Obdivovat Milana Uhdeho lze za spoustu věcí a postojů, ale fascinující je, že dokázal opustit politiku, v níž dosáhl důležité funkce, a vrátit se ke svému métier. A znovu se stát součástí divadelního, potažmo uměleckého světa. A psát s novou energií a silou i otevřeností, třeba ve výborné hře Zázrak v černém domě, kterou mu na Zábradlí s velkým pochopením zinscenoval Juraj Nvota. V ní se vrátil k citovým traumatům týkajícím se jeho rodiny, podobnou tematikou se již dříve zaobíral ve hře Velice tiché Ave. Nemá smysl zde vyjmenovávat jeho hry, jednoaktovky, montáže a scénáře, ale pro pořádek se patří ze starších časů zmínit provázkovské inscenace, z nichž některé musely být uvedeny pod krycími jmény jako byla Balada pro banditu nebo Na Pohádku máje. Tu pak v roce 1991 uvedl z emigrace se navrátivší Zdeněk Pospíšil v Karlíně a myslím, že to pro Milana jako pro autora byla těžká konfrontace. Nicméně právě na tuto linii své tvorby pak navázal po roce 2000, kdy se vrátil ke spolupráci s Milošem Štědroněm a postupně napsal libreta k Naně, Červenému a černému, Divé Báře. A také k inscenaci Leoš aneb Tvá nejvěrnější. Chtěla bych také připomenout jeho méně známou tvorbu prozaickou, absurdně laděné povídky či spíše apokryfy, které koncem 60. let vyšly v souboru s názvem Záhadná věž v B., jsou skvělé a asi nebudu sama, kdo se k nim rád vrací.

Politická aktivita mu přinesla hluboké rozčarování z pragmatismu Václava Klause i praktik ODS, do politiky vstupoval s nadšením a plány, a jak rád říká, s ještě větším nadšením a úlevou jí opouštěl. To, že se zná ke svým omylům a snaží se přehodnotit minulé činy a dobrat se tak pravdy i o sobě samém, je imponující. A tímto sebezpytem byly neseny jeho paměti Rozpomínky. Co na sebe vím, kde se sympaticky představil jako člověk, který o sobě stále pochybuje. V případech, kde selhal či usiloval o nemožné, je velmi dobře schopen nadhledu a ironie. I když jde spíš jen o suché, vůči vlastní osobě jízlivé konstatování. Paměti mě ohromily i tím, jak detailně umí popsat dávnou minulost. A výborně se četly, Milan už ve svých hrách osvědčil, že je satirik a umí najít komické detaily v chování lidí, které pozoruje. A umí je vyzdvihnout i u sebe. Jeho hry jsou vesměs sžíravě ironické, ať už jde o jeho ranný majstrštyk Král Vávra, který unikl cenzuře a v režii Evžena Sokolovského ho v roce 1964 uvedlo Večerní Brno nebo o hru Zvěstování aneb Bedřichu, jsi anděl, která pojednává o tom, jak Marx zplodil nemanželské dítě se svou služkou. Zde zkácel ikonu, které se komunisté chytli hned ve svých počátcích, což v době vzniku textu (1986) bylo pro mnohé i reformní soudruhy rouhačské.

S Milanem se skvěle dělají rozhovory, je ten typ „intervíjevovaného“ (což je termín Iva Osolsobě), který udělá práci za vás, protože i na banální otázku originálně odpoví. A pak, a to už jsem napsala víckrát, má fenomenální paměť a bez obtíží vzpomíná na plejádů osobností, které prošly jeho životem, od Evžena Sokolovského přes Milana Kunderu až po Zdeňka Pospíšila. Umí je skvěle vystihnout, najít v nich to dobré a nezamlčet to horší. Vždycky se snaží o nepředpojatý pohled, proto ho myslím tak nadzvedla kniha Jana Nováka o Kunderovi, postavená na premise, že spisovatel je padouch. Takový přístup je Milanovi cizí, je výborný diskutér, ale nikdy se neuchyluje k podpásovkám. Má smysl pro spravedlnost a umí výtečně a hodně slyšitelně pojmenovat bolesti a maléry dnešní doby, jako nedávno při brněnské hysterii kolem Sudetoněmeckých dnů. S nacismem měl zkušenosti jako dítě a stejně tak zažil poválečnou „odplatu lidu“ Němcům v roce 1945: část rodiny z matčiny strany zahynula v koncentračních táborech, zatímco sestra jeho otce si ve dvacátých letech vzala brněnského Němce a dostala se do divokého odsunu. Milan rázně odsoudil to, co předváděla část politiků, kteří se postavili proti konání této akce a vytloukali ze svého pochybného rozhořčení a překrucování reality politický kapitál. Smíření je pro něj bytostnou potřebou. „Je to otázka, která může a má být nastolena, chceme-li být vyznavači životního kladu a nikoli opakovatelé toho, co bylo v roce 1945 a dříve spácháno,“ řekl v rozhovoru pro Český rozhlas.

Je také sympatické, že nikdy nezapomíná na ty, kteří mu v těžkých časech, kdy doslova živořil v disentu, pomohli. Byla to zlá doba, že by se mohl živit jako dramatik, redaktor nebo spisovatel bylo čistě iluzorní, ale na svých postojích vytrval, řekla bych, že když o něco jde, je jak skála. Jeho rázný odchod z politiky také souvisí s jeho vnitřním ustrojením. Nebál se ani rázné změny v osobním životě , a jak řekl, na stará kolena se podruhé oženil. „Bylo to zralé, ale stalo se to rychle, nedíval jsem se napravo nalevo, souhlas ani mínění si od nikoho nevyžádal. Přitom jsem si byl vědom toho, že vedle ženy mladší o čtyřiadvacet let dostává existence komický rys, který se s lety prohlubuje. Ale směšnost provázela mé vážné projevy celoživotně,“ komentoval svůj krok. Našel skvělou a milující ženu Zuzanu, která je velkou oporu v jeho životě. Kdysi mi řekl, že nikdy nebyl šťastný bezvýhradně. A že našel u Halase obraz „nešťastně šťasten“ a toho se dobral po návratu z politiky. Spokojený život prý vede za mnoha nepokojů, klid nepěstuje, což je určitě pravda, protože stále chodí do divadla, a i když ho to, co vidí na jevišti, neosloví nebo i otráví, vždy je ochotný se o tom diskutovat. A to je velmi pozitivní charakterový rys.

Všechno nejlepší k narozeninám, Milane.