Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Konceptualista s velkou obrazností

    Honzu Steklíka jsem poznal pozdě. Potkával jsem se s ním na vernisážích, ale neznali jsme se. Dokonce jsem mu nebyl představen ani v Ústí, ale v Brně, kam jsem přijel za přítelem, básníkem Erikem Fričem. A ten mě vzal na vernisáž do Spolku na Orlí.

    Z vernisáže Steklíkovy výstavy v České Třebové 12. dubna 2013. FOTO MICHAL HORÁK

    Byla to vernisáž výstavy na téma Šnek, což jsem ovšem v té chvíli ještě netušil. Jednalo se vlastně o komponovaný pořad, o jistou performanci, jejímž pojítkem byl zmíněný plž.

    V úvodu večera jsme zhlédli „šnečí balet“. Nepamatuji se už bohužel, kdo ho připravil. Byla to nějaká žena, která navlékla zhruba deset dětí do dětských, bolševických punčocháčů, ano těch s vytlačenými koleny a patami, a to oběma nohama do jedné nohavice. Děti potom vleže „tančily“, dokonce i „slezly“ schodiště do patra. Vše doprovázela „šnečí kapela“, která hrála také po vernisáži. Následovalo „šnečí čtení“. Pokud si to vybavuji správně, četl Marian Palla nějaký svůj text na téma rozmnožování plžů. No a potom byly slavnostně uvedeny Steklíkovy práce. Zrakům návštěvníků je představil zmiňovaný Jaroslav Erik Frič.

    Víte, už když jsem do Spolku z kavárny Švanda přišel, rozhlížel jsem se kolem. Ale nic jsem prostě neviděl. Žádná grafika, žádné dílo! Byl jsem z toho poněkud nervózní, bál jsem se, jestli jsem třeba nespletl čas. Ale jak začínalo přibývat lidí – a když jsem spatřil Erika, Mariana a Honzu, uklidnil jsem se, že jsem tam správně. Jen ta díla mi stále vrtala hlavou. Kde jsou? Budeme se někam přesouvat?

    Erik krátce pohovořil o Honzovi, o jeho životě a práci. A poté představil první práci: To, co zůstane po slimákovi v trávě (název není zřejmě přesný, nevybavil jsem si ho, volně parafrázuji). Strunu nataženou (nevypnutou) na stěně. Z dálky jsem ji vidět nemohl, přišla mi jako prasklinka na stěně… Ale teď jsem ji viděl. A ano, byla to stopa, kterou slimák může zanechat za sebou. Geniální!

    Erik hned představil také druhou práci. Ta se jmenovala myslím prostě: Šnek. Všichni se otočili na mne. Já se lehce vyděsil. Podíval se za sebe – a zjistil jsem, že jsem celou dobu byl pod Šnekem. Viselo tu dřevěné ramínko s tyčkou pro zavěšení kalhot. Na ramínku byla nalepena „tykadla“ a přes onu tyčku byl pověšený sáček s osivem salátu. Šnek! Geniální!

    Josef Jan Kopecký s Janem Steklíkem během výběru děl na jeho výstavu v České Třebové, duben 2013. FOTO MICHAL HORÁK

    Když jsem o několik týdnů později začal s Honzou občasně vysedávat v Ústí na pivu, líčil mi, jak ho Šnek trápil. Jak mu nechtěla držet ta tykadla.

    Toto byl typický Honza. Konceptualista s velkou obrazností, s laskavým humorem, věčný hračička, který hravostí svých děl šířil kolem sebe čirý pozitivismus. Vizionář, kumpán, učitel. Krásný člověk. S jeho odchodem končí jedna velká éra.

    Měl jsem tu čest a velké štěstí, že jsem ho mohl poznat. Že jsem s ním mohl trávit čas. Že jsem mu mohl připravit několik výstav. Nejen v České Třebové, ačkoli ty byly pro mě těmi zásadními – výstava k Honzovým 70tinám, ke které jsme také vydali drobný katalog. Výstava k Honzovým 75tinám, kterou jsme i díky spolupráci s Městským muzeem mohli pojmout skutečně velkolepě a pro kterou před čtyřmi roky Honza vytvořil na stěnách Modrého trpaslíka instalaci Kočky.

    K Honzovým 80tinám jsme připravovali na červen výstavu do výstavní síně Kulturního centra… A také ji zrealizujeme. Bohu žel už bez Honzy.

    Zpráva o jeho smrti mě minulou sobotu zastihla nepřipraveného. Dlouho jsme se teď neviděli. Odkládal jsem návštěvu v Ústí. A teď mě to moc mrzí. Už dnes mi chybí. Čest jeho památce – a upřímnou soustrast Marii.

    Honza ale bude žít v naší paměti dál. Se svým typickým výrazem, s krýglem piva a s cigaretou, kterou si nikdy nekoupil. A já mu budu dál naslouchat, naklánět se k němu, abych lépe rozuměl, smát se. Jinak si ho nepamatuju.

    Josef Jan Kopecký, předseda Volného sdružení východočeských divadelníků

    ///

    FOTO Wiki

    Jan Steklík

    5. 6. 1938 Ústí nad Orlicí – 11. 11. 2017 Ústí nad Orlicí

    Akční rádius Jana Steklíka výrazně přesahuje hranice výtvarného umění. Malba a kresba jsou sice jeho nejvýraznějším (a jistě i základním) prostředkem tvorby, ale podstatou jeho života je hra, ať již pro jednoho diváka, anebo širokou obec pozorovatelů. Vždy počítá se spoluúčastí, přinejmenším intelektuální. Nejraději si ovšem Steklík hraje sám se sebou a také rád porušuje pravidla, která si předem nastavil. Zkrátka: stejně jako miluje improvizaci v hudbě, stejně nespoutaně se pohybuje na poli umění.

    V polovině padesátých let studoval Střední průmyslovou školu textilní v Ústí nad Orlicí, ale nedokončil ji, trojku z mravů dostal za pouštění jazzových desek ve školním rozhlasu. Nastoupil tedy do propagačního oddělení pardubického podniku Kniha, ale věnoval se zejména vlastní tvorbě. Na rozdíl od vrstevníků, kteří děs padesátých let projektovali do temného existencialismu, Steklík nachází svůj vlastní autorský rukopis: hravost, vtip, jemný humor. A absolutní svobodu tvorby. Vplul do vod informelu, jehož neuspořádanost a nespoutanost nejvíce vyhovovaly jeho naturelu. Kreslí, tvoří koláže, asambláže, vypaluje struktury, v nichž zanechává dotyky reality: nedopalky, celofán, gázu, dráty… Nejvíce ho inspiruje vlastní proces tvorby a všední život, nechává se ovlivnit Boudníkovými a Medkovými grafikami.

    60. léta. FOTO archiv ČT

    Zároveň se v roce 1960 seznamuje se sochařem Karlem Neprašem; v roce 1963 v dnes již neexistující hospodě U Křížovníků společně zakládají Křížovnickou školu čistého humoru bez vtipu, v níž může Steklík naplno rozvíjet svůj smysl pro anekdotu a experiment a zároveň nepřetržitou tvořivostí vystoupit ze soukolí drtivé doby. Jednalo se o sdružení, nutno podotknout že výrazných individualit a silných osobností, jež se snažilo propojovat realitu s uměním. Všemu kralovala jakási recesistická poetika; ve Steklíkových pracích z tehdejší doby je celá řada pivních koláží s otisky půllitrů, pivních „kaligrafií“, kdy Steklík sbíral a dokresloval záznamy hostinských na účtence a dalších hospodských artefaktů, které věrně odrážejí tehdejší Steklíkovu inspiraci. Všední den se v podstatě odehrával po hospodách nízkých cenových kategorií s pomalým sestupem až do spodních pater, kde se nalézal underground. Křížovníci už pouhou svou existencí zpochybňovali oficiální (přiznejme si, že i tu extrémně neoficiální) uměleckou scénu a svými „projekty“ se ocitli na periferii společnosti: Steklík kupříkladu vzal v hospodě účtenku, přes její roh nakreslil černou čáru a nazval ji SMUTEK BÍLÉHO PAPÍRU, později vyšel s přáteli do zimní krajiny, v níž přes zasněženou pláň natáhli černý pás. Vznikl tak SMUTEK BÍLÉHO SNĚHU (1969), který se stává jednou z prvních landartových akcí u nás a Steklík opravdovým krajinářem, opět nikoli v konvenčním smyslu klasické krajinomalby – on do krajiny vstupuje a zanechává v ní stopu. Zcela právem je označován za průkopníka konceptuálních tendencí a minimalismu. Křížovníci zakládají Sen noci svatojánské band (kde hrál Steklík na triangl), podivného křížence dechovky s vážnou hudbou, jehož krédem bylo „Není důležité, jak se hraje, ale s kým se hraje“; tak glosoval Karel Nepraš jak sestavu souboru, složenou především z antihudebních výtvarníků, tak koncerty na výsostně undergroundových akcích (svatba Čárlího Soukupa, 1973, l. festival druhé kultury, 1974). Ironií hodnou Steklíkova absurdního humoru je, že tehdejší setkání, improvizace, hospodské žvanění, prolínání uměleckého aktu s normálním životem a dadaistickým žertem se postupem času staly součástí dějin domácího umění a dnes tvoří jednu z významných a inspirativních kapitol české kultury. Akce, jako bylo třeba Steklíkovo LETIŠTĚ PRO MRAKY (1970), kdy s přáteli rozprostřeli na louku obrovské kusy balicího papíru, které měly symbolizovat mraky, pak je zapálil, čímž se s dýmem skutečně propojily, vstoupily do dějin českého moderního umění. Stejně tak společné happeningy, např. INVENTURA ŘÍPU (1972), výlet k pramenům Vltavy (1974), jímž Křížovníci oslavili 150. výročí narození Bedřicha Smetany; na provokativním BUZENÍ BLANICKÝCH RYTÍŘŮ (1974) zaznělo u hory Blaník v kakofonickém podání Snu noci svatojánského bandu KRÁSNÉ JE ŽÍT a MALÁ NOČNÍ HUDBA, pekla se svatovečerní VÁNOČNÍ RYBA Z HOVĚZÍHO, vizionářsky a tehdy velice atypické Steklíkovo ekologické cítění se projikovalo do OŠETŘOVÁNÍ STROMŮ a OŠETŘOVÁNÍ JEZERA (obojí 1970)… Na širší reflexi činnosti Křížovnické školy zde není místo, ale přesto musejí zaznít alespoň některá jména nejužšího okruhu: O. Slavík, Z. Sion, R. Němec, E. Brikcius, N. Plíšková, O. Hanel, V. Brabenec, V. Jirousová, A. Stankovič, I. Jirous, takto „ministr vnitra a Béjirous KŠ“; řádných členů, kteří měli funkci, bylo kolem čtyřicítky, např. P. Lampl dostal po svém předčasném úmrtí funkci „nebožtík KŠ“, což myslím dostatečně vypovídá o tom, že pro Křížovníky žádná hranice vtipu neexistovala. Jednou z vrcholných společenských her byla Fando, nezlob se (obdoba Člověče, nezlob se), pojmenovaná po vrchním U Soudku, kam společnost také chodívala. Figurky „paňáců“ nahrazovala štamprlata různobarevných alkoholů (rum, griotka, zelená, myslivec, fernet apod.) a hrací plocha vznikla z pivních tácků, takže hra byla přenosná i do krajiny k dvojnásobnému kochání se – jak z přírody, tak z radosti ze hry.

    70. léta. FOTO archiv

    Steklík tehdy kromě své křížovnické aktivity spolupracuje až do jeho zániku (1970) s časopisem Host, kam dodává drobné perokresby a v podstatě po celou tu dobu je schopen uživit se volnou tvorbou a fotografováním. V sedmdesátých letech se nemohl oficiálně prezentovat, od roku 1970 do 1989 měl v Československu něco přes deset výstav.

    Po procesu s Plastiky a se vznikem Charty 77 je rozehnána i Křížovnická škola, řada lidí z nejbližšího Steklíkova okruhu emigruje či je vystavena tlaku Státní bezpečnosti. Tvořilo se v podstatě v ústraní a skrytě, komunikace byla omezená, takže Steklík odchází v osmdesátých letech z Prahy do brněnského závětří, kde spolupracuje s ekologickými časopisy (Věda a život, Veronica). Tam se také dočká pádu režimu, ovšem v logice věcí se jeho životní styl a přístup k dílu příliš nemění, ostatně jeho pojetí tvorby bylo vždycky mimo hlavní proudy, tj. konzistentní a nadčasové.

    S Karlem Neprašem, 90. léta. FOTO archiv

    I nadále zůstává skrytým poetou všednosti, vizuálním básníkem, lyrickým konceptualistou – viz jeho kniha ŇADROVKY (1992) či řada ňadrotisků (při nich použil dámskou bradavku jako razítko). A samozřejmě hojně vystavuje, ilustruje knihy – od ostatních ilustrátorů se odlišuje pokorou k textu, který doprovází jemnou, vzdušnou linkou. Česká televize o něm natočila medailonek (ZBLÍZKA, 1998). A hlavně stále tvoří, ať už sám anebo s přáteli formou výtvarného dialogu, zejména s německou výtvarnicí AnnegretouHeinlovou či s Američanem Benem Pattersonem, posledním žijícím zakládajícím členem uměleckého hnutí Fluxus (k němu je Steklíkova tvorba často přiřazována; za úvahu by stála důkladnější studie tohoto duchovního propojení). Kurátoři také rádi pořádají dvojvýstavy Steklík / Nepraš (zemřel roku 2002), jimiž je sledována průběžná křížovnická aktivita PIVO A UMĚNÍ, či retrospektivy spojené s Křížovnickou školou.

    Vladimír Lábus Drápal

    ///

    Více na i-DN: Zemřel Jan Steklík


    Komentáře k článku: Konceptualista s velkou obrazností

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,