Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Vytočený nelida

    Vrcholný představitel vídeňského lidového divadla, všestranný divadelník Ferdinand Raimund (1790–1836), ještě nemohl ušlechtile odmítnout výrok, který přineslo až dvacáté století: Vždycky jsem si o lidech myslel to nejhorší a málokdy jsem byl zklamán. Raimund si dopřával luxus věřit v pravý opak, řekněme: Vždycky jsem spoléhal na to lepší v lidech a málokdy se zklamal. Jeho nejhranější hrou je Alpský král a nelida, kterou Jihočeské divadlo uvedlo na krumlovském Otáčivém hledišti pod názvem Král duchů a Třeštil aneb Jak zkrotit nelidu v režii Břetislava Rychlíka.

    Král duchů

    V druhém dějovém plánu Rychlíkovy inscenace sledujeme příběh chudé uhlířské rodiny FOTO PETR NEUBERT

    Citovaný cynicky se ošklibující pohled na lidstvo by se však náramně zamlouval titulnímu hrdinovi Raimundovy pohádkové komedie, statkáři Třeštilovi, horkokrevnému plemeníku ze stáje divadelních misantropů. Na chorobně podezřívavého cholerika, který si i o svých nejbližších myslí to nejhorší a podle toho s nimi jedná, si ale došlápne kouzelná vyšší moc ztělesněná Alpským králem a po mnoha peripetiích nakonec nelida dojde prozření i vysvobození, dnes bychom řekli sebereflexe anebo účinné lítosti.

    Otáčivé hlediště v zámeckém parku je taková Rubikova kostka pro vynalézavé režiséry. Na pouťovou lochnesku zapomeňte, režiséři už touto plenérovou kostkou kroutí kreativně a výsledek může být více než srovnatelný s efektem jevištní točny, o jedinečnosti zámeckých scenérií nemluvě. V prvním obraze Rychlíkovy inscenace sledujeme nahánění dvou milenců na bicyklech, kteří si o sobě dávají vědět jak párek zpěvného ptactva cinkáním zvonků na kolech. Vbrzku se najdou a kupolovitý keř se vášnivě roztřese, vzápětí se kolem prožene žárlivec na koni a recenzentský skeptik už ví, co diváka v příštích dvou hodinách čeká: nápaditá podívaná plná gagů.

    Účinnou oporu při oživení textu pohádkové moralistní komedie, jíž se inspiroval náš J. K. Tyl, představuje libozvučně vtipný, veskrze současně znějící překlad Josefa Balvína, přímo vyzývající dramaturgicko-režijní výklad k ironizujícímu, hravému nadhledu (pochybuji, že by našemu Tylovi někdo prokázal obdobnou překladatelskou službu).

    Přesto musím připustit, že mě režijní záběr Břetislava Rychlíka, kterého jsem si zatím coby čistokrevného komediografa nepředstavoval, příjemně překvapil. Jako by z rybníka vylovil mrskající se síť úlovků z divadelní historie. Komedie dell’arte, jarmareční písně, vstřícná náruč lidové komedie, shazovaná šťouchanci postmoderní ironie, převzaté postupy divadla na divadle, němé grotesky i cirkusových klauniád a loutkoherecké inspirace, to všechno a mnohé další naházel režisér do jednoho kotle a místo, aby uvařil nestravitelný dort, předložil divákům v žánru rodinného představení svěží i výživný eintopf.

    Další oporou mu byl budějovický herecký soubor, který má již parametry plenérového herectví v oku, hlase i pohybu a jehož fyzická kondice je hodna uznání. Náročný part čekal na představitele „třeštícího“ misantropa Romana Nevěčného. Pod divokou parukou (kostýmy Markéta Sládečková-Oslzlá) musel podat neméně excentrický výkon. Nadto i plasticky zapamatovatelný, aby jeho projev mohl převzít také Tomáš Drápela coby kouzelný, karikující dvojník, pan Stříbřitý, jenž Třeštilovi nastaví ono existencionálně děsivé zrcadlo. Radost pohledět bylo na přesně stylizované ženské hrdinky: dvě, tři polohy – a dost. Jak ale dávno víme, i na pár akordů lze zahrát vtipnou melodii. Jaroslava Červenková coby Třeštilova čtvrtá žena Žofie, její dcera v podání Taťány Kupcové, Teresa Branna jako komorná. Ale i na jedné stylizační struně si své zahráli například Jan Hušek coby láskou posedlý malíř Trnec, Ondřej Veselý v titulní roli „krakonošsky“ spravedlivého Alpského krále, Věra Hlaváčková jako kuchařka nebo Jan Konrád coby kočí Šebestián. Druhého dějového plánu minipříběhu chudé uhlířské rodiny v podání Jana Dvořáka, Daniely Bambasové a Lenky Krčkové se zmíněná trojice zmocnila natolik suverénním způsobem, že by se první a druhý plán mohl v jiné hře prohodit.

    Menší problém jsem měl jedině s hudební složkou Petra Hromádky, to ale není relevantní. Jednak nemám hudební sluch a hlavně finální zkoušení v dobře známých podmínkách záplavových týdnů by snadno mohlo vysvětlit, proč se sbory ještě zdály nesezpívané. Podstatnější disonance probouzí úvaha o možném stroji času, který by střihem, tak jako režisér Rychlík „stříhal“ a rytmizoval děj otáčením hlediště, na chvíli přesadil vídeňského lidumila Raimunda do zmiňovaného dvacátého století. Pochopil by, že daleko větší, protože nenapravitelnou hrůzu, než je nesnesitelná lidská povaha, přinesly našemu věku myšlenkové drúzy ideologie, na jaké by i mág Alpský král byl krátký? Kdo ví. Proč se ale dvě hodinky nepovozit na dračím ocase příjemné iluze, že se nějaký cholerik dokáže chytit za nos a kajícně se obrátit jako rukavice.

    Jihočeské divadlo – Otáčivé hlediště Český Krumlov – Ferdinand Raimund: Král duchů a Třeštil aneb Jak zkrotit nelidu. Překlad Josef Balvín, přebásnění veršů a písní Jindřich Pokorný, inscenační úprava Břetislav Rychlík, Kristýna Čepková, Olga Šubrtová. Režie Břetislav Rychlík, dramaturgie Kristýna Čepková, scéna Martin Černý, kostýmy Markéta Sládečková-Oslzlá, hudba Petr Hromádka, pohyb. spolupráce Ladislava Košíková, korepetice Josef Zaplatílek. Premiéra 6. června 2013.


    Komentáře k článku: Vytočený nelida

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,