Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2019

ročník 28
14. 5.–27. 5. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mráz přichází z Ústí

    Ledový hrot (Kaltes Land) švýcarského dramatika Reta Fingera (1972) se na českém jevišti poprvé objevil v roce 2007. Zdařilou absolventskou inscenaci katedry činoherního divadla DAMU tehdy režíroval Jan Frič. A téměř po dekádě tuto mrazivě bolestnou hru uvedlo Činoherní studio v Ústí nad Labem v režii Barbary Herz.

    Jaroslav Achab Haidler a Erika Stárková v mrazivě bolestném Ledovém hrotu  FOTO PETR CHODURA

    Jaroslav Achab Haidler a Erika Stárková v mrazivě bolestném Ledovém hrotu FOTO PETR CHODURA

    Hru, oceněnou v roce 2005 Kleistovou cenou, zasadil Reto Finger do prostoru švýcarského venkova. Nepokořitelnost a nemilosrdnost krajiny, v níž se příběh o rozpadu rodiny odehrává, autor zpřítomňuje ve strohých dialozích – každé slovo má význam, prakticky každý dialog je naturalistickým obrazem prostředí.

    Otec Jakob a matka Katrin se už dva roky nejsou schopni vyrovnat s tragickou smrtí syna, kterou otec předkládá jako sebevraždu: Chlapce zabil smutek. Zatímco Katrin přistupuje k tragédii formou sebezničujícího nostalgického masochismu, otec kompenzuje ztrátu potomka tím, že oslovuje dceru Hanu výhradně v mužském rodě a jako o „klukovi“ o ní hovoří i mimo dům. Zavazuje si ji tím poslušností ke statku a rodině. Z tohoto narušeného prostředí se pak Hana snaží vymanit prostřednictvím známosti s městským chlapcem Tobiasem a vyprávěním legend, jež se vážou k místním horám. Jako protipól chladné romantické, dá se říct až pohanské, přírodě stojí katolicismus ztělesněný manipulativním farářem.

    Režisérka Barbara Herz společně se scénografkou Marianou Kuchařovou vytvořily obrazově výraznou inscenaci. Na jevišti je dominantní dům – diváci tak vidí dysfunkční rodině přímo do obýváku, lomy na střeše zase reprezentují osudné horské vrcholy. Stavba je zkosena, což vzbuzuje dojem, že se dům propadá sám do sebe nebo že je pohlcován zemí. Herecký pohyb v tomto prostoru pak evokuje nestabilní podlahu potápějící se lodi.

    Erika Stárková Hanu obdařuje ženskostí i dětskostí. Téměř nepřetržitě hraje očima – vrhá kradmé pohledy stranou, když mluví s Tobiasem, těká s nimi ve scénách blouznění, jakoby se co nejrychleji snažila dostat pryč, zatímco její tělo uvízlo na místě. Živost Hany kontrastuje s pasivitou matky i otce. Představitelé obou nenechávají emoce vyplout na povrch. Jaroslav Achab Haidler jako Jakob svádí pouze vnitřní boj, i při výlevech adresovaných Tobiasovi se obejde bez zvýšení hlasu. Václav Hanzl jako Tobias ze začátku působí prázdně a schematicky, tato jeho poloha je však později výborně zužitkována ve scéně, v níž odmítne Hanu ubytovat ve svém bytě. Jan Plouhar postavu faráře neztvárnil pouze jako odpudivou kreaturu, je také ztělesněním chladného a přitažlivého zla či jízlivé a legrační úlisnosti. Jeho alibismus a oplzlý zájem o Hanu se stává katalyzátorem pro krvavé vyvrcholení.

    Přes zmiňované kvality má inscenace zásadní nedostatek, nebo spíše přebytek. Režisérka předkládá divákovi text prostřednictvím příliš velkého množství scénických prostředků. Obrazovost textu podporuje v podstatě doslovná scénografie, která sama o sobě celkové atmosféře neubližuje, když však děj vydatně dokreslují sugestivní hudba (Vladivojna La Chia) i ilustrativní projekce (Dušan Urbanec), je toho přespříliš. Po přestávce se navíc režisérka pokouší do inscenace zakomponovat „carrollovské“ motivy – postavy vystupují v gumových králičích maskách. Efekty a symboly se tak nesmyslně překrývají a význam se pod nimi ztrácí. Ve vrcholné scéně krvavého mordu dvě anonymní postavy (technici) zakryjí průčelí domu igelitem, což působí nejen nemotorně, ale pro vyznění inscenace je to i zbytečný proces. Navíc to (a není to jediný případ) nechtěně odkazuje k funkčnímu využívání scény a rekvizit v nezapomenutelném pražském nastudování. Ústecká inscenace v takových momentech působí spíše jako pokus o rekonstrukci úspěšného divadelního díla než jako originální počin.

    Činoherní studio, Ústí nad Labem – Reto Finger: Ledový hrot. Překlad Jana Slouková, režie Barbara Herz, hudba Vladivojna La Chia, scéna a kostýmy Mariana Kuchařová, dramaturgie Vladimír Čepek, projekce Dušan Urbanec. Premiéra 27. února 2016. (Psáno z reprízy 19. března 2016.)


    Komentáře k článku: Mráz přichází z Ústí

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,