Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 25
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Miro Gavran: Nejhorším hříchem je lenost

    Ještě před letními prázdninami se v Žižkovském divadle v Praze konal třídenní festival her současného chorvatského dramatika Miro Gavrana nazvaný Gavranfest. Autor na něj přivezl několik představení svého divadla Gavran Teatar ze Záhřebu a současně byl celé přítomen. Měla jsme tak možnost připravit s ním – za asistence dvou jeho dvorních překladatelů Jaroslava Otčenáška a Františka Karocha – rozhovor. V minulém čísle Divadelních novin č. 17/2016 vyšla jeho – vzhledem k místu velmi zredukovaná – část nazvaná Miro Gavran: Dobrý příběh, emoce a humor. Čtenářům i-DN nabízím nyní jeho původní, nezkácené znění.

    FOTO archiv

    FOTO archiv

    Máte na kontě několik desítek různorodých her. Máte nějaké ústřední téma?

    Témata svých her hledám jak ve svém životě, tak ve své fantazii. Někdy vycházím ze skutečných událostí, které doplním svými představami, jindy si vymýšlím „co by, kdyby…“ Vždy se však snažím, aby mé příběhy měly v sobě nějakou nadsázku, aby se realitě alespoň trochu vzdalovaly.

    Ve hrách ze současnosti často používáte dialekt nebo slova či slovní hříčky z cizích jazyků.

    Dialekty a jiné jazyky používám, když píšu komedie. Tak lze totiž zřetelněji charakterizovat postavy, které jsou pak věrohodnější a zároveň pro diváka zapamatovatelnější. Snadno se v – často krkolomném – ději orientuje. Ale když píšu dramata, snažím se, aby to působilo literárněji, jaksi vznešeněji. A tam se dialekty a obecná řeč nehodí. Takže o tom, jaký jazykový klíč ke hře zvolím, rozhoduje žánr. Vzpomínám si na situaci, kdy se na mě obrátil překladatel František Karoch, když překládal mou komedii Othello ze Susky, kde právě místního nářečí hodně využívám. Bylo to ovšem deset let poté, co byla hra napsána, takže už jsem si význam některých výrazů nepamatoval. Však mi tenkrát pomáhali s různými jazykovými zvláštnostmi čtyři lidi, rodáci z různých ostrovů, kde se příběh odehrává. Ono totiž na každém z nich je trochu jiné nářečí. Takže to, co bylo oříškem pro překladatele, bylo v té době už oříškem i pro mě…

    Ve studii, která byla napsána o vašem díle, se píše, že pro mnoho lidí je kouzlo vašich her v tom, že jste konzervativní. Souhlasíte s tím?

    Vždycky se snažím, aby byl můj příběh srozumitelný a jasný. Klíčem je herec. Je-li text srozumitelný pro herce, tak se hra většinou líbí i divákům. A jestli jsem konzervativní? Odpovím trochu oklikou. Zásady, o nichž psal Aristoteles před tisíci lety ve své Poetice, stále platí. Život se odvíjí v určitých cyklech a křivkách bez ohledu na změny, které se odehrály v průběhu tisíciletí. Proto díla, která ctila a ctí aristotelovské zákony a která nelžou, přetrvávají a jsou stále srozumitelná. To platí třeba i o dnes již klasických hrách dvacátého století. O absurdních hrách se často psalo, že rozkládají dramatickou strukturu, destruují jazyk a podobně. Když se ale detailně podíváte třeba na Beckettovo Čekání na Godota, zjistíte, že se aristotelovskými principy řídí.

    FOTO archiv

    FOTO archiv

    Ve svých hrách se zabýváte zákulisím života slavných, politickou satirou a hlavně mužsko-ženskými vztahy.

    Jako mladý jsem často psal o známých – mnohdy historických – postavách. Ale vždy jsem o nich psal jako o obyčejných malých lidech. Když se z nějaké známé postavy udělá ikona, herci ji věrohodně neuhrají. Tak se postavy stávaly lidštější, důvěryhodnější, autentičtější. Často využívám nadsázku, což je vhodný způsob, jak lze přistupovat k událostem a vztahům, které jsou – řekněme – banální. Satiru využívám, když chci ukázat politické mechanismy, techniku moci. Je to dobrý způsob, jak je rozkrýt a vysmát se jim. Ale nejraději se zabývám vztahy mezi muži a ženami. Jak v komediální, tak ve vážnější rovině. Ty zajímají každého z nás, protože se každého z nás týkají. A přitom nabízejí nekonečné množství dílčích témat, nekonečné množství detailů a situací, že z této tematiky lze čerpat neustále. To, co se odehrává mezi mužem a ženou, je modelem všech mezilidských vztahů. Je tam téma dominance, podřízenosti, nadřízenosti, seberealizace.

    gavran-muz-me-zeny-opava

    Upřednostňujete muže, nebo ženy? Ptám se, protože se o vás říká, že jste feminista…

    Přiznám se, že velmi rád píšu o ženách. Za těch posledních třicet až čtyřicet let se situace ve společnosti a také vztahy mezi ženami a muži hodně změnila. Ženy jsou daleko aktivnější než dříve. Pracují na svém vzdělávání, víc chodí do divadla, víc čtou, zapojují se do politiky. Jen si vezměte situaci, kdy mladý kluk a mladá slečna skončí školu a získají diplom. Zatímco většina mužů se těší na to, že už se nebude muset učit a bude chodit po práci na pivo a na fotbal, ženy mívají – i když pracují – stále řadu aktivit. To je důvod, proč raději píšu o ženách. Jsou emotivně i intelektuálně zajímavější a bohatší než muži. Charakteristickým rysem dnešních žen je spojení síly a emocionality. Jsou silně, neboť mají v životě daleko více překážek. Myslím, že právě toto tematické zaměření mých her na ženy přitahuje diváckou pozornost.

    Co je obtížnější? Psát o historických postavách, tedy znát příběh a vymýšlet jeho variace, nebo psát hry ze současnosti, tedy vymýšlet původní příběhy?

    Samozřejmě je jednodušší psát hry ze současnosti, protože historické hry vyžadují studium mnoha materiálů. A navíc si musí člověk vymýšlet příběh tak, aby to logicky navazovalo na známá fakta.

    Občas ve vaší dramatice objeví mužská a ženská verze téhož tématu. Jak hledáte a nacházíte specifiku těchto světů?

    Mám výhodu, že pro ženskou inspiraci mám kolem sebe tři ženy: svou manželku Mladenu, s níž žiju už dvacet osm let. Je první čtenářkou mých textů. Pak je tu má maminka, která je učitelkou na základní škole, a má o jedenáct let starší sestra, profesorka literatury. Díky těmto dvěma jsem byl celé dětství a dospívání obklopen skutečně kvalitní literaturou. Když jsem napsal komedie Všechno o ženách a Zmrzlina, dal jsem je nejprve číst těmto třem ženám, a teprve když mi to schválily, pustil jsem ty texty do světa. Většinou to dělám tak, že když napíšu novou hru, pozvu přátele a známé, přečtu jim je a společně si pak o nich povídáme. Je pro mne důležité slyšet připomínky, zjistit, jestli a jak mé hry na první čtení působí a jak jim lidé rozumí.

    Repro archiv FB

    Repro FB

    Jste profesionální spisovatel, často píšete na zakázku. Znamená to, že máte nějaký rozvrh dne, kdy se věnujete psaní, nebo se řídíte momentální inspirací?

    Nikdy nepíšu, když nemám opravdu velkou chuť psát. Když mám nějaký nápad, zapíšu si ho na dvě tři stránky, pak přidám v hlavě nějaké postavy a jejich příběhy, vymýšlím situace. Ale k samotnému psaní zasednu, až když mám základní kostru vymyšlenou a cítím v sobě tvořivou energii. K tomu musím bezpodmínečně mít tak deset dní úplný klid. Většinou se uchyluju na ostrov, kde jsem zcela sám. Pak píšu i deset dvanáct hodin denně. Tak vznikne asi čtyři pět verzí hry, které pak ještě proměňujeme spolu s herci při prvních zkouškách. Výsledný text mám asi po patnácti zkouškách. Někdy vypadá úplně jinak než na začátku…

    Máte vždy jasný příběh nebo se stává, že si postavy začnou žít vlastním životem?

    Když začínám psát, tak už vím, jak bude vypadat konec, ale samozřejmě se v průběhu psaní stalo, že se postavy vydaly jinou cestou.

    Vzpomenete si, kdy jste napsal první věc a co to bylo?

    Bylo mi šestnáct. Napsal jsem pět krátkých povídek a jeden cyklus písní. A už tehdy jsem věděll, že chci být určitě spisovatelem. Že je to nejlepší věc na světě.

    Měl jste nějaké konkrétní vzory?

    Ne. Byla tu jen nedefinovatelná touha psát a samozřejmě i rodinné zázemí. Vždycky jsem rád četl. Spoustu knih, i ty, kteří nijak nesouvisí s tím, co píšu.

    gavra-teatar-3

    Zapisujete si příběhy nebo situace, které vás zaujmou? Máte nějakou databázi postav a situací?

    V sedmnácti letech jsem si vzal takovou účetní knihu, takové desky, a do nich si zakládám nápady. Je jich tak dvacet až čtyřicet za rok. Po roce dělám selekci a vybrané nápady pak rozvíjím. Někdy i dva tři roky.

    Dokážete předem odhadnout, co se bude divákům líbit?

    Celkem dobře dokáže odhadnout, čemu se lidi budou smát. U dramat do jisté míry také tuším, kdy přijdou slzy. To je zkušenost, která se získává praxí.

    gavran-logo

    Jak vzniklo vaše divadlo Teatar Gavran? Jak funguje?

    Divadlo Gavran je divadlo – dílna, kde završuju proces tvorby svých textů. Navazuju tak do jisté míry na mistry z minulosti, různé dramatiky, ať to byl Shakespeare, Moliere nebo Pirandello, kteří měli své dílny, divadla, kde se pravidelně odehrávaly jejich premiéry. Před čtrnácti lety jsme s manželkou Mladenou, která je herečka, založili Teatar Gavran. Tam každý rok představíme jednu premiéru mého textu. Ta vždy dosáhne tak osmdesáti, sta repríz. Hrajeme po celém Chorvatsku, i v cizině, ale hlavně v Záhřebu. Poptávka je vždy ještě větší, bylo by možné dělat dvě premiéry do roka a reprízovat je třeba dvěstěkrát, ale vzhledem k tomu, že i tak mě divadlo hodně vytěžuje a musím mít taky čas na psaní, potřebuju si každý rok dát nějaký čas od divadla pauzu. Mám takový rytmus – čtyři měsíce psaní na ostrově, čtyři měsíce v Záhřebu, kde se účastním zkoušek, premiér, čtení a propagačních akcí, a dva až tři měsíce cestování po světě. Pokud jde o uživení se, není to problém. Moje texty se docela po světě hrají, takže tantiémy mě a mou rodinu uživí dobře. Třeba v posledním roce jsem měl dvacet tři premiér od Los Angeles přes Bombaj po Prahu, Estonsko či Litvu.

    Která z vašich her je nepopulárnější?

    Těžko říci jednu. Už první moje politické drama Kreontova Antigona měla spoustu uvedení a byla velmi uznávána. Když mi bylo dvacet sedm, napsal jsem Lásky George Washingtona. Ta hra měla jednatřicet uvedení po celém světě. Populární jsou také komedie Muž mé ženy, Pod pantoflem, Vše o ženách. A například jedna z nejnovějších her – Loutka – měla už deset uvedení, od New Yorku po Slovinsko.

    gavran-babka-w-1

    Vaše hry jsou hodně uváděné a populární na Slovensku. Tam se dokonce poprvé uskutečnil festival vašich her. Čím to podle vás je?

    Možná, že je to podobný způsob myšlení, humoru…

    Jakou nejbizarnější verzi své hry jste viděl?

    Snažím se navštívit tak tři čtyři premiéry svých her do roka. Někdy stihnu i pět šest. Jako všichni dramatici jsem zažil spoustu krásných inscenací a spoustu nepříjemných. Někdy mi herci i režisér udělají radost dobrými nápady. Někdy se stane, že režiséři vymýšlejí ozvláštnění, a ta pak změní vyznění.  Například hra Noc bohů je postavena na třech postavách, z nichž dvě jsou konkrétní historické postavy – král a Moliére. A ve dvou zemích se mi stalo, že jedna osoba hrála obě role. Je těžké vysvětlit tomu režisérovi, že to takhle nefunguje, že to zcela změní smysl té hry. A teď se mi stalo, že z izraelského Teatr Habima jsem dostal smlouvu, ve které se psalo, že pohlaví postav nebude zachováno.

    Většina vašich her je považována za komedie. Já z nich ale většinou takový dojem nemám. Jak je vnímáte vy?

    S těmi žánry je to opravdu těžké. To, co píšu, není často ani jednoznačně drama, ani čistá komedie. V Anglii používají pro takové případy pojmenování – „play“, což zahrnuje obojí. Myslím, že tento výraz k mým textům sedí nejlíp.

    Repro archiv

    Román Judita vyšel v mnoha jazycích. Repro archiv

    Kromě divadelních her píšete i romány. Je pro vás jednodušší nebo složitější psát ucelený příběh, nebo dialogy do divadelních her?

    Hegel řekl, že nejtěžší je napsat divadelní hru. Ale pro mě je těžší psát romány. Dramata a komedie píšu docela rychle, román píšu pomaleji. Někdy se stane, že dvě třetiny času strávím přípravou na psaní, a jen třetinu samotným psaním.

    gavran_kafka

    Jak jste přišel na téma románu Kafkův přítel, který nedávno vyšle i v češtině?

    Nejen, že mám načtené Kafkovy věci a mám je rád, ale pro mě je zajímavý i jeho vztah s Maxem Brodem. Celá ta doba a prostředí, kde se odehrávalo přátelství mezi nimi, je výborný materiál pro román. A myslím i dobré téma pro současné čtenáře.

    Jste věřící? Ptám se kvůli tomu, že vaše prózy i některé hry mají poměrně silný náboženský podtext. Raději se ale zeptám jinak. Jaký vztah máte k náboženství a víře?

    Napsal jsem tři romány, které se vztahují k náboženství:  Judita, Pilát Pontský a Jan Křtitel. Judita byla přeložena Jaroslavem Otčenáškem do češtiny. Dále jsem napsal cyklus písní inspirovaný Biblí a operu O ztraceném synovi, známý příběh z Lukášova Evangelia. Bible je fantastická inspirace. Ale aby ta inspirace byla dobrá, měl by si autor uvědomovat, že se obrací k současnému divákovi, ne do minulosti. Mým přáním není ničit nebo poškozovat nějaký biblický příběh, ale vyhrazuju si svobodu k tomu, abych postavy vnímal jako reálné lidi, v jejich celistvosti, se vším. Tedy i s jejich sexualitou, s jejich revolučností a podobně. Důležité je, aby nebyly prvoplánové, jednostrunné, aby měly klady a zápory, aby byly blízké současnému čtenáři. Tímto způsobem prezentuji i ženské postavy z Bible. Snad právě proto je mají čtenáři rádi.  V Chorvatsku měly tyto knihy celou řadu opakovaných vydání. Podobně je tomu i ve světě. Já jsem původně nebyl věřící. Ale od roku 1999 věřící jsem. Byl jsem touto změnou tak nadšen, že jsem se ji snažil nějakým způsobem transformovat do svých děl.  Nejdůležitější pro mě je, že moje texty na biblická témata čtou jak věřící tak nevěřící. A i ti co pochybují.

    Repro Teatar Gavran

    Repro Teatar Gavran

    Máte bezprostřední odezvu od diváků nebo čtenářů? Komunikujete s nimi?

    Během roku se účastním až padesáti besed s čtenáři. Každý rok se účastním několika premiér nebo prezentací svých her v zahraničí. A když jsme v Záhřebu, účastním se každého představení Teatar Gavran. Takže o tom, kdo mé texty čte a kdo je navštěvuje v divadle a jak reaguje, mám docela dobrý přehled.

    Jaké je postavení spisovatele v dnešním Chorvatsku?

    Situace v Chorvatsku je podobná jako ve všech menších zemích, jako například v Litvě, Lotyšsku, Maďarsku, na Slovensku… A myslím, že i u vás. Náklady knih nejsou příliš velké, trh je malý, takže je řádově asi tak desítka spisovatelů, kteří se psaním uživí. Ti ostatní se zabývají dalšími obory – jsou novináři, učí na univerzitě a podobně. Já se před dvaceti lety rozhodl jít na volnou nohu a žiju výhradně z psaní. Mám ale štěstí, moc nás takových není. Samozřejmě v zemích jako Itálie, Francie Německo nebo Anglie jsou na tom spisovatelé lépe. Z psaní se tam dá žít daleko líp.

    Repro archiv Teatar Gavran

    Repro Teatar Gavran

    Co je pro vás divadlo?

    Překrásný svět, kde se setkávají živé postavy s živými lidmi. mám na mysli herce a diváky. Divadlo je nenahraditelné. Třeba film nebo televize, ač i to jsou dramatické žánry, jsou něco naprosto odlišného.

    Co je pro vás ve vašich textech nejdůležitější?

    Dobrý příběh, emoce a humor. To jsou pro mne tři nejpodstatnější atributy při psaní mých textů. Když se mi je podaří propojit, je to ideál.

    Co vy a politika?

    Jako mladý spisovatel jsem napsal několik politických dramat, to bylo hlavně v osmdesátých letech. Dnes je těžké napsat dobré politické drama, protože se situace strašně rychle mění. Než autor něco napíše a publikuje, všechno se změní, vše je jinak. Když Gogol napsal Revizora, byla politická a společenská situace v Rusku osmdesát let stejná, ale teď se věci dějí doslova překotně. Po pádu Berlínské zdi jsem se proto začal věnovat spíš komedii a satirám. Napsal jsem už jen jedno politické drama – Jak zabít prezidenta. To bylo před dvanácti lety. Střetávají se v něm skupiny globalistů a antiglobalistů, kteří jsou ale současně bratry, příbuznými. Tím textem jsem se určitým vzdáleným způsobem vyrovnával s s hrou Fridricha Schillera Loupežníci, kterou mám moc rád.

    S rodinou. FOTO archiv

    S rodinou. FOTO archiv

    Vaše žena je skvělou interpretkou vašich her. Píšete přímo pro ni?

    Pro svou ženu jsem napsal několik věcí – Zmrzlinu, Lásky George Washingtona, Hotel Babylon. Píšu pro ni velice rád, a ona ve svých interview říká, že v mých hrách ráda účinkuje. To je ostatně vysvětlitelné, protože nejvíc cen získala právě za role v mých hrách. Rádi spolupracujeme, a velmi často i doma probíráme divadlo a jeho záhady, a navzájem se neustále obohacujeme.

    Prý žijete klidný život bez skandálů. Jak se vám to daří?

    Píšu a o nic jiného se moc nestarám. Kromě toho jsem typicky domácký člověk, což mám asi z dětství. Rodiče byli venkovští učitelé a doma jsme žili velmi rodinným životem. Většinu času jsme trávili společně, užívali jsme si každého dne a radovali se z malých rodinných věcí. A to mně zůstalo. Nemám potřebu se ke všemu vyjadřovat.

    Máte nějaké životní krédo, kterým se řídíte?

    Asi bych to nenazval krédo… Myslím, že šťastní mohou být pouze ti, kteří jsou pracovití. Není nic lepšího než pracovat pro dobré lidi kolem sebe. Řada teologů považuje za největší hřích lenost, protože z lenosti se rodí další hříchy. Takže se ukazuje, že nejlepší je mít kolem sebe lidi, kteří jsou pracovití, pozitivní a dobří, kteří neotravují vzduch kolem vás a nepřinášejí negativní energii. To je moje životní filosofie… Rád se obklopuju pozitivními lidmi.

    Jana Soprová

    FOTO archiv

    FOTO archiv

    Miro Gavran

    Nejznámější chorvatský dramatik se narodil v roce 1961 ve slavonské vsi Gornja Trnava. Vystudoval Divadelní, filmovou a televizní akademii v Záhřebu. Po ukončení studia působil jako dramaturg Divadla ITD v Záhřebu, později jako jeho šéf. Ale především psal. Debutoval v roce 1983 hrou Kreontova Antigona. Od roku 1993 je na volné noze. V roce 2002 založil v Záhřebu vlastní divadlo Gavran Teatar. Jeho díla byla přeložena do 38 jazyků a jeho hry vyšly ve 200 vydáních jak doma tak v zahraničí. Jeho dramata a komedie se hrála ve více než 300 divadlech a vidělo je na tři miliony diváků po celém světě.

    Je jediným žijícím dramatikem v Evropě, který má festival vlastních her. Poprvé se konal na Slovensku v roce 2003, od roku 2013 se koná v Polsku a letos poprvé v Praze. Na Gavran Fest jsou uváděny výhradně jeho hry, jak v původním provedení Gavran Teatar, tak v interpretaci místních souborů. Na letošním festivalu se představily inscenace pražské Komorní činohry a 3D Company. (Připomeňme, že již několik let úspěšně hrají Gavranovy hry Vše o mužích a Vše o ženách ve Studiu Dva.)

    Autor se může pochlubit tím, že jeho hry byly uváděny skutečně po celém světě. Namátkou v Rotterdamu, Washingtonu, Moskvě, Rio de Janeiru, Paříži, Buenos Aires, Waterfordu, Bombaji, Bratislavě, Ljubljaně, Sarajevu, Krakově, Bělehradě, Budapešti, Athénách, Vídni, Sofii, New Yorku, Los Angeles, Rize či Vilniusu. Mezi nejznámější patří Noc bohů, Lásky George Washingtona, Čechov řekl Tolstému sbohem, Muž mé ženy, Pacient doktora Freuda, Zapomeň na Hollywood, Vše o ženách, Hotel Babylon, Loutka, Zmrzlina, nebo Pivo.


    Komentáře k článku: Miro Gavran: Nejhorším hříchem je lenost

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,