Kdybychom brali vážně rozhodnutí ministrů kultury, kteří od listopadu defilovali ve svách funkcích, tak „otáčko“ tam, kde je, už dávno nemělo být a místo něho by stálo nové hlediště s adekvátním zázemím. Co ministr, to názor. Jeden řekne, že točna v zámecké zahradě zůstane, další, že ne a stanoví datum, do kdy zmizí, které se zase prodlouží. A pořád dokola a pokaždé se vzedme vlna názorů, divadelníků, památkářů, dendrologů a diváků. Ta vlna je stále menší, a teď se mi zdá, že tahle záležitost dohromady už nikoho moc nevzrušuje. Anebo tuhle tahanici dávno všichni vzali za nutný folklór a hlediště se dál točí jako zeměkoule bez ohledu na cokoliv.  Poslední zpráva pro toho, kdo záležitost sleduje dlouhá léta, zní jako komické deja vu. Město České Budějovice jako zřizovatel Jihočeského divadla se prý dohodlo s Národním památkovým ústavem na tříletém prodloužení smlouvy, podle něhož otáčivé hlediště zůstane v zahradě zámku Český Krumlov do roku 2029. To je věta, kterou by šlo implantovat do libovolného roku období 1994 – 2026. Ovšem pozor, dnes už jsou politici se sliby opatrnější, primátorka Českých Budějovic si dala pozor, aby slíbila jakékoliv konkrétní řešení po roce 2029. Obmyslně pravila, že nic není jasné, a připomněla, že město sotva bude mít miliardu a půl na stěhování točny a vybudování nového zázemí. Bodejť, nemluvě o tom, že za tři roky to třeba budou milardy dvě, a tak dál a tak podobně. Spočítal to vůbec někdo nebo je to jen střelba od boku?

Dnešní podoba hlediště z roku 1994 je na hony vzdálená od původního projektu Joana Brehmse z konce padesátých let, železobetonové monstrum představuje v kompozici zámecké zahrady necitlivý prvek (644 míst, 650 tun), jehož masa vedle letohrádku Bellarie zvlášť vynikne. Provoz poškozuje i vzácné dřeviny. což oko laika nezaznamená. Ale nelze pominout, že z hlediska plenérové ​​divadelní architektury jde o unikátní řešení, které prakticky nemá v Evropě období, kam se na něj hrabe finské Tampere, tam je hezký borovicový les, ale na náš Krumlov nestačí. Jihočeské divadlo provozuje tuto scénu s velkým diváckým ohlasem a představení tam mají neopakovatelnou atmosféru. Víceméně doplatilo na změny po roce 1989 – stručně řečeno, předlistopadové orgány rekonstrukci povolily, polistopadové ji označily za nepřípustnou. Ve hře je tedy kompletní rekonstrukce s novým zázemím, ale opět se stále mění varianty, zda bude hlediště v zahradě, nebo za ní.

V průběhu let byla zaznamenaná různá vzedmutí a snahy věc řešit, třeba v listopadu 2018 to vážně vypadalo na definitivní vyřešení, tehdejší ministr Ilja Šmíd a ministerská komise se shodli na vybudování divadelního traktu v prostoru bývalého zahradnictví, čili za zámeckou zdí. Tam měla vzniknout nová scéna podle nerealizovaného návrhu Joana Brehmse. Mělo by to být otáčivé hlediště, které by zvládalo ještě jeden pohyb tak, že by uprostřed vznikl ještě malý hrací prostor. Vlastník točny město České Budějovice začalo připravovat podklady pro architektonickou soutěž na stavbu nové scény. Český Krumlov začal ve vytipovaném místě řešit změny územního plánu. Práce se ale neznámo proč zase zastavily a nový ministr pro změnu rozhodl, že hlediště zůstane. Vzpomínám, jak tehdy českokrumlovský starosta Dalibor Carda, který se po devíti letech tahanic netajil s tím, že má všeho dost, znechuceně komentoval oznámení nového ministra. Ministerstvo zaujalo postoj, že rozhodlo a ať se s tím všichni zúčastnění poperou, jak umí. Poprali se pochopitelně tak, že všechno zase uvízlo na mrtvém bodě.

Hrát bez kvalitního zázemí je stále těžší a také technický stav scény je čím dál tím horší, jednoho dne se to celé rozsype a bude konec. Pak se možná začne horečnatě hledat řešení, jenže to nebude hned a doplatí na to zase jen divadlo a diváci.  To, co dnes reálně hrozí, je důsledek letité neschopnosti ministerstva kultury věc vyřešit a přistoupit k ní koncepčně  a nekompromisně a také vahou svého odborného názoru přesvědčit všechny hráče od památkářů až po kraj. Nic takového se nestalo, vždy jen zůstalo u rozcvičování svalů.  Otáčko patří stále k nejnavštěvovanějším kulturním scénám v České republice a tak nějak všichni zúčastnění přijali, že divadlo tuto scénu provozuje v provizorních podmínkách. Před pár lety se kauze věnoval pořad České televize Reportéři, ovšem ryze tendenčně, nepřjatelně stranil památkářům a UNESCO, jejichž rozhořčená stanoviska opakovaně zazněla, zatímco divadlo prakticky nedostalo prostor a ještě bylo divákům předhozeno to, co rád slyší. A to sice, že divadlo si na otáčivém hledišti „mastí kapsu“, což je směšné obvinění. Realita je mnohem prozaičtější, Jihočeské divadlo má ze vstupu na představení otáčivého divadla výnosy, ale jde o veřejnou kulturní instituci, která tyto výnosy vrací do své hlavní činnosti. Pokud by otáčivé hlediště v Českém Krumlově nehrálo nebo výrazně omezilo tříměsíční hrací dobu, byla by to pro divadlo výrazná finanční ztráta, která by mohla způsobit redukci jejího stávajícího modelu čtyřsouborového divadla.  

Ten kolos opravdu není hezký, zvlášť ve dne je to potvora ošklivá, notabene vedle lehoučkého letohrádku Bellarie, jenže večer se to celé promění, a je to plenérové ​​divadlo s úžasnou atmosférou. Zahrada a historická architektura ve spojení s divadelní imaginací, to je unikátní scénografie, a Jihočeské divadlo se s ní naučilo výtečně zacházet. Kdekoliv jinde, třeba za zdí zahrady, což je místo, pro něž opakovaně plédují památkáři, kouzlo zmizí. Odpůrci ale mají své argumenty – stavba je v zahradě cizí prvek, poškozuje vzácné dřeviny – a ještě vytáhnou dle vlastního mínění největší trumf: zůstane-li divadlo v zahradě, UNESCO vyškrtne Krumlov ze seznamu svých památek! Divadelníci by také raději za zeď, jsou přesvědčeni, že to tam půjde stejně dobře a volněji, protože jsou v zahradě svazováni spoustou omezení a scénografie letohrádku je už dávno vyčerpaná. S památkáři je to těžké, bývají nedůslední: jednou benevolentní, podruhé rigidní a neschopní pochopit, že památky pro svůj přirozený život potřebují nový obsah. Ale ne, že ho do nich budeme rvát bagrem. Kvůli divadlu v zahradě se řve, ale desítky nehorázností od rekonstrukcí v podobě vybourávání historických domů až po likvidaci technických památek a ustupování ryze komerčním zájmům zůstávají bez povšimnutí. Ochrana přírody je zásadní věc, ale opravdu je divadlo v historické zahradě, které lze přestavět do lidských dimenzí a zachovat tak jeho jedinečné kouzlo, taková svatokrádež?