Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 25
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Cirkus přijel, senzace se nekonala

    Po letošním jubilejním ročníku už není pochyb. Z původně ko­mor­ního festivalu Letní Letná pro fanjšmekry je velikán, kte­rý návštěvnost počítá na desetitisíce.

    Le bal des intouchables

    Les Colporteurs projektem Le bal des intouchables ukázali, že jim svědčí více echtovního cirkusáctví než těžká témata. Obrazy, které na téma vyřazení nabídli, totiž nebyly prosty klišé. FOTO FRANTIŠEK ORTMANN

    Sebevědomí přehlídky, která se již před časem etablovala na evropské novocirkusové scéně, roste: troufá si i na vlastní koprodukce. Poprvé tak byl k vidění tak cyklus Lacrimae, který pod jeho křídly vzniknul. Současně i jako odpověď na požadavky diváků, kterým dávno nestačí jedna či dvě zahraniční hvězdy jako v začátcích festivalu. Letos jim přehlídka nabídla hned tři – francouzské Cahin Caha, Les Colporteurs a švédský Cirkus Cirkör. Domácí stars pak zastoupila La Putyka, jež se triptychu Lacrimae zúčastnila s novou inscenací Risk.

    Divákům dávno nestačí jedna či dvě zahraniční hvězdy jako v začátcích festivalu. Letos jim přehlídka nabídla hned tři – francouzské Cahin Caha, Les Colporteurs a švédský Cirkus Cirkör.

    Současně volba souborů byla sázkou na jistotu. Putyku si domácí publikum hýčká a nekriticky ji přijímá, své věrné si zde získali Les Colporteurs i švédský Cirkör. Daniel Gulko s Cahin Caha je s nadsázkou málem maskotem festivalu – je s ním už od samého začátku a letos se na přehlídce objevil po šesté. Desátý ročník by podle všech předpokladů tedy – aspoň co se hlavních programů týče – měl být tím nejzářivějším. Leč nestalo se tak úplně.

    Král je nahý

    Nejméně prostoru dostal v programu dekadentní kabaret Rose Daniela Gulka. Hrál se jen třikrát: i přes dobrou pověst Gulkovy trupy produkce zařadila do stejného stanu raději víckrát Risk La Putyky a očekávaný hit, Knitting Peace cirkusu Cirkör. Gulko Rose ohlásil jako „cirque erotique“, show přístupnou výhradně dospělým. Lechtivost měla tedy inscenace v popisu práce, stejně jako se dopředu vědělo, že se dočkáme řady nahých těl, včetně toho principálova. (Tedy nejenže se to vědělo, ono se to dokonce i vidělo. Již loni totiž festival triptych Lacrimae představil jako work in progress, čímž ale řadě čísel sebral moment překvapení a úžasu, který je ovšem v cirkuse klíčový.)

    Gulkův dráždivý kabaret, jenž diváky vítá nejen pokynem ke ztišení mobilního telefonu, ale i spuštěním kalhot, totiž možná vzrušuje, ale především zneklidňuje a ukazuje, co jsme možná ani nechtěli vidět. Je libo soulož s obřím plyšovým medvědem? Nepředstavujme si ho jako przněnou oběť, nýbrž toho dominantního, který svému partnerovi (jenž plyšáka pochopitelně sám animuje) během aktu rozdává facky. Číslo pak graduje, když se posléze na scéně zjeví „skutečný“ medvěd – artista v nadživotním huňatém kostýmu…

    Rose obsahuje od všeho trochu. Tematizuje intimitu, tělesnost, oplzlost, výsměch přeerotizované kultuře (satirický úšklebek – všichni se navlečou do blyštivých plavek a pustí se do skupinového tance, jaký jsme zvyklí vídat v přesexualizovaých videoklipech), ale také něhu, a proto končí v tichu. Průvodcem je Daniel Gulko v masce travestity. Na hlavě blond paruku, na nohou lodičky s vysokými podpatky, na krku boa a pod lesklými šaty už nic – titěrné dámské kalhotky si vyzývavě stáhne přímo před diváky. Travesty kabaretiér provokuje, koketuje s publikem, je lascivní i dotěrný, vždy zcela suverénní a svým způsobem okouzlující.

    Inscenace se vyhýbá popisnosti, pracuje s náznaky (ať již kostýmem, vedle travestity tu máme i jiné obvyklé rekvizity erotických fantazií – vojenský mundúr, uniformu školačky) nebo s vynalézavými artistickými metaforami samotného aktu lásky. Ve „fyzické rovině“ se publikum dočkalo převážně akrobacie na závěsných lanech a šálách včetně kompletního striptýzu na hrazdě vysoko pod stanovou kupolí… Nebyl však jediný, předtím si dva páry během tance vyměnily šaty a s nimi i sexuální identitu. Dráždivý burleskní taneček s obřími vějíři, kterými zakrývá nahotu jen zpola, předvádí sám Daniel Gulko.

    Nechyběly ani tradiční cirkusové kousky: fakírské vystoupení s lůžkem plným hřebíků a práskání bičem, kterým principál přesekával stále menší a menší kousky novinového papíru. (Mimochodem číslo vynikajícím způsobem zakončené „podvodem“ na dobrovolníkovi z publika, jenž dostane za úkol se zavázanýma očima držet svíci, kterou má Gulko pouhým švihem zhasit, a namísto toho je potají sfouknuta. Publikum burácí z úlevy i ze společného spiklenectví, zatímco se dobrovolník tetelivě děkuje.)

    Rose jako celek není typem lehké, přístupné zábavy zkonzumuj-tady-a teď, naopak patří do kategorie novocirkusových představení se skutečnou intelektuální ambicí, a tak doslova klame tělem. Kdo na kabaret vyrazil za účelem erotického pnutí, mohl být poněkud dezorientován. Pro vyznavače temnějších spodních proudů ale stěží najít něco lepšího. Při sledován Rose jsem si vzpomněla, jak libido, tajné touhy a tabu pojala zdejší inscenace Lidoskop, identická žánrem i v podstatě námětem. Jak toporné, zoufale krkolomné a nudné – i přes viditelnou snahu a zvučná jména zainteresovaná v projektu – to celé bylo. A jak Gulkův zkoumavý pohled pod flitříky lehké podívané dohlédl tam, kam oko Lidoskopu ani nedokázalo zaostřit.

    Rose

    Gulkův dráždivý kabaret Rose diváky vítá nejen pokynem ke ztišení mobilního telefonu, ale i spuštěním kalhot. Je libo soulož s obřím plyšovým medvědem? FOTO CHEDLY ZOUITEN

    Povstaň a choď

    Ani inscenace Les Colporteurs nepředstavovala vláčné sousto. „Kolportéři“ na festivalu vystupovali před sedmi lety, kdy vzbudili bezbřehé nadšení kusem Drát ve sněhu (podle produkce šlo o jednu z nejúspěšnějších inscenací v celé desetileté historii festivalu), v němž artisté předváděli nemožné na ocelových lankách, v různé výšce napnutých po celém stanu. Vzpomínám si maně na debaty, kde leží hranice ryzího nového cirkusu, pokud je dominantním prvkem moment úžasu a strach o artisty, obecně pak pohybová virtuozita, místy spojená s klauniádou.

    Letos Les Colporteurs na Letnou dovezli po významové stránce zřejmě ambiciónější kus, nazvaný Le bal des intouchables, tedy Ples nedotknutelných. Námětem je vyloučení a východiskem zážitek uměleckého šéfa souboru Antoine Rigota, který byl před lety upoután po úraze na invalidní vozík, stižen zoufalstvím, že už nikdy nevstoupí na ocelové lanko. Rigot silou vůle však své zranění zvládl. V Praze ale bohužel inscenaci, v níž běžně vystupuje, sledoval výhradně z publika a jeho roli převzal profesionální klaun. Divák pochopitelně není povinen znát pozadí vzniku inscenací, které by měly fungovat bez „tutorialu“. V případě Le bal des intouchables se však nemohu zbavit dojmu, že použití náhradníka oslabovalo příběh a celkové vyznění. Rigot hraje běžně inscenaci jako „civil“, jeho záskok používal tradiční klaunské propriety, do inscenace se dostala trochu jiná a méně pochopitelná nota. Nevrlý klaun vzbuzuje odlišné asociace než nenamaskovaný artista. Při srovnání Drátu ve sněhu a Le bal des intouchables se chce říci, že Kolportérům svědčí více echtovního cirkusáctví než těžká témata. Obrazy, které na téma vyřazení nabídli, totiž nebyly prosty klišé.

    Za nejlepší výjev považuji ten, kdy se nešťastník na vozíku hodlá oběsit. Tu přichází dáma v červených úzkých šatech na podpatcích (Rigotova partnerka Agathe Olivier), bere mu smyčku z ruky. Smýkne s provazem na zem a pak po něm kráčí jako po laně, aby si ji on, viditelně očarovaný, lanem přitáhl k sobě. Když se ti dva k sobě společně blíží ve výšce na provaze, klaun za pomoci předlouhých, až na zem sahajících berlí, je to rovněž velmi dojemný moment. Jenže je tu ještě tahle potíž: chůze Agathy Olivier po laně na vysokých „šteklích“ je zřejmě jakási značka souboru, ale na druhé vidění zkrátka tak neohromí.

    Riskuj!

    Ač Les Colporteurs nemají s Lacrimae nic společného, bylo pozoruhodné, jak se tematicky shodli s La Putykou a Rosťou Novákem. I on v inscenaci Risk tematizuje vyloučení, vyřazení, postižení, i tady se skáče přes invalidní vozík, i zde je částečně zpracována osobní zkušenost handicapovaného Petra Valcháře, jenž ale, žel, z vozíku už nejspíš nevstane.

    Novákova inscenace má fantasknější ladění, artisty představuje jako výstřední týpky s vnitřními problémy, kvůli nimž se ocitají na terapii pod dohledem potrhlého psychiatra (dojde na použití velmi zprofanovaných prostředků, citace z Malého prince a parodie Hitlerova projevu – oboje zbytečně inscenaci trivializuje). Druhá část, předělená snovou filmovou dotáčkou, jež se vizuálně podobá televizním reklamám (podvodní scéna plovoucích artistů s povlávajícími oděvy nešťastně evokuje spot na jednu minerálku), je pod taktovkou do té doby odstrkovaného vozíčkáře. Jemu se všichni přizpůsobují, tančí s ním, zakouší částečně jeho úděl, zapojí jej do akrobacií. Šílený terapeut je vystrčen na hanbu.

    Nemohu si pomoci, ale Risk na mě v mnohém působil jaksi neučesaně – snad mu chyběla další supervize v osobě dramaturga, možná jen místy příliš tlačil na pilu. Mnohá čísla jsou přitom silná (excelentní trampolíny) stejně jako Valchářův osud, který však Novák představil právě pomocí ne zcela šťastných dotáček, jedné snové, druhé reportážní. Přes všechny výhrady Risk disponuje nádhernými výjevy – třeba dvou artistů, rotujících v obručích (kola a obruče jako symboly vozíku dominují cirkusovým disciplínám druhé půle). Muž a žena, dva odlišné světy – kružnice, které se protnou jen na krátkou chvíli, jinak se točí vedle sebe, stále spolu, a přitom samy. Rosťa Novák umí – stejně jako Cirkör – vytvořit cosi jako vizuální proud, který za doprovodu sugestivní živé hudby pozorovatele zcela pohltí.

    Krásný, vkusný, hřejivý – jako z Ikey

    Kdyby se dělala anketa o letošní největší festivalový hit, jsem si jistá, že Cirkus Cirkör by ji vyhrál s přehledem. Švédové nabídli nejčistší a nejpropojenější tvar, fascinující akrobacii a rychle dešifrovatelná sdělení, ač inscenace samotná dějový rámec nemá, čísla však organicky přecházejí do sebe.

    Knitting Peace vychází z lidské urputnosti něčeho dosáhnout, pachtění se. Ze snahy něco skutečně utkat a paradoxu, že každá nitka jde až příliš lehce vypárat. Na toto téma umělecká režisérka Tilde Bjöfors rozehrála plejádu uhrančivých obrazů, v nichž plně využívá všeho, co může symbolika lana a klubek nabídnout. Bombastické scény, kdy je jeviště plné artistů, střídá za komornější (za mě osobně nejsilnější) „loutkové“ výjevy s panáčky utkanými z vlny, s pletenou dlouhou sukní, která se při stoji na nohou převrátí naruby do podoby křídel, či z kličky, uvázané ve stojce nohama. Na produkci Cirkusu Cirkör je vidět vysoká profesionalita, ale i značné materiální zázemí, ať již jde o světelný design či použití ručních „kanónů“, které střílejí na scénu kusy zašmodrchaných klubek.

    Scénografie byla spektakulární, přitom skandinávsky čistá a pozitivní jako katalogy z Ikey. Využity byly snad všechny podoby pletací příze – lanka, která se změní ve struny, obří klubka (gymnastické míče), šplhací stěna z vlny, úhledná klubíčka i chuchvalce, pavoučí síť… Čísla jsou propracovaná, gradovaná. Na Cirköru lze zažít podobnou fascinaci jako u Cirku du Soleil, který nabízí čistou show a údiv nad možnostmi lidského těla. Artistka předvádí ekvilibritiku na šále, současně ale z těla (drží jej nohama, rukama, hlavou) nepustí míč. Účinkující excelují na slacklinech, tedy pružných lanech, která dokáží zamotat do složitého tvaru a pak rotovat v jeho středu, vznikne z nich speciální lanovka.

    Jediné, čemu se trochu neubráníte, je podezření, zda Cirkör v Knitting Peace nebalancuje na hraně kýče nebo minimálně líbivosti. Tahle myšlenka mě plně zasáhla, když jsem sledovala pohledného artistu, jak popojíždí ve slušivém kostýmu po laně na jednokolce a do toho hraje na oslnivě bílé housle. Moment, kdy si uvědomíte, že vám daný výjev připomněl více obrazy Emmy Srncové než Marca Chagalla. Na úplný závěr jsou obří pruhy tkaniny poslány do publika, které se jimi může jaksi hřejivě kolektivně ovinout. Pletení za mír a pospolitost v praxi. Cirkör dokonale ovládl „wow“ efekt, srdce ale nezasáhl – byla to především vynikající podívaná.

    Na právě skončeném ročníku považuji za cenné, že dal vyniknout různým přístupům a poetikám. Jen žádná skutečná senzace se nekonala. V dramaturgii mi letos chybělo něco, co posouvá hranice žánru někam dále, co dovede bez pochybností nadchnout či dojmout, co se nezapomenutelně vryje pod kůži – namátkou produkce let minulých Cirque Ici, Trottola, Compagnie XY či loňští Galapiat. Tak třeba za rok – ani na vinici nevyrostou každý rok prvotřídní hrozny, přesto víno z nich může být jiskrné a velmi dobře „pitelné“.


    Komentáře k článku: Cirkus přijel, senzace se nekonala

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,