Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Maminka, režisér a divadelní kritik mají vždycky pravdu aneb Hommage à Eva Herrmannová

    Maminka má vždycky pravdu proto, že je maminka. Režisér a divadelní kritik mají vždycky pravdu proto, že pravda v umění neexistuje. Existuje pouze umělecký názor, vkus vytříbený nebo nevytříbený, vším možným ovlivnitelný estetický soud, jak výstižně říkali strukturalisté, který nemůže být ani pravdivý, ani nepravdivý! Není faktem, ale argumentem. Záleží na jeho zdůvodnění, tedy na tom, jak je napsán, ale také na tom, jak ho kdo čte. Případně chce číst, pokud s ním nesouhlasí. Estetické cítění je jedním z hlavních nositelů identity každého člověka, a pokud ho někdo zpochybní, svlékne naše Já do naha. Proto v těch sporech jde o život, někdy doslova, proto se jde nevybíravě oponentovi po krku – ukazuje se, jak je neschopný, nevzdělaný, zamindrákovaný a navíc ošklivý. Můžeme se nad tím moralistně pohoršovat, ale to je tak všechno, co s tím můžeme dělat.

    Ostré polemiky o umění, nejčastěji mezi umělci a uměleckými kritiky, i jejich agresivita, jsou tedy dány z podstaty věci a existují odedávna. Ale když se na facebookové stránce opery Národního divadla nazývají oponenti debily a kretény, myslím, že není něco v pořádku.

    Zemřela Eva Herrmannová, celý život zkoumala možnosti operního inscenování. Dá se říct, že spoluprací s Walterem Felsensteinem se v polovině šedesátých let ocitla u zrodu dodnes platné operní režie coby ústředního autorského subjektu operní inscenace. Dlouhá léta nabízela, myslím, větší rozhled po operním světě, než jaký máme v době internetu a sociálních sítí. Psala o dramaturgických a inscenačních inovacích. Nevím, nakolik ji tehdejší tvůrci četli, obávám se, že dnešní praktikové by si nad nepraktickou teoretičkou a kritičkou povýšeně odfrkli – co nám, kteří opravdu režírujeme, dirigujeme a zpíváme, bude říkat o umění někdo od pera?

    Když se v roce 1991 stala šéfkou opery Národního divadla, začaly se dít věci. Přizvala k režii Mozartova Dona Giovanniho tehdy u nás neznámého Davida Radoka. Také německého režiséra Franze Wintera – to bylo nevole v souboru, když nechal pěvce na holém pódiu sehrát Čajkovského Eugena Oněgina, v němž Olga po Lenského smrti propadla alkoholu a Oněgin se v poslední scéně na Taťánu sápal se spuštěnými kalhotami. Když Pavel Šmok roztančil Prodanou nevěstu. Když Jozef Bednárik stvořil nadčasový prostor příběhu Romea a Julie, v němž mrtví v bílém odjížděli výtahem do posledního patra obří budovy, v patře pod nimi se měšťák Capulet díval na televizi a úplně dole v garážích se vraždily dva rody podněcované tanečními postavami Nenávisti rodu Monteků a Hněvu rodu Capuletů – kolikrát se to později opisovalo v operních i muzikálových produkcích. Když emigrant Jaroslav Chundela sehrál Mozartovu Figarovu svatbu kolem obří postele, do které chce dostat každý každého.

    Troufám si tvrdit, že kdyby mezi tehdejší operní praktiky nevtrhla teoretička s jasnou vizí dramatického obrazivého operního divadla, nic takového by se nekonalo. Protože by divadlu chyběl promyšlený, čitelný nosný umělecký program…


    Komentáře k článku: Maminka, režisér a divadelní kritik mají vždycky pravdu aneb Hommage à Eva Herrmannová

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,