Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Met: Rodelinda se vrací s leskem a krásou

    Rodelinda, Regina de’ Longobardi, je název opery Georga Friedricha Händela, německého skladatele (1685–1759), který přijal britské občasnství a strávil velkou část svého života v Anglii, takže někteří Angličané jej  považují za svého skladatele. Rodelinda byla poprvé uvedena v Londýně v roce 1725 a její složitý příběh plný intrik předjímá romantické opery o sto let později. Händel složil nějakých čtyřicet oper, ale až do poměrně nedávné doby byl znám především pro své instrumentální a sborové skladby. Jeho opery zmizely na dvě stě let z repertoáru operních domů,  teprve od 20. letech minulého století se Rodelinda a postupně i další skladatelovy opery začaly objevovat na světových scénách. Nynější inscenace Rodelindy v Met je již druhým „revivalem“ stejné inscenace této opery v režii Stephena Wadsworthe. Původně byla Rodelinda inscenována v roce 2004, a první obnovená premiéra se uskutečnila v roce 2006. Flemingová zpívala titulní roli v obou předchozích verzích, obsazení jiných rolí bylo poněkud odlišné. Jako obvykle uvádíme překlady recenzí z amerického tisku. Kdo si chce přečíst recenzi prvního uvedení z roku 2004 z pera Anthonyho Tommasiniho v New York Times, může tak učinit kliknutím.

    Renée Flemingová v titulní roli Händlovy opery Rodelinda. FOTO KEN HOWARD/MET

    Barokní opera se vrací v obnovené inscenaci, šité na míru Met
    James R. Oestreich (New York Times)

    Inscenace Händelovy Rodelindy, nastudovaná  v Metropolitní opeře roku 2004, byla zařazená do programu především proto, aby v ní mohla zazářit Renée Flemingová, zároveň však velmi přispěla k ustavení barokní opery  jako plnohodnotného žánru Met, tedy nejen ke zpestření jejího programu. Inscenátoři přitom věnovali velkou pozornost dobovému stylu. Je tedy případné, že Met navíc chystá velký antikvární experiment: v poslední den tohoto roku uvede Kouzelný ostrov – pastiš v barokním stylu s hudbou od Händela, Vivaldiho, Rameaua a dalších. Obnovená inscenace Rodelindy je tedy jakousi předehrou k tomuto plánu.

    Za úspěchem inscenace, která se stále vrací na repertoár, není však jen hvězdné charisma Renée Flemingové, ale především režijní um Stephena Wadswortha. Bez kvalitní režie se totiž Rodelinda neobejde.

    Příběh, který byl upraven tak, aby odpovídal víceméně době vzniku opery (tedy roku 1725), se nedá snadno shrnout. Milánského krále Bertarida všichni, včetně jeho ženy Rodalindy, považují za mrtvého. Jeho sestra Edwiga je zasnoubena s Grimaldem. Ten si však teď dělá nárok na Rodelindu, jakož i na trůn. Dále jsou v opeře dva Grimaldovi poradci: půvabný Unolfo, který je věrný Bertaridovi (ví, že král žije) a nenapravitelně zkorumpovaný Garibaldo, jenž nakonec skončí pod ostřím Bertaridova meče.

    Stephanie Blytheová jako Edwiga, Joseph Kaiser v roli Grimalda, Renée Flemingová v hlavní roli a Andreas Scholl jako Bertarido. FOTO KEN HOWARD/MET

    Opera sama sice disponuje dramatickým potenciálem, ale nemá tvárnou strukturu. Flemingová v interview otištěném v programu říká o Rodelindě, že je to „Händelova opera o třiceti áriích a bez ansámblových scén“. Opomíjí tím sice nadherný duet na konci druhého dějství a působivý kvintet na úplném konci, ale mohla by dodat, že árie jsou druhu da capo: sekce A ustupuje sekci B, pak se vrací, avšak proměněna  ornamentálními prvky.

    Wadsworthova výrazná režie posouvá děj dopředu, i když hudba krouží opačným směrem – přesto se ale úplně nevyvaruje rušivých momentů. Například Edwiga, kterou zpívá impozantní mezzosopranistka Stephanie Blytheová, stojí uprostřed jeviště, zatímco Rodelinda míří směrem k vzdálenému výklenku v knihovně paláce (ta se ve scénografii Thomase Lynche rozpíná přes celé jeviště), aby našla knihu pro svého syna Flavia. Kdo by si ale nevšiml Flemingové, i když zrovna na scéně nedělá nic významného?

    Přestože barokní opera má v Met dosud jen krátkou tradici, je to už specializovaný obor, což se odráží v obsazení rolí. Flemingová a Blytheová vystupovaly jako Rodelinda a Edwiga v původní inscenaci a stejné party zpívaly v roce 2006, kdy se inscenace na jeviště Met vrátila poprvé.  Kontratenorista Andreas Scholl, představitel Bertarida, se připojil k souboru v roce 2006. Dirigent Harry Bicket, který řídil operu v roce 2006 (ale nikoli při prvním provedení před sedmi lety), se opět ujímá taktovky.

    V obrovském prostoru Metropolitní opery je těžké vyhnout se kompromisům. Přesto zní orchestr pod Bicketovým vedením jako dobový ansámbl, očistěný od vibrata. Scholl, jenž se na barokní operu specializuje, má nejen skvostný smysl pro lyriku, ale může sloužit i jako ukázkový příklad toho, co se dnes považuje za oprávněné užití vibrata v barokní hudbě: výchozí tón je přímý, stává se postupně hřejivějším pomocí vibrata.

    Scéna z Händelovy Rodelindy. FOTO KEN HOWARD/MET

    Bylo by nepatřičné vyžadovat od pěvkyně kalibru Renée Flemingové, aby uprostřed své kariéry předělala techniku. V důsledku toho docházelo nutně k rozporům mezi děním na jevišti a hrou v orchestřišti. Flemingová malovala své koloraturní výstupy širokými tahy. Nebylo to však na škodu, protože se celou svou bytostí i hlasem naplno vrhla do prudkého dramatického toku.

    Tenorista Joseph Kaiser jako Grimaldo a basbarytonista Šen-jang jako Garibaldo se objevili v inscenaci poprvé. Oba zpívali silnými a neumdlévajícími hlasy. Anglický kontratenorista Iestyn Davies rolí Unolfa v Met debutoval  a úlohy se zhostil svižně, s bohatým a vyrovnaným zpěvem.

    James R. Oestreich: Bringing Back the Baroque in a Revival Tailored to the Met (New York Times, 11. 15. 2011)

    Skvělý ansámbl Met září v báječné motanici Händelovy Rodelindy
    Marion Lignana Rosenberg  (The Classical Review)

    /…/Rodelinda vychází z různých přepracování tragédie Pertharite, roi des Lombards (česky Pertharit) Pierra Corneille, který námět nalezl v raně středověkých kronikách. Je to směs nejrůznějších stylů – francouzského dramatu z doby Grand Siècle, barokní opery a romantické mely po vzoru Il trovatore (Trubadúr). To, co tuto spleť spojuje, jsou rozporuplné pocity a morální imperativy, které drásají postavy a vedou je k velkolepém poezii a zpěvu /…/

    Inscenace Stephena Wadswortha z roku 2004 je skvělá díky opulentním kostýmům Martina Pakledinaze, působivé scény Thomase Lynche, kterou často zaplavují zlaté odstíny lightning designera Petera Kaczorowského. Ani oslnivá spektakulárnost a mimořádné vokální výkony představitelů však nemohly zastřít, že Rodelinda je zdlouhavé představení, které v tomto provedení trvá čtyři hodiny (včetně dvou předlouhých přestávek). Ohromující výprava –  včetně živého koně a ostentativního využívání jevištních zdviží – občas připomínalo Zeffirelliho předimenzované spektákly. Ale Wadsworth zdůrazňoval i lidské stránky Händelovy opery. Dosahuje toho zejména pomocí Rodelindina syna Flavia – němé dětské role, přesvědčivě ztvárněné Moritzem Langem. Křehké dítě ztělesňuje manželskou lásku a legitimitu královského rodu, což je jádrem Händelovy opery.

    Rodelinda stojí a padá s protagonistkou, která zpívá více než čtvrtinu všech dvaceti árií. Renée Flemingová, pro niž Met tuto operu uvedla, ztvárnila roli se svými obvyklými ctnostmi i hříchy. Její hlas už není v nejnižších a nejvyšších polohách tak silný jako kdysi, ale stále si zachovává svou kouzelnou, třpytivou krásu. Sopranistka jej užívá odvážně a s naprostým nasazením. (Tato dáma dovede i trylkovat – na rozdíl od mnoha jiných pěvkyň Met v obdobně květnatých rolích.) Flemingová zpívala s obvyklou božskou jednoduchostí Io t’abbraccio, Rodelindin vysilující duet s Bertaridem. Jinde (zvláště v Ritoma o caro e dolce mio tesoro) se jako obvykle objevovaly nevítané polotóny, skluzy a jiné zlozvyky, které narušují její jinak skvostný hlasový projev.

    Ve zpěvu Andrease Scholla v úloze Bertarida nebyly slyšet žádné nepatřičné tóny. Jeho hlas možná postrádá dostatečnou sílu pro divadlo se čtyřmi tisíci sedadly, zato však disponuje dokonalou krásou a inteligencí, což publikum ocenilo napjatým poslechem i četnými ovacemi. V dnešní době lze najít mnoho skvělých kontratenorů, Scholl však mezi nimi vyniká jak svými plně emotivními a zároveň sametově měkkými vstupy v Dove sei, amato bene,  tak divokou virtuozitou, s jakou proletěl přes Vivi, tiranno, i  klidnou autoritou, díky níž je na jevišti věrohodný ve všech Bertaridových rolích,  jako manžel, otec i král.

    Orchestr Metropolitní opery hrál pod taktovkou Harryho Bicketa skvěle. Vrcholným momentem jeho hry byl okamžik, v němž se orchestr stává ozvěnou vzdechů, proplétajících se Bertaridovým Con rauco mormorio, Händelově nejpůsobivějšímu pastorální tématu. Hudebníci a celý soubor dodali tomuto jinak dlouhému a obtížně uchopitelnému kusu jménem Rodelinda půvabu a jasu.

    Marion Lignana Rosenberg: A terrific cast shines in the glorious tangle of Handel’s Rodelinda (The Classical Review, 15.11,2011)


    Komentáře k článku: Met: Rodelinda se vrací s leskem a krásou

    1. Pavel Trenský

      Avatar

      UPOZORNĚNÍ

      Ačkoli v Pod vložit komentář je uvedeno Jméno a příjmení povinné, můžete místo toho použít pseudonym: fiktivní jméno, zkratku, apod. E-mail zůstává povinný, bez toho počítač nemůže komentář přijmout. Samozřejmě, vaše e-mailová adresa je přísně důvěrná. Vaše anonymlita zůstává zachována.

      Anonymita diskusních příspěvků je světová norma, jíž jsme se zde přizpůsobili.

      03.12.2011 (12.10), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. i.lederer

      Avatar

      Je to těžké uvěřit,
      ale Händel složil 40 oper, které na začátku a v polovině 18. století patřily k nejhranějším, a to zvláště v Londýně, který byl tehdy snad nejdůležitějsím evropským hudebním centrem. Potom úplně zmizely, nejen že je nikdo nehrál, ale téměř nikdo ani nevěděl, že existovaly, a to o až do 20. let minulého století. Proč se tak stalo, je těžko vysvětlit, snadněji je vysvětlit, proč se náhle staly populární. Romantická operní tradice, která převlála přes sto let, se vyčerpala, nových oper bylo málo, a tak se operní ředitelé začali dívat zpátky. Druhý důvod byl, že se objevovalo stále více badatelů-muzikolgů, která nacházeli v archivech zapomenuté skladby. Jeden takový německý badatel objevil v 1920 Rodelindu.

      03.12.2011 (23.05), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. i.lederer

      Avatar

      Rodelinda
      byla napsána pro barokní divadlo s osmi sty diváky. Orchestr se skládá z 40 instrumentalistů – smyčce, dřeva, harpsichord a speciální basová loutna. Metropolitní opera je pětkrát tak velká, ale kupodivu orchestr je i tak dobře slyšet. Nepochybně je to akustikou, ale i tím, že moderní orchestry mají daleko větší dynamický rozsah. Barokní hudba vyžaduje jinou techniku nežli romantická nebo moderní hudba, zvláště smyčce mají znít „drsněji“, tedy bez vibrata. Orchestr Met zachytil v Rodelindě mnoho z barokní hudební idiomatiky, i když ovšem ne tolik jako ansámbl, který se specializuje na tento druh hudby.
      Když chceme mluvit o autenticitě, obsazení pěveckých rolí je problém. V opeře jsou čtyři mužské a dvě ženské role. Avšak v době, kdy Rodelinda byla napsána, dvě mužské role, krále Bertarida a jemu věrného poradce Unulfa, byly pro „alto castrato“, tedy kastráty s hlasy v rozsahu přibližně dnešních mezzosopranistek. Kastrace se konala v této době ještě zákonně v předpubertální době, čímž se zastavil růst hlasivek, zatímco tělo rostlo dále. Kastráti tak disponovali vysokým, ale mohutným hlasem. V dnešní době role napsané pro kastráty převzali kontratenoristé, kteří rozsahem svých hlasů sice zvládnou party svých předchůdců, ale povaha jejich hlasů je určitě dost jiná. V původní inscenaci Rodelindy roli Bertarida zpíval nejslavnější kastrát doby Senesino. Met je Met, a tak v této inscenaci vystupuje nejslavnější kontratenorista naší doby Andreas Scholl. Co je z našeho hlediska pozoruhodné, obě pozitvní mužské postavy v Rodelindě jsou kastráti s vysokými hlasy a obě negativní postavy mají hlubší hlasy. Usurpátor trůnu Grimaldo je tenorista a jeho ničemný pobočník Garibaldo basbarytonista. V pozdější době hrdinské role převzali tenoristé.

      03.12.2011 (23.11), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    4. pit

      Avatar

      Kritik Timesů
      upozorňuje na de capo formu arií Rodalindy, tedy A sekci následuje B sekce a potom A sekce s dávkou ornamentálních prvků. Upozorňuje na pokus režiséra o zpetření toho schématu, který zcela nevyšel. Myslím, že Wadsworth si počíná promyšleneji, než se na první pohled zdá. Snaží se, aby po A se na jevišti něco událo, současně se začátkem B, a opět neco jiného s návratem k A. Dělá to dost systematicky a nevtíravě.

      03.12.2011 (23.49), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    5. m.h.

      Avatar

      Mám velikou úctu k hudebníkům operního orchestru. Met orchestr hrál během tří dnů Händela, Gounoda a Glasse, což je v každém případě naprosto jiná hudba. Málo orchestru to dokáže přesvědčivě zvládnout. Kurt Mazur, který byl šéfem Newyorské filharmonie po témeř deset let, a měl bohatou zkušenost i s evropskými orchestry, řekl, že největším kladem amerických orchestru je právě veliká přizpůsobivost, spočívající ve virtuositě. Podle něho příčinou jsou neobyčejně vysoké požadavky amerických konservatoří. Trénujou každého, jako by to byl sólista, tvrdil. V Rodelindě se to projevilo.

      04.12.2011 (19.35), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,