Lidé z Knihovny Václava Havla byli v médiích titulování jako „zaměstnanci Knihovny Václava Havla, kteří podali hromadnou protestní výpověď”, ale jsou to konkrétní jména, která vytvářela výborný a tematicky promyšlený program zřetelně vycházející z odkazu Václava Havla jako filozofa a humanisty. A byl  to program živý, vztahující se k tomu, co dnes žijeme, a jakými potížemi naše společnost a svět vůbec procházejí. Žádné staromilské dýchánky pro důchodce, jak tvrdil věčně mladý a dynamický poslední ředitel Tomáš Sedláček. Bylo skvělé s nimi spolupracovat a redaktorky Divadelních novin Veronika Bednářová, Jana Soprová a já jim za to děkujeme. Děkujeme Anně Freimanové, Erice Zlamalové, Jáchymu Topolovi, Odnřeji Němcovi, Martinu Vidlákovi, Sabině Tančevové, Pavlu Hájkovi, Barboře Grečnerové, Petru Kašlalovi a všem, kteří odcházejí a nesetkaly jsme se osobně. Byli tým, který udělal spoustu práce zahrnující výstavy, knížky, práce se školami, diskuse. Někteří spolupracovali ještě s Václavem Havlem, znají jeho dílo, ale nikdy jsem neměla pocit, že by někdo v knihovně vystupoval jako rigidní strážce jeho odkazu odtržený od reality. Jejich výpověď je jasný postoj k tomu, co se v knihovně dělo pod vedením Tomáše Sedláčka, ale také je aktem velmi nekompromisním - nelze pracovat pod někým, koho si nevážím a o kom prokazatelně vím, že je neschopný. Není ale v Čechách běžné vyhodnotit šéfovské kvality tak, že odejdu, lidé spíš setrvají a drží hubu. Nechápu komentář svého bývalého redakčního kolegy Zbyňka Petráčka, který napsal, že se v knihovně muselo vytratit něco, čemu se říká společná vůle, čímž zjevně míní, že ti, co odcházejí, se málo snažili překonat překážky. Ale tak to není, společná vůle tu naopak dlouhá léta fungovala a nesla výsledky. Bohužel někdy ke kolapsu stačí, když přijde člověk, kterému je společná vůle ukradená a jde mu hlavně o něj samotného.