Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2024

ročník 33
26. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Burza

    Moving Station / Hemžící se zastávka Plzeň

    Moving Station je jedním z nejznámějších „míst pro progresivní umění“. Od počátku nového tisíciletí působí v bývalé nádražní budově Plzeň – Jižní předměstí centrum JOHAN, které vede Roman Černík. Moving Station je tak již více než patnáct let alternativní scéna pro současné divadlo, tanec a mezioborové umělecké experimenty.

    Secesní vstupní hala  FOTO ARCHIV MOVING STATION

    Secesní vstupní hala FOTO ARCHIV MOVING STATION

    Budova byla poprvé otevřena umění v rámci Mezinárodního festivalu DIVADLO v září 2000. Ke spolupráci na zahajovacím projektu byl přizván legendární soubor Teatr Ósmego dnia z Poznaně, jehož tvůrci společně s českými spolupracovníky vytvořili performanci Železná cesta. Od roku 2004 JOHAN s festivalem spolupracuje pravidelně a vytváří off program s názvem JOHAN uvádí… Dalšími aktivitami jsou kromě uvádění progresivních divadelních a tanečních představení a site-specific projektů rezidence pro umělce, autorská čtení, koncerty, výstavy, rozličné festivaly (z Velké inventury zde vznikl jarní festival MOVE in STATION).

    V září 2015 byla budova znovuotevřena po rozsáhlé rekonstrukci. Pro diváky a návštěvníky jsou zde k dispozici dva sály a nová kavárna Moving Café. Velký sál má variabilní využití a kapacitu 100–250 míst, malý konferenční a výstavní sál je určen pro 80 osob. Náročnou rekonstrukcí, která respektovala původní podobu z roku 1904, prošla také vstupní secesní hala.

    Roman Černík

    Rozhovor s Romanem Černíkem

    Před více než rokem jste slavnostně otevřeli rekonstruované prostory Moving Station. Co všechno se změnilo?

    Změnilo se toho hodně. Od loňského září máme každodenní provoz. Kavárna vyžaduje péči, přibyly nové činnosti, jako je koordinace jednotlivých akcí, úklid, revize, kontroly… Bojujeme s rozpočtem, učíme se s rekonstruovanou budovou žít. Také musíme lépe plánovat. Méně sníme a více prověřujeme.

    V tomto prostoru je ovšem JOHAN již od roku 2000, jak byste ve zkratce popsal vaše zdejší působení?

    Nejprve to byla taková punková veselost, postupně naše základna a prostor pro uvádění netradičních projektů především z oblasti současného tance a fyzického divadla. Bylo to také místo pro pokusy, pro testy nápadů. V roce 2006 České dráhy budovu jako nepotřebnou prodaly. Koupila ji plzeňská firma Klotz, náš současný majitel. Společně jsme se podíleli na rekonstrukčním projektu – my jsme dodávali uživatelské ideje, kontakty, know-how provozu a vizi budoucnosti. Majitel se věnoval inženýringu a řešil tisíce nezbytností, které jsou třeba ke stavbě. Nebylo to jednoduché, neboť jsme financováni z prostředků Regionálního operačního programu Jihozápad, jenž slouží k čerpání dotací z fondů Evropské unie.

    Jaké má nyní JOHAN postavení a pravomoci?

    Dnes jsme výhradními nájemci, rozhodujeme o všem – o programu, o těch, kteří zde budou pracovat, jak se budeme prezentovat. Máme dlouhodobou smlouvu a platíme nájem. S majitelem jsme ustanovili pracovní radu, scházíme se a konzultujeme, jak a co bude vytvářet dál. Vnímáme to jako opravdové partnerství.

    Jak byste charakterizoval dramaturgické směřování?

    Klíčem naší dramaturgie je performing art. Hlavně současný tanec a experimentující divadlo. Uvádíme projekty, které vznikají v otevřeném prostoru, jako jsou třeba Ponec, Studio Alta, MeetFactory, X10, Cirkus Mlejn, Štvanice apod. Podporujeme vznik inscenací místních souborů – například Divadlo Tyan, Víc než chleba. Důležité jsou pro nás rezidence souborů (Spitfire Company, Jakub Čermák, Michal Záhora).

    Pořádáme autorská čtení, máme galerijní program postavený na mladém současném umění. Vystavujeme také v rámci oborových nebo tematických festivalů, jež u nás probíhají. Našli jsme si cestu k současné vážné hudbě, k mezioborovým projektům (Broken words) i současné menšinové produkci (Longital, Debbi Love), ale rádi máme třeba i slam poetry. Naše dramaturgie jednak zhodnocuje, co máme za sebou, co umíme, co nás zajímá a na co máme prostorově a ekonomicky.

    Můžete představit projekt Dramacentrum, který zde také funguje?

    JOHAN měl od počátku v zorném poli svých aktivit vzdělávání. Vždy jsme chtěli být místem, kde se potkává současné umění se současnou pedagogikou, s výchovou k umělecké tvorbě a výchovou prostřednictvím umění. Dramacentrum je toho logickým výsledkem. Nabízíme pravidelnou výuku dramatické výchovy. Pod Dramacentrem fungují skupiny dětské a středoškolské, chystáme dospělou skupinu a dáváme prostor i seniorům, kteří zkouší divadlo prostřednictvím výuky tvořivé dramatiky. Dramacentrum také zastřešuje oborové přehlídky divadelní tvořivosti, které pořádáme pro kraje Plzeňský a Karlovarský. Spolupracujeme s Ateliérem dramatické výchovy na plzeňské pedagogické fakultě. Propojení uměleckého programu se vzdělávacím umožňuje vícezdrojové financování, je také naší prezentací a koneckonců si připravujeme diváky a spolupracovníky.

    Na Jižním předměstí také fungují rezidence. Můžete zmínit některé?

    Skromný rezidenční program jsme realizovali už ve „starém“ Jižáku. První rezidenci u nás měla skupina Nanohach v roce 2003. Základ dodnes zůstal stejný. Nabízíme umělcům prostor k soustředěné práci, můžeme poskytnout také rezidenční byt. Součástí rezidence je vždy takzvané working demo nebo otevřená zkouška.

    Vznikal u nás například Vypravěč, zatím poslední inscenace Spitfire Company. Je pro nás důležité být součástí mezinárodní rezidentní sítě podporované z Visegrádu. V prosinci u nás bude mít premiéru inscenace Archipelag polského tanečníka a choreografa Macieje Kuźmińského.

    Jak jste financováni? Jaký je roční rozpočet divadla?

    Celkový rozpočet centra JOHAN je kolem čtyř a půl milionu. A polovinu si musíme sami vydělat. Z veřejných zdrojů se opíráme hlavně o čtyřletou dotaci z města Plzně, získáváme také podporu z ministerstva kultury a trochu i z obou západočeských krajů a z míst, kde děláme některé z našich projektů. Také se nám daří získávat dary od privátních podporovatelů. Na velké vyskakování to ale rozhodně není.

    A musím připomenout, že jako všichni lidé z nezávislého a neziskového sektoru investujeme hodně svého nezaplaceného času, taky své počítače, svá auta, někdy i členy rodiny. Musím také zmínit významnou podporu prostřednictvím dobrovolnického programu, který se chystáme rozšířit. Nabízíme především studentům a mladým lidem různé formy spolupráce. Nyní jsme spustili i program stáže prostřednictvím „stínování“ pro lidi, kteří si chtěli vyzkoušet produkční praxi.

    Jakou máte návštěvnost?

    Mohlo a mělo by to být lepší. Záleží na akci a na dovednosti naší poměrně levné propagace. Ale je třeba říci, že třeba v oblasti tance máme věrné publikum. Po vzoru kolegů z jihlavského DIOD bychom chtěli spustit „předplatné na alternativu“. V Plzni je to opravdu napínavé, v jeden den je třeba nabídnuto přes tisíc divadelních sedadel! Vnímáme, že je třeba si diváky vychovat. Nemůžeme je zavalit letáky, plakáty, TV spoty, dárečky a super slevami. V té konkurenci jsme v Plzni takovým Davidem mezi Goliáši.


    Komentáře k článku: Moving Station / Hemžící se zastávka Plzeň

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,