Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Malostranské okraje 2019 (No. 2)

    Festival Prague Fringe je v plném proudu, v různých místech pražské Malé Strany se hraje od raného odpoledne až do půlnoci. V hlavním stanu, Malostranské besedě v pozdních hodinách do sálu doléhají zvuky hovoru zahraničních účastníků festivalu, kteří si při levném českém pivu sdělují své zážitky. Nicméně, i na představení, která se odehrávají takto pozdě, se vždy sejde partička divadelních nadšenců, především z řad účastníků festivalu, kteří už toho dne mají své představení za sebou. Tentokrát jsem ochutnala tři taková pozdní představení – v Malostranské besedě a divadle Inspirace.

    Performance of The Undercover Theatre Company’s ‚The Last Hive‘ by David Tann and Karen Houge at Zoo Southside as part of Edinburgh Fringe on 7 August 2018 © Chantal Guevara

    Undercover Theatre Company se sídlem v Oslo se skládá ze dvou členů, Brita Davida Tanna a Norky Karen Houge, kteří se specializují na klaunérie, fyzické komediální divadlo a satiru. Skupina organizuje klaunské tábory a vytvářejí vlastní autorské projekty. Ekologická sci-fi Last Hive (Poslední úl) například vychází ze studia včel, který absolvoval David v roce 2017 ve španělské Andalusii, kdy studoval včelí permakultury, systém jejich fungování a struktur. The Last Hive (Poslední úl) je tedy výstupem, který z této rezidence vznikl.

    Autoři jej charakterizují jako „matrix se včelami. Svět viděný včelím pohledem.“ Inspirace dokonale organizovaným včelím světem ostatně není nic nového, i v českých divadelních vodách najdeme několik projektů na toto téma. V případě Posledního úlu jde o silnou groteskní nadsázku. Samotné představení výrazně staví na interaktivitě s diváky. David Tann se do role Trubce dokonale vžil. Na počátku doslova atakuje diváky (či spíše divačky) svou roztomilou a chvílemi obtížnou přítomností. Jediným cílem a smyslem života je ovšem získat přízeň včelí královny, která se jako hollywoodská hvězda objeví vzápětí. Je k milostnému aktu vylosován diváky, ale vzápětí se ukáže, že jiné cesty nebylo. Oni dva jsou totiž posledními obyvateli posledního úlu na světě. Než ovšem dojde k milostné oběti, musí tento včelí milenec vykonat cestu za hledáním mystické bílé včely a zachránit tak svět. Množství zápletek, které ho potkají cestou, včetně záhadné ženy zahalené v burce, se chvílemi stává nepřehlednými. Ale o to nejde. Hlavním cílem je diváky pobavit interakcí, bizarními situacemi a gagy. A rozmanitými, až surreálnými momenty v ději. V divadélku Inspirace našli vstřícné diváky, kteří se ochotně zapojovali do akcí a radostně reagovali na každý, byť jen naznačený gag.

    Poslední úl, klaunský projekt anglicko norské skupiny Undercover Theatre Company Foto archiv Prague Fringe

    S podobně vstřícnými reakcemi se setkala i produkce Kate & Ilyssa Present: The Best Ritual (Kate & Ilyssa: Nejlepší rituál), představení postavené především na trapnosti, v mnohém přípomínající videa puberťáckých youtuberů. Nejlépe charakteristiku dílka vystihl jeden z diváků citovaných v programu: Úžasně pitomé, roztomilé, neuvěřitelně vtipné. Tohle duo vás svými blbými nápady úplně dostane.  Jde v podstatě o princip, který si dělá legraci z bombasticky propagovaných projektů, které se pak v praxi ukážou jako naprosto neumětelské a hloupé.

    Dvě dívky chtějí předvést „nejlepší rituál“, ale všechno, na co jen sáhnou, se jim hroutí pod rukama. Nedokážou se sehrát vzájemně, nedokážou si zapamatovat jméno technika, takže komunikace, a tím  proměny scény váznou, všechny dobré úmysly se obrátí ve svůj protiklad. Americké klaunky Kate Owens a Ilyssa Baine mají za sebou rozmanité zkušenosti z oblasti klaunérie a devising theatre, a tak si divák u jednotlivých situací nemůže být jistý, jestli se nepovedly, nebo jestli se jedná o pečlivě nacvičené „gagy“. V tomto případě jsou uvozovky úmyslné, protože omílání nejrůznějších klišé působí chvílemi až nepřístojně. A bohužel i nudně. Děvčata do toho jdou po hlavě, což je sympatické, ale hodinová produkce se chvílemi stává pocitově nekonečná. Ale možná jsem byla „mimo“ pouze já (jako jediný český divák), ostatní (hlavně Angličani a Američani) se bavili dobře.

    KATE & ILYSSA, newyorské duo absolventek klaunské školy Philippa Gauliera, přijelo do Prahy s nabídkou ukázat nejlepší rituály. Foto archiv Prague Fringe

    Po předchozích několika návštěvách Prague Fringe vynechala účast improvizační skupina Men With Coconuts, která si na zdejším festivalu získala dobrou pověst. Jako vhodnou náhradu nabídl Prague Fringe jiný improvizační spolek Beach Comet s The Wimps Show (Padavky).  Improvizační skupiny fungují všechny na podobném principu, a ten se osvědčil i zde. Čtyři kluci, kteří na sebe slyší a vzájemně si nahrávají a jeden z nich je schopen nejen slovní, ale také hudební improvizace, takže dokáže dotvořit atmosféru a poskytnout okamžitý doprovod při tvorbě „nového muzikálu“ podle přání  z publika. Jednotlivá zadání vycházejí výhradně z přání diváků; v tomto případě se z mnohohlasého vykřikování z publika prosadily jen ty nejsilnější hlasy, zatímco diváci sedící dále od jeviště neměli šanci a vybrané téma někdy spíše vytušili, než slyšeli. Tento typ zábavy, která je divadelním tvarem jen napůl, má své specifické publikum.

    The Wimps Show, úspěšná improvizační show oživila půlnoční program v Malostranské besedě. Foto archiv Prague Fringe

    Jednou z jeho charakteristik je, že se velmi výrazně zapojuje, někdy až na úkor účinkujících. V tomto případě nabídli protagonisté možnost tlesknutím či výkřikem změnit v průběhu scénky pozice účinkujících a směr příběhu, což pár přítomných diváků vzalo jako záminku k vlastní exhibici (frekvence tleskání se opakovala ve vteřinových intervalech). To znamenalo, že šlo spíše o prověření pohotovosti, jak rychle se dokážou herci přeorientovat, což zvládali. Ale tím pádem už šlo pouze o sportovní zápolení, nikoli o divadlo (protože herci nedostali možnost žádnou myšlenku rozvinout). A tak nejzajímavější byly části, kdy neměli diváci možnost do dění na jevišti zasahovat (například ve hře, kdy herec poslaný za dveře a po výběru témat přivolaný zpět – měl pak podle chování svých kolegů uhádnout, jakou úchylkou ten který trpí). A vrcholem produkce byl na místě vytvořený hollywoodský muzikál na téma vyřčené z publika.

    Tak zas příště…

    ///

    Více na i-DN:

    Prague Fringe


    Komentáře k článku: Malostranské okraje 2019 (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,