Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 25
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Krize pravoslaví po česku

    Ukrajinská dramatička Anna Jablonská se stala ve svých nedožitých třiceti letech obětí teroristického útoku na moskevském letišti Domodědovo. Letěla do Moskvy, aby převzala cenu za hru Pohani, ve které hledá smysl a podoby víry v dnešním světě. Její život paradoxně ukončil náboženský fanatismus. Dramatismus a výpovědnost tohoto příběhu způsobily vlnu inscenací Pohanů, mimo jiné i na klíčové moskevské scéně současného dramatu – v Teatr.doc. Oblíbenou se hra stala nejen v rusky mluvících zemích – na jaře 2012 ji uvedlo Slovenské národné divadlo, českou premiéru měla letos v Jihočeském divadle, v režii Mikoláše Tyce.

    Pohani

    Celkem obyčejná rodina v době radikálních změn aneb Pohani FOTO MICHAL HANČOVSKÝ

    V rámci současného progresivního divadla ruské provenience nejsou Pohani právě typickým dílem. V kontrastu k převládajícím formálním experimentům, které sahají od poetických nedramatických her až po stroze dokumentární scénické rozhovory, je dílo Jablonské až překvapivě divadelní. Pohani jsou textem postaveným na příběhu, charakterech a dramatických zvratech.

    Autorka zobrazuje celkem obyčejnou rodinu v období radikálních změn – společenské a náboženské změny se metaforicky přenášejí i do domova, kde probíhá nekonečná rekonstrukce.

    Mikoláš Tyc, podobně jako Marián Amsler, si u přibližování dekadentních poměrů ruské rodiny značně vypomáhá všudypřítomným opulentním nevkusem. Přirozeně ho čtou mezi řádky a chtějí ho tlumočit divákovi. Vytváří tak jakýsi bizarní svět z nefunkční a bezbožné domácnosti.

    Tato nadstavba ale na jedné straně českému divákovi příběh poněkud vzdaluje a na druhé straně potlačuje morální imperativ hry. Ruská inscenace v Teatr.doc si vystačila s naprostým scénickým minimalismem a civilním herectvím a příběh se díky tomu jako by odehrával ne na jevišti, ale za dveřmi chruščovky za rohem.

    Náboženství, a jeho podoby v současném světě, je zde hlavním tématem. Do bezbožné rodiny přichází babička, která se snaží své blízké obrátit na víru. Postupně se začínají dít malé zázraky a zbožnost si v této rozvrácené domácnosti nachází své místo. V závěru ale autorka tuto představu radikálně vyvrátí a ukáže, že jakékoli zázraky se dějí jenom tehdy, když si člověk sám najde v životních událostech magickou souvislost. Dokonce se zde tato lidská vlastnost jeví jako slabost a neschopnost řešit problémy. Autorka navíc do hry vsadila i provokativní scény, ve kterých zobrazuje nekalé a kriminální praktiky pravoslavné církve.

    Morální standardy a jejich proměny vzhledem ke klesající autoritě církve jsou i u nás důležitým tématem. Byť se Mikoláš Tyc nepokoušel v inscenaci výrazně provázat ruský a český kontext, témata rezonují a nutí přemýšlet, jaký je vztah mezi skutečnou etikou a náboženstvím.

    Již první vizuální dojem křiklavě sděluje, že se nacházíme ve světě úpadku a nevkusu. Lenka Krčková v roli matky Mariny s výrazným líčením a v levně vyzývavém oblečení nervózně a hystericky běhá po pokoji, který je na jevišti jenom v náznacích, částečně pokrytý igelitem z důvodu rekonstrukce. Jako hlavní aktérka je ztělesněním stresu, nervozity a hysterie. Konstrukce z lešení vytváří na je­viš­ti ještě patro, které je tak odděleným útočištěm pubertální dcery Kristýny (Tereza Vítů). Ta prochází milostným zklamáním, které ji promění z naivní a hodné holčičky na drsnou a vulgární rebelku. Jelikož je příběh protkán retrospektivami, herečka musí ne­ustále rozlišovat mezi svou původní a novou identitou a tyto proměny dokáže zcela jasně zpřítomnit.

    Lakoničtí a pasivní muži – otec (Martin Hruška) a soused (Jan Dvořák) spíš jenom sledují dění a nejsou schopni zasáhnout. Na druhé straně zde zastupují více myšlenek, protože ze své pozice nekonání mají více prostoru na přemýšlení a hluboké rozmluvy. Babička (Daniela Bambasová) ztělesnila jakousi vlezlost a neodbytnost náboženského dogmatismu. Byť vůbec nepůsobí agresivně, její pasivní nátlaky a chytré kličkování ukazují, jak může být falešná zbožnost dotěrná.

    V některých více exponovaných výstupech se ale herci nedokázali zbavit strnulosti. Fyzické útoky – či už vzájemné, nebo proti sobě samému – jsou poměrně křečovité. Podobně nezvládnutý je i poslední výstup, kde herci vystoupí z příběhu, ale ne ze svých rolí. Epickým principem převypráví další události, s nádechem jistého patosu. Vzhledem ke křiklavosti a teatrální exponovanosti inscenace zde ale tento nostalgický závěr vyznívá spíše kýčovitě.

    Jistým oživením inscenace je živá hudba, která v malém prostoru studiové scény vskutku pohltí hlediště – akordeon, se kterým hudebník vstoupí do hlediště, zpřítomňuje ruský kontext a kulturu. Pár dramatických akordů na elektronické kytaře zase dotváří napětí.

    Mohlo by se tedy zdát, že Mikoláš Tyc uvedl Pohany s ohledem na všechny autorské záměry Anny Jablonské – s úctou k příběhu a myšlence předlohy. Nicméně to, jak vidí ruskou rodinu v morální, emocionální a finanční krizi čeští a slovenští divadelníci, a to, jak ji vidí samotní Rusové, jsou dva nesmiřitelné protiklady.

    Jihočeské divadlo, České Budějovice – Anna Jablonská: Pohani. Režie Mikoláš Tyc, scéna Karel Čapek, hudba David Lomič, kostýmy Aneta Grňáková, dramaturgie Alžběta Michalová. Premiéra 3. dubna 2015 na Studiové scéně Na Půdě. (Psáno z reprízy 17. dubna 2015.)


    Komentáře k článku: Krize pravoslaví po česku

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,