Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Králem Ubů

    Od pátku do neděle 25. – 27. února proběhla v pražských divadlech Na zábradlí a Disk akce Ubu víkend aneb Otec Ubu 5 x jinak. Diváci mohli spatřit otce Ubu v nejrůznějších variantách, od Ubu Alfreda Jarryho až po Ubu Antikrista.

    Ubu přečtený

    Víkend začal premiérou a zároveň derniérou scénického čtení kompletního textu hry Ubu králem v překladu Prokopa Voskovce. Mezi hledištěm a jevištěm se vytvořilo až familiérní jiskření ne nepodobné školní besídce, ovšem – (!) – v tom nejlepším slova smyslu. Postavy otce a matky Ubu (Jiří Ornest a Zdena Hadrbolcová) si sebejistě přehazovaly repliky, zatímco sbor ostatních herců Divadla Na zábradlí (Jana Kozubková, Magdaléna Sidonová, Petr Čtvrtníček, Igor Chmela, Jan Lepšík, Leoš Noha, Václav Petrmichl a Ondřej Veselý) doplněný dalšími zaměstnanci divadla a místního Café baru se pouštěl s „amatérskou vervou“ do výpadů proti nim. Proti Ubuovi a jeho ženě však byli bez šance. Po celý čas jen křičeli a loutkovitě gestikulovali. Jediný, kdo zůstal sám sebou, byl ledově klidný otec Ubu a babičkovsky „něžná“ matka Ubu.

    Otrocké čtení všech poznámek a opravdu všech textů, které jsou ve hře obsaženy (snad kromě čísel stránek a složení orchestru), spolu s přiznaně nedokonalými scénickými efekty, přinášely krkolomné situace, jež uváděly v smích nejen přítomné diváky, ale i samotné herce. Jedna herečka si zapomněla brýle a marně se snažila přečíst svůj part. Jiný představitel hrající ducha, mizel v propadle, to ale nemělo dostatečnou hloubku, aby jej skrylo. Podle nahlas čtené scénické poznámky „Hromoslav zůstává stát v extatickém postoji“ měl herec zůstat stát, on si ale již sedl, protože text jeho role skončil.

    Ne úplně šťastným se ukázalo scénické řešení, kdy otec a matka Ubu sedí za stolem téměř na hraně jeviště a sbor je rozsazen na schodech za nimi. Divák při nejlepší vůli nemohl vidět více než třetinu sboru, a to i když se herci postavili. Po čtvrthodině, kdy jsem natahoval krk jako východňár, jsem rezignoval a spokojil se jen se svým „úsekem“ sboru. Jinak ale byla výprava plně funkční a po jarryovsku určovala prostředí. Pokud měl sbor čepice obrácené k divákům jednou stranou, byli jsme v polském ležení, pokud se z čepic koukal moskevský medvěd, byli jsme v ležení ruském. Pokud někdo umřel, hodil čepici do diváků. Když se řeklo, že se jí, tak se doopravdy jedlo (žebírka).

    I když zhruba od scény s medvědem (jak je tomu ostatně u valné většiny ubuovských inscenací) přestávala mít produkce spád, bylo čtení pro většinu přítomných atraktivní. Třeba jen proto, že rekapitulací celého Jarryho textu si mnozí (včetně mne) uvědomili, jak celá struktura hry vypadá, kde inscenačně „drhne“ nebo kde vlastně vystupuje medvěd. Navíc jsme nakonec dostali žebírka, která do té doby otec Ubu celou dobu slastně požíral.

    Ubu na plátně

    Druhý den začal promítáním dnes už legendární inscenace Krále Ubu Divadla Na zábradlí z roku 1968 v úpravě Miloše Macourka a Jana Grossmana. Zdánlivě k ní není co dodat. Coby ten, kdo ji a dobu jejího vzniku nezažil, si však malou poznámku neodpustím. První polovina mě nechala poměrně chladného, překvapila mně ale aktuálnost druhé poloviny (lépe řečeno části po přestávce). Byl to Ubu spoutaný. Ovšem vzhledem k tehdejším poměrům (a dramaturgické koncepci) byla oslovení přehozená. Zatímco třeba Čurimír (v podání nedávno zesnulého herce Ivo Palce) si v původní verzi nechává říkat markýzi Novohorský, v Grossmanově verzi je to naopak. Ač šlo o dobovou aktualizaci a posun, velmi snadno si lze tyto proměny vztáhnout i na dnešek, na současné pokrytectví a hlavně na naši zdánlivou svobodu.

    Ubu prostý (Übü Magyar)

    Ubuovskou sobotu zakončilo večerní představení Übü király divadla Maladype z Maďarska. Inscenace naplno využívala Jarryho jevištní hravost i lačnost. Herci vrhali do prostoru neskutečné množství tělesné energie, jejich zápal byl obdivuhodný, herecké nápady se v jednotlivých výstupech šířily takřka lavinovitě. Režisér Zóltán Balázs ve svém průvodním textu k inscenaci zdůrazňuje, že Ubu je především výsměchem studentů jejich učitelům, tedy výsměchem nedospělých dospělým. Tímto směrem koncipuje svou inscenaci. Velmi mu v tom pomáhá čistě mužské obsazení, které vytváří svět postrádající jakoukoli laskavost nebo filosofující zastavení. Tento Balászův ubuovský svět ale není dospěle mužský, nýbrž chlapecký. Svět chlapců, kteří se štítí holek. Je velmi semknutý a značně krutý. A právě krutost je vlastní i Jarrymu a otci Ubu náramně „sluší“. Pokud si ale představujete, že režisér dosáhl chlapeckého světa mutováním a jiným „przněním“ herců, mýlíte se. Projevy dětství Balázs hledal – a nacházel – ve hře. Patrné to bylo hned v úvodu: Herci vyskáčou na scénu, jako malí kluci obsadí celé jeviště (jeden se dokonce spustí do díry, kterou diváci do té chvíle nevidí) a začnou rytmizovat a postupně na přeskáčku zpívat jakési písničky (působilo to tak trochu jako maďarský pop a podle reakcí maďarské části publika to maďarský pop byl).

    Vedle balíků novin, ze kterých byla vystavěná obrovská hromada, na níž a v níž se celé představení odehrávalo, byl tou nejzřetelnější (a podstatnou) inscenační složkou právě rytmus herecké akce. Tmelil dohromady herce a vtahoval diváky do víru dění. Herci byli rytmicky tak suverénní, že si mohli dovolit svá slova i volně improvizovat, aniž by měli problém se do textu (a do společného rytmu) vrátit. Divák jen stěží postřehl, zda šlo o improvizaci, kdy vlastně začala, kdy skončila a jestli to náhodou nebylo ještě nějak jinak. Nevýhodu měl ten, kdo byl odkázán na titulky. Na druhou stranu i herci občas divácká „brýlení do titulků“ využili, když se otočili a četli své repliky ze čtecího zařízení, nebo se obrátili na překladatelku, aby improvizované změny v textu divákům ihned překládala.

    Důležité pro atraktivitu inscenace byly kostýmy. Kromě různobarevného punčochového základu a krátkých jednobarevných kalhot se stejně barevnými kšandami v případě mužských postav a šatů s důkladnou dekoltáží odhalující maskulinní hrudník v případě matky Ubu, byl kostým vždy doplněn určujícím znakem vyráběným – před očima diváků – z papíru, provázků, lepidla, izolepy a špejlí. Tímto způsobem se na jevišti objevovaly všechny postavy hry, které ve výsledku představovali pouze čtyři herci.

    Šlechtici nebyli jedním „anonymním hercem“, který má cedulku „Šlechtic“ (doporučená jarryovská varianta), ale byli celebritami vystřiženými z novin. Na začátku (pro odhalení klíče) matka Ubu novinami krmila otce Ubu, a to v obou významech, jaká toto sousloví může mít. Ubu si se zájmem četl novinové zprávy a přečtené noviny házel do díry. Herci své postavy nijak psychologicky ani expresionisticky neprožívali, což jim umožňovalo ukázat zvířecky cynickou, krutou podstatu jarryovských postav. Otec Ubu byl po celé představení zalezlý v díře jako mravkolev, matka Ubu se nad ním tyčila jako obludná kudlanka, princ Hromoslav byl bezhlavý jako blecha v skoku a Obruba dělal mrtvého brouka. Komunikativním herectvím využívajícím jednoduché, obecně srozumitelné typy a také prací s – všem známým, civilizační svět zahlušujícím – novinovým bulvárem je inscenace přenosná – přes jazykovou bariéru – do většiny západního světa.

    Neděle patřila ubuovství a ubunálnosti

    Inscenace Ubu Antikrist a Ubu se baví už nemají s původní hrou mnoho společného. Obě přejímají typ otce Ubu a staví ho do jiné doby, prostředí, společnosti. Do jiného světla. Jestli se ho autorům daří někam posunout, je ale u obou projektů sporné. Ubu je – zdá se – ještě příliš mladým, těžko uchopitelným kulturním „protypem“, od kterého se jen těžko hledá odstup. Možná je vlastně zbytečné aktualizovat ubuovské hry, neboť ty původní jsou stále až děsivě současné.

    Ubu sprosťákem

    Inscenace Ubu Antikrist konfrontuje otce Ubu s několika jinými velkými postavami české a světové literatury. Švejkem, Ježíšem, Velkým inkvizitorem z Dostojevského románu Bratři Karamazovi… Až si člověk říká, jestli toho není moc, zvlášť když inscenační záměr postapokalyptického setkání všech těchto postav se nakonec nijak nepropojí. Pro diváka zůstává každá z postav osamělá. Nevedou dialogy, ale monology, takže ke konfrontaci postojů a názorů vlastně nedochází. Divák si pochopitelně může postavit jednotlivé názory vedle sebe, porovnat je a hledat v nich smysl, to se mu však může podařit až při druhém či dokonce třetím zhlédnutí, a to odradí. Napoprvé převládá šumnění hovnajsů a mnoha dalších podobných slov.

    Inscenátoři pravděpodobně chtějí, aby slovní i gestická vulgarita byla přirozenou součástí hry, narážejí však na možnosti a schopnosti samotných herců. V rolích otce a matky Ubu se na Ubuvíkendu představili Lukáš Bouzek a Markéta Dvořáková. Je s podivem, jak moc se jejich interpretace liší od druhé alternace, Marie Švestkové a Jiřího Konvalinky, kteří jsou (viděl jsem je dvakrát) herecky prázdní jak duté sudy s vyčepovaným pivem, které tak jako divák (jen) usrkáváte. Naproti tomu Bouzek na jevišti je pravým otcem Ubu. Jeho Hovnajs zní, jako když másla ukrajuje a na chleba je maže. Nádherně kontrastní Dvořákové matka Ubu svá sprostá slova jen suše odříkává, jako když podzimní listí z pytle sype. Oba – zdá se – našli přesný způsob, jak na jevišti ubuovské repliky interpretovat. Z jejich slov se vytrácí prvoplánová vulgarita a na povrch se dere (z)dravá drsnost a grotesknost.

    Přes všechny nalezené herecké finesy je ale nakonec divák z výsledku inscenace zklamaný. Na vině je myslím především nevyjasněná dramaturgie a nedůsledná režie. Tvůrci se sice ohánějí problémy vzniku inscenace, která byla původně součástí širšího mezinárodního projektu a Ubu Antikrist je pouze jeho torzem, to ale diváka zajímat nemusí (a ani nemůže). V inscenaci zůstalo příliš inscenačně neodůvodněných míst a hereckých gest, která možná měla význam v prvotní verzi, anebo fungovala v mezinárodním obsazení, ale ve chvíli, kdy je herci jen formálně opakují, jsou jen planě komická, pro diváky nepochopitelná. Těžkou soudit, zda jsou na vině herci, jimž tato prvoplánová komika stačí a o víc se nestarají, anebo je to lajdáctvím režisérů Šimona Spišáka a Michala Háby, kteří jim nedají prostor a nové impulsy k pročištěním, změnám a zpřesněním. Ubu Antikrist tak byl nejslabším představením ubuvíkendu.

    Ubu na ranveji

    Závěr obstarala jediná do posledního místa diváky zaplněná ubunalita Ubu se baví Divadla Na zábradlí. Opět – jako u předchozí inscenace – šlo o aktuální uchopení „fenoménu Ubu“. Zatímco duo Spišák-Hába se snaží o velkolepou postapokalyptickou metaforu plnou globálních problémů lidstva, na Zábradlí se bavící Ubu se (zdánlivě) zabývá jen obyčejnými problémy obyčejných lidí. Každý je (jsme) svým vlastním otcem či matkou Ubu.

    Přes celé jeviště je směrem k divákům nakloněn úzký trup dopravního letadla, takže diváci vidí jen hlavy jeho pasažérů, ovšem – pozor, vtip – zezadu. Právě zvolání „pozor, vtip“ je příznačné pro celé představení. Vtipy se na sebe po celé představení vrší, ale nic neřeší. Dramatická situace? Nula. Jediný okamžik, kdy má divák pocit, že – snad – se bude něco dít, je hned na začátku: okamžik, kdy letadlo… nevzletí. Další potenciální dramatická situace – kam letíme? – je roztříštěná do miniaturních výstupů a dialogů, které dění zahlcují a znepřehledňují. Divák je tak nakonec především unaven. Ovšem nikoli smíchem, nýbrž křečovitou zábavou za každou cenu.

    Pitvorné dění, jež zdánlivě nemá jakýkoli smysl a řád, vrcholí poměrně ráznou – a překvapivou – pointou: pasažéři končí svůj let nazí. Letušky vyhodily jejich oblečení nouzovým východem. Teprve v posledních pěti minutách si tak může divák poskládat malé „zapadlé“ události předchozího dění a inscenace získává smysl. Pasažéři se pro výhodnou „výkupní cenu“ a nejrůznější výhody nechali obrat nejen o svoje šatstvo, ale především o svou svobodu. U.B.U. airlines, jak se letecká společnost jmenuje, je jakousi metonymií marketingu. Není to obchod, který slouží zákazníkům, ale zákazníci, kteří vykrmují obchod. Tím se – přes drobné problémy obyčejných lidí a nepatrné dramatické události, které neřešíme, ale vyhýbáme se jim, protože marketing nechce, abychom se znepokojovali – dostává divák k tématu inscenace. Uf. Komu by se nelíbil tento výklad, nabízí režisér Jiří Havelka (jako obvykle) ještě jiný – světe div se, tentokrát jen skrze dva konce – který vyznívá velmi misogynsky: jsou to ženy (letušky), které nás o všechno připravily… A taky jsou jistě mezi diváky tací, kteří se přišli jen pobavit a nějaký hlubokomyslný závěr je vůbec nezajímal. Možno jsou to ti praví. Proč vlastně ve všem hledat smysl?

    Král Ubů

    Kdo se stal víkendovým králem Ubů? Mým favoritem je Orosz Ákos, protože byl celý zpocený a vyčerpaný. I když Jan Libíček měl jednoznačně největší panděro a Petr Čtvrtníček zase nejlepší brýle. Lukáš Bouzek šolichající smetí také nebyl špatný, byť Jiří Ornest požírající žebírka měl větší charisma. Možná by to měl vyhrát ten Ubu, který vymyslel nejpatafyzičtejší stroj. Ale rozhodovat mezi jitrnicí, lžící a anemometrem je také těžké. Vítězem tedy volím diváky, kteří absolvovali všech pěti Ubů. Vidět během tří dnů pět různých přístupů k jedné látce, to vám žádné jiné U.B.U. airlines nenabídnou.

    Divadlo Na zábradlí – Alfred Jarry: Ubu králem. Scénické čtení. Překlad Prokop Voskovec, režie David Czesany, dramaturgie Ivana Slámová, výprava Petr B. Novák. Prem. 25. 2. 2011.

    Maladype Színház (Maďarsko) – Alfred Jarry: Übü király. Režie Zóltán Balázs, dramaturgie Judit Góczán, výprava Kamilla Fátyol. Prem. 19. 12. 2009.

    Divadlo Disk – Ubu Antikrist. Režie Michal Hába, Šimon Spišák, dramaturgie Věra Kopřivová, výprava Karel Czech. Prem. 14. 5. 2010.

    Divadlo Na zábradlí – Jiří Havelka a kolektiv – Ubu se baví. Režie Jiří Havelka, dramaturgie Zdeněk Janáček, Ivana Slámová, scéna Dáda Němeček, kostýmy Lela Geislerová. Prem. 22. 2. 2010.


    Komentáře k článku: Králem Ubů

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,