Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 25
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Taková ztráta krve

    Jsou scény, jejichž inscenační týmy by se mohly rozkrájet, a přece se o nich nepíše, a když, tak se špatně skrývaným despektem: poznáte je snadno – jsou to ty, jež se neumisťují v anketách a neobrážejí žádný z prestižních festivalů (to druhé souvisí s prvním a první s druhým – jsou-li mimopražské, většina pražských publicistů se o nich nedozví, natož aby na ně v médiích upozornila festivalové pořadatele). A pak jsou tu miláčkové kuloárů s trvalým předplatným mediální přízně: inscenační týmy (režiséři), které ať udělají cokoli, má pro ně kritika předem očekávatelnou zásobu superlativů (když něčím přelezou běžný průměr), anebo aspoň vlídné, omluvné pardon (když houstnoucí nuda v hledišti by se dala krájet a vyvážet do divadelně rozvojových zemí). Takovou scénou je i holešovické Studio Hrdinů: má sice na kontě kreace po zásluze velebené (Život opričníka), ale také průšvihy, kolem nichž se většinou jen opatrně chodí po špičkách. To je případ inscenace Krev Wälsungů.

    Krev Wälsungů

    Mdlý erotický trojlístek – Jiří Štrébl, Marie Švestková a Ivan Lupták FOTO TEREZA HAVLÍNKOVÁ

     

    Je od inscenátorů skoro umění promrhat takovou šanci a tak vzrušující, elektrizující téma, jakým je nejen zakázaná láska ve vážené patricijské rodině, ale především nietzschovský koncept života, ospravedlnitelného jedině jako jev estetický. Vždyť tvůrci tu pracovali vlastně jen se vzácnými, jedinečnými vstupními ingrediencemi: Mannův literární svět i nesmrtelná Wagnerova hudba, jíž spisovatel vzdal hold už ranou novelou Tristan (1903), tím zárodkem pozdějšího Kouzelného vrchu i Doktora Faustuse. Dále je tu, počínaje Marcelem Reichem-Ranickým (Mannovi) a konče řadou filmových děl, množství kongeniálních interpretací Mannových děl v kontextu dramatu jeho rodiny, dětí (sourozenců!) i rodinných rituálů, a to právě ve vazbě na Wagnerovu hudbu a Nietzschovu filosofii. Těmito interpretacemi poznamenaná je v inscenaci snad jen vstupní scéna „patriarchální“ rodinné hostiny. A konečně tu byla dvojice profesionálních operních zpěváků (Martin Vodrážka a Lucie Juránková), sice činoherně „tuhých“, ale jevištně resuscitovaných Wagnerovou hudbou, když na half-playback technicky dokonale zpívají závěr Valkýry (Wotanovo loučení); nadějný byl i výtvarný nápad s přehlídkovým molem a zrcadlem, jež mělo evokovat téma narcismu.

    A přece výsledkem všech těch ingrediencí je až zarážející bezradnost, s níž se tu staticky, po způsobu jakési osvětové školní besídky, memoruje Mannův text, sáhodlouze se předčítá popis operního představení (Štréblovo čtení průběhu Valkýry), a nakonec se očekávatelně dospěje k incestu sourozenců (Marie Švestková, Ivan Lupták). Akt je to studený a sterilní jako celá inscenace, z níž jako by vyprchala veškerá krev nejen Wälsungů, ale i Mannova a Wagnerova. Závěrečné pomrknutí do publika nesmyslným a inscenací nezdůvodněným připojením parohatého novomanžela von Beckeratha do erotického trojlístku už nic nezachrání. Začalo to slibně rodinnou hostinou, ale pak už jsem rukopis režisérky, jež má na kontě pozoruhodné kreace (do Holešovic byl přenesen např. její úspěšný Sam), nepoznával.

    Před premiérou se nechala slyšet, že nevěří ve zdravou sexualitu, která je pro ni násilnou ideologií, nesmiřuje se s průměrem a divadlo pro ni není, jak je u nás prý zvykem, jen literárním médiem, nýbrž především výtvarnem – proto např. i ono zrcadlo, jímž chce evokovat téma narcismu atd.atd. Jenže to zrcadlo v inscenaci je jen pasivní kulisou a na molu se odehrává pravý opak režisérčiných slov: průměr, memorování literatury a deklamační herectví (operní herci nezvládají potutelný civilní tón, jímž kupř. Jiří Štrébl podehrává svého zbohatlíka von Beckeratha). Oba mladí hrdinové, ač měli být svým „zakázaným“ vztahem protikladem Beckerathovy tuposti, působí nakonec bezobsažněji než on, takže v závěru, kdy na otázku co s Beckerathem? naleznou cynickou odpověď: měl by nám být vděčný, jeho existence bude aspoň méně triviální, je pro diváky skoro úlevou, že právě on oživí mdlý erotický trojlístek. Studenou nudu nezachrání v poslední třetině ani ničím neozvláštněné árie z Valkýry (při sledování dvanáctihodinového Prstenu před deseti lety jsem se rozhodně nenudil tolik jako při této pěti-sedmi (?) minutové, jevištně bezradné operní produkci).

    Suma sumárum: literatura na scéně, vykostěná akademická nuda bez chuti a zápachu. Jak stařičký film Rolfa Thieleho (1965), Viscontiho Soumrak bohů či předloňské Stefana Kaminského On Aire – ironické zpracování Prstenu, to všechno jsou proti tomuto sterilnímu koketování s Wagnerem a Mannem vášnivá veledíla, jež jsem si musel cestou domů připomínat, abych zapomněl na trudný zážitek. Už dlouho jsem neviděl tak dokonalé minutí se slibných lidí ve slibném divadle se slibným tématem.

    Studio Hrdinů – Thomas Mann, Katharina Schmitt: Krev Wälsungů. Režie a adaptace Katharina Schmitt, scéna Pavel Svoboda, kostýmy Tereza Beranová, dramaturgická spolupráce Jakub Režný. Premiéra 8. dubna 2014. (Psáno z reprízy 9. dubna 2014.)


    Komentáře k článku: Taková ztráta krve

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,