Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Martin Čičvák: I když je mi na zvracení, divadlo je pro mě život za odměnu

    Viděl jsem všechny jeho inscenace v Činoherním klubu, v Národním divadle i některé z bratislavské Arény. Přesto jsem nebyl připraven na jeho vodopád slov, v čemž si nezadá s titulním hrdinou své hry Kukura. A už vůbec jsem nečekal, jak se rozepíše při autorizaci. Kompletní rozhovor s Martinem je k dostání na našich webových stránkách, zde předkládám naši redakční verzi.

    Martin Čičvák

    Martin Čičvák s Blankou Bohdanovou a Stanislavem Zindulkou, protagonisty jeho inscenace hry Felixe Mitterera Moje strašidlo FOTO OLEG VOJTÍŠEK

    Četl jsem si váš životopis a chybí mi v něm zmínka o čase mezi dětstvím a absolvováním JAMU. Co se vám vybavuje?

    Vzpomínám si, že jsem v dětství vyhrával recitační soutěže, a díky tomu se dostal do televize, kde jsem pak později v košickém studiu moderoval slovenskou verzi Pionýrské vlaštovky. Hrával jsem i amatérské divadlo, ale protože jsem nedostal hlavní roli, naštvaně jsem si založil vlastní a v šestnácti letech zrežíroval s pěti herci svou verzi Hamleta, kterého jsem pochopitelně i hrál.

    Dětského Hamleta jsem tedy ještě neviděl…

    V šestnácti se už jako děcko necítíte, jste si jistý, že už všechno víte. Maminka mě velmi podporovala a pouštěla do Bratislavy na festival divadelních škol Istropolitana. Na střední škole jsem se setkával s lidmi, s kterými pracuji dodnes: Martin Kubran, Tom Ciller, Rasťo Ballek, Peter Lomnický. Četl jsem knížky, které oni četli, poslouchal a učil se od nich. Při přijímačkách na VŠMU mi ale režisér Vajdička prozradil, že mám nedostačující talent, v Praze se mi smáli, ale režisér Scherhaufer s profesorem Hajdou mě na JAMU přijali okamžitě.

    Bohužel i poslední diskuse na blogu Nadivadlo k Drábkově inscenaci Jedenácté příkázání ve Stavovském je dost poučným příkladem, jak uvažují ti vaši dietní chlebíčkové.

    Čím jste je oslnil?

    Scherhaufera svým scénografickým návrhem k režijní knize Lžidimitrijád. Zeptal se mě, jestli vím, že to je Mejercholdova scéna z Revizora. Ano, ale já jsem ji fakt viděl až včera! A víš, kdo ji dělal?, zeptal se Šery. Ejzenštejn, řekl jsem, a to mu stačilo. Profesor Hajda se mě zas přísně zeptal – a co tady ta dvojka z chování? No, nechodili jsme do školy, trochu jsme vyváděli, opíjeli se, maminka říkala, že mi ta dvojka zničí život… Při přijímačkách naopak zabodovala, vzali nás na režii pět, a skončil jsem sám, ostatní to postupně vzdávali – ten nápor byl opravdu velký.

    Ještě bych se rád vrátil do Košic a k vašemu rodinnému zázemí.

    My jsme učitelská rodina, ale děda byl velký komunistický papaláš, takže jeho potomci žili jako košická rudá aristokracie. Děda už je po smrti, nechť je mu země lehká, já se za něj nestydím, naopak na něj rád vzpomínám, třeba jak kšeftoval s uměním. Ohromný byt v centru měl ověšený obrazy, já jsem tam jako kluk sedával a fascinovaně sledoval, jak děda srážel cenu, a pak na mě spiklenecky zamrkal, když kupec odcházel. Na Slovensku se traduje pohádka o třech bratrech, kterou můj otec a jeho bratři naplňovali: jeden strýc, akademický malíř, co vystavoval v Paříži a New Yorku, se upil k smrti, můj otec také nikdy nevstoupil do strany, zato jeho bratr byl estébák, prostě slovenská společnost v kostce. A děda je všechny chránil svou funkcí. Když přišla revoluce, děda řekl: Tenhle svět už bude jiný a vy se ještě budete divit, jak se budete muset otáčet.

    Juraj Kukura

    Juraj Kukura v titulní úloze inscenace hry Kukura Martina Čičváka FOTO PAVEL NESVADBA

    O Košicích se říkalo, že mají blíže k Praze než k Bratislavě. Jak na ně vzpomínáte?

    Část dětství jsem prožil na vesnici a když jsme se přestěhovali zpátky do Košic, přišly mi jako velkoměsto. Pak mi připadala obrovská Bratislava, potom Brno, nakonec Praha, ale když přijdete do Londýna… V Košicích je jedno hlavní korzo s divadlem a kostelem, objevíte tam obchod, který dodnes nese název Textil. Žádný Benetton nebo GAP, prostě Textil. Polovina naší gymnaziální třídy je pryč, v Americe, ve Švýcarsku. Ale školu jsme si užili, hltali vše, co vycházelo, trumfovali se, kdo má víc načteno. Navíc po Listopadu ožívala silná židovská komunita, má dívka se dokonce rozhodla zůstat v Izraeli. Nebo si vzpomínám, jak v prváku, kdy přišla revoluce, se někdo postavil a řekl profesorovi: Promiňte, ale my nesouhlasíme s vašimi metodami, jak nás učíte. Chudák kantor, přitom velmi dobrý, poctivý zeměpisář, dodnes mi je úzko z toho, jak si to ten spolužák mohl vlastně dovolit.

    Po JAMU jste studoval ještě v Londýně. Jak dlouho?

    Dva semestry v rámci výměny Erasmus. Režíroval jsem se studenty Slečnu Julii, s níž měli úspěch v Edinburghu, a pak i v Londýně svou hru, kterou jsem psal na škole jako zadání pro profesora Srbu bez nějakých ambic, a proto se divím, že ji dodnes někde vytahují a hrají. V Anglii se v podstatě režie nestuduje, režírují většinou „Oxbridge“ lidé, natolik věrní předlohám v duchu zvláštního psychorealismu. Metaforické myšlení, určitá míra abstrakce jim většinou schází. Stačí akurátní, kvalitní herecký výkon. Ale jsou to už léta…

    Na druhou stranu zas všichni píšou divadelní hry…

    To ano. Třeba takový McDonagh. Já si ho rád přečtu, ale jsem ještě raději, že existuje kolega Ondřej Sokol, který se do něj dokáže zamilovat. Pro mě to je jedním přečtením uzavřené, dávám přednost hrám, které nejsou tak pěkně domyšlené, a tím pádem jsou pro mě svou nehotovostí víc vzrušující. Samozřejmě že momentálně jsou v Londýně nejméně tři čtyři divadelní soubory, které umí metaforické divadlo na úrovni, že konkurují německým anebo polským scénám.

    Pochopil jsem, že jste v Londýně se svou hrou uspěl, je to tak?

    Dostali jsme ocenění Critics’ Choice – to je výběr pěti dalších londýnských inscenací, které je třeba vidět. Tantiémy jsem ale všechny kolektivně propil. Tam je kupodivu nemyslitelné, aby někdo objednával rundu pro celý stůl, když pivo stojí tři libry. Třikrát jsem objednal, ke mně se nikdo nepřidal, a tak jsem si nedovezl Škodovku, ale musel si na autobus domů vypůjčit.

    Pojďme k vaší poslední premiéře v Činoherním klubu – Ortonově Klíčové dírce. Na vašich inscenacích mě pokaždé zaujme scénografické řešení. Ta obří freudovská pohovka asi nespadla z nebe?

    Měli jsme s Kamilou Polívkovou dva nápady, a nakonec se rozhodli právě pro pohovku, které se pak vše přizpůsobovalo. Vzdali jsme se feydeauovských dveří i proto, že jsem Feydeaua už před lety zde inscenoval. S Ortonem jsme měli problém, jak přetavit jeho humor, aby nebyl starý, fousatý, asi jako když přijdete na párty, kde se všichni smějí, a vy netušíte čemu. Takže přepsaný jazyk a jedna enormně obrovská pohovka.

    U kočičí bažiny

    Veronika Žilková a Vladimír Kratina v inscenaci hry Mariny Carr U kočičí bažiny (Činoherní Klub) FOTO PAVEL NESVADBA

    Vy jste mě prvně enormně zaujal svou inscenací Misantropa. Terasa a křik racků, což jste později využil v Kupci benátském v Národním divadle…

    To se pletete. V Národním skřehotali rackové, ale v Činoherním klubu křičel páv. Jinak máte pravdu: pýcha té hry potřebovala takovou metaforu, kdy se ti nahoře dívají z výšky na maličké lidi na chodníku pod sebou.

    Tak dobře. Rodinná slavnost, Koza a Moje strašidlo, další vaše inscenace. Pro mě je ve Strašidle určující hra na pilu Petra Kofroně.

    Ano, od začátku jsem věděl, že potřebuji virtuóza pro hru na pilu, jinak tam duchařinu nedostanu. Rodinnou slavností zas prostupuje smích jako ta nejpřirozenější zvuková kulisa. Rodina sedí u stolu a nenechá si ničím zkazit náladu; smějí se, i když je řeč o incestu. V Koze rozhodovalo prostředí kuchyně, které není ve hře předepsané. Aseptické, chromové, Juraj Kukura přece hraje architekta. Viděl jsem tehdy Kozu v Burgtheatru a docela se vyděsil, jak tam sebou házeli o zem a viditelně trpěli – přitom ta hra je postavena na sebezapření obou protagonistů. A proč se to jmenuje – Koza aneb Kdo je Sylvie? Albee si nic nevymýšlel, je to tam zakódované: antický bůh Silvánus je ochráncem přírody a Juraj hraje toho, kdo má na „netknutých lánech“ postavit Město budoucnosti, takže se mu Silvánus zjeví v podobě kozy, tedy zase jen tragifraška s podtextem antické tragédie.

    Když už máte antické asociace – co Veronika Žilková v Kočičí bažině? Neprožívala?

    Fíha. Ne. Jak nad tím přemýšlím, vím, že má několik srdceryvných výkřiků, ale jen když je sama na jevišti. Jakmile vstoupí jiná postava, drží se ironie a sarkasmu ironické ženy ostré jako břitva.

    Jak jste se vlastně seznámili s Jurajem Kukurou?

    To už je snad deset let. Protože o mně slyšel, nebo mu někdo poradil, že je tu nějaký Čičvák, tak mi zavolal. Stejně postupuje dodnes, když se někdo zajímavý objeví.

    Mám pro vaši autorskou inscenaci Kukura velké pochopení, protože když jsme dělali rozhovor s ředitelem bratislavské Arény, měl jsem pocit, že se na mě řítí Niagarské vodopády.

    Pochopitelně – velcí herci jsou monstra. Proto ta ironická paralela – Ritter, Dene, Voss, Minetti, Kukura. A pak ta infantilní reakce divadelních kritiků, kteří nevidí víc, než toho Bernharda tam – jak invenční!

    Zadržte, na to jistě dojde. Mě by ale zajímal impuls k napsání oné hry.

    Ten byl opravdu prozaický. Když jsem ve slovenském Národním divadle obsazoval do Fausta postavu Mefistofela, můj nejmenovaný kolega mi řekl: Ano, já to budu hrát, ale premiéra musí být o týden dříve, protože pak už točím seriál. Samozřejmě, že jsem ho vulgárně poslal někam, ale pak jsem chodil po městě a říkal si, kdo se tady zbláznil. Někdo dostane životní hereckou šanci a on ji zavrhne kvůli seriálu? A tak jsem si sedl k počítači, napsal prvních deset stránek a s třesoucíma rukama je donesl Kukurovi, jestli by to akceptoval. Faktem je, že Slovenské národní divadlo drží při životě všechny televizní seriály, ale to je problém řady divadel, i když se herci tváří, že ne. Od pěti ráno do deseti točí monolog rozvádějící se Jany, pak je dovezou na zkoušku do divadla, kde někteří i spí. Pro mě je opravdu nepochopitelné, když herec bere na stejnou váhu, jestli má hrát Mefistofela, anebo si jít vydělávat do seriálu. Roli Mefistofela jsme s dramaturgem Kubranem nakonec rozdělili mezi muže a ženu, a ono to fungovalo.

    Ivanov

    Dana Černá s Mariánem Labudou v inscenaci Ivanov (Činoherní klub) FOTO PAVEL NESVADBA

    Jak tedy snášíte kritiku, když už jsme téma otevřeli?

    Příšerně. Opravdu hrozně, až je mi z toho fyzicky špatně. Jsem přesvědčen, že recenzenti nemají pokoru uznat, že umění je rovnocenné vědě v tom smyslu, že poznává skutečnost světa, byť jinými prostředky. Tím pádem musí být poctivé a mělo by se tolerovat, že i nepodařený pokus je důležitý stejně jako vědecký experiment.

    Experiment se odehraje beze svědků v laboratoři, zato vaši premiéru Zkrocení zlé ženy ve Zlaté kapličce zažilo pár stovek lidí. Co jí předcházelo?

    Analýza textu, z níž mi vyplynulo, že onu zlou ženu Kateřinu je nutno vyválet v blátě, protože její okolí, potažmo společnost na to čeká, jak ta sebevědomá, nesnesitelně krásná, perfektní žena bude pokořena asi jako úžasná Nicol Kidman v Trierově filmu Dogville. Hledal jsem dlouho tuto dokonalou ženu, až jsem přišel na to, že jí je Vojta Dyk. A tak jsem mu volal i s tím, že by Saša Rašilov hrál Biancu, protože to v zásadě je maskulinní hra, taková fotbalová šatna; i Michal Dočekal jako šéf s tím souhlasil, jenomže kluci dali mezitím výpověď a Michal řekl – Vidíš, Múzy nejsou tvé koncepci nakloněny. Tak vyměňme hru, já si ji bez toho mužskýho násilí neumím představit, bránil jsem se. Nakonec se zamilujete do nového „outfitu“ dvou alternujících holek a netušíte, že jste v sobě udělal kompromis, který vám ti vaši kolegové s gustem omlátí o hlavu.

    Neházejte nás do jednoho pytle. Co vás na divadelní kritice štve nejvíc?

    Debaty kritiků jsou pro mě na úrovni střední školy: proč v Kukurovi exhumuji Thomase Bernharda? Proč si troufnu vypůjčit a použít jeho mustr a napsat sebeironickou parafrázi, jakkoli Bernharda i Kukuru štvou jiné věci. Bernharda jsem režíroval hned po škole v Košicích, pak když jsem nastoupil do brněnské Mahenky, vybral jsem si jeho Immanuela Kanta. Bernhardovské období mám už za sebou, pořád si ho čtu, ale nemyslím si, že bych jeho hry inscenoval znovu a zda by mohly dnes znamenat to, co v době svého vzniku.

    Tak trochu odvádíte řeč, ne?

    Vůbec ne. Tak si to poslechněte. Váš kolega Mikulka napsal velice tendenční recenzi na Andorru ve vinohradském divadle a vzal si na paškál herecký výkon Václava Vydry s tím, že herec, který hraje v Kameňáku, nemůže přece zahrát tragickou roli! Tak já vám něco řeknu! Málokdy jsem se setkal s tak talentovaným a tvárným hercem, který má dar absolutní autenticity! Kdo o tom rozhodne, jestli to tak je? Tak já říkám – omyl, pane Mikulko, sakramentsky se pletete; Kameňák jsem pravda neviděl, takže mi toto fundované srovnání chybí.

    Jestli vás to uklidní, podpořím vás. Frischova Andorra je pro mě čistá, jímavá inscenace a Vydrův výkon je silný. Že ho jistý druh recenzentů, kterým říkám dietní chlebíčky, nerozpoznají, není problém celé kritické obce…

    Děkuji, bohužel i poslední diskuse na blogu Nadivadlo k Drábkově inscenaci Jedenácté příkázání ve Stavovském je dost poučným příkladem, jak uvažují ti vaši dietní chlebíčkové: prý infantilní, besídkovský humor, jako by pod inscenací nebylo podepsáno na padesát lidí s nemalým intelektuálním vkladem.

    V rozhovoru před premiérou Fausta v SND jste říkal, že bez metafyziky se nedá dělat žádné divadlo. Kolik metafyziky jste objevil v cynické komedii Klíčovou dírkou?

    Jistěže i komedie mají své metafyzické podtexty. Orton pouští ven démona, trošinku se vyvenčit, to jsme během zkoušek stačili taky. Mně úplně postačí, když člověk, který jde z představení, jen tak z plezíru, ne z nasranosti, kopne do popelnice.

    Rozumím. Režíroval jste v Košicích, Brně, Londýně, Praze, Bratislavě, ve Slovinsku, teď zkoušíte ve Vídni. Je divadlo a jeho publikum všude stejné, jak si aspoň myslím?

    Víte – vlastně ani ne. Všechno je jiné. Nebo se měním já, podle toho, kde právě jsem. V každém divadle jsme s kolegy dospěli do jiné fáze uvolnění, k jinému stádiu svobody. Nejvíce se asi troufám v Aréně, kde se ode mne troufalost i očekává. Činoherní klub nese virus toho nejkultivovanějšího konzervativismu, kterým se oddaně necháváme nakazit. V bratislavském Národním jsem pravidelně pracoval deset let, Faustem se náš společný divadelní jazyk jaksi ustálil, teď budu hledat inspiraci jinde, třeba se stejnými herci, ale na půdě Arény s věrností k projetku, bez zahýbání s televizí. S napětím očekávám, kam nás dovede další společná práce ve vinohradském divadle. Do Vídně jsem šel zkoušet Jelinekovou s velkým strachem a dnes mi to přijde jako přirozenost – co také jiného zkoušet ve Vídni. Stejně ale říkám, že život u divadla je za odměnu. Možná jsme v minulých životech museli trpět někde v gulagu, abychom získali takový dar – trávit čas přemýšlením nad úžasnou literaturou a pak ještě od deseti do dvou prožít při zkoušce čas ve skvělé společnosti. Život za odměnu – i když zrovna včera, v den premiéry, jsem od rána zvracel, jak mi bylo od nervů zle, ale i tak jsem hercům říkal, vidíte, život za odměnu…

    Zkrocení zlé ženy

    Igor Bareš, Lucie Žáčková a Jiří Štěpnička v inscenaci Národního divadla Zkrocení zlé ženy FOTO PAVEL NESVADBA

    Provovýstupy

    Jeho inscenace v Mahenově činohře byly poslední velkorysé divadlo v této instituci. A divadlo v tom smyslu, že na prvním místě bylo zdolání vrcholu. Divadlo totiž spočívá v tom, že sledujeme horolezce při prvovýstupu severní stěnou bez jištění. Je to autorsko-režisérské dobrodružství.

    Od té doby jsem byl svědkem několika prvovýstupů – Leonce a Lena, Faust, Pohádky tisíce a jedné noci, naposledy Andorra. Tituly většinou literární, někdy na hranici přílišné dobové poetiky. Vždy šlo o vzrušující přetavování slova v absolutní divadelní tvar.

    Osobně přiznávám, že nejzábavnější prvovýstupy se odehrávaly v souvislosti s tzv. divadlem trapnosti. Všichni si občas čteme ve statích Antonina Artauda o divadle krutosti. Zde se však zrodila v osobě Martina osobnost nastolující „divadlo trapnosti“. Stojící herec u mikrofonu a nic. Mohlo by to být Divadlo Viola, ale v kontextu divadelního představení náhle slovo, tělo, vnitřní pocit přesmykává se do absolutní divadelnosti. Tři děvčata na scéně Národního divadla a hra s maňáskem, proměna kozy jako na divadle Járy Cimrmana, malování do písku jako základní scénografický prvek, domek viklající se podle toho, na jakou stranu herec přejde… Vždy jde o prostředky nepatřičné do „velkého divadla“ svou „malostí“, „ubohostí“.

    Divadlo v tomto pojetí se ale vrací ke svému původu – inscenovat slovo tak, aby se stalo činným.

    Není pak vlastně nejsilnější, když vám herec na velké scéně převypráví svůj životní příběh? Bez jakýchkoliv jevištních metafor, složitých mizan­scén, „zajímavých“ situací, provokativních „výkladů“?

    Bohužel tento humor českému národu příliš blízký není, český národ má raději dělat z prdu kuličku. Ne z kuličky prd.

    Petr Kofroň


    Komentáře k článku: Martin Čičvák: I když je mi na zvracení, divadlo je pro mě život za odměnu

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,