Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Kryštof Bartoš (1992)

     

    Vyrůstal ve mlýně v Drásově. Po gymnáziu šel studovat psychologii a měl v Brně mírně řečeno undergroundovou kapelu, poté se na rok odstěhoval do Hamburku, respektive Brém, kde se živil většinou prací v přístavu. Od roku 2014 studuje herectví na činohře DAMU. V Disku hraje třeba Prezidenta ve Žranici Adama Skaly nebo Beineberga v Toerlessovi, už dva roky hraje Nikolase Tausika v Pomezí. Od ledna 2018 je členem souboru Klicperova divadla, zatím se představil v inscenaci Černá voda a na konci sezony bude mít premiéru Radúz a Mahulena, kde ztvární mužskou titulní roli.

    Co vás přivedlo k divadlu/umění

    Původně umělecký přednes a nakonec poznání, že ani studium psychologie, ani manuální práce není nic pro mě. Že bych se chtěl živit hlavou a tělem zároveň.

    Největší umělecký/divadelní zážitek

    Odpovím dvojitě – absolutní soudy o umění mě trochu děsí. Ze Západu plátna Marka Rothka, z Východu Strýček Váňa v režii Rimase Tuminase, viděný v moskevském Vachtangově divadle. U obojího jsem nevěděl, co si s tím počít, tak jsem se smál a plakal zároveň.

    Osobnost minulosti nebo přítomnosti, se kterou byste rád zašel na kus řeči

    Rád bych si zajezdil na vodních lyžích s marockým králem Muhammadem VI. A kdybych byl zrovna smutný, strávil bych deštivý den s Vladimírem Holanem.

    Hra/námět, který vás přitahuje a který byste chtěl zpracovat

    Moskva – Petušky od Venedikta Jerofejeva. Je to úžasně šťavnaté.

    Další umělecké disciplíny, žánry či formy (výtvarné, literatura, film, hudba…), které máte rád a kterým se naopak vyhýbáte a proč

    Snažím se nevyhýbat. Jak říkala máma Forresta Gumpa – Život je jako bonboniéra… A jestli ne život, tak umění určitě.

    Historická či současná osobnost, divadelní/filmová/literární či reálná postava, která je vám citově nejblíže a – naopak – která je vám vzdálená

    Dřív Holden Caulfield a Danny Smiřický, dodnes věčné hledačství Hesseho Siddhárthy. Naopak moc nerozumím třeba Josefovi K. z Kafkova Procesu. Nikdy jsem nepochopil, co má ten chlap vlastně za problém.

    Rostlina/zvíře/kámen/planeta, které máte v oblibě či obdivujete

    Mám v oblibě tabákové listy a krásné květiny všeho druhu.

    Etické či jiné hranice, za které byste jako tvůrce nešel

    Některé dřívější už jsem porušil, třeba hraní v reklamě… Asi takhle: dělat něco, co se mi nakonec zdá blbé nebo úplně zbytečné, to se může stát. Ale nechci se podílet na něčem, co mi připadá tak blbé, že to není jen zbytečné, ale přímo škodlivé. Ať už společnosti, nebo „jen“ vkusu.

    Divadelní/umělecký sen

    Nedělat vůbec blbé věci.

    Kým/čím byste byl, kdybyste se nevěnoval svému souboru (projektu)

    Potkal bych dnes třicetiletého Petera Brooka a objel s ním svět. Dělali bychom imerzivní divadlo a používali v něm virtuální realitu.

     

    Plus: Zajímá vás umělecká kritika?

    Uměleckou kritiku moc často nečtu. Občas Divadelní noviny, výjimečně RR, A2, Tvar… Nějak zvlášť se v ní neorientuju. Kdybych měl přesto vyjádřit svůj názor, řekl bych, že česká kritika je… česká. Takže často poněkud dostředivá.

    • Autor:
    • Publikováno: 1. května 2018

    Komentáře k článku: Kryštof Bartoš (1992)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,