Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2020

ročník 29
23. 6.–1. 9. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Kritické teze Josefa Hermana (2020/3) Rusalka

    Je logické, že právě v Opera Ballet Vlaanderen, divadle s významným baletním souborem, inscenoval Rusalku norský choreograf a režisér Alan Lucien Øyen ve zpola baletní a zpola zpívané produkci. Role jsou obsazeny ve zpívané a taneční podobě pěvci a tanečníky, výsledná postava je synergií tanečního a pěveckého projevu. Pěvci se vyjadřují zpěvem, operním pohybovým projevem s významovými gesty a mimikou, nejsou nuceni ke složitému herectví. Tanečníci jsou choreograficky vedeni k pohybovému vyjádření událostí, jednání a zejména ke zveličení emocí. I když jsou tu místa někdy příliš popisná, až naivní, a je jich k závěru čím dál víc, vcelku jevištní dění vede k názornému i emotivnímu demonstrování postav a situací.

     

    Pěvci a tanečníci vstupují i do vzájemných akcí v situacích, kdy je to pro výpověď výhodnější a názornější. Hajný s Kuchtíkem taneční dvojníky nemají, jejich výstupy jsou pojaté jako operní konverzačka, a pak, nemají emoce, které by se daly tanečně vyjádřit. Ani Cizí kněžna a Ježibaba dvojnice nemají, jejich herectví je propracovanější zcela tradiční operní technikou, v tom cítím jedinou stylovou nedůslednost inscenace.

    Není tu jediná baletní scéna v tradičním slova smyslu, na jevišti zůstávají jen přímo hrající postavy. Jen na polonézu v druhém jednání se tančí originálních choreografie, a v jejím začátku se vítají svatební hosté, ergo opět nikoli bezpříznakový balet, ale gesticky vystavěná taneční scéna. Sbor umístěný důsledně za scénou, vizuálně pro něj na tomto jevišti místo není.

    Přirozené je mezinárodní obsazení, už tím je inscenace svobodná. Rusalku zpívá skvělá sopranistka tmavé pleti Pumeza Matshikiza, také Mladý lovec, Kuchtík a jedna z žínek jsou černoši, Princ je Asiat.

    Inscenace Rusalka. Foto: archiv divadla.

    Orchestrální pasáž před Čury mury fuk je necitlivě škrtnuta, u nás zpravidla příležitost k baletní scéně. Svědčí to o snaze soustředit inscenaci k textu, spoluhře, vlastně minimalistické jevištní podobě. I jinde je pár škrtů, které Dvořákově hudbě nesvědčí a jsou zjevně motivované snahou zkrátit čas inscenace, třeba ve scéně Hajného a Kuchtíka.

    Vždycky jsem si představoval provést Rusalku na prázdném jevišti jen s pomocí světel a stínů, a tady mi to skoro splnili. Dvě stěny (kruhové výseče) na točně vytvářejí vzájemnou pozicí různé prostory, jsou sestavené z plošných lamel, jimiž působivě pronikají světla a stíny v nádherně nasvíceném vzdušném prostoru s nekonečným horizontem. K tomu jen dva umělé pahýly stromů a ležící kmen. Soudobá křišťálově průzračná vizualita, decentní přesné barevné tónování scény, nemůže to nepřipomenout vrcholné scény Josefa Svobody. Strohé věcné kostýmy bez konkrétního časového a lokálního ukotvení potvrzují abstraktní pojetí jevištních obrazů a vizuální koncepci inscenace. Sice se princip trochu opakuje, ale na působivosti mu to neubírá, protože režisér Alan Lucien Øyen dění jemně obměňuje a poutavě vypráví příběh lásky v symbolické rovině. Jen holt setkání Rusalky s Princem před závěrem opery je pro takové provedení neúnosně dlouhé.

    Inscenace Rusalka. Foto: archiv divadla.

    Až na drobnosti se zpívá perfektní češtinou, mladé hlasy jsou dobře sezpívané v dokonalém technickém i výrazovém nastudování partů. Jen Kyungho Kim jako Princ není schopen výrazu a herecky je hodně toporný, a vynikající Pumeza Matshikiza už byla v posledním jednání zjevně unavena. Dirigentka Giedrė Šlekytė dovedla orchestr k pečlivě vystavěné zvukové barvitosti, meditativní tempa protahuje, využívá každé možnosti zdůraznit rytmickou moderní sazbu hudby z pomezí devatenáctého a dvacátého století. Precizně promyšlená a provedená interpretace Dvořákovy partitury a Kvapilova symbolistního libreta. V takovém provedení vyzní čistá krása a hloubka výjimečného operního díla.

    Neodpustím si poznámku: inscenace potvrzuje nesmyslnost dělení na “tradiční” a “moderní” pojetí operního divadla. Důležité jako v každém umění je jediné: vlastní tvůrčí kreativita, to je vždycky oceňovaná hodnota. Tady je vysoká.

    ///

    Záznam na Opera Vision: https://www.youtube.com/watch?v=tjqawjufy_g&feature=pushsd&attr_tag=tJCzzwkwhQ8eSNG%3A6

    Obsazení naleznete zde.


    Komentáře k článku: Kritické teze Josefa Hermana (2020/3) Rusalka

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,