Carcosa je tajemné místo, možná město, anebo rovnou vesmír sám pro sebe, se svou vnitřní logikou, dirigovaný jakousi tajemnou silou, zlou magií, úzkostnou a děsivou energií neznámého druhu. Prostě hrůza an sich, která rezonuje – a inspiruje. A nejenom dílo pozdějších spisovatelů hororu, prvořadě H. P. Lovecrafta, vynálezce a konstruktéra „mýtu Cthulhu“, ale taky třeba populární seriál Temný případ, realizovaný 2014 pod hlavičkou HBO – anebo kroměřížské nakladatelství, pojmenované rovnou Carcosa, kde od roku 2017 vycházejí právě literární horory: staré i nové, domácí i překladové.

Ty domácí mají nejspíš první řadu. Jak klasika (Ladislav Klíma: Slavná Nemesis, Jaroslav Havlíček: Zánik městečka Olšiny), tak autorstvo zapomínané, opomíjené, opovrhované: F. X. Svoboda (Noční host), Růžena Jesenská (Astaroth), Jiří Sumín (Karnyfel), Emanuel z Lešehradu (Vzývání temnot) – anebo Karel Švanda ze Semčic (1867–1928). Z jeho díla vydala Carcosa skoro třísetstránkový výbor pod názvem Fantomy. Dvanáct povídek, vybraných nejvíc ze dvou autorských titulů, publikovaných v poslední dekádě předminulého století (Fantastické povídky a Bizarrní povídky); jako bonus je pak připojený kus překladu Hoffmannova Zlatého hrnce. Z Hoffmannových nálad sice Švanda ze Semčic trochu čerpal, ale spíš z těch fantasknějších, hrůznějších fazet jeho díla než z pohádkově laděného textu, který si vybral pro překlad. Jakkoli samozřejmě platí, že prvotní, neučesané pohádky byly vlastně horory – Jeníček s Mařenkou by mohli vyprávět.

Anotace ke knížce dále láká na inspirace Edgarem A. Poem. Těch je ale u Švandy ze Semčic snad ještě míň než rezonancí s Hoffmannem. Poeův perfektně seřízený textový stroj na generování úzkosti a nejzákladnějšího bytostného neklidu, koketujícího s tichým šílenstvím, jedou jinou kvalitativní ligu. Mají jinou (přesně rytmizovanou) vývojovou dynamiku, jiný (prudce drtivý) finální efekt. Švanda ze Semčic je jako vypravěč poněkud rozvláčný, své hrůzy a strašidla, přeludy a fantomy rozepisuje trochu pouťově, jako panoptikum – navíc s přestávkami na kus komentující řeči. Stylem je spíš nižší (žurnalistický) než vysoký (literární); příběhové vzorce pak v jednotlivých textech víc variuje, opakuje, než kreativně obměňuje. Prostě hrůza hlavně papírová než ta, co by srazila čtenáře ze židle. A pokud nějaká příbuznost z české literatury předminulého století, pak asi Josef Jiří Kolár a jeho román Pekla zplozenci (1856); ostatně dílo strukturálně i kvalitativně roztříštěné stejně jako Chambersův povídkový Král ve žluté.

Ale abychom Švandovi ze Semčic nekřivdili, v jeho textech mají své místo ještě jiné kvality než různě nastavovaný a oddalovaný strach a děs. Zaprvé komika (například když v jednom příběhu potká hrdina svého dvojníka, který je ovšem pouze odrazem jeho samého v zrcadle). A zadruhé kritika. Dost předjímavá vlastně pro celé dvacáté i jednadvacáté století. Povídka „Fantasie“ končí krutým poznáním pravé povahy jistého zlověstného přízraku. Lehce postrašený, lehce pobavený hrdina se ptá, copak je to strašidlo vlastně zač, když smí po zábavách a plesech a do divadla a na promenádu, ale má strach z rozkvetlé zahrady plné slavičího zpěvu. A strašidlo, respektive strašidlice, ho sežehne zlostným pohledem a pronikavou replikou: „Jsem fantom té vaší ,společnosti‘ – jsem nuda!“ Je to replika dekadentní stejně jako postmoderní. Včerejší, dnešní – a nepochybně i zítřejší.

Autor je kulturní publicista.