Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Moc sladkého škodí! Momenty s Karlem Makonjem

    Na tradičním loutkářském festivalu v Banské Bystrici byl Karel Makonj jedním ze dvou hlavních řečníků na doprovodné konferenci. Tím druhým byl prof. Henrik Jurkowski. Když se tito dva mezinárodně uznávaní teoretici loutkového divadla potkali na vědeckých rozpravách, nevynechali nabízenou příležitost a obvykle se navzájem pošťuchovali na téma herec–loutkoherec–animátor–objekt–subjekt. Tak i tehdy. Protože si navzájem záhy replikovali přece jen při určitém stupni stále stoupajícího adrenalinu, aniž si toho všimli, hovořil Karel lámaně polsky, ale spíše česky, a Henrik ještě lámaněji česky, ale spíše polsky. Když to trvalo už víc než půl hodiny, zasáhla ředitelka pořádajícího divadla poznámkou, že překladatel se v přemíře vět ztratil a auditoriu nejspíše neřekne, co zajímavého si tito dva pánové půl hodiny říkali. Karel problém uzavřel poznámkou: My si to vysvětlili a ostatní tomu stejně nerozumějí, že, Henriku. A ten přisvědčil.

    Studenti katedry v devadesátých letech často hostovali na partnerské katedře Vysoké školy múzických umění v Bratislavě. Protože tehdy neměli v Bratislavě ještě akreditovánu režii a dramaturgii, byli to převážně studenti těchto oborů z KALD. Jejich pražští pedagogové z Prahy tam zajížděli na konzultace. Karel přijel, zhlédl dosavadní práci a řekl, že by bylo vhodné posadit se někde na večeři a stav dosavadní práce v klidu probrat. Jiří X. hned oznámil, že objevili pizzerii, jakou v Praze nemáme, a že tam by to bylo ideální. Objednal u personálu pizzu, kterou mají společně nejraději. Když se pustili do jídla, Karel vstal a na celý lokál prohlásil: Ona je sladká! To není pizza, to je koláč! Chápu už, co jsem to před hodinou viděl na jevišti! Máte do premiéry zákaz téhle hospody, já to tady zaplatím a vy jděte okamžitě někam na pořádné halušky a mladé vínečko. Doufám, že vás to vzpamatuje! Moc sladkého škodí!

    Karel byl vášnivý kuřák. Postupně se nepřátelský kruh kolem kuřáků stahoval a stahoval, Karel ale vytrvale vyhledával místa, kam studenti vyvěšovali cedulky: Jen pro kuřáky! Jenže jako předsedovi Akademického senátu mu neustále předhazovali slogany o příkladu, o zákonném ustanovení, o zdraví nekuřáků a jiné omšelé argumenty. Náhle Karel M. přestal kouřit… A když už si přece jen zapálil, tak kouřil velmi tajemně, zachumlaný do sebe, s ostentativní zarputilostí a vzdorem. Marně jsme, když odešel, hledali popel a oharky. Nikdo se ho neodvážil zeptat, kam je dává, zda nemá propálené kapsy u svého legendárního pepito saka. Až jednou při poradě kabinetu začal máchat rukama, foukal si na ně a běžel na toaletu. Nejen ze zvědavosti – mysleli jsme, že potřebuje pomoc – jsme za ním vyběhli a tajemství se odhalilo. Karel měl malou plechovou krabičku s odklápěcím víčkem a tam skládal zbytky cigaretové vášně. Takže kouřit nepřestal… A vydobyl si v řadě ateliérů, pracovišť i kanceláří privilegium zapálit si a klepat popel do své plechové krabičky.

    Na západní straně ještědského hřebenu kousek nad Českým Dubem měl Karel milovanou chalupu. Patřil totiž ke generaci útěkářů před reálným socialismem. Jako většina ostatních tam byl šťastný. Jenže posametové „zlaté tele“ dorazilo i pod Hubáčkův špičatý skvost v podobě projektu průzkumu možnosti těžit v těch místech drahocenný uran. To byla pro Karla a sousedy velká rána, neboť měl na dohled zpustošenou krajinu kousek pod nimi, zmrtvělou po drancování v době komunismu ve jménu obrany Varšavského paktu. Karel se ujal občanské iniciativy a podílel se na demonstracích, protestech, peticích, až došlo na setkání obyvatel se zástupci firmy, která průzkum a těžbu chtěla zahájit co nejdříve. Debata byla bouřlivá, firma odpřisáhla, že uran odtud nebude nikdy použit na zbraně. Jako vrcholný argument řekl jeden představitel, že všichni dnes potřebujeme dostatek elektrické energie a tu nám všem zajistí – zde uložený – uran. Karel do nastalého ticha navrhl vypsat referendum, kdo je ochoten se zavázat k energetické úspornosti, aby nebylo třeba dalších jaderných elektráren, a tedy těžby uranu pod nimi. Sám půjde příkladem a zavazuje se pořídit si ebenovou tyč a liščí ocas.

    Při jednom výročí katedry připravili někteří pedagogové studentům překvapení: vzkřísili svá stará dobrá loutkářská čísla a nabídli je mladým pro pobavení. Karel vyrazil dech všem. Vystřihl dialog Spejbla a Hurvínka tak dokonale, že bylo chviličku, před bouřlivým potleskem, ticho. Při následné zábavě a kuloárních debatách se ukázalo, že nová generace oceňovala něco jiného než naše. Někteří obdivovali dokonalý synchron Karlova mluvního výrazu s nahrávkou, jiní shledávali dokonalost mimiky a gesta rukou, jimiž Karel zakrýval možný nesoulad, a jiní se přeli, zda v té nahrávce byl Skupa, nebo Kirschner. Málokdo si všiml dokonalého řemesla… Tehdejší děkanka Markéta Schartová to nevydržela a poprosila Karla, aby na místě v kruhu posluchačů ukázal, co se za několik let dřiny v souboru S + H naučil. To jsme teprve všichni užasli! Po něm se svou typickou věcností a nadhledem vysvětlil Karel studentům, že byl připravován jako nástupce Miloše Kirschnera, ale že si tuto cestu divadelním životem nezvolil, protože byla příliš vyšlapaná.

    V roce 2015 na festivalu …příští vlna/next wave… byl Karel zařazen do plejády osobností nazvaných „živoucí poklad“. Jednotlivé body, kterými byl v mém laudatiu a dalších oslavných textech adorován, komentoval s nadhledem a jízlivou ironií. Tak se choval i při jiných podobných příležitostech.

    Vzpomínám na ty momenty rád a s jistou nostalgií.

    Na závěr se pokusím vydolovat z paměti a připomenout Karlovy glosy ke zmíněným chválám a oceněním. Byl k nim vždy zřetelně opatrný a zdrženlivý.

    K. M. vytrvale otevírá dveře novým poznáním. Když je zatuchlo, musí se větrat. Jako nenapravitelný kuřák mám rád čistý vzduch.

    K. M. charakterizoval v monografii podrobně osobnost Josefa Krofty. Musel jsem se vyrovnat s tím, že Krofta byl vzrůstem i popularitou větší.

    K. M. byl důsledný experimentátor, pochybovač a objevitel. Až když vidím naživo svůj omyl, objevím lepší řešení.

    K. M. byl loutkářem, který hledal, jak mohou koexistovat společně herci a loutky na scéně. Když už se tam nacpali spolu, tak mi nezbývalo než hledat pro tu koexistenci pádný smysl než se jen obdivovat holému faktu jejich společné přítomnosti. Proto jsem si vymyslel opozitní vazbu: Objekt–Subjekt.

    K. M. byl strůjcem a iniciátorem Vedeného divadla. Ono nám tehdy spíš než o vedení či manipulaci člověka šlo o to, odhalit zázrak zmrtvění živé hmoty namísto populárního obdivu k oživení mrtvé hmoty.

    K. M. byl spolutvůrcem Divadelních poutí. Příležitost nastavit zrcadlo tehdejšímu oficiálnímu dotovanému divadlu byla až příliš lákavá. Připomenout normální a svobodné umění potulných umělců, loutkářů, kolotočářů, cirkusáků, artistů a muzikantů bylo tak lákavé. Že to okamžitě dostalo politický rozměr, byl problém bolševika, ne náš. Ale my to odnesli.

    K. M. byl iniciátorem řady projektů v kostelech a na poutních místech. Bylo tam svobodněji než v zavedených strukturách, ale na chleba z toho moc nebylo.

    K. M. byl propagátorem a zastáncem idejí Gordona Craiga, s kolegy a se studenty realizoval jeho náměty a texty. Když o něčem, co vyhlašuji za výjimečné, vykládám, tak to taky musím se studenty zkusit a společně s nimi nepochopit.

    K. M. jako režisér, dramaturg, autor zanechal zřetelnou stopu na cestě českými, polskými, dánskými i slovinskými a chorvatskými divadly. Kupodivu mě snesli i v divadlech neloutkových.

    K. M. je přísný a naslouchající pedagog s pověstnou sarkastickou ironií. Musel jsem dělat všechno pro to, aby studentům nenarostl předčasně hřebínek.

    K. M. právem sbírá po celý život ocenění. A častěji políčky.

    Svým životem a jednáním jako by realizoval poučku Jana Grossmana: Nesmíme se brát moc vážně, ale pracovat musíme pořádně.

    Karel se svou ironií mi bude chybět.

    Miloslav Klíma

    • Autor:
    • Publikováno: 23. ledna 2018

    Komentáře k článku: Moc sladkého škodí! Momenty s Karlem Makonjem

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,