Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Michal Isteník: D’Artagnan jako outsider

    Z reproduktorů znějí Beatles, na jevišti se v kulisách oprýskaného smíchovského pavlačáku prohánějí agitační pracovnice i kardinálové v kostýmech z doby Ludvíka XIV. A uprostřed vřavy spřádají sny a touhy mušketýři. Přesněji Athos, Porthos a Aramis ze slavného Dumasova románu, který ve vlastní dramatizaci uvedl na úvod loňské sezony v Městském divadle Brno tvůrčí tandem Hana Burešová a Štěpán Otčenášek.

    Zásluhu na tom, že na první pohled absurdní propojení historického románu s událostmi československé normalizace výborně zafungovalo, měl i Michal Isteník, šestadvacetiletý nováček hereckého souboru. Naprosto totiž naplnil Burešové koncepci, že postava gaskoňského šlechtice d’Artagnana nebude hned od pohledu klasickým romantickým hrdinou, ale spíš outsiderem. Místo vysokého elegána podsaditý venkovan, místo rozvážného šlechtice roztomilý plašoun. Však jsem z toho byl taky před premiérou nešťastný. Kamarádovi Jirkovi Hájkovi jsem psal hysterické esemesky, že to prostě hrát nebudu. Nevěděl jsem si s tím rady – velká gesta, vzletná mluva, romantické ideály.

    Jak ale sám říká, zlom přišel na premiéře. Michal Isteník si totiž roli přizpůsobil. Nedostatek fyzických předpokladů nahradil elánem a bezprostředností. Co se napřed zdálo na překážku, zapůsobilo jako zdroj bezděčné komiky. Isteníkova svébytného d’Artagnana dokonce označil Vladimír Just v recenzi v Literárních novinách za jednoznačný výkon i objev roku.

    Když Michalovi vykládám, jak jsem o přestávce představení zaslechla rozhovor dvou divaček, které se u hereckého obsazení divily, kdo to ten Isteník vlastně je, rozesměje se: Něco podobného jsem zažil na rautu po premiéře. Tam zase někteří chodili a ptali se, kde je ten malej tlustej, co hrál d’Artagnana. Proplítal jsem se mezi nimi a říkal: Nevím, kam zmizel, ale ještě před chvilkou tady byl.

    Nadhled a optimismus získal Michal Isteník už v dětství, kdy jako kluk hodně sportoval. V rodném Novém Strašecí u Rakovníka hrál odmala fotbal, dotáhl to dokonce až do dorostenecké první ligy za Kladno. Jenže v šestnácti přišlo zranění. V té době jsem začal chodit do dramaťáku a taky jsem se přihlásil do amatérského divadla Luna ve Stachově. A samozřejmě jsem jako správný rozervaný mladý umělec psal básně a povídky. Byly to hrozný škváry, dneska se sám sobě směju.

    Další Michalova cesta tak vedla k přijímačkám na pražskou DAMU, kam ho ale dvakrát za sebou nevzali. Strávil proto rok v Ústí nad Labem, kde na Pedagogické fakultě studoval historii a geografii. Herecká škola mu vyšla až napotřetí, kdy se dostal na JAMU do ročníku Oxany Meleshkiny-Smilkové. Začátky studia si užíval naplno, s kamarády poznával Brno, ve kterém nikdy předtím nebyl. Jenže ve druhém ročníku nastal zlom a Michal ještě se spolužákem Jaroslavem Matějkou školu na rok přerušili. Chtěl jsem všeho nechat a vrátit se zpátky do Strašecí. Nakonec jsem zůstal v Brně a zafungovala náhoda – František Derfler si nás i s Jardou obsadil do Tragické historie o doktoru Faustovi.

    V Divadle U stolu si potom Michal Isteník zahrál i v inscenacích Život je sen, Tajbele a její démon nebo v Macbethovi. Do školy se nakonec vrátil a dostudoval v ročníku Aleše Bergmana. V té době už začal částečně koketovat i s další hereckou partou – BURAN TEATREM. Znal jsem je přes kamaráda Honzu Šotkovského ještě z olomoucké Tramtárie. Tehdy jsem tam viděl jejich slavnou čtyřhodinovou inscenaci Tramvaj do stanice Touha a hned jsem věděl, že s těmito lidmi chci dělat divadlo.

    Jak sám přiznává, postupně se jim proto začal „vlichocovat“ do přízně, až ho i s Jardou Matějkou do souboru přijali. Od té doby si v BURANTEATRu zahrál například Karla Maxe v Uhdeho hře Zvěstování aneb Bedřichu, ty jsi anděl, Toma Wingfielda ve Williamsově Skleněném zvěřinci nebo Katuriana v McDonaghově Panu Polštáři. S „burany“ si sedl natolik, že po škole dokonce nechtěl nikam do stálého profesionálního angažmá. Chtěl jsem si najít nějakou práci a jen tak pro radost si hrát v Buranu. Jenže přišla nabídka na Tři mušketýry spojená se vstupem do angažmá v Městském divadle Brno. Ta role mně za to hodně stála, tak jsem se vykašlal na všechny plány a šel do toho. Dodnes nelituji.

    Už druhým rokem tak Michal Isteník úspěšně kloubí práci v domovském Městském divadle s hraním v BURANTEATRu. Vybavený pokorou a chutí pracovat čeká na další herecké nabídky. Hlavně ty divadelní, protože sám přiznává, že před kamerou moc hrát neumí. Jak jsem Michala měla možnost poznat, nepůjde štěstí naproti s ostrými lokty, ale každodenní mravenčí prací.

    Zatím poslední rolí Michala Isteníka byl Čert ve vánoční koláži Betlém. Při ní si u režiséra Zbyňka Srby vyzkoušel i práci asistenta. Před sebou má i další zkoušení v BURANTEATRu, Solaris Stanislawa Lema a Dürrenmattovu černou grotesku Komplic. A stále nesplněnou touhu zahrát si někdy ve verších. Byla by to pro mě výzva. Ve škole jsem se to nenaučil, tak mě to láká.


    Komentáře k článku: Michal Isteník: D’Artagnan jako outsider

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,