Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2020

ročník 28
17. 3.–30. 3. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Marek Němec: Vyhoření talentovaných lidí je velké memento

    Není nad to, když si člověk doplní své divácké mezery. Marka Němce jsem znal jen z Divadla v Dlouhé a dosti neskromně si říkal, že by to pro rozhovor mohlo stačit. Pletl jsem se a díky pozvání navštívil nový holešovický divadelní prostor Jatka78, kde hostoval ústecký Činoherák se starší inscenací Klub rváčů. Podobně jsem se vypravil na inscenaci Běsi Spolku Kašpar v Divadle v Celetné. Pochopil jsem, že Marek je opravdu mimořádně všestranný a také neutahatelný. Rozhovor jsme natáčeli v noci po takřka čtyřhodinovém představení. Jestli jeden z nás začal pociťovat únavu, tak Marek to nebyl.

    Marek Němec, Mnoho povyku pro nic

    Jako Benedikt v inscenaci Mnoho povyku pro nic (Divadlo v Dlouhé, režie Hana Burešová, premiéra 2014) FOTO MARTIN ŠPELDA

    Vím jedině to, že pocházíte z Chebu a že jste studoval stavební průmyslovku, ale jak jste se potkal s divadlem? V rodině?

    Maminka se věnuje účetnictví a ekonomii, táta je stavař, potažmo architekt, jediná babička byla líznutá divadlem. V padesátých letech studovala na DAMU cosi jako výchovnou dramatiku a pak v chebské lidušce v dramaťáku učila děti. K divadlu jsem se dostal tak, že jsem chtěl odejít z Chebu do Prahy.

    Co vám v Chebu chybělo? Krásné náměstí…

    To je ale tak pomalu všechno. Mně se stalo, že jsem během puberty prošel všemožnými subkulturami, skateboard, rokáč i diskotéky, šachový klub i pokusy o sporty. Prostě jsem tíhnul k anonymitě velkého města, a protože jsme do Prahy jezdívali za tátovou sestrou, tak mi to tady učarovalo. Jistě i díky tomu, že mám k architektuře vztah.

    Jak moc osobní?

    Jednak to mám v rodině, pak si ale opravdu myslím, že prostředí člověka hodně určuje, přinejmenším jeho duševní rozpoložení. Jeden čas jsme bydleli v Čakovicích, které mají krásný kostel, ale jdete domů scenériemi, které duši moc nepotěší; když jsme se přestěhovali na Smíchov a já začal chodit do centra přes Kampu a Karlův most, to si duše výskala. Do Prahy jsem se chtěl původně hlásit na architekturu, ale protože tam probíhaly přijímačky později než na DAMU, kam mě vzali, tak už jsem zůstal.

    Co vám ještě na Chebu vadilo? V jednom rozhovoru jste říkal, že jste takový Sudeťák.

    No právě. Jako dítě si pamatuji kavárny a restaurace s ruskými nápisy, a pak přišel ’89 a já si zas bral jídelní lístek a hledal tam svou zmrzlinu, a zas to bylo německy. Už tehdy mi to bylo nepříjemné, jak se moje město takhle promiskuitně proměňuje. To se jistě týká i Prahy, ale nebije to tolik do očí.

    Marek Němec, Klub rváčů

    S Janem Plouharem v inscenaci Klub rváčů (Činoherní studio Ústí nad Labem, režie Filip Nuckolls, premiéra 2014) FOTO JAN DVOŘÁK

    Moji hrdinové

    Jaký byl váš dětský literární nebo filmový hrdina?

    Hodně rád jsem měl Vinnetoua, zvláště ve spojení s jeho bílým bratrem, oba dohromady jsou jako jedna duše, jedno tělo, to jsem jim záviděl. Pak jsem obdivoval Jeana-Clauda Van Damma…

    Toho filmového bijce?

    Ano, to byly přímo hrdinské opusy. Ale abych zamířil do našich vod, jako kluk jsem měl rád hereckého kluka Tomáše Holého. Dneska si říkám, že jsem měl dobrý vkus, protože on byl mimořádný talent. Ve svých patnácti, abych se přiznal, jsem hltal Goethovo Utrpení mladého Werthera.

    Jak jste se k němu dostal? Povinná četba?

    Ne, ale šachový klub sdružoval vzdělanější skupenství lidí, tam se o knihách mluvilo. Patrně jsem jako každý v pubertě ulítával na představě vlastního pohřbu, ale rozhodně jsem v té době nebyl nějak intelektuálně založený, to až s příchodem do Prahy jsem se probudil a začal nasávat atmosféru; klima ve škole bylo inspirativní.

    Zastavme se ještě u vašich hrdinů. Velmi zjednodušeně řečeno, viděl bych spojnici mezi Vinnetouem a D’Artagnanem, kterého představujete v inscenaci Divadla v Dlouhé, mezi Van Dammem a postavou z Klubu rváčů Činoherního studia, i mezi Holým a vašim moderováním televizních pořadů pro děti. Co ale ten Werther, kterého jste nedávno dramatizoval a režíroval?

    Na co se vlastně ptáte?

    Na téma sebevraždy, což je chvíli po představení Běsů, kde hrajete sebevraha Kirilova, nabíledni. Měl jste své „sebevražedné“ údobí?

    To přímo ne, na převisu jsem naštěstí nevisel. Měl jsem ale po dvacítce krušné životní období, kdy jsem si hrábl na dno. Říká se přece, že první láska by měla pořádně bolet, ne? Nebyl jsem schopen udělat krok, ležel v posteli jako žok, a tak jsem do sebe lupal nějaké prášky, možná jen placebo, abych se mohl postavit na nohy a večer dojít na jeviště. Tehdy si mého bezprizorného stavu povšimla dramaturgyně Johana Součková a režisér Filip Nuckolls a nabídli mi práci v Činoherním studiu. Ve slabé chvilce jsem si řekl, že to zvládnu, a že si teda k Divadlu v Celetné přiberu ještě Ústí. Zahltil jsem se prací a pět let pendloval mezi Prahou a Ústím, což nepovažuji za úplně optimální stav.

    Nestíhal jste?

    Fyzicky ano, ale mořil jsem se tím psychicky, protože jsem po zkoušení pokaždé musel odjet, a tím jsem se připravoval o sdílenou přítomnost a zkušenost s ostatními. Nemohl jsem chodit na večírky nebo na výlety; přijdu do divadla, někdo řekne třeba: ta veverka!, všichni se smějí, a já nevím čemu a proč.

    To si umím představit, protože ústecký Činoherák byl od počátku proslulý svým životem v permanentní zkoušce.

    V Ústí se sice různé party střídaly, ale ten komunitní model tam zůstával, plus určitý způsob sveřepé práce. Ale přejížděl jsem, nejprve vlakem, a když člověk nestíhal, tak autem. Valil jsem se třeba rychlostí sto osmdesát, na hranici smrti, abych dojel včas na Tři sestry. Jenomže přišlo dvanáct diváků, šnajdrovalo se a jeli jsme zpátky domů. Naštěstí se to po roce změnilo a diváci začali chodit. Myslím, že právě Klub rváčů prolomil ledy, jak vůči sympatiím diváků, tak i dovnitř souboru tím, že hrají i technici, kteří napřed postaví scénu, pak na jevišti dostanou do dršťky, a po děkovačce zas bourají. To je, myslím, obdivuhodné. Prostě došlo k tomu, čemu říkám „zacvaknutí“.

    Mimochodem, vy jste něco od Chucka Palahniuka, autora Klubu rváčů, četl?

    Asi čtyři knížky…

    Panebože, vy jste ale statečný čtenář! Vy na něj máte žaludek?

    Mám, respektive mi to nevadí, i když tu poslední jsem dočíst nedokázal. Mně přijde bolestivější třeba Michel Houellebecq, přestože jde také o výsměch tak pekelný, až je krásný.

    Proč myslíte, že se inscenace Rváčů chytla tak, že se hraje dodnes?

    Bude to nejspíš energií příběhu, jemuž jsme rozuměli my i lidé z Ústí. Představte si, že člověk maká jako šroub, ale nezasloužený komfort patří těm, co kradou. Kromě nasranosti na dobu ale lidé oceňují i to, že ti kluci jsou vlastně hrozně vtipní, pohybujeme se na hraně. Anebo si představte zabezpečený život padesátníků, co už jen uhrabují své zenové zahrádky, žijí za sklem a náhle tu je pokus o průnik někam, kde člověk může riskovat rvačky a přijímat rány. Svět se také tváří strašně přátelsky, půjčit si můžete na cokoliv, lidi jsou prima, ale zkuste nezaplatit jednu splátku. Každý mladý člověk má, myslím, v sobě anarchistický náboj, teď jde jen o to, kam jej to v životě vystřelí.

    Anarchistických mladíků v Běsech bylo dnes plné jeviště. Smím se zeptat na vaše politické preference?

    Můj politický názor nemá nic společného s Běsy nebo s Klubem rváčů, respektive souvisí jen do momentu spravedlivého rozhořčení. U Běsů jsem ale nejvíc oceňoval onen názorně předvedený mechanismus, jak získávat lidi na svou stranu. Osobně se považuji za pravicového voliče, ale dával jsem hlas zeleným, než vlezli do koaliční vlády. Pro mě představují pro společnost zdravou iniciativu, ale nemají zde zatím tradici.

    Dokážete odhadnout, jak to po volbách dopadne v Ústí nad Labem?

    Nevím, jak budou rychlí. Ani nevím, čeho se ústečtí radní tak báli, když do Činoheráku nechodili. Nejspíš se začali domnívat, že jsme nějaká levičácká jednotka, a měli strach, že k nám chodí mladí, inteligentní diváci, a tak se tam kumulují tendence proti nim. Kdyby si dali schůzku s ředitelem a řekli, už jste tu devět let, tady máte dvanáct milionů na svou poslední sezonu, zakončete to důstojně a předejte dál, nikdo neřekne ani popel. Jenomže ten zákulisní podraz byl jenom trapný, člověk má pocit, že se ocitl zpátky v klukovském světě, akorát že ty děti používají dospělé zbraně. Nejsmutnější ale bude, když se nakonec ukáže, že šlo především o barák divadla ve Varšavské 747.

    Která inscenace s vaší hereckou účastí byla obdobně úspěšná jako Klub rváčů?

    Například Benefice aneb Zachraňte svého Afričana, kterou také hrajeme pořád. Dost jsme si text upravili a rozhodli se jít cestou formanovské poetiky čili jsme z herců udělali ještě o něco větší naivky, ale s tím srdíčkem na dlani. Ne, že bychom se jim jenom vysmívali, ale zjistili jsme, že ty šílenosti budou uvěřitelnější, když necháme vstoupit dialekt, v němž už to nezní tak krutě. Pro konzervativního diváka možná překračujeme hranici vkusu, ale diváci řvou smíchy a my si tu rozvolněnou formu díky režiséru Filipovi užíváme.

    Udělejme střih. Jak probíhá vaše spolupráce s Hanou Burešovou a Divadlem v Dlouhé?

    Nejprve byl Marivauxův Experiment a po inscenaci Polední úděl přišla dokonce nabídka na angažmá, které si považuji, ale ještě více toho, že jsem ji nemusel přijmout. Posílen zkušeností z Ústí jsem věděl, že když člověk nemůže sloužit stoprocentně, tedy včetně záskoků a podobně, tak nemá právo. Jak by se na mě staří bardi asi koukali, že přijde mladá posila a nemůže nic zachránit, protože hraje ještě jinde? Zůstalo to na trvalejší spolupráci, a toho si opravdu moc vážím.

    Dohráváte v Činoheráku, pendlujete mezi Celetnou a Dlouhou, což je pár set metrů, ale do toho sám režírujete a učíte. Úžasné. Mě by ale teď zajímalo, jak vnímáte rozdíl mezi volnou nohou u Kašpara a hostováním v Dlouhé?

    Řekl bych, že divadelníci tuší, v jakých rozbouřených finančních vlnách Kašpar plave, nahoru dolů. Bývaly časy, kdy jsem si třináct měsíců nepřišel pro plat, aby mohli dostat jiní. Momentálně se situace stabilizovala, ale kdo ví, co bude zítra. Všichni víme, že Kašpar se objevil a zanikne s osobou Jakuba Špalka; člověk jej může kritizovat, ale zároveň jako Dona Quijota milovat. Jen díky němu Kašpar stále hraje. Rozdíl? Například v technickém zázemí. V Dlouhé jede jako dobře promazaný stroj, v Celetné býval plebejský chaos. Takže z tohoto pohledu jsem si do Dlouhé chodíval odpočinout a tím víc si uvědomoval, jak je technická složka důležitá: jak byste asi hrál potmě? V Kašparu se cítím mezi lidmi, co museli projít tím finančně existen­čním martyriem, dobře, to nás spojilo. Způsob práce je diametrálně odlišný. Hana Burešová je člověk, který se snaží vyložit téma, Jakub chce hlavně zkoušet, protože nemá žádnou závratnou koncepci. A je na to v zásadě sám, jako holka pro všechno, protože Filip Nuckolls se rozhodl zasvětit život Činoheráku v Ústí. Jestli opustit potápějící se loď, anebo zůstat a s hrdostí se utopit, to si zaslouží velké uznání.

    Ta dnešní inscenace Běsů je sice co do hereckého nasazení úctyhodná, přesto je zjevné, že se nejedná o výkon sehraného souboru.

    Myslím, že gro souboru drží, ale ti ostatní orbitují ještě na jiných drahách, takže to může působit trochu nesourodě. Na druhou stranu jde pokaždé o nějakou společnou energii, kdy i ti nesourodí mají šanci dorovnávat. Základem jsou ale stejně finance: když se musely inscenovat komornější hry pro tři, čtyři herce, tak se zákonitě nemohl celý soubor setkávat. I tak máme inscenaci Běsů moc rádi, protože je doslova vyrýpnutá ze země; režisér věděl, o čem ji hrát.

    Myslím, že jste mezi těmito třemi divadly a jejich režiséry zkušenostně otlučený jako biliárová koule. Jaký jste ale vy sám?

    Mám se charakterizovat? Jsem dost racionálně založená bytost a současně melancholicky naladěný, což se vylučuje jen zdánlivě. Řekl bych, že umím řešit konflikty, trochu jako právě Jakub Špalek, který dokáže s chladnou hlavou vyřešit jakýkoli průser a fermanový rébus. Na druhou stranu žiju s permanentním pocitem přítomnosti věcí mezi nebem a zemí. Jinak se nepovažuji za nijak výjimečného, spíš mě určité věci baví.

    Marek Němec, Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi

    S Martinem Hofmannem v inscenaci Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi (Spolek Kašpar v Divadle v Celetné, režie Filip Nuckolls, premiéra 2012) FOTO ARCHIV DIVADLA

    Terapeutické drápy

    Jaké třeba?

    Například už ve škole jsem se sčuchnul s lidmi z výchovné dramatiky a zabýval se s nimi terapií a cvičením, kam docházeli lidé s poruchou identity, třeba kluci v ženském těle mluvící vysokými hlásky, kteří nebyli schopni přijmout svoje já. Tehdy jsem si uvědomil, že divadlo může mít i širší chapadla, že dokáže roztáhnout své drápy a účinně pomáhat. Ten zájem nespadl z nebe, přiznávám, že v tom hrálo svou roli i to, že jsem tenkrát dostal od di­vad­la docela na frak.

    Povídejte.

    Už je to dávno, takže se mi o tom mluví lehce. Ve druháku jsem dostal nabídku hostování do Národního divadla, kterou mi dohodila naše pedagožka na DAMU, no, a já jsem všechny zklamal, když jsem měsíc před premiérou řekl, promiňte, na shledanou.

    O co šlo konkrétně?

    Měl jsem hrát Sebastiana ve Večeru tříkrálovém v režii Enikő Eszenyiové, která jako režírující herečka hodně předehrávala a byla dost direktivní. Vůbec jsem ale nechápal to prostředí; myslím si o sobě, že jsem dost slušně vychovaný člověk, minimálně pozdravím, a v Národním mě míjely takové homole, které vůbec nekomunikovaly. Tenkrát jsem chodil po škole jako zplihlej baset, byť mě někteří spolužáci plácali po ramenou, že jsem dal vale Enikő. Tehdy jsem začal hledat ještě jiný smysl divadla a díky lidem kolem sdružení Citadela se mi obzory rozšířily.

    Zajímalo by mě, jak s tím vším souvisejí vaše režijní ambice? Je ve vás ukrytý pedagog anebo architekt?

    Prvotní je můj pocit nevyužitého uměleckého potenciálu. Až druhotná je má vlastní zvědavost, kdy brousím při hledání spíše kolem neprověřených dramatických textů, které by stály za inscenování. Myslím, že za onu zvídavost vděčím i Haně Burešové a Štěpánu Otčenáškovi, kteří umí přijít s látkou, která je sice krokem do tmy, ale stejně všechny překvapí. Přesto je pro mě nejdůležitější vyhledávání témat pro konkrétní herce, v nichž cítím strunu, jaká by nečekaně zadrnčela. Protože vyhoření talentovaných lidí, kteří si jenom nekonvenovali s režiséry ve svém di­vad­le, je pro mě hrozné memento, jak promarnit nejlepší roky života.

    Jaké jsou oblíbené inscenace vašich rodičů, když už vyrazí do Prahy?

    Mají rádi Mušketýry v Dlouhé, ale speciálně mojí mámě se líbí i Klub rváčů, a když jsme mluvili o mých režiích, tak i Terminus v Celetné. Abych se přiznal, já vlastně nevím, jak dlouho budu divadlo dělat jako herec. Mám k herectví ambivalentní vztah. Mám ho velmi rád, zároveň ale nepotřebuji lézt na jeviště za každou cenu. Někdy se i stydím i bojím, když budu přehánět. Stále více mi vyhovuje zůstávat v pozadí jako režisér. A když najdu látku, kterou považuji za důležitou, jsem šťastný.

    Doufám, že rozumím tomu, že divadlo lze vykládat a používat různými způsoby. Myslíte si, že ona zkušenost z DAMU byla pro vás určující?

    Rozhodně. Objevil jsem pro sebe možnost používat divadlo i jiným způsobem, než jsem byl zvyklý. Řekněme, jako terapeutický nástroj. Například – když si herec stěžuje, že nemá práci, jakou by chtěl, tak mu můžete nabídnout takovou, kdy se jeho duše aspoň na chvíli zahojí. Pro mě osobně je podstatné, že divadlo není jenom nějaké hraní, ale že může mít velice přímý a užitečný efekt. Jestli jsme mluvili o nějakých krizích a mém osobním průšvihu, tak jsem dneska rád, že jsem prozřel natolik, že vím, jak svou cestu mohu realizovat.

    Marek Němec, Polední úděl

    S Helenou Dvořákovou v inscenaci Polední úděl (Divadlo v Dlouhé, režie Hana Burešová, premiéra 2011) FOTO MARTIN ŠPELDA

    Náš Marek odjinud

    Poprvé jsem Marka viděla jako studenta DAMU na klauzurách; vyčouhlý mládenec hustých černých vlasů nad lehce zachmuřeným čelem a poněkud cyranovským nosem, který ho bezpečně přenáší z kategorie „libasů“ do kategorie přemýšlivých smělců. Energie, inteligence, hravost a jakési bláznivé nadšení či posedlost – byly mé hlavní dojmy z jeho výkonu i celé osobnosti. Tehdy, ve druhém ročníku jeho studia, jsme ho do divadla ještě vzít nemohli, později nebyla příležitost a Marek odešel do angažmá v Ústí, kde srdcem pevně zakořenil. V roce 2007 nabídkou k hostování v Dlouhé zhrdl – potřásaje zachmuřeně kšticí s hamletovskou urputností tvrdil, že vlastně neví, jestli chce být hercem, že ho zajímají spíš „vlastní projekty“, po roce pak, trochu experimentálně, přijal v Dlouhé roli v Marivauxově Experimentu. Stále dojížděje do Ústí, začal spolupracovat i s Kašpary – hubený jako lunt, ale pořád plný nakažlivé energie a zarputilé touhy dobrat se podstaty, jak ukázal i v další své práci v Dlouhé na Poledním údělu a Třech mušketýrech. Mezitím založil rodinu, začal učit na DAMU, točit v televizi a uskutečňovat konečně i „vlastní projekty“ (jeho inscenaci Terminus v Celetné doporučuji všem!). Pořád na roztrhání, už náš, a přece pořád odjinud. Po Benediktovi v Shakespearově Mnoho povyku pro nic v loňské sezoně v Dlouhé ho v té letošní čeká v Klímově Lidské tragikomedii role jménem Odjinud.

    …Procházím pod jevištěm, abych se vydrápala na detašované stanoviště zvukaře v Poledním údělu, a zahlédnu vždy v temnu forbínové „kapsy“ Marka-Mesu jako stříbrnou třtinu, tenkou, napnutou ocelovou strunu; upnutý v holubičí šedi dlouhého kabátku, uškrcený v bílém kolárku a s kloboučkem jako motýl Emanuel, takřka se chvěje celý zjitřený soustředěním a připravený vzlétnout – letmo si pokyneme a potkáme se zas po „doletu“, kdy proti mně, lehce zbrocený, nikdy však zborcený, třeští tázavé oči: Tak co, dotkli jsme se aspoň trošku něčeho???

    Hana Burešová


    Komentáře k článku: Marek Němec: Vyhoření talentovaných lidí je velké memento

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,