Křížové výpravy J. P. Kříže (No. 20)
V neděli 3. května ve 20 hodin uvedla ČT na svém programu Art v čase pokračující koronavirové trudnomyslnosti – a tentokrát opravdu pro obveselení osiřelého divadelního publika – skutečnou diváckou lahůdku: legendárního Sluhu dvou pánů Carla Goldoniho v režii Ivana Rajmonta a v titulní roli s Miroslavem Donutilem. Komedii starou už 275 let, vycházející postavami a ztřeštěností z italské commedia dell´arte, vykračující však již k novodobému divadlu: pevnou strukturou scén a dialogů.
To bylo třeba v anglickém divadle díky Marlowemu a Shakespearovi obvyklé už víc než sto let, i když i oni ponechávali ve svých hrách prostor pro ztřeštěné i vážné improvizace. Připomenu jen proslulé ochotnické scény řemeslníků ve Snu noci svatojánské, měšťanskou strážní domobranu v Mnoho povyku pro nic, hereckou družinu nebo hrobníky v Hamletovi.
Roli Truffaldina „vymyslel“ Rajmont pro Donutila v roce 1994, čtyři roky po jeho zakotvení ve Zlaté kapličce. Rozhodně oba tehdy netušili, že inscenace Sluhy dvou pánů zůstane v repertoáru činohry Národního divadla dvaadvacet let a že skončí až 27. prosince 2016 šestistou reprízou. Vyprodanou stejně jako všechna předchozí představení. Na scénu ji tehdy uvedli devětačtyřicetiletý režisér, který si předtím dvanáct let odsloužil v Činoherním studiu Ústí (a tři roky v Divadle Na zábradlí), a třiačtyřicetiletý herec, který si předtím šestnáct let odsloužil v brněnské Huse na provázku. S inscenací hostovalo Národní divadlo i v Clevelandu nebo v New Yorku. Posledního představení už se Rajmont nedožil. Zemřel rok před ním. Donutil z něho vyšel jako téměř šestašedesátiletý kmet.
Úsečka mezi těmi dvěma body byl návrat Sluhy dvou pánů k improvizaci, místy spíš klaunské a žonglérské než herecké, hercovo pohrávání si s diváky – úžasně kontaktní výstupy – a Donutilův příval gagů vymýšlených podle reakcí publika přímo na jevišti. Důsledkem bylo stoprocentní vyždímání jeho komediální invence, pohybových dispozic, propadání extázi, ve které zcela ztrácel pojem o čase, někdy i o rytmu představení. Truffaldino Donutil, to byl – a v televizním pokladu z roku 2000 stále je (režíroval ho také Rajmont) – smrtelník zcela propadlý nebi i peklu divadla.
Přinášelo to někdy i kolize. Na hradeckém festivalu Divadlo evropských regionů se Sluha díky Donutilovu perlení hrál o čtyřicet minut déle než na premiéře v Praze. Jeho herečtí kolegové v ostatních rolích na tom přehlídkovém představení mohli – jak se říká – z kůže vyletět. A po představení někteří i vyletěli. Jenomže Donutilův sluha Truffaldino, to byla jeho postava, jeho inscenace, jeho mistrovské dílo, které hýčkal, dokud mohl. Loučil se s ním posmutněle a myslím i trochu hořce. Nové vedení souboru činohry Národního divadla se v tu sezonu právě vydávalo jinou cestou.
Někdy jsem posmutnělý i já, protože z Donutilova hereckého mistrovství Praha poznala jen jeho výraznou, ale vlastně pouze jedinou tvář. Jeho hereckou mnohovrstevnatost poznaly v menších letokruzích jen Brno a velká část Evropy, kde se navzdory normalizaci Divadlo Husa na provázku prosadilo. Vlastně to období zachytila snad jen přestylizovaná filmová verze Balady pro banditu režiséra Vladimíra Síse, ve které Donutil hrál Nikolu Šuhaje. Kdo jednou sestaví skutečnou stupnici Donutilovy mistrovské třídy?! Od Sancha Panzy v Quijotovi (1971, režie Zdeněk Pospíšil) přes inscenace Commedia dell´arte (1974, Peter Scherhaufer), Pohnutedlná čtení o Donu Šajnovi a nevinně soužené hraběnce Genovevě (1983, Eva Tálská) až ke Koncertu v… (1988, Peter Scherhaufer)…
Uzlíky maličko zauzlené
Miroslav Donutil v titulní roli Shakespearova Richarda III. (r. Vladimír Morávek, prem. 26. 5. 2001, Divadlo Globe Praha). Foto Viktor Kronbauer
Praha přinesla Donutilovi i jiné možnosti. V inscenacích i v estrádách. Lákavá televizní vystoupení… Jeho brilantní vypravěčství s nevyčerpatelnou inspirací Frantou Kocourkem a dalšími velkými nebo bizarními brněnskými figurkami začalo divadlu trochu překážet. Opravdovou lahůdkou má být v Divadle Globe na Výstavišti Richard III. s alternujícími Miroslavem Donutilem, Pavlem Zedníčkem a Davidem Suchařípou, napsal jsem v Právu v létě 2001 před premiérou Shakespearovy tragédie v režii Vladimíra Morávka. Mýlí se ovšem, kdo si myslí, že to bude nějaká povedená taškařice. Než Donutil a Zedníček poklesli v kolenou do šuplíku televizního bavičství, bývali to velcí herci. Možná se na ty časy rozpomenou.
Donutil mně pak za to vyspílal ve Čtyřicátem uzlu svých Padesáti uzlíků na provázku života (str. 77 – 78), přičemž citoval hodně nepřesně: Ovšem nedejte se mýlit, nepůjde o žádnou taškařici, tito pánové, než téměř poklesli na kolena televizního bavičství, byli vynikajícími herci, měl jsem podle něho napsat. Nespokojil se jen s tím, přisadil si, že jsem byl „dobrým kumpánem Jana Skácela“… Ano, připravovali jsme spolu pět let ROK – Revui otevřené kultury, která programově navázala na Hosta do domu šedesátých let. Donutil s námi asi dvakrát poseděl. Jednou v Bellevue, podruhé v Moravě na Malinovského náměstí. A řešil – tehdy na konci osmdesátých let – palčivý problém, jestli už z Brna odejít, nebo ne. V sebestřednosti přelomu tisíciletí pak v téže uzlíkové knížce napsal u jedné fotky (str. 64): Setkání s Bohumilem Hrabalem. Že je na té fotografii dominantní tváří básník Skácel a že s Bohumilem, se kterým se neviděli skoro dvacet let, si rozuměli hlavně oni dva, nevzpomněl si.
Na Richardovi III. jsme pak byli ještě se spisovatelem Pavlem Kohoutem. Foto Viktor Kronbauer
Na Richardovi III. jsme pak byli ještě se spisovatelem Pavlem Kohoutem. Donutila znal jen z bavičských televizních vystoupení a v roli Shakespearova krutovládce mu neseděl. Tak jsem mu vypravoval o jeho slavné provázkovské éře, kterou on znát nemohl, protože žil ve vyhnanství v Rakousku. Zamyslel se a pak uzavřel: No to je ten rozdíl mezi Prahou a Vídní. Tam by se musel rozhodnout. Buď show, nebo divadlo. Roli Hamleta nebo Leara by Donutilovi z televize v Burgtheatru už nikdy nesvěřili. – Není ale trochu jinak?! stačil jsem se kamaráda ještě zastat, neboť ten Čtyřicátý uzel nás nadosmrti nerozkmotřil. Myslím si, že kdyby měl Donutil ve Zlaté kapličce vídeňský plat, do televize by se nevydával!
Byl to hercův majstrštyk. Fto archiv ND
Po zhlédnutí Truffaldina Miroslava Donutila ve Sluhovi dvou pánů Ivana Rajmonta na ČT Art mi možná dáte za pravdu. Je to hercův majstrštyk. Pokud si ale vzpomínám, Kohoutovi jsem tehdy jeho názor nevyvrátil. To se ale nepovede nikdy nikomu.
Komentáře k článku: Křížové výpravy J. P. Kříže (No. 20)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Lída Vlášková
Nikdy nezapomenu
na starého Karamazova v podání mladého Donutila!
04.05.2020 (13.37), , Trvalý odkaz komentáře,
Jiří P. Kříž
Jeho krásných rolí
se najde samozřejmě mnohem víc. Nechtěl jsem „výpravu“ zahltit výčtem. Že se M. Donutil občas dokáže pozvednout z onoho podřepu machy televizního bavičtví (ostatně někomu se může líbit i tato jeho pozice), doložil nakonec nejen Richardem III. ve zmíněné inscenaci Vladimíra Morávka v pražském Globe, ale i dalšími hostovacími rolemi – zase v Huse na provázku po odchodu z Národního divadla: třeba Králem Ubu nebo Salierim v Amadeovi (obojí také Morávek)…
05.05.2020 (3.43), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Myslím,
že Miroslav Donutil nikdy na divadle neklesl pod vysokou hereckou laťku, kterou nasadil už na JAMU a v prvních letech existence Divadla Husa na provázku. Jeho talk show jsou něco jiného, stejně jako účast v řadě televizních inscenací. Ale i tam ukazuje vysokou profesní úroveň. Stejně jako ve filmu. Škoda jen, že mu televize ani film nedávají více vážnějších příležitostí. Není mnoho tak velkolepých herců nejen dnes, ale ani v české herecké historii. Jeho typus, jeho herectví by si zasloužilo seriózní teatrologickou analýzu. Škoda, že dnes nevycházejí herecké portréty, jaké kdysi vydával Orbis v edici Proměny. Právě Donutil (ale i Polívka, Pecha, Ambrová, Bittová, Hloužková či Bláhová, abychom zůstali u genetiky Provázků) by si jej zasloužil. Ovšem ono ani nejsou autoři. Tehdy je psali Otakar Blanda (Pešek, Chramostová), Jindřich Černý (Medřická, Krejča), Josef Träger (Šejbalová), František Götz (Fabianová), Josef Balvín (Brodský, Růžek), Alena Urbanová (Horníček), Helena Suchařípová (Lukavský)…
07.05.2020 (3.46), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Herecké portréty se píšou,
ale jinak, než jsme zvyklí. Trochu se v nich teatrologie prolíná s marketingem. Mimo jiné proto, co pojmenoval v Křížově vzpomínce doyen Pavel Kohout a co se ještě tak do půlky až skoro konce devadesátek probíralo i u nás – jestli je možné dělat reklamu na prací prášek Vizír a pak hrát Shakespeara. Proměnilo se herectví, proměnil se zejména vztah veřejnosti k profesi i k herectvu samému, proměnily se tedy i možnosti psát herecké portréty.
Donutil je toho učebnicovým příkladem pro šíři a různorodost své práce. A nemyslím, že by v jeho televizních produktech (povídky, talkshaw, seriály…) hrály až tak velkou roli peníze, které si v ND nevydělal, spíš jeho touha předvádět se, myšleno v dobrém ba nejlepším, vždyť to je jeho profese! Jakkoli, přiznávám, Donutila úplně nemusím jaksi obecně, hájil bych ho před výtkami, že dělá něco, co nepřísluší velkému herci – dělá to, co se dnes po herci žádá a po čem herec přirozeně touží. V mainstreamu, což je prostor Donutilova herectví vysoké profesionální úrovně a osobitosti.
Stále toužím po tom zavést v Divadelkách herecké portréty, několikrát už jsme to skoro spouštěli, a opravdu to naráží na nedostatek autorů. Ale nemyslím na jejich schopnosti, spíš na chuť portréty psát, což je spojeno s otázkou, jak je dnes vůbec psát. Vždyť i v recenzích patřívá hodnocení herců k nejslabším pasážím, často se jen deklaruje, jaké jaksi lidské vlastnosti dali své postavě, případně se opentlí jejich jména přívlastky milionkrát použitými. Tuším tři (čtyři?) roky jsme s Radkou Hrdinovou pravidelně psali portréty (na tiskovou dvoustranu!) operních pěvců do Hudebních rozhledů, a byla to hodně těžká práce, když jsme se pokoušeli charakterizovat tvůrčí typ pěvce, potažmo analyzovat jeho herecké prostředky. Zdaleka ne vždycky se to povedlo k naší spokojenosti.
Kdyby se někdo cítil na takové texty, rád ho na ně angažuji. Protože za největší slabinu Divadelek pokládám psaní o hercích, obecně. J. P. Kříž začal po odchodu z Práva opět psát, mám z toho radost – a na základě tohoto článku by byl možná prvním adeptem, který by to mohl zkusit.
07.05.2020 (13.38), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Nevím,
jaké konkrétní herecké portréty máš, Josefe, na mysli, zda knižní nebo časopisecké. Já se zde zamýšlel spíše nad těmi knižními, které vyžadují hlubinnou znalost dané osobnosti a její dlouhodobé sledování. Právě u Miroslava Donutila si ji dokážu velmi dobře představit. Právě i díky šíři jeho rolí a různorodosti práce.
Vlastně z poslední doby si vybavuju jen dvě takové publikace, a to Švejdův profil Ivy Janžurové (psali jsme o něm v DN 1/2018: https://www.divadelni-noviny.cz/janzurka-ke-stazeni) a Marečkův Vlasty Fialové (o něm jsme psali v DN 5/2020: https://www.divadelni-noviny.cz/pribeh-vlasty-fialove). Obě – velmi důkladně pojaté – knihy jsou však spíše historickými rešeršemi rolí a uměleckých životů obou dam než v pravém slova smyslu hereckými portréty. Autoři je totiž v jejich stěžejních rolích živě nezažili. (Zčásti bychom sem mohli zařadit také Marečkův herecký profil Bolka Polívky Filmové kralování, ale ten se zaměřil jen na jeho filmové role – pochopitelně, vzhledem k autorovu věku…) V tom by skutečně mohl být JPK – pro herce DHnP – vhodným autorem. Je to ale práce na měsíce, možná i na rok. A které nakladatelství takovou práci zadá (a zaplatí)?
Napsat však herecký profil na 1 stranu Divadelních novin, nebo i na míň, jak to dokázala svého času Alena Urbanová, to už vyžaduje velkou schopnost zkratky a také literárního umu, kterého se – obávám se – současným teatrologům a kritikům (včetně mne) příliš nedostává. A také znalost divadelního provozu a zákulisí divadla, nemluvě o znalosti všech klíčových rolí, a to pokud možno i vícekrát zhlédnutých. Dovedu si v tomto ohledu – mluvíme-li o činohře – představit Richarda Ermla (herci z líhně Rubínu), Vladimíra Procházku (herci Činoherního klubu) či Vladimíra Justa (herci Divadla v Dlouhé a možná i Dejvického divadla). A také Z. A. Tichého (herci Ypsilonky). Z doyenů pak samozřejmě Jana Císaře (herci ND a možná i jiní). Nic však proti JPK… Byla by to výzva.
Opět to ale – obávám se – naráží mimo jiné i na autorův čas a adekvátní honorář. To vše (u všech autorů) s výsledkem nejistým…
To už si spíše umím představit analýzu jedné role. Donutil (když už jsme jím začali) a jeho aktuální Willy Lohman se vysloveně nabízí.
🙂
08.05.2020 (0.50), , Trvalý odkaz komentáře,