Hudebního divadla Karlín Praha byla otevřena v roce 1881, stejně jako budova Národního divadla před požárem. Byla určena cirkusu a varieté, bývalý ředitel Ladislav Županič rád říkával, že hraje na jevišti pro slony. Byla také největším pražským divadelním sálem, při rekonstrukci budovy, vyplavené v roce 2002 velkou povodní, se však původní kapacita hlediště (1244 sedadla) snížila. Velkoryse provedená oprava za 630 milionů korun je také jedním ze dvou hlavních důvodů, proč magistrát zatím odkládá transformaci divadla – jsou tu obavy ze znehodnocení tak vysoké investice. Druhým důvodem je značný počet zaměstnanců a dotace kolem 70 milionů korun, kterou těžko v takové výši realizovat formou grantové podpory.">
Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Magistrátní muzikály

    Budova Hudebního divadla Karlín Praha byla otevřena v roce 1881, stejně jako budova Národního divadla před požárem. Byla určena cirkusu a varieté, bývalý ředitel Ladislav Županič rád říkával, že hraje na jevišti pro slony. Byla také největším pražským divadelním sálem, při rekonstrukci budovy, vyplavené v roce 2002 velkou povodní, se však původní kapacita hlediště (1244 sedadla) snížila. Velkoryse provedená oprava za 630 milionů korun je také jedním ze dvou hlavních důvodů, proč magistrát zatím odkládá transformaci divadla – jsou tu obavy ze znehodnocení tak vysoké investice. Druhým důvodem je značný počet zaměstnanců a dotace kolem 70 milionů korun, kterou těžko v takové výši realizovat formou grantové podpory.

    Karlínské původně Varieté svému účelu dlouho nesloužilo a budovu využívali různí tvůrci a produkce – například ve 30. letech minulého století tu pravidelně hostovala opereta tehdy Českého divadla z Olomouce. K operetě a revui nasměroval budovu o deset let dříve Karel Hašler, poté nakrátko soubor Moderní operety. Na podzim 1945 tu zahájil E. F. Burian, jehož operetní umělci požádali o ochranu a pomoc, pravidelné souborové operetní divadlo, jež ve spojení s klasickým muzikálem prožívalo zlatý věk od konce 50. do začátku 80. let, tvořily tu špičkové osobnosti počínaje Janem Werichem a Oldřichem Novým. Karlínské divadlo se stalo jakýmsi „národním divadlem“ operety a muzikálu, přestože ho i v těchto dobách provozovalo hl. m. Praha, nikoli stát.

    Po listopadu se k tomuto pojetí karlínského divadla přihlásil ředitel Ladislav Županič (1993–2003) především programem klasických muzikálů, jimiž v době nástupu rockových oper čelil tlaku soukromých pražských produkcí. A to doslova: karlínské divadlo představuje tak výjimečný a tudíž žádaný prostor pro hudební divadlo, že se ho snažili získat různí soukromí producenti, a pražským politikům to nebylo úplně proti mysli. Ladislav Županič uvedl řadu klasických muzikálových titulů a pro své divadlo získal za deset let sedm Cen Thálie, což svědčí o respektu, jaký svému divadlu vybudoval.

    Současný ředitel Egon Kulhánek, jenž Županiče vystřídal v roce 2003, se etabloval v oboru jako producent prvního Draculy. Také karlínské divadlo vede spíš cestou známou ze soukromých muzikálových produkcí: omezil repertoár, uvádí ho metodou kratších i delších seriálů, žánrově vsadil na typ muzikálových oper, jež zatím nejlépe reprezentuje Carmen osvědčených broadwayských tvůrců Franka Wildhorna, Jacka Murphyho a Normana Allena. Kulhánek inscenaci vyprodukoval ve světové premiéře v koprodukci se soukromým producentem Petrem Kratochvílem – dílo si přes odsudky kritiky udržuje obdivuhodný zájem publika zřejmě především díky Lucii Bílé v titulní roli. Přesto se karlínské divadlo současnosti jasně nevyprofilovalo: na repertoáru figurují tak různorodé kusy, jako je Limonádový Joe, Noc na Karlštejně, Producenti. Znovuuvedení rockového muzikálu Jesus Christ Superstar staví opět na nehereckých pophvězdách a vrací do rolí Kamila Střihavku či Báru Basikovou. V celém spektru repertoáru lze rozpoznat snahu po vnějškovém efektu, po přizpůsobení rozdílných žánrů kadlubu popopery a orientaci na nejširší publikum, jemuž se nabízejí prvky známé ze soukromých produkcí.

    Nejpatrnější je to na uvádění klasické operety metodami popopery i necitlivými úpravami, jež postihly zvláště Polskou krev Oskara Nedbala. Kdysi vytříbený program klasické operety ovšem redukoval už Županič, Kulhánek jen dokončil likvidaci klasického operetního souboru – obsazení operetních inscenací lidmi mimo obor počítám k nejproblémovějším příznakům této cesty.

    Současné karlínské divadlo se tak připodobnilo soukromým muzikálových velkoprodukcím.


    Komentáře k článku: Magistrátní muzikály

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,