Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2024

ročník 33
26. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Burza

    Místo činu: Komedie

    Eutanazie je v našich zeměpisných šířkách jev nezákonný, tudíž trestatelný. V oblasti kultury však umělé ukončování existence živých organismů je, bohužel, jev běžný a nelze za něj nikoho pohnat k trestní odpovědnosti. A tak jsem v posledních čtyřech letech jako divák předčasných derniér inscenací, jež mohly obohacovat Pražany ještě dlouhé roky, už podruhé zažil na jednom místě nedobrovolný zánik organismu: místo (zlo)činu se jmenuje Divadlo Komedie. Opět tu musí předčasně ukončit činnost divadlo, které si v tvrdé konkurenci našlo své místo na divadelní mapě Prahy, svou spřízněnou diváckou obec i svou nezastupitelnou, jinde v republice se nevyskytující dramaturgii. A opět musí končit nikoli ze své vůle či z vůle publika, nýbrž chybou (ať už systémovou, či konkrétních osob), na níž divadlo nenese žádnou vinu. A smutným výsledkem celé si­tua­ce je, že ti, kdo daný prostor spravují, ještě v květnu netuší, co bude na této významné pražské adrese od září 2016.

    Netvrdím, že všechno, co Divadlo Company.cz, respektive Centrum východní dramatiky, od roku 2012 v Komedii uvedlo, bylo světobornou záležitostí. Některé inscenace, působící svěže v „alternativním“ strašnickém prostředí, ztratily přenosem do Komedie původní pel, jiné, ač nové, i v novém prostoru vyzněly rozpačitě. Jedno je však, i po absolvování smutné série dubnových derniér, pro mne nesporné. Naše třída Tadeusze Słobodzianka (2012, režie Jan Novotný), Past Tadeusze Różewicze (2013, režie Vojtěch Štěpánek), Zločiny ženy.doc Varvary Fajerové (2015, režie Ondřej Mataj), Korunovace Marka Mondrzejewského (2015, režie Norbert Rakowski) či Penis pravdy Pavla Göbla (2015, režie Vojtěch Štěpánek) – to všechno patří i zpětně mezi mé divadelní zážitky tohoto desetiletí. A upřímně lituji všechny, kdo už tyto opusy v tomto prostředí nikdy neuvidí. Téměř všechny měly punc dramaturgického objevu. Ať už to byla Słobodziankova dürrenmattovská rukavice „holocaustu po polsku“, hozená do tváře nejen polskému publiku, nebo drsné dokumentární drama z prostředí ruských ženských věznic z pera protiputinovské aktivistky Varvary Fajerové, mj. autorky už v Komedii neuskutečněného hitu BerlusPutin, Mondrzejewského střihová „rodinná“ montáž, vrývající se pod povrch životního stylu à la ubavit se k smrti, Göblova dramatická polemika s ošidností soudobé „demokratury“ populistických referend a přímých voleb, spojující originálně „nízké a vysoké“, tj. pohádkový „dařbujánský“ motiv s filosofickými úvahami o nesmrtelnosti. Jiné inscenace strhly spíše jednotlivostmi či nevšedními hereckými výkony (nikdy nezapomenu na Evu Vrbkovou v Pasti, Jana Hofmana, Filipa Kaňkovského, Vrbkovou a další v Naší třídě, na všechny tři hráčky vynikajícího komorního tria Zločinů ženy, nemluvě o znamenitém Vojtěchu Štěpánkovi v Korunovaci). A ty nejlepší opusy konečně zvládaly netuctovou dramaturgii i inscenačně. Pro soubor povzbudivé (ale o to smutnější) je, že to byly vesměs opusy z posledních let. Teprve v posledních dvou letech se totiž souboru i jeho režisérům a scénografům opakovaně dařilo svést vítězně utkání s prostorem, zvládnout jej scénograficky a zabydlit suverénními hereckými výkony a skutečnou kolektivní souhrou, kterou (zřejmě) vždy nenabídly premiéry, zato vrchovatě už usazené derniéry. Ve chvíli, kdy se začalo nejvíc dařit, divadlo končí. Za jeden z vrcholů loňské sezony i celé série spontánně aplaudovaných derniér považuji Penis pravdy, kdy se jak text jednoho z nejtalentovanějších českých alternativních filmařů, tak Štěpánkova režie, Tobolova scénografie a herecké výkony nejen ústředního tria (Jiří Racek, Michal Slaný a Natálie Řehořová) ocitly v dokonalé jevištní symbióze. Podepisuji dodatečně každé slovo svého milého kontroverzního dopisovatele Jana Rejžka, jenž na rozdíl od zbytku kritické obce na adresu téhle inscenace napsal loni do tohoto listu. A sypu si dodatečně popel na hlavu. Kdybych byl býval stihl vidět představení v loňském roce a nedoháněl je opožděně až v derniéře, určitě by se inscenace ocitla v mých tipech na událost roku.


    Komentáře k článku: Místo činu: Komedie

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,