pozornost partnerů silou hranatosti. Exkluzivní hezoun David, odbíhal se svou paní Annou do veřejného ústraní, kde tloukl do desky praktikáblu v pulzujících tempech temných pudů. Pak se vracel do samoty své židle. Neustále si sundával a oblékal košili. Blonďatý Vojtěch se plížil kolem mola se smetákem a mluvil plouživá slova. Aktéři odehrávali „hlavní“ témata na produkčním molu. Poté sedali na místa mezi diváky. Odtud sváděli boj se samotou. Deklamovali, vykřikovali, tiše vyslovovali nějaká slova a věty. Žel, někdy tak tiše, až jsem je začal podezřívat, že se vyjadřují pantomimou…

    Pro některé byla ozdobou, pro jiné stromem, pro Annu potravou. FOTO archiv

    Pro některé byla ozdobou, pro jiné stromem, pro Annu potravou. FOTO archiv

    Aktérům vždy něco scházelo z kostýmového vybavení. Bota, blůzka, punčocha, sukně, čepice. Jako by jim chudoba tvůrců vštípila do mozků určitou duchovní nedostatečnost životních programů. Každý z nich vydloubával pro sebe z cihlové plochy cihličku, mazlil se s ní, balil ji do látkových zábalů a snažil se ji využít. Kladl ji partnerovi na záda, na prsa, pod hlavu, na ústa… Také manipulovali s rozkvetlou růží. Pro některé byla ozdobou, pro jiné stromem, pro Annu potravou. Na každém z nich bylo znatelné výchovné krédo: Žij život! Postav dům, zasaď strom, zploď dítě… Vštípená touha narážela na nemožnost její realizace. Navazované vztahy se hroutily. Rozpadaly. Konání aktérů rytmizoval i podmalovával zvuk cimbálu. Zpěv provázel usilovné hledání partnerů i jejich bolestné rozchody. Podtrhával načrtnutá slova. Kdesi za všemi předváděnými výjevy byly cítit obavy z konečnosti všeho snažení. Padla slova o stáří a o smrti…

    Padla slova o stáří a o smrti… FOTO archiv (Sedmá pečeť)

    Padla slova o stáří a o smrti… FOTO archiv (Sedmá pečeť)

    Ruka mě bolela. Začala se ozývat i bolest v žeberních obloucích. Obražené palce u nohou dělaly bolestné divy…

    Mezilidské bouře na módním molu se klidnily, aktéři vraceli cihličky do vylouplých důlků. Opuštěný muž David v jedné botě se dobelhal ke své židli, opuštěná žena Anna s jednou nohou bosou dosedla na židli svou. Nad módním molem se pohupoval obrovitý hrozen vychozených bot. Cimbál cifroval, světla hasnula… Vlastně se nic nestalo. Jen ten život v beznaději samoty jde dál…

    Potíral jsem v tichu bolavé tělo Alpou a čekal na modrý měsíc… Sykal jsem bolestí. Měsíc byl kulatý.

    Měsíc byl kulatý. FOTO archiv

    Před půlnocí jemná modř zabarvila nebes báň. FOTO archiv

    Začetl jsem se do, řádků programové cedulky: Inscenace má charakter hudební skladby pojednávající o vztahu dvou svérázných lidí, zpovzdálí upřeně pozorovaných smrtí. Živelnost i marná snaha o souznění se projevuje ve výraznosti pohybové složky, která dominuje jednotlivým částem celé scénické koláže. V zapomenutém příběhu rozeznáváme působivé momenty, které divák prožívá v úzkém propojení s herci a živým hudebním doprovodem. Postupně se magnetické pole Muže a Ženy rozrušuje. Vše směřuje k tomu, že někdo odchází a někdo zůstává.

    Před půlnocí jemná modř zabarvila nebes báň. Kulaté oko měsíce se šklebilo jako ze zimních obrázků malíře Lady. Zůstal jsem s ním sám. Jako člověk právě zhlédnuté scénické koláže „Moja“. Usnout mi nešlo.

    Brno – Komín, 4. 8. 2015

    Buranteatr, Brno – Moja /scénická koláž o člověku, který zůstal sám/. Režie: Juraj Augustín. Dramaturg: Adam Gold. Scéna Juraj Augustín a kol. Kostýmy: Iveta Kalousková. Produkce: Jana Fišerová. Hudba: Michal Grombiřík. Světla: Tomáš Tušer. Hrají: Šárka Býčková, Alžběta Vaculčiaková, Kristýna Hulcová, Anna Čonková, Jakub Rek, David Tchelidze, Vojtěch Kosour. Představení bylo hráno v češtině a slovenštině. Psáno z reprízy 30. 7. 2015.


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 116)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,