Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2024

ročník 33
25. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Kvůli genderistům tu všichni vymřeme!

    Režisérka Barbara Herz, která již dříve v A studiu Rubín uvedla inscenace Jenom matky vědí, o čem ten život je a O bílých heterosexuálních mužích, co jedí maso, představila na této scéně ve druhé polovině ledna inscenaci s přímočarým názvem Istanbulská úmluva. Spolu s širším týmem tvůrkyň se rozhodly zacílit na palčivé domácí téma – v Česku aktuálně vrcholící proces ratifikace mezinárodního dokumentu, který nikdo nečetl, ale každý na něj má názor.

    Lucie Syrová coby oběť domácího násilí líčí zkušenosti se špatným systémem ochrany, zatímco Petr Jeništa ztělesňuje „obyčejného násilníka od rodiny“ FOTO PATRIK BORECKÝ

    Už v prosinci uspořádala režisérka k premiéře jakýsi „prequel“, dva večery nazvané Každá třetí žena, vycházející ve svém formátu z metody divadla utlačovaných Augusta Boala, konkrétně z divadla fórum, v němž herci přehrají nazkoušenou scénu zobrazující útlak v běžném životě a diváci poté mohou do scény vstupovat a navrhovat její změny. Šlo spíše o volně inspirovanou formu, kde dvě scény násilí na ženách sloužily jako odrazový můstek ke sdílení zkušeností v publiku a k diskusi, kterou zaštiťovaly přizvané odbornice (členky neziskové Otevřené společnosti, výzkumnice a terapeutka ve výcviku Petra Jelínková a novinářky Apolena Rychlíková a Silvie Lauder). Istanbulská úmluva je již neparticipativní, z hlediska tvorby Herz bychom mohli říct tradiční dokumentárně laděnou inscenací. Žánrově by se dala označit jako satirická koláž mixující rozličný materiál od sociologických dat přes výroky z médií a komentáře odborníků až po fragmenty osobních příběhů.

    Pomyslným terčem je zde vyostřená debata kolem Istanbulské úmluvy a především pak mýty, které v souvislosti s dokumentem kolují. Istanbulskou úmluvu coby jednu z lidskoprávních mezinárodních smluv Rady Evropy, jejímž cílem je důsledná prevence násilí (nejen) na ženách, ochrana obětí a stíhání pachatelů, Česká republika jako jedna z posledních evropských zemí doposud neratifikovala a v procesu přijímání tak stvrdila skutečnost pozorovanou také v jiných zemích: ve chvíli, kdy mezi podpisem a ratifikací vznikne proluka, začnou se šířit fámy a dezinformace a ratifikace se tím výrazně zkomplikuje. Mezi obvyklé dezinformace, šířené rovněž vysokými politickými či církevními představiteli, patří, že úmluva chce zrušit tradiční rodinu, setřít rozdíly mezi ženami a muži, odebrat rodinám děti nebo diskriminovat muže. Všechny tyto mýty si tvůrčí tým bere pěkně na paškál – dojde na mýtus dokonalé oběti, argumentaci biologickým esencialismem, Piťhův proslov zaměřený proti „genderistům a homosexualistům“, ale také třeba na nářek obyčejného muže, který dnes musí šeptat s kamarádem v hospodě jako za normalizace a nemůže si dovolit ironii (bravurní trpitelský monolog Petra Jeništy).

    Některé vtipy a gagy jsou povedené, některé slabší. Je jasné, že inscenace nechce chodit kolem horké kaše, přesto je chvílemi až příliš doslovná (když vyobrazuje ženu v pozici oběti) nebo tzv. na první dobrou (s žoviálním machistickým moderátorem a rámcem zábavní show). I v těchto místech ale představení drží herci, které je velmi zábavné sledovat – Dan Kranich, Lucie Syrová a již zmíněný Jeništa. Zvláště on předvádí mistrovské kousky. Jeho všudypřítomné remcavé komentáře jsou břitce zábavné a mrazivé zároveň. Pro postavu „obyčejného násilníka od rodiny“ vylovuje to nejhnusnější ze svého Vávry v Čermákově Maryše a předkládá to v méně triumfální a více zoufalecky manipulativní podobě. Skvělý timing a smysl pro gag ukazuje v etudě s podkluzující vanou, ve které se příznačně na rozdíl od ženské postavy neudrží ani několik vteřin. Kranich utkví především jako vyhořelý králík – zastánce starší generace, který se snaží vysvětlit, že je jen třeba na sklonku života obhájit určitá stanoviska. Syrová zastupuje dílčí ženské pozice, jejími ústy tedy promlouvá většina vážně míněných dokumentárních odkazů, ale blýskne se třeba jako personifikovaná genderová ideologie, jak si ji představují odpůrci – zvrácená nevypočitatelná králičice ve fosforeskující žluté mikině s ušima nakřivo, co si maže rtěnku na zuby.

    Potěší, že oproti poslednímu projektu Herz Tanec dervišů, uváděnému olomouckým Divadlem na cucky, je Istanbulská úmluva výrazně divadelnější a také – ač střídá různé atmosféry a nálady – organičtější. Podíl na tom mají i písňové vstupy a hudba, jejíž autorkou je Vladivojna La Chia, a výprava Petry Vlachynské. Tu tvoří vana, lednice a postel – tři bílé sokly sloužící jako podstavce pro proslovy i prostory, ve kterých lze někoho uvěznit, tři velké náhrobky uchystané příznačně z vybavení domácnosti, v níž často – za zavřenými dveřmi – k násilí dochází. A nechybí samozřejmě ani obří pomlázka, protože genderisté přeci chtějí zlikvidovat národní tradice. A vůbec, konec flirtování a svádění, všichni tu vymřeme!

    Satirický kolážovitý tvar ale nenabízí jen humor. Je znát, že strukturu vyztužuje pečlivá rešerše a hlubší promýšlení tématu. Istanbulská úmluva také nezní do ztracena, nýbrž má jasné sdělení. Poté co Kranich pohřbí ženskou aktérku pod peřinu a hlínu a chce všechno tak nějak zamést pod koberec – vždyť není třeba úmluvu přijímat, všechno už v zákonech máme a v Česku není s násilím problém –, promluví Syrová: násilí na ženách je jako Schrödingerova kočka, neviditelné, opomíjené, uzavřené v krabici, do které se nikdo nedívá. V jejích závěrečných slovech znějí myšlenky Slavoje Žižka – někdy je nejnásilnějším činem nedělat nic.

    Zajímalo by mě, jak bude Istanbulská úmluva působit na odpůrce dokumentu, potažmo progresivního přístupu k otázkám genderu a rovnosti, případně na diváky, kteří na danou problematiku nemají vyhraněný názor. Nicméně pro ty, kdo s tvůrkyněmi ideově souznějí, může mít inscenace občerstvující, až očistný rozměr.

    P. S.: Recenze byla napsána a odevzdána před projednáváním ratifikace Senátem 24. ledna, kde byla Istanbulská úmluva zamítnuta. Ve světle nastalých událostí smích hořkne a inscenace je ve vzpomínce poněkud teskná. Jak říká v představení králičice: Když se Istanbulská úmluva neratifikuje, on se svět nezboří. Ale lidi, který se zabývají násilím na ženách a ochranou obětí, dostanou zprávu, že stát za nima nestojí. A to může být hodně depresivní a hodně demotivující. Je to tak. Snad tím spíš má ale smysl inscenaci dále hrát.

    A studio Rubín, Praha – Barbara Herz: Istanbulská úmluva. Režie Barbara Herz, textová dramaturgie Daniela Samsonová, dramaturgie Lucie Ferenzová, Dagmar Fričová, výprava Petra Vlachynská, hudba Vladivojna La Chia, pohybová spolupráce Ondřej Jiráček, asistence režie Daniela Samsonová, Klára Metge. Premiéry 19. a 20. ledna 2024 v A studiu Rubín (psáno z premiéry 19. ledna).


    Komentáře k článku: Kvůli genderistům tu všichni vymřeme!

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,