Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Kultura a společnost očima A. J. Liehma

    K životnímu výročí A. J. Liehma vydalo nakladatelství Dokořán rozsáhlý soubor autorových statí, jež vycházely v době jeho exilu, zejména v sedmdesátých letech v časopise Listy, Názory tak řečeného Dalimila. (Pod značkou Dalimil otiskovaly v osmašedesátém roce Literární listy týdenní sloupek k aktuálním otázkám doby, psala jej řada známých autorů, i AJL.)

    Liehm, Lustig, Kundera, Škvorecký

    Zleva kritik a publicista A. J. Liehm, Arnošt Lustig, Milan Kundera, Josef Škvorecký a Pavel Kohout FOTO ARCHIV MF DNES

    Samo shrnutí Liehmovy publicistiky je překvapivé jednak svým rozsahem (důvod je prostý, Listy se nám nikdy nedostaly do ruky všechny, a tak nebylo možné zaznamenat, jak aktivním byl v nich autorem), jednak tím, čemu je věnována. Zhruba v poměru dvě ku jedné převažuje publicistika politická oproti článkům, jež jsou věnovány kultuře, zejména literatuře a kulturní politice. Překvapivé proto, že ve své celoživotní práci se A. J. Liehm věnoval právě jí; symbolicky byl věrný týdeníku, v němž svou novinářskou dráhu v prvních poválečných letech začínal – v Kulturní politice, za níž stálo jméno E. F. Buriana. Do konce šedesátých let svou kritickou, publicistickou aktivitou, určenou filmu, divadlu, literatuře, výrazně ovlivnil československé tvůrčí klima i mezinárodní postavení české kultury. Povaha prvního desetiletí po sovětské okupaci a zaměření exilového časopisu Listy způsobily, že s AJL se tu setkáváme především jako s analytikem mezinárodní politiky. Čteme poprvé tyto stati v knižní podobě a prvním překvapením tedy je, že ač vyvolány aktuální politickou situací a limitovány časem, tvoří celistvý soubor, který je velmi zasvěceným vhledem a výkladem sedmdesátých let minulého století.

    Šestidenní válka, sjezd spisovatelů a tzv. politická korektnost

    Hned první analogie: AJL se v jednom ze svých textů vrací ke sjezdu československých spisovatelů v roce 1967, o němž není pochyb, že stál na prahu roku Pražského jara. A. J. Liehm ve zpětném pohledu tehdejší situaci neidealizuje, dokládá, že intence sjezdového jednání byla vlastně vnější, mezinárodně politická. Jen vzpomeňme: šestidenní izraelská válka za udržení židovského státu. Koho by nenapadlo, že se mohla odehrát situace, známá z let těsně před druhou světovou válkou. V osmatřicátém roce se Československá republika ocitla v podobné situaci jako Izrael o třicet let později. České trauma od té doby spočívalo v tom, že ač připraveni bránit se hrozbě agrese, pod tlakem západních spojenců jsme kapitulovali. Po desetiletí stálá otázka, jakou cenu jsme (samozřejmě nejen my) zaplatili za ústup v bláhové snaze Západu ustupovat Hitlerovi. Izrael zvolil jinou cestu, zkušenosti židovského státu byly krvavé, svou existenci se proto rozhodl bránit a nečekat, až bude napaden. Spisovatelé Jan Procházka, Ivan Klíma a Arnošt Lustig nechtěli mlčet a uveřejnili v Literárních novinách text, který by na tuto historickou zkušenost upozornil a obhájil Izrael. Autoři totiž včas dobře pochopili tuto analogii, k velké nelibosti správců státu; jeho cenzura text zabavila, odeslala vedení strany, kde způsobil poprask. Protože se to odehrálo těsně před sjezdem spisovatelů, vyvolal zvýšenou ostražitost; sebezáchovný reflex režimu fungoval do té doby poměrně spolehlivě: nedovolit jakoukoli politickou revoltu. Hysterickým nátlakem ji však tentokrát naopak vyvolal. Autoři z Literárních novin sice připravovali svá vystoupení, Vaculík ho psal až v noci, než jej přednesl, bylo už po vyhroceném střetu s nejvyšší vrchností. Sjezd vyzněl nakonec mnohem radikálněji, než jak byl připravován, spory původně kulturně politické přešly do roviny politické, v otevřenou a veřejnou kritiku režimu. Po půlroce se režim začal hroutit.

    Historické analogie jsou poučné, a lidé nepoučitelní. V březnových dnech letošního jara by mě nenapadlo, že právě u nás můžeme na předmnichovskou dobu nevzpomenout. Vždyť dnes v anexi Krymu odehrává se totéž, co na našich hranicích více než před šedesáti lety. Pravda, v lepším případě vzpomíná se na invazi v osmašedesátém roce, ale že je tu dvojí historická zkušenost, z veřejného povědomí se příliš často ztrácí, pro agresora se hledají ospravedlňující důvody. Snad proto, že první ústupky agresi vedly k nejhorší válce v dějinách, a před pádem do propasti instinktivně zavíráme oči? Anebo nevykořenitelné jsou obrozenecké iluze o mocném tam dubisku? Mrazí mě, když ve veřejnoprávních sdělovacích prostředcích slyším politickou korektnost a snahu o úzkostlivou paritnost názorů, jež profesionálně zpochybňují, co v přímém přenosu se vysílalo. Otřesné jsou pak reprodukované hlasy lidu, jež stojí ve své většině (?) spíše na straně útočníka než oběti, ač sami obětí jsme byli už dvakrát. (A to i Janukovyč se od anexe Krymu distancoval a ex post ji považuje za neštěstí.)

    Svoboda se stala zbytným statkem

    Souvisí to s posledním výzkumem veřejného mínění, podle něhož je nečekaně mnoho nespokojených se svobodou po listopadu, a nepochopitelně mnoho těch, kdo na léta po invazi vzpomínají v dobrém? Poznání, že svoboda se stala zbytným statkem, je skličující. Chybí nám polská zkušenost, abychom vnímali nebezpečí? Kupeckými počty se zastírá slepota či ignorace: těch řečí, jak naše podniky, naši zaměstnanci utrpí, když budeme solidární se zeměmi Evropské unie a Spojenými státy! Tytéž obavy slyším ze slov zazobaných rakouských hoteliérů: jenom abychom si neznepřátelili agresora, nás (s vytěsněnou zkušeností anšlusu) se to tentokrát netýká, bližší košile než kabát: vždyť přijdeme o zákazníky, kteří u nás umějí tak utrácet, a o to jde především! Stejné licoměrné kapitulantství, jež vedlo k hrozné válce. Svoboda stejně jako demokracie nejsou zadarmo, a nejsme-li ochotni podstoupit riziko újmy na blahobytu, pak agresor má vždycky vrch. Pochopitelně nikdo válku nechce, ale nedokážeme udělat něco, abychom jí zabránili?

    V rozhovoru zaznamenal AJL myšlenku Tadeusze Konwického v roce 1980 a odpovídá na spory, jež vyvolal rusko-ukrajinský spor, přesně: Pro mne znamená rusifikace především korupci, v nejširším slova smyslu. A strach ze Západu. Vnucuje se nám tu prostě jiná civilizace, s celým svým mesiášstvím: ruský člověk je spravedlivý, to on spasí západní svět. Konwického neideologický důraz na korupci je prozíravý, vždyť na počátku ukrajinské vzpoury nebyl v popředí nacionalismus, ale zněla zřetelná nespokojenost s korupcí východních rozměrů. Historické zkušenosti se opakují: Konwicki realisticky konstatuje, čeho jsme dnes znovu svědky. Polský způsob má své negativní stránky, český má své negativní stránky. Češi milovali Rusko. Poláci prchali z panslavismu jak z pekla, kdežto Češi vedli tanec. A to dodnes hraje svou roli. K dnešku míří i jeho mírný optimismus: Silou Ruska je možnost rychle a bez diskuse rozhodovat. Demokracie je pomalá, ale v téhle slabosti je i její síla. Ani porážky nejsou zbytečné: jsem přesvědčen, že všechny ty porážky připravují cestu k vítězství, že všechna ta poražená povstání byla nutná, že posilovala náš protest, náš pocit, že nemůžeme prohrát. Tato rizika se musejí proti hrubé síle podstupovat. Proto je dobré číst politické analýzy, jaké psával A. J. Liehm do exilových Listů.

    Brechtovské a kunderovské lekce

    Menší část Liehmových textů je věnována literatuře a kultuře, a právě zde je pro nás, kdo nejsme politology, mnohé poučení. Některá srovnání napadala mě hned, když jsem četl Liehmovy úvahy nad Kunderovými romány o středoevropanství, je v nich zajímavá konfrontace americké percepce evropské kultury. Bývá rozdílná právě pro jinou historickou i lidskou zkušenost. Třeba přijetí Bertolta Brechta oproti našim šedesátým letům, o desetiletí opožděné. (Vrcholem, pak už nepřekonaným, bylo aktuální vyznění Brechtovy Matky Kuráže ve Stavovském divadle po invazi.) Jedno, že Brecht léta žil a pracoval ve Spojených státech. Stejný je totiž Liehmův postřeh o americkém osudu Thomase Manna: většina amerických čtenářů Thomase Manna, v době, kdy v Americe žil, netušila a nikdy se nedověděla, proč je Mann tak velký spisovatel. Vznik, ale ani pochopení kultury a literatury nelze odmyslit od vědomí a zkušenosti historických souvislostí: Nebylo by Kouzelného vrchu a všeho, co ví o člověku a světě, nebýt Německa, jeho historie a kultury, nebýt německého devatenáctého a zčásti dvacátého století. Nebylo by ani Joyce, nebýt toho, co ho vyhnalo z Irska, ani Kafky bez Prahy.

    Ještě jednou Brecht: Liehm zaznamenal jeho pozdní vpád na americká jeviště. V Americe, kde není ani marxismu, ani kontextu Brechtova evropského vlivu v posledních dvou desetiletích (AJL úvahu psal v roce 1977) a kde v době jeho pobytu jen hrstka zasvěcenců věděla, kdo Brecht je, dnes jeho vliv na americký divadelní svět je patrně nejpronikavější, zatímco Ionesco nikdy skutečně na americké jeviště nepronikl. Jan Kott vidí brechtovskou lekci poněkud jinak, i v souvislosti s ironií, jíž Liehm věnuje velkou pozornost. Nad Brechtovým mistrovským dílem Die Massnahme také v rozhovoru s AJL se ptá, zda hra byla pro autora ironická, zda šlo o dvojsmysly, anebo ne, rozhodně však v tragédii obsaženy jsou. A živost Brechta? Podíváme-li se však na moderní divadlo z jiné strany, a ponecháme-li na okamžik stranou striktní model Berliner Ensemble, zjistíme, že skoro všechno je tu z Brechta. Začněme nejsamozřejmějším: holé jeviště a skutečné dekorační prvky. To je dnes už abeceda moderního divadla. Kompozice po epizodách, významová gesta, otevřená kompozice, žádný začátek, střed, konec… Kabaretní technika místo gruntu udělané hry, důkladné režie. Žádná žánrová jednota, hodně z cirkusu, z opery. Použití zvuku, hudby ne jako ozvěny, ale jako kontrapunktu. Rozpor mezi obrazem a slovy. Brechtovská iluze, že divadlo je především politická událost, jeho funkcí angažovanost a jeho skutečné místo na tržišti. Jak jsme blízko dnešnímu guerilla theatre, pouličnímu divadlu. V dané situaci Jan Kott zároveň shledává inspiraci řeckou tragédii, jejíž katarze nepřinášejí očistu, ale problematizují jakékoli hodnoty, a dodnes řecké tragédie zůstávají hádankou, a vyžadují novou interpretaci. Jejich aktuálnost je v tom, že Řecký svět – to je právě možnost, že ne všechno bylo nutné, že náhoda hrála obrovskou roli, hra mezi náhodou a nutností je možná největším tématem řecké tragédie.

    A. J. Liehm se ve svých statích často zabývá – pod vlivem Milana Kundery – rolí ironie v českém umění. I Tadeusz Konwicki tuto vlastnost zdůrazňuje (rovněž v rozhovoru s AJL): Vždycky jsem se cítil blízký českému vidění a českému umění, obdivoval jsem český surrealismus, českou ironii. Občas mi do toho ovšem padne patos, a to je zase moje polská ochranná značka. Ironie má v českém moderním umění významnou roli, Liehm z klasiků tu poukazuje na Jaroslava Haška, Karla Čapka a Vladislava Vančuru a pokračovatele vidí v autorech soudobých. Dramatizací Jakuba fatalisty se Milan Kundera výslovně přihlásil k dědictví francouzského osvícenectví a pojetím Směšných lásek a Žertu i k libertinismu. A. J. Liehm odtud vyvozuje širší společenský a literární kontext: Česká situace šedesátých let měla mnoho společného s francouzskou situací osmnáctého století a čeští intelektuálové, čeští spisovatelé tu sehráli roli, která připadla osvícencům a encyklopedistům o dvě staletí dříve. Z nutnosti rozbít církví střežený myšlenkový systém, nově definovat i nejbanálnější pojmy, nahradit víru skepsí, iracionálno racionalitou, nehybnost pohybem, mrtvolný pach statu quo životem v jeho popření a přitom v podmínkách tuhé cenzury a policejního dozoru – z toho všeho se zrodil jak styl, tak témata. Stylem byla ironie, myšlenkovým východiskem skepse, nejoblíbenějšími tématy příběhy frivolní a libertinské, historické paralely i metaforické alegorie, bajky a traktáty. Francouzské osmnácté století nemělo věrnějších a oddanějších žáků a následovníků, ať vědomých či podvědomých, než byli čeští intelektuálové konce padesátých a šedesátých let. Skutečně, nejzřetelněji u Kundery, ale i v analytických filosofických diskusích, ve filmu, literatuře objevují se jak samotné žánry (bajky), tak demaskující kritika. Často v historických látkách, jež jsou kryptogramatické. Bohužel jejich autoři jsou dnes k naší škodě poněkud opomenutí. Třeba Čest a sláva Karla Michala, kniha spolu s filmovou podobou objevily se v nepříznivou dobu, až ke konci šedesátých let. Velký román Jiřího Šotoly Tovaryšstvo Ježíšovo byl založen na nevyslovené, ale zřejmé analogii mocenských praktik a cílů tehdejší Církve a soudobé Strany, ještě později.

    Ambiciózní Lettre internationale

    V osmdesátých letech se A. J. Liehmovi podařilo koncipovat a vytvořit ambiciózní evropský žurnál Lettre internationale, vycházel v řadě evropských mutací se záviděníhodným autorským zázemím, jímž jsou významní evropští intelektuálové a umělci. Po roce 1990 se časopisu otevřela cesta do osvobozených zemí východně od železné opony, také do šéfredaktorova Československa, ale nakrátko, neboť kulturní politika, jejíž tradici vytvářeli umělci, publicisté, kulturní a vědečtí pracovníci, charakteristická pro společnost do sovětské invaze, vzala za své jako údajný relikt doby socialismu. Za likvidaci kulturní politiky se cestou shora postupně likviduje sama kultura. V této společnosti by vyhraněný intelektuální žurnál byl na obtíž. Mezi mnoha evropskými mutacemi české Lettre po krátkém čase ztratily vydavatele a byli jsme zemí, kde asi po dvou letech zanikly.

    Trpký návrat domů

    V blahopřání k devadesátinám Milan Kundera napsal, že svobodný režim po návratu z exilu by měl v A. J. Liehmovi nejlepšího ministra kultury. (Vždyť po dvě desetiletí vlastně tuto práci z Paříže úspěšně vykonával.) Možná někde jinde, kde by mohli využít především jeho niterného vztahu ke kultuře a umění, práce autorské, publicistické, a také organizační, jež může být pro kvalifikaci ministra též důležitá. Tam však, kde pro nové politické elity sama existence umění a kultury, její společenská i národní role je pod jejich rozlišovacími schopnostmi, ani deset osobností, jako je AJL, by v úřadě nic nezmohlo. Česká veřejnost na angažmá osobností, jež jí pomohly vrátit svobodu a léta utvářely její kulturní a intelektuální podobu, na dlouhou dobu rezignovala. A. J. Liehm snad bez trpkosti řekl: Po pěti letech se vracíš těžko, po deseti letech už to prakticky nejde, a po dvaceti letech není kam se vrátit. Země, z níž jsi odešel, už neexistuje, a vlastně ani lidé.

    Chtělo by se uvažovat o vztahu české společnosti k vlastnímu exilu, ale to by bylo na samostatnou úvahu, bolestnou.


    Komentáře k článku: Kultura a společnost očima A. J. Liehma

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,