Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2024

ročník 33
10. 12. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Eklekticky zakletý vrch

    Národní divadlo Brno uvedlo scénickou adaptaci románu Thomase Manna Kouzelný vrch (1924). Kniha loni vyšla v novém českém překladu Vratislava Jiljího Slezáka pod názvem Čarovná hora, neboť ten starý je nepřesný a příliš poetický – podobně asi jako „větrná hůrka“ v názvu jiného slavného díla. Je ovšem zavedený, takže režisérka a autorka dramatizace Barbara Herz použila nového, prý výstižnějšího převodu, ale patrně z marketingových důvodů ponechala starý název. A přidala podtitul: Láska a smrt v plicním sanatoriu Berghof.

    Ve zvláštním skleníkovém světě podléhají pacienti speciální „nemocniční“ chorobě FOTO JAKUB JÍRA

    Ve zvláštním skleníkovém světě podléhají pacienti speciální „nemocniční“ chorobě FOTO JAKUB JÍRA

    V úvodu představení se ocitáme v interiéru secesní stavby ve švýcarském Davosu – jde o vysokohorské sanatorium z počátku 20. století. Představuje zvláštní skleníkový svět, v němž každý z pacientů má dříve nebo později podlehnout „nemocniční“ chorobě, při níž se mu životní projevy a potřeby zredukují na několik základních stereotypů. Léta tu letí, ale čas vůbec neutíká: podobně jako v provinční posádce nebo ve vězení, kde si odsouzenci místo vtipů pouze říkají čísla, pod nimiž je mají seřazeny. Čas jídla, odpočinku, měření teploty, tabule se jmény pacientů.

    Čerstvě vystudovaný inženýr (obor stavitelství lodí) Hans Castorp, kterého ztvárnil hostující student JAMU Ondřej Kraus, původně přijíždí pouze navštívit svého nemocného bratrance Joachima Ziemssena (Štěpán Kaminský), ale nakonec zůstane déle, neboť se mu vytvoří nález na plicích. Do roka se sice uzdraví, ale setrvá dalších šest let, neboť simulovaná alternativa světa vtiskuje jeho životu jakés takés pravidlo.

    Na Krausově Hansi Castorpovi není nijak poznat, že jej vzdělala sanatorní zkušenost, je u vstupu stejný jako u výstupu. Totéž se, bohužel, dá říci i o zbývajících postavách této inscenace.

    Trochu vzruchu mohly do představení vnést ideové půtky Dušana Hřebíčka jako Leona Naphty a Lodovica Settembriniho v podání Martina Siničáka. Nestalo se tak proto, že oba spíše krotce „diskutují“, než by se natolik přesvědčivě přeli, aby jejich spory nakonec vyústily soubojem. Siničákův Settembrini zaujme především pankáčským poločírem, Hřebíčkův Naphta je výraznější snad jen proto, že to má být „fanatik“.

    Těžko se lze také ubránit pocitu jakéhosi repetitoria cizích režijních postupů. Režisérka vytváří pouze eklektické manýristické verze. Je to přehled obhlédnutého, déjà vu. Jako původní nápad lze přijmout multifunkční matrace, u nich se stoluje a na nich pacienti odpočívají. Měření teploty po celých sedm minut a ani o vteřinu méně lze s přimhouřením oka přijmout jako vtip, naštěstí snad nebude nikdy možné diváky uvěznit v rámci jakéhosi divadla-pravdy na celých sedm let.

    Neodbytně se nabízí srovnání s Pitínského nastudováním Kouzelného vrchu v Divadle v Dlouhé, byť obě inscenace odděluje propastných dvacet let. Mimochodem Petra Špalková v ní vtiskla velice dynamickou podobu fatální dámě Klavdiji Chauchatové, jež po slibných náznacích podvakrát zmizí z Hansova života. Herečka její ruský původ tehdy jen utvrdila skvělým přízvukem. Hana Tomáš Breštianská musí hovořit jakousi nevýraznou cizinštinou, ačkoli jí (soudě podle její skvělé „německé“ Charlotty ve Višňovém sadu) nedělá mluvení s cizími přízvuky potíže. Po výborné Štěpce v Petrolejových lampách a pozoruhodné Slečně Julii zůstala i ona ve svěřené roli podivně zapikaná.

    Pitínského představení trvalo dlouhé čtyři hodiny: při vší roztříštěnosti a režisérových vsuvkách, odbočkách a jiných libůstkách však nepostrádalo základní tah. Brněnské představení trvá něco přes dvě hodiny, ale zdá se, jako by bylo ještě delší. Abychom poznali, jak rozdílně lze prožívat trvání, k tomu není třeba číst Bergsona: stačí připomenout známý židovský vtip o Roubíčkovi na Wagnerově opeře.

    Národní divadlo Brno – Reduta: Thomas Mann, Barbara Herz: Kouzelný vrch. Překlad Vratislav Jiljí Slezák (původní titul: Čarovná hora). Režie Barbara Herz, scéna Lucie Labajová, kostýmy Kateřina Marai. Hudba Mario Buzzi. Premiéra 27. října 2016.


    Komentáře k článku: Eklekticky zakletý vrch

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,