Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Kritické teze Josefa Hermana – Leoš Janáček: Příhody lišky Bystroušky (ND Praha)

    Nastudování opery Leoše Janáčka Příhody lišky Bystroušky je už zřejmě výrazem nových poměrů v opeře Národního divadla, u pultu dirigent Robert Jindra, režie Ondřej Havelka. Premiéra však vyvolává mnohé pochybnosti, proto mi teze zbytněly v obsáhlou úvahu, omlouvám se.

    Lenka Máčiková (Bystrouška). Foto: Hana Smejkalová

    Lenka Máčiková (Bystrouška). Foto: Hana Smejkalová

    Proč Revírník leze do roští s Terynkou?

    Vymýšlet si nad rámec autorské vůle Janáčkových oper je skoro nemožné, libreto s hudbou tvoří významově sotva narušitelnou  strukturu, tedy pokud nepřekročíme hranice interpretačního divadla, což je Havelkův případ. Všechno jen zvnějšku dodané poslal Janáček jako skladatel a libretista spolehlivě do háje, naposledy i jeho s pokusem proměnit Revírníka v mladého neomalence, co svou „starou“ v lesa podvádí s Terynkou, k tomu účelu režisérem zhmotněnou (němá pohybová role Malvíny Pachlové). Žádná láska, jen neurvalý sex. Takový charakter Revírníka od počátku skřípe, ale nechat postavu v posledním obraze rázem zestárnout, filozofovat nad koloběhem života a vzpomínat na prožitý láskyplný život s manželkou repliky libreta věcně vylučují: že spolu  kráčeli jako mladí lidé, že ona byla jak jedlička a on jak šerý bor, že spolu hříbky sbírali a tuze poškodili, protože pro lásku je neviděli atd. Nejdůležitější je však povzdech „kolik je tomu let“, pandán ke Skokánkovu „Totok nésu já, totok beli dědóšek!“, znázornění ubíhajícího času, v němž se onen koloběh odehrává, a to Havelkova konstrukce přinejmenším znejasňuje. Prostě se hroutí pod tíhou Janáčkových důkazů, ale hlavně operu o koloběhu života v paralelách zvířecího a lidského světa devalvovala na banální záletnickou historku.

    Nikol Kouklová (Terynka), Svatopluk Sem (Revírník). Foto: Hana Smejkalová

    Nikol Kouklová (Terynka), Svatopluk Sem (Revírník). Foto: Hana Smejkalová

    Co si od toho režisér sliboval napsal do programu: Revírníkovi prý chybí příběh, jaký má Bystrouška („ucelená dramatická linie“), jeho scény „nesou spíš symbolické významy“, a protože inscenovat symboly je nudné, domyslel Revírníkovi konfliktní milostný příběh – a kdo jiný byl po ruce než původně také jen symbolická Terynka, lidský pandán Bystroušky (dodávám já). Ale protože „prahnu po katarzi“, tvrdí Havelka, „můj Revírník tak po životní krizi dospěje ke katarzní chvíli smíření, uvědomnění si smyslu pokory.“ A nechybí poslání: „Kéž by taková chvíle potkala každého z nás…“ Ano, takovou katarzi nalezneme například v Hrabalově próze Obsluhoval jsem anglického krále, Janáčkova však nestojí na prozření hříšníka.

    Svatopluk Sem (Revírník) s Malou Bystrouškou a Skokánkem v závěru opery. Foto: Hana Smejkalová

    Svatopluk Sem (Revírník) s Malou Bystrouškou a Skokánkem v závěru opery. Foto: Hana Smejkalová

    Přitom Revírník příběh má, jen ho Janáček nevypráví tak lineárně jako Bystrouščin, naznačuje ho „symbolickými“ detaily a v úžasné zkratce doslovuje v závěrečném Revírníkově zpěvu, který pak může obsahovat i ono okouzlení koloběhem přírody. Možná Havelku svedly autobiografické prvky opery, Janáčkova láska k vysněné Kamile a jeho řekněme hodně obtížné soužití s manželkou Zdenkou, jenže to jsme zase u Uhdeho, Štědroňova a Morávkova Leoše v Huse na provázku. Mimochodem, pěknou analýzu vzniku opery napsal Ondřej Hučín do programu k inscenaci.

    Jiří Brückler (Harašta). Foto: Hana Smejkalová

    Jiří Brückler (Harašta). Foto: Hana Smejkalová

    Nové pojetí Revírníka se přirozeně promítlo do různých scén a postav, především Rechtora a Harašty. Pytlák Harašta je tu trochu houmlesák a sotva si ho Terynka vzala z lásky, když chodila do křoví s Revírníkem a vypomáhala také u Pásků v hospodě bůhví s čím vším – nejspíš se prostě zajistila na stáří s prvním, kdo byl k mání. U Janáčka je Terynka symbol ženství, v nejobecnějším domyšlení základní prvek Janáčkem oslavovaného koloběhu přírody, protože symbol lásky a zrození, v „reálné“ podobě z ní Havelkovi vyšla – však víte.

    Yvona Škvárová (Pásková), Jan Vacík (Rechtor), Svatopluk Sem (Revírník), Jiří Sulženko (Farář). Foto: Hana Smejkalová

    Yvona Škvárová (Pásková), Jan Vacík (Rechtor), Svatopluk Sem (Revírník), Jiří Sulženko (Farář). Foto: Hana Smejkalová

    Ondřej Havelka je prostě praktický muž, který režíruje věcné konkrétní výjevy, a chtěl i Janáčkovu filozofii deklarovat názorně. Tak ke „katarzní chvíli smíření“ potřeboval polepšeného hříšníka jako feldkurát Katz ve Švejkovi. Ve vnější logice nového příběhu se Revírník také popere s Haraštou o flintu a spolu trefí Bystroušku vlastně nešťastnou náhodou, jenže náhoda zase zpochybňuje Janáčkem stále připomínaný neúprosný zákon přírody – budiž to dalším připomenutím, že v opeře (umění) se nevystačí s jen přímočarou pravděpodobnostní logikou, že v umění nebývá dodržení popisné logiky věcí „nejpravdivější“.

    Havelka zřejmě chtěl Janáčkovy „příhody“ trochu zdrsnit a přesvědčit diváky, že opera o Bystroušce není pestrá pohádka o zvířátcích. U nás sice mnohým otevřel oči, dokonce i jedné operní kritičce, ale zdaleka nebyl první: už Max Brod za Janáčkova života se v německém překladu libreta snažil o názornou konkretizaci, vyšel z ní i Walter Felsenstein v programově věrohodném realistickém pojetí opery v berlínské Komické opeře (1962), Miloš Wasserbauer s ním v Brně polemizoval (1965 k otevření brněnského Janáčkova divadla). David Sulkin v Ostravě a na Hukvaldech (1994) naopak operu zaplavil zvířátky, jenže v provedení dětí, desítky jich tak zatáhl do projektu s přesahovými funkcemi, Jaroslav Malina mu k tomu namaloval strom života. Zvlášť teskně a vlastně stroze sehrál operu Ctibor Turba v Národním divadle (1995), inscenace mi byla velmi blízká, leč režisér se na ní těžce rozešel s dirigentem Gregorem. V irském Opera Theatre Company Dublin (inscenace byla k vidění na festivalu Janáček v Brně 2004) režisér James Conway s dirigentem Brianem McKayem Bystroušku razantně zkrátili a zredukovali orchestrální obsazení, operu sehráli jako drsný příběh ze smetiště. Něco z toho obsahuje i známý kreslený film (2004). Takovým variantám se Janáčkova opera nebrání, mechanickým konstruktům však ano.

    Foto: Hana Smejkalová

    Foto: Hana Smejkalová

    Kontextuální osvobozená revue

    Nejblíž je Havelka Andreasovi Homokimu v posledním uvedení opery v Komické opeře v Berlíně (2011) – oba vycházejí z výtvarného a jaksi mentálního prostředí 20. let, nerozlišují lidské a zvířecí postavy (Václav Věžník v 70. letech stvořil celou teorii, jak světy lidí a zvířat oddělit, v důsledku návod, jak hrát operu o zvířátcích), které oba deklarují jen ryze jevištními hyperrealistickými znaky (Homoki veritábl hlavovou maskou, Havelka veritábl ocasem – doufejme, že to někdo nebude považovat za opisování jako v případě ostravské Jenovéfy!). Homoki ovšem došel k existenciálnímu závěru, Havelka k napravenému hříšníkovi.

    Michaela Kapustová (Lišák Zlatohřbítek), Lenka Máčiková (Bystrouška). Foto: Hana Smejkalová

    Michaela Kapustová (Lišák Zlatohřbítek), Lenka Máčiková (Bystrouška). Foto: Hana Smejkalová

    Průběh jednotlivých scén, jednání postav a dokonalý vizuál odvodil Havelka se svým týmem z módy a společenského chování 20. let, což považuji za nejprůkaznější kvalitu inscenace, za výtečné a přitom tak přirozené řešení, k němuž Havelku předurčuje praxe „prvorepublikového“ zpěváka skupiny Melody Makers. Bystrouška vypadá a jedná jako elegantní mladá dáma z počátku republiky, hlavně tomu se Janáčkova hospodyně smála tak upřímně, jak se traduje, až skladatele k tématu přivedla. Zlatohřbítek je sportovní elegán v pumpkách, jen si nahodit batoh a jít na tůru s Klubem českých turistů, lesní havěť upomíná na Jenčíkovy girls, Komára s tenisovými pálkami a vypoulenýma očima jsem neidentifikoval, logicky by asi mělo jít o bohatého floutka (z nichž si dělaly legraci filmové komedie), malá Bystrouška na procházce chytá do síťky motýly – to všechno je nejen krásné, milé a vtipné, ale hlavně kontextuální, zahrnuje v sobě čapkovský svět prostých lidí, atmosféru Lidovek s Lolkovým a Mahenovým komiksem, optimistické počátky republiky, faktický začátek 20. století, pokud za konec předchozího budeme považovat krach mocnářství po 1. světové válce.

    Slepice (Sbor Národního divadla). Foto: Hana Smejkalová

    Slepice (Sbor Národního divadla). Foto: Hana Smejkalová

    Jen mi s tím stylově neladí slepice, v podobě obludných loutek jsou zřejmě jen proto, aby jim Bystrouška mohla názorně utrhat hlavy a ony mohly do rytmu klovat cosi na podlaze – jen přímočarý a příliš popisný gag, trochu toporně vyprávěná anekdota. Popisnost je součástí Havelkova jevištního vyjadřování v praktických konkrétech, ale občas by bylo na místě hledat sofistikovanější stylizovanější řešení. Stejného rodu je okázalé lkaní zvířátek po únosu Bystroušky, asi zase pro legraci, jenže ruší Janáčkovu niternou orchestrální pasáž, která situaci komentuje úplně jinak. Dirigent měl za to režiséra probodnout taktovkou, každý hudbymilovný soudce by ho osvobodil.

    Foto: Hana Smejkalová

    Foto: Hana Smejkalová

    Stylově tak trochu revue V+W v Osvobozeném se odehrává v báječně stylizovaném a malými výkyvnými točnami rozpohybovaném lese – ideální prostor pro lesní havěť, ale ještě víc pro Rechtorovo hledání tří pevných bodů po flámu, přeneseně v životě a ve vesmíru. K tomu působivé poetické svícení a stínohra na pozadí filmového plátna – další kontextuální připomenutí života ve 20. letech.

    Foto: Hana Smejkalová

    Foto: Hana Smejkalová

    Mám z reakcí diváků i z některých publikovaných reflexí dojem, že sugestivita a hravost jevištního dění upozadila, ne-li eliminovala konstrukci s Revírníkem. Což může inscenaci jen prospět, na druhé straně to nepříjemně potvrzuje zdejší povrchní vnímání operního divadla.

    Rozumí si Robert Jindra s Janáčkem?

    Těžko říct, Její pastorkyni interpretuje famózně, s Bystrouškou má problémy. Interpretuje partituru v tradici Bohumila Gregora, hlavně mu dává za pravdu v u nás stále omílaném sporu prý autentické sršaté „brněnské“ interpretace s pojetím Janáčka jako originální varianty Pucciniho – takového Janáčka si dávno přivlastnili a milují v zahraničí, tak ho cítil i Gregor, i já mu dávám za pravdu.

    Lenka Máčiková (Bystrouška), Jana Sýkorová (Lapák). Foto: Hana Smejkalová

    Lenka Máčiková (Bystrouška), Jana Sýkorová (Lapák). Foto: Hana Smejkalová

    Jindra zatím hledá své řešení Gregorovy detailně promyšlené a léta precizované drobnokresby coby souběhu významové a hudební logiky, má tendenci formovat větší tektonické celky a nadřazovat hudební logiku nad dramatickou, partituru až příliš symfonizuje, některé pasáže mi přišly hrubé, zvukově málo vytříbené, dynamika příliš zkrotlá bez janáčkovských výkřiků, místy nečekaná, většinou volnější tempa.

    Zprv trpké zdá se Jindrovo pojetí Bystroušky, ale začínám mu přicházet na chuť. Včetně rozvážnějších temp s prostorem pro vnitřní život hudebních frází jako u Gregora, už teď leckde využitý, a jistě se bude dále zabydlovat. Ani Gregor neuměl Bystroušku hned, je to práce na celý život.

    Foto: Hana Smejkalová

    Foto: Hana Smejkalová

    Ovšem o hráčských nejistotách, dokonce o chybách v hornách a vůbec v žestích, také ve flétně, v souhře, v nástupech, se ovšem debatovat nedá! Bohužel nejvíc pochroumaly zrovna závěrečnou hymnickou scénu, poničenou už Havelkou, a holt platí, že konec špatný, všechno špatné – poprvé jsem při v závěru opery neuronil slzičku. Preciznost provedení postupně upadala, jako kdyby se prostě nestihlo nastudovat všechno.

    Hodně dobří operní herci

    Mohu se jen dohadovat, jak se řečené odrazilo v sólových partiích. Svatopluk Sem bude jednou famózní Revírník, až do role interpretačně i životně dozraje, až se nebude stylizovat do Havelkova hrubiána a přestane silácky hulákat, až sám jednou pozná, co znamená „bolijó ho nožky, polehává“. Ale už teď by mohl v závěrečné scéně ztišit, zniternit zatím jen vnějškový projev, technicky výtečný. Slouží mu ke cti, jako prakticky všem aktérům, že ochotně a na úrovni plní hudebně interpretační i režijní požadavky, jakkoli diskutabilní – tak to má být!

    Nikol Kouklová (Terynka), Jaroslav Březina (Rechtor), Luděk Vele (Farář), Jakub Kettner (Revírník). Foto: Hana Smejkalová

    Nikol Kouklová (Terynka), Jaroslav Březina (Rechtor), Luděk Vele (Farář), Jakub Kettner (Revírník). Foto: Hana Smejkalová

    Lenka Máčiková je perfektní Bystrouškou, projevem, frázováním, je výsostná operní „herečka“ sestavující postavu rovnomocně ze všech výrazových možností, jen měl dirigent brát víc ohledů na její menší hlas, který orchestrem občas přehlušil. Michaela Kapustová je podobně skvělým Lišákem Zlatohřbítkem, jen by měla pečlivěji artikulovat. Jaroslav Březina sporými prostředky na malé ploše výrazně načrtnul přecitlivělého a dojemně groteskního Rechtora, opileckou ekvilibristikou na roztočeném jevišti vyvolal upřímný smích – předvedl klaunský výstup, který logicky končil až v slzách ve druhé scéně u Pásků.

    Jiří Sulženko (Farář). Foto: Hana Smejkalová

    Jiří Sulženko (Farář). Foto: Hana Smejkalová

    Jiří Sulženko dal Farářovi moudrost a důstojnou hořkost, správně ho Havelka nechal postěžovat na životní křivdu tváří v tvář divákům z první řady. Jiří Brückler stvořil Haraštu jako vychytralého pobudu, který se holt na tom světě musí nějak uživit. Sbor zpíval i jevištně konal naprosto spolehlivě. Premiéře nesvědčily jen ošklivé i distonující hlasy Lenky Šmídové (Datel a Paní Pásková) a Jitky Svobodové (Sova, Paní revírníková).

    Užitečné problémy

    Z premiéry jsem věru neodcházel v dobrém rozmaru, na první poslech jsem nepřijal Jindrovo nastudování a přidané pásmo Revírníka s Terynkou mi banalitou a vymyšleností rozzlobilo. S Jindrou se smiřuji, s proutníkem se nesmířím, zato si hodně považuji vizuál inscenace a vůbec propracované jevištní dění, které reprezentuje už trochu tradičnější, nicméně nosný přístup k opernímu divadlu. Ondřeje Havelku stále ctím jako hodně dobrého režiséra, ostatně zlého záletníka mu měl někdo rozmluvit.

    Národní divadlo Praha – Leoš Janáček: Příhody lišky Bystroušky. Režie Ondřej Havelka, hudební nastudování Robert Jindra, choreografie Jana Hanušová, sbormistr Martin Buchta, sbormistr Kühnova dětského sboru: Jiří Chvála, scéna Martin Černý, kostýmy Kateřina Štefková, dramaturgie: Ondřej Hučín. Nová inscenace je příspěvkem k programu Roku české hudby 2014. Obsazení: Bystrouška: Lenka Máčiková, Alžběta Poláčková, Lišák: Kateřina Jalovcová, Michaela Kapustová, Revírník: Jakub Kettner, Svatopluk Sem, Rechtor / Komár: Jaroslav Březina, Jan Vacík, Farář / Jezevec: Jiří Sulženko, Luděk Vele, Lapák: Václava Krejčí Housková, Jana Sýkorová, Revírníková / Sova: Jitka Burgetová, Jitka Svobodová, Chocholka: Olessia Baranová, Michaela Šrůmová, Pásková / Datel: Yvona Škvárová, Lenka Šmídová, Harašta: Jiří Brückler, Jiří Hájek, Pásek: Vladimír Doležal, Jan Markvart, Kohout: Sylva Čmugrová, Jana Horáková Levicová. Orchestr, sbor a balet Národního divadla, Kühnův dětský sbor. Premiéra 20. března 2014 v Historické budově Národního divadla.


    Komentáře k článku: Kritické teze Josefa Hermana – Leoš Janáček: Příhody lišky Bystroušky (ND Praha)

    1. Alois Maršner

      Profilový obrázek

      Viděli jsme
      to představení a byli jsme nadšeni. Krásné srozumitelné, vhodné i pro menší posluchače, které jsme ale na představení připravili.

      S pozdravem,

      Maršner

      25.05.2019 (17.11), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,