Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2018

ročník 25
11. 12.–24. 12. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Octomilky, kvasinky a lidé

    Je to pořád to samý, octomilka, kvasinka nebo člověk, do plazmidu vložíš přesně to, co potřebuješ, a máš to tam… žádný náhodný mixování, žádný děti s genetickýma vadama… Takto a podobně nadšeně přednáší, dokonce i doma své návštěvě, ústřední hrdina Levínského hry Dotkni se vesmíru a pokračuj, biochemik Bohumil Plánovský.

    V brněnské inscenaci Dotkni se a pokračuj je „archetyp dottore“ namnožen až jakousi vztahovou řetězovou reakcí a nevynechá ani ženské postavy FOTO JEF KRATOCHVIL

    A očividně nenadšená vědcova manželka Božidara (když Bohumil, tak Božidara) v mužově tirádě ironicky pokračuje: Žádný únavný sex… Jenomže ironie je to poslední, co ve svém plánu zapouzdřený Plánovský chápe: má už dávno své spermie i manželčina vajíčka bezpečně zamražené v Ústavu chemické ekologie. A vědcovu euforii ve čtvrtém dějství, které je vrcholem hry i inscenací v Městském divadle Brno a dříve na Nové scéně Národního divadla, ještě vystupňuje možnost sdělovat národu tyto pravdy skrze obrazovku. Tady už z Bohumila padají veškeré zábrany, tvorba nového člověka je pro něj jen otázkou času, než zmizí nesmyslné etické předpisy – ostatně Číňané už na genetické modifikaci embryí makají. Pokrok nelze zastavit: Není nebezpečné vyrábět lidské mutanty, nebezpečné je zavírat oči před vědeckými poznatky a nadále se množit jak neandrtálci v jeskyních…

    Dottore 21. století

    Náš biochemik nemá nic proti sexu, ale rozhodně jej odmítá jako výrobu potomků pomocí krajně nespolehlivé heuristiky: náhodná spermie oplodní náhodné vajíčko a výsledkem je trestuhodně náhodný mix DNA obou rodičů! A následují orgie vykloubené logiky, jež se vzájemně překříží s jinými vykloubenými logikami, které tvoří vícevrstevnou polyfonii hry. Před sebou tak vlastně máme tradiční postavu Dottora z komedie dell’arte, jenže je to „dottore 21. století“: genetický inženýr. Marně moderátorka rozvášněného biochemika upozorňuje, že vlastně nabádá lidstvo k manipulaci genomů – Bohumil to nadšeně přijímá. Našel prý v genomu různých organismů jisté nezpochybnitelné vzkazy: Sám Bůh, nebo nazývejte našeho Tvůrce jakkoliv, nás žádá, abychom dokončili jeho dílo. Nabádá nás k tomu, abychom zmutovali náš genom, a postoupili tak na vyšší vývojový stupeň.

    V této sekvenci brněnské inscenace Hany Burešové, kdy splašený vědecký rozum už evidentně atakuje hranici šílenství, jindy civilní a lidsky sympatický Petr Štěpán poněkud překvapivě nasazuje (mimochodem velmi nenásilně, protože po smyslu) gestiku i mimiku Adolfa Hitlera. Ano, zahrávání si s embryi podle Prozřetelnosti, to si o takový mrazivý významový zhup přímo říká, to rozhodně není samoúčelný herecký gag. David Matásek (v pražském díle režiséra Jana Friče) neurotika Bohumila v těchto pasážích trochu víc tlumí, navenek je prvoplánově suverénnější, „má to pod kontrolou“, zevnitř však pod koženou slupkou vědeckého predátora z varu vnitřní nejistoty probublávají o to výbušnější erupce. Na Nové scéně jeho výzor i jeho povýtce psychologický způsob herectví daleko víc kontrastují s hravou groteskní nadsázkou, jíž svou droboučkou „ošklivou slečnu“ – Plánovského doktorandku Andělu – vybavila Pavlína Štorková. V Brně naopak ten milostný pár, spojený nakonec osudovou volbou donosit Plánovskému v oddané vagíně jeho vědecký experiment, svým civilním projevem stylově dokonale harmonuje: Anděla Světlany Janotové je skutečně bílým andělem zachráncem bezvýchodné situace vědcovy a dost možná celého ústavu.

    Televizní bizár

    Věda se tu v postavě Plánovského a spol. dostává po přísně racionálních, exaktních a pokrokových kolejích do blízkosti čirého bláznovství. Havarijní situaci vědců ve vrcholné scéně asi nejtrefněji zhodnotí televizní zvukař: Tak to je dobrej bizár. V téže smíchové optice jeví se tu i známí vymítači pavěd ze spolku Sisyfos, reprezentovaní povědomou postavou astrofyzika Jiřího Řehoře a jeho suitou. Zatímco v pražské verzi jej hraje tak trochu proti svému hereckému naturelu Jiří Štěpnička, v Brně je tato laskavá karikatura typově autentickou hereckou kořistí Jana Mazáka. Zprvu amatérský cyklista, jehož helma i antisportovní vizáž dotvářejí znamenitý, jakoby z jednoho kusu vytesaný „broučkovský“ portrét, později, čím víc chce Řehoř v nepadnoucím řeckém rouchu působit velebněji, tím žalostněji dopadá. Takže jeho odpověď Plánovské (v brněnské inscenaci ji hraje Alena Antalová) vyznívá v daném kontextu jako nechtěná autoparodie: Dědkovi už úplně přeskočilo? – Naopak, milá dámo. Já zde zastupuji skeptické, kritické myšle.

    Autor postupuje v duchu dürrenmattovského nejhoršího (tedy dramaticky nejlepšího) možného řešení. Dochází, slovníkem vědců řečeno, k jakési nekontrolované mutagenní řetězové reakci. Po svém skandálním TV vystoupení dostane Bohumil od šéfa padáka, od Řehoře bludný balvan za výzkum šifrovaných božích vzkazů v genomu organismů (Za cenu děkuji, vydražím ji a výtěžek věnuji na stavbu kanálu Dunaj-Odra-Labe) a navrch od Božidary žádost o rozvod. To bortí jeho experiment a prozradí před šéfem i veřejností vědcovo tajemství (Bohouši, ty si tady v ústavu místo regulérní vědy hraješ s vajíčkama svý ženy a oplodňuješ si je tu?). Trapas celého balábile násobí přímý TV přenos. Projekční plátna, zmnožující trapno, jsou neodmyslitelnou součástí inscenace.

    A tak před námi, podobně jako ve hrách Havlových (Vyrozumění, Pokoušení, Asanace) i u Levínského defilují vlastně různé postmoderní variace na starý známý archetyp „učeného hlupáka“. Od šéfa ústavu Dušana (Viktor Skála), přes termitologa Jonáše v podání Aleše Slaniny až po charismatického matematického lingvistu Adama, jenž je v pojetí Igora Ondříčka skutečným Mefistem a hybatelem příběhu. Posledně jmenovaný, někdejší spolužák hlavního hrdiny, pronikne k němu do rodiny, okouzlí jeho citově vyprahlou Božidaru a vnukne nebohému Plánovskému plán luštit šifrované Boží vzkazy v organismech, od octomilek po lidská embrya. Ne náhodou cítí od samého počátku k podivnému Adamovi instinktivní odpor pouze doktorandka Anděla, jejíž láska a obětavost doslova donosit následky Bohumilových experimentů neznají hranic. Její láska je bezmezná stejně, jako je bezmezný odpor k Adamovi: to první je totiž z rodu Markétčiny lásky k Faustovi, to druhé odporem k Mefistovi. Ona jako jediná v něm skutečného ďábla totiž rozpozná.

    Studená sterilnost

    V brněnské inscenaci je již zmíněný „archetyp dottore“ namnožen až jakousi vztahovou řetězovou reakcí a nevynechá ani ženské postavy. Inscenace důsledně zveřejňuje autorovy fantaskní scénické poznámky, ale oproti pražské je jinak až nápadně scénograficky (Tomáš Rusín) i kostýmově (Zuzana Rusínová) oproštěná. Základním akordem je studená, šedobílomodrá sterilnost, nikoli bizarní přeplácanost. O to více si povšimnete významotvorných barevných nuancí (viz například „mefistofelskou“ červeň v modrém kostýmu Adama, červené běžky), jakož i dalších významových akcentů, zejména v promyšleném vedení postav.

    Právě proto, že nejsou vyhastrošeny různými fantaskními úbory a bizarními účesy jako v Praze, mohou si v Brně na příležitostné „dottore v sukních“ častěji zahrát i „laické“ ženské postavy. A tak tu mudruje Plánovského žena Božidara (Antalová je půvabně demagogická a jako „velká sestra“ své mužské okolí s přehledem válcuje) i televizní moderátorka Svatava (Ivana Vaňková přesně vystihuje důvěrnou a veskrze falešnou polohu televizních či rozhlasových moderátorek, které zdatně předstírají fundovanost, vygooglenou pár minut před natáčením). Zdaleka ovšem ne všechny figury vědeckého panoptika jsou v Brně takto čitelně vykreslené jako zmíněné: některé se rozplývají do přibližné, zaměnitelné všeobecnosti (doufejme, že to spraví reprízy). Co už asi reprízy nespraví, je pokles dramatického napětí v posledním dějství, které jestli o něčem vypovídá, pak o tom, že hra pétangue je z dramatického hlediska nekonečná nuda.

    Ukazuje se, a to jak v Brně, tak v Praze, že jedinou šancí je zrychlení tempa a krácení, nikoli režijní a pohybové „přípodotky“ typu cvičenců, tanečnic, jogínů aj. Ale i tak: „brněnskou“ verzi Levínského hry považuji díky invenci Hany Burešové a hereckým výkonům za událost nové sezony. Držím palce, aby ji brněnské publikum „sneslo“ alespoň tak dlouho, jako sneslo vinohradské publikum podobně náročnou Stoppardovu hru Dvojitý agent.

    Městské divadlo Brno – René Levínský: Dotkni se vesmíru a pokračuj. Režie Hana Burešová, dramaturgie Štěpán Otčenášek, scéna Tomáš Rusín, kostýmy Zuzana Štefunková-Rusínová, hudba Petr Hromádka. Premiéra 16. září 2017.


    Komentáře k článku: Octomilky, kvasinky a lidé

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,